Vina

29. července 2013 v 22:46 | Hope |  Který svět?
myslela jsem, že tuhle povídku dotáhnu ke třiceti kapitolám, ale nejspíš to nezvládnu...nehledě na to, že mám celkově poslední dobou pocit, že mi psaní nepřináší stejné potěšení jako dřív =o( hm, snad je to jenom chvilková krize...
když jsem vymýšlela tuhle kapitolu, tak se mi hrozně líbila, jenže když jsem ji teď napsala a znovu přečetla, tak už se mi tak nelíbí...doufám ale, že vy jí nepohrdnete, přečtete si ji a třeba i okomentujete...
kapitolu věnuji Gigi a Maysie


Když otevírám dveře a spatřím za nimi Rema, tak se vyděsím, že se něco stalo Gigi. Pak si ale všimnu jeho úsměvu a uklidním se. Sice jsem nenašla odvahu, abych se za ní stavila v nemocnici, ale pořád o ni mám strach.

"Co tady děláš? Myslela jsem, že budeš u Munga," zajímám se, zatímco ho vedu do kuchyně.

Mávne rukou. "Je tam Lily. Chci tě o něco poprosit."

Povytáhnu obočí. Už je to dlouho, co po mně něco chtěl. "Povídej," vyzvu ho a posadím se.

"Potřebuju, abys byla tak hodinu u Gigi," prohodí bez okolků a s obavami v očích na mě hledí.

Nedivím se, že se odpovědi bojí. Neušlo mu, že se její návštěvě vyhýbám. Vždycky si najdu nějakou výmluvu, nejčastěji učení. Zavrtím hlavou. "Nemůžu. Mám toho moc," pokrčím lítostivě rameny a doufám, že mě neprokoukne.

"Lžeš!" obviní mě. "Proč jsi za ní ani jednou nepřišla? Já myslel, že je to tvoje kamarádka! Chtěla jsi, abychom se usmířili. To tys trvala na těch Prasinkách!"

Začnu si kousat spodní ret. Rem uhodil hřebíček na hlavičku. "Já vím," ujistím ho tiše. "Proč u ní vlastně nemůžeš zůstat ty?"

Povzdechne si. "Určitě víš, že máme schůzi Řádu a tam musím být. Stejně jako Sirius, James a Lily. Nemůžu říct někomu jinému," pokrčí rameny. "Kdybych měl jinou možnost, tak tě o to neprosím. Nechceš s ní být, to na tobě vidím, sice nechápu proč, ale to je tvoje věc. Já tě jenom prosím o hodinu nebo dvě na židli vedle její postele. Nebudeš s ní muset mluvit, protože stejně většinu času spí."

Polknu. Tak moc mu na to chci kývnout. Zhluboka se nadechnu. "Jsi si jistý, že bude celou dobu spát?" chci vědět.

"Bude!" ujistí mě.

"Tak dobře, zůstanu u ní," souhlasím nakonec. Za hodinu nebo dvě se přece nemůže nic stát, ne? Obzvlášť pokud bude celou dobu spát.
***
Sedím u Gigi skoro hodinu, jsem jako na trní, nedokážu se soustředit na knihu, kterou jsem si vzala sebou, a každých pár minut kontroluju čas. Mám strach, že se probudí, uvidí mě tady a bude si chtít promluvit.

Za zavřenými dveřmi zaslechnu hlasy a s nadějí se podívám tím směrem. Po chvíli však hlasy utichnou a dveře zůstanou zavřené. Samým zoufalstvím se málem rozbrečím. Nechci tady být, i když se kvůli tomu cítím hrozně, protože jsme kamarádky a já se tak právě nechovám.

"Nemusíš u mě sedět," ozve se tiše z postele a o mě se pokouší infarkt. "Vidím na tobě, že tady nechceš být," pokračuje.

S hlubokým nádechem se otočím a cítím, jak mi hoří tváře. "Slíbila jsem to Removi," objasním.

Naše pohledy se střetnou. "Tvůj bratr se o mě bojí až moc. Říkala jsem mu, že nepotřebuju, aby tady se mnou někdo byl celé dny a noci. Edric je mrtvý, už mi nic nehrozí."

"Nechce o tebe přijít," porkčím rameny. "Nikdo z nás," ujistím ji.

"Mám pocit, že tobě by to ani tak moc nevadilo."

Její odpověď mě šokuje. Vytřeštím oči. "Tohle si myslíš?" dostanu ze sebe.

"Co jiného bych si měla myslet? Přišla jsi až teď a nemůžeš se dočkat, až odsud budeš moct vypadnout. Nejspíš jsem tě zklamala víc než jsem si dokázala připustit," odpoví zlomeným hlasem a v jejích očích se lesknou slzy, i když by to samozřejmě nikdy nepřiznala.

"Cože? Ne!" vyhrknu rychle. "Nemohla jsem přijít dřív, protože je to moje vina, že jsi tady!"

Teď vypadá šokovaně Gigi. "Tvoje vina? Jak by to mohla být tvoje vina?"

Nedokážu se na ni dívat ani o chvilku dýl. "To já přivedla Rema do Prasinek. A ne jenom jeho! Siriuse, Jamese a Lily jsem taky vystavila nebezpečí! Mohla jsem přijít o vás o všechny!"

"Mel, ty přece vůbec za nic nemůžeš. To já za tebou přišla a chtěla, abys mi pomohla. Takže jestli chceš někoho obviňovat, tak jenom mě, protože nebýt mě, tak tam nikdo z vás není," přesvědčuje mě hlasem, z něhož je jasně patrná únava.

Její slova dávají smysl, ale to nemění nic na tom, že chtěla, abych tam dostala jenom Remuse. Takže jsem tak jako tak vystavila tři nezúčastněné osoby smrtelnému nebezpečí! "Necháme tenhle rozhovor na jindy," navrhnu a zvednu k ní oči. "Teď bys měla odpočívat. Musíš se co nejdřív uzdravit."

Z posledních sil se na mě usměje a usne. Upřímně doufám, že se neprobudí alespoň do doby, než se vrátí Remus. Další podobný rozhovor bych totiž nezvládla.

"Tak jsem tady," promluví Rem ode dveří potichu a opatrně, aby nevzbudil Gigi, dojde k židli, na níž sedím.

Zvednu se. "Víckrát to pro tebe neudělám," upozorním ho. "Probudila se!" dodám v odpověď na jeho tázavě povytažené obočí. "A poznala, že tady nechci být, což by poznal každý, kdyby mu nezáleželo jenom na sobě! Tvrdil jsi, že se to nestane, že bude spát, ale přesně tak to nebylo!" musím se krotit, abych na něj nekřičela. Takovou reakci nejspíš nečekal, protože na mě zírá dost překvapeně a určitě by mi k tomu něco řekl, kdybych ho nechala. Já ale na nic nečekám a co nejrychleji mizím z kamarádčina nemocničního pokoje.

Domů však pokračuju pomalou chůzí, abych ze sebe dostala aspoň trochu vzteku, který se ve mě nahromadil, a taky abych mohla přemýšlet. Já samozřejmě chápu, že nechce, aby zůstávala sama, protože se o ni zkrátka bojí a kdo ví, kdo všechno chce Gigi zabít, ať už z jakéhokoliv důvodu. Jenže u Munga se najde nejeden bystrozor, takže mám pocit, že je trochu paranoidní.

Na druhou stranu si ale uvědomuju, jak velké je tohle jeho gesto. To, že se na kdo ví jak dlouhou dobu vzdá svého života jen proto, aby se ujistil, že se jeho vyvolené nic nestane.

Povzdechnu si a vejdu do domu, v němž máme se Siriusem pronajatý byt. Ještě když odemykám dveře, tak mám pocit, že můj vztek úplně vyprchal.

"Nebylo to tak hrozné, jak sis myslela, co?" vítá mě Sirius s úsměvem.

Chvíli na něj zírám a upřímně doufám, že se mi to jenom zdá. "Vůbec ne," ušklíbnu se. "Gigi se vzbudila. Poznala, že tam nechci být! Kdybys ji slyšel! Zklamala jsem ji!" Hodím knihu, kterou svírám v ruce, proti zdi a trochu se mi uleví.

"Mel," Sirius mě pevně obejme.

"Nechtěla jsem, aby to věděla. Nechtěla jsem jí ublížit!" mumlám. Dál už se nedokážu ovládat a rozbrečím se. Už u Gigi mi bylo jasné, že se to dneska stane. Jsem ale ráda, že jsem vydržela až domů, kde se můžu schovat v Siriusově náručí. Mám pak pocit, že jsem v bezpečí, že mi nemůže nikdo a nic ublížit.

Sirius mě hladí po zádech. "Já vím, že nechtěla. Gigi to určitě ví taky!" snaží se mě ukonejšit a daří se mu to. V jeho hlase totiž není ani stopa po pochybnostech.

Netuším, jak dlouho tam stojíme, ale dostane nás od sebe až rázné zabušení na dveře. Zmateně se na sebe podíváme. Na jeho nevyřčenou otázku jenom pokrčím rameny. Bušení se ozve znovu.

Zamračím se, vůbec se mi to nelíbí.

"Už jdu," křikne Sirius. Než zmizí v chodbě, tak vidím, jak kontroluje, jestli má po ruce hůlku.

"Kde je?" slyším známý hlas.

Úleva, jež se mě zmocní, mě donutí jít za nimi. "Remusi?" začnu váhavě. Netváří se zrovna dvakrát přátelsky. Naposledy jsem u něj tenhle výraz viděla, když se bavil s klukama o Edricovi - to bylo večer po tom, co málem zabil Gigi.

"To bylo naposledy, co jsi se mnou tak mluvila! Rozumíš? Navíc v Gigiině pokoji! Copak ses zbláznila? Gigi potřebuje klid a ne, aby sis tam na mě vylívala zlost!" křičí na mě a já musím odolávat touze se přikrčit.

Sirius se postaví přede mě, jako kdyby mě chtěl chránit, čímž mě dojme, naneštěstí teď ale nemám na dojímání se čas. "Nech toho, Remusi!"

Bráška po něm šlehne pohledem. "Nepleť se do toho! Tys tam nebyl!"

"To je sice pravda, ale vím, jak byla vyděšená, že se Gigi probudí. A když přišla domů? Do teď brečela! Dokážeš pochopit, že si vyčítá to, co se stalo? Nebo ti prostě na vlastní sestře nezáleží tolik, aby ses staral o to, jak je jí?" Vypadá, že by stačilo jediné slovo a vrhne se na něj. Nepochybuju o tom, že by to dopadlo daleko hůř než tehdy v Bradavicích. Sevřu proto Siriusovu paži a doufám, že to bude stačit.

Remus těká očima z jednoho na druhého. Nakonec se ušklíbne, zavrtí hlavou a bez jediného slova odejde.

Nevím, co bych si o tom měla myslet. Netuším, jestli ho Sirius přesvědčil nebo ne a nejspíš se to dlouho nedozvím. Hádám, že nejdřív tehdy, až pustí Gigi domů. Povzdechnu si a opět se nechám přitáhnout Siriusem do náruče.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | 30. července 2013 v 7:52 | Reagovat

Děkuju za věnování :) Tuhle povídku píšeš úplně jinak stylově než každou, je to an ní dobře poznat :) Kolik nás ještě čeká kapitol? :)
Je mi jich líto obou, ale obě jsou zase (jako obvykle) paličaté jak nikdo :D

2 Hope Hope | Web | 30. července 2013 v 11:32 | Reagovat

[1]: vůbec netuším kolik kapitol ještě...možná tři, možná míň a možná ještě epilog...vážně nwmám ponětí =o) jinak než jiné? mně to ani nepřijde =o)

3 Fík Fík | Web | 30. července 2013 v 17:19 | Reagovat

hezký článek

4 Janča Janča | 31. července 2013 v 20:51 | Reagovat

Pěkné. Líbilo se.
Jinak - s tím, že když si po sobě povídku čteš, tak se ti už zrovna dvakrát nelíbí,... netruchli :) Půjčila jsem si v knihovně knížku. Stoletý stařík .../blabla/ se to jmenovalo. Hrozně se mi líbí a je perfektní - zatraceně vtipná./kdybys nečetla, doporučuju/ Když jsem ji dolouskala a dochechtala se, šla jsem si znovu ty nejlepší pasáže přečíst. Ptata jsem se  pak sama sebe, čemu že jsem se to vlastně chechtala jak blázen. Přišlo mi to už - nic moc. Myslím, že takhle to prostě je. Když člověk dopřeu ví, co bude, už ho to ani pořádně nadchnout nemůže :)

5 Hope Hope | Web | 1. srpna 2013 v 0:32 | Reagovat

[4]: děkuju =o)
tak mně se někdy stává, že se mi ovídky/kapitoly líbí i na desáté přečtení třeba =o) což je u mě s podivem u mých vlastních věcí, ale je to tak...ale pak mám i takové kapitoly, že bych je nejradši smazala, ale je mi jich líto :-D
knížku si přečtu, děkuju za tip ;o)

6 gigi gigi | Web | 1. září 2013 v 22:56 | Reagovat

My God :D taková akční kapitola, padesát tisíc různých pocitů, nikdo nikoho nechápe, nikdo si s nikým neumí pořádně promluvit :D come on, people, wtf?! zasedněte ke kulatému stolu a všecko si to vyříkejte...no, parádně se to četlo,ale zase mi přijde,že to bylo kraťoučké :D ...jinak, tahle na*raný Remus - mazec, až jsem měla trochu problém si ho tak rozčileného přestavit, navíc k vlastní sestře,ale joo, určitě by to zvládl :D ... a Sirius ochranář, soo cute! A ty dvě baby - no škoda mluvit, 'já za to můžu' 'ne,já za to můžu', snad si to brzy ujasní a shodnou se na tom,že za všecko může Voldemort :D ...supr trupr kapitola to byla! A děkuji moc za věnování xx

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama