zničený život

18. dubna 2013 v 17:33 | Hope |  zpověď jedné duše
Tohle je článek, který by nejspíš měl projít cenzurou, hodně přísnou!, a proto mi trvalo zhruba tři týdny, než jsem se k němu odhodlala, ale já se z toho potřebuju vypsat.


Všichni (nebo alespoň většina z vás) ví, co se stalo před skoro dvanácti lety a pak před skoro pěti. Ti, co to neví, mají kontakt v menu. Nechci to sem psát, abych dva lidi nepřipravila o iluze. Pravda, u jednoho už je na to možná pozdě, ale u druhého určitě ne, takže nechci riskovat. Netuším vůbec, co jim rodiče řekli…možná je to tak lepší…

Ale zpět k věci, kvůli které tohle píšu.

Od svých dvanácti let jsem věděla, že mě to bude pronásledovat celý život, ale netušila jsem, že až tak! To, že mi dělá problémy být v jedné místnosti s chlapem nad třicet, kterého neznám, je snad i pochopitelné, jenže před pár týdny se stalo něco pro mě dost alarmujícího!

Host mum byla s malým v Německu a host dad přijel ve čtvrtek večer stejně jako skoro každý týden. Je fajn, bavím se s ním a neberu ho jako "hrozbu", ale tentokrát to bylo jiné. Určitě to bylo proto, že jsem s ním byla v jednom bytě úplně sama a moje rozumně uvažující část ví, že se nemohlo vůbec nic stát, ovšem tehdy podvědomě vyhrála moje iracionální polovina. Prostě se stalo to, že jsem v noci skoro nespala. Vám to možná přijde jako nic, jenže já vím, že tohle není něco, co by se mělo dít! A bohužel mi od tohohle mého strachu ještě nedokázal nikdo pomoct. Dokonce ani psycholožka. Tak se začínám pomalu bát, že už se to nikdy nezmění a to by mohlo časem vadit.

Já v každém chlapovi vidím jeho. Nemůžu si pomoct. Stalo se mi to v předchozí rodince. Když host dad objímal nejstarší holku, tak jsem měla co dělat, abych nezačala křičet, a přitom jsem k tomu neměla jediný důvod! Previous host dad je strašně fajn chlap a ničeho tak hrozného by nebyl schopný!

Vím, že se těchhle svých pocitů a myšlenek musím zbavit, stejně tak jako vím, že tenhle článek mi v ničem nepomůže. Jak by taky mohl, je to jenom pár slov, kterým stejně někteří jedinci nevěří. Nebo spíše tomu "dávnému" příběhu, který se ukrývá za nimi. A je to smutné, protože se to stalo a mně chybí podpora právě těch nejbližších, kteří tomu nevěří!

Cožpak je vážně tak těžké pochopit, že prostě dvanáctiletá vyděšená holčička o tom několik let nepromluví? Cožpak všichni zastávají názor, že pokud se něco takového stane, tak o tom to dítě musí mluvit? To má jako jít a vykřičet to do světa? Nebo jít za člověkem, na němž mu záleží a zničit mu svými slovy život? A věřil by tomu dítěti ten, kdo by nechtěl? Ten, kdo by žil ve světě, v němž je konečně šťastný?

Pro tyhle tady mám svou odpověď: Každé dítě se k tomu postaví jinak! Některé nemá za kým jít a po letech se v tom pak nechce pitvat. Radši se smíří s tím, že mu nikdo nebude věřit, než aby nechal cizí lidi šťourat v tom, co se stalo, protože i tak si vyčítá, že nemlčel! Ano, měla jsem mlčet! Neměla jsem se nechat vyprovokovat a cokoliv říkat! Možná bych díky tomu měla pořád rodinu. A proč jsem nemluvila, když mi ještě ani nebylo dvanáct? Protože vypadala šťastně, její mladšímu synovi bylo něco málo přes půl roku a protože on mi tvrdil, že z toho budeme mít problémy oba. Co jsem v té chvíli měla asi tak dělat? Byla jsem 500 kilometrů daleko od rodičů! Taťka přijel přesně za týden a mně nezbývalo než vydržet, čekat a snášet to! Do dneška si pamatuju, jak jsem radostí skákala, když jsem kuchyňským oknem viděla auto, z kterého vystoupil! A proč? Protože to znamenalo necelý týden, než se dostanu z toho pekla! Jenom pár dní a budu zase na druhém konci republiky. Navíc to bylo pár dní, po které jsem tam měla milovaného rodiče a mladší sestru, takže mi nic nehrozilo.

Nepředpokládám, že by tohle někomu něco dalo, ale já to musela napsat. A to i přesto, že vím, že si to přečte moje rodina, ale třeba ti, co nevěřili a nechápali, konečně uvěří a/nebo pochopí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 marlex marlex | 20. dubna 2013 v 20:36 | Reagovat

Já vím že tě pochopí jene málo kdo, protože, kdo to nezažil asi těžko pochopí to co jsi prožila. Ale i tak bys neměla zatratit pochopení pro další muže. Ne každý ti chce ublížit. Ale to chce čas a pochopení. Někdo ho hledá měsíc někdo celý život.....
Snad jednou najdeš co hledáš a zbavíš se svých nočních můr.

2 Emily Emily | Web | 21. dubna 2013 v 22:04 | Reagovat

Pokud jsem pochopila, co si psala, můžu ti jen doporučit odhodlat se a jít na sebeobranu pro ženy. Já, ačkoli k tomu nemám žádný palčivý důvod /pouze žiju v blbý čtvrti/, tak už chodím na navazující kurz a můžu říct, že se bojím daleko méně. Jsou tam i přednášky o tom, jak se konfliktu vyhnout a tak... To, že se člověk ubrání, když by ho kdokoli otravoval, je skvělá věc. Chodí tam holčiny o 50 kilech a na konci kurzu jsou schopné složit 100 kilového chlapa na zem pár dobře mířenými údery. Jde tedy o to si uvědomit již na začátku, jestli to člověk psychicky zvládne, protože jde o napadání jak slovní tak psychické, aby se vyvolala příslušná situace. Ale bylo tam pár holčin, které tam šly s předchozí špatnou zkušeností a zvládly to. Všechny ne, ale některé ano. Na závěrečné hodině dokonce přijeli nějaký lidé z UK, kteří to tam vyučují. Myslím, že by to stálo za to, o tom popřemýšlet a podívat se na net. Já se rozhodně cítím bezpečněji, protože člověk nikdy neví, co/kdo ho potká...

3 Verča Verča | E-mail | 22. dubna 2013 v 21:34 | Reagovat

Možná bys mohla zkusit ještě nějakou psycholožku. Máš v sobě zakódovaný strach, takže i když si racionálně řekneš, že ti nic nehrozí, stejně se bojíš při něčem, co ti danou situaci připomíná. Já to tak mám s plaváním. Nevím sice kdy přesně jsem se toho začala tolik bát, ale strach z utopení se, mám pořád. A je jedno, že si říkám, jak to bude v poho, že stačí udělat pár temp, že mě ta voda unese a kdesi cosi... prostě jakmile se chci na vodu položit, okamžitě začnu panikařit a musím si stoupnout. Mozek má v sobě některý informace "vrytý" velmi hluboko.

Možností jak se toho zbavit je dost - klasická terapie, hypnóza (ta ale není pro každýho, protože ne každý je hypnoabilní - lze ho uvést do hypnózy), nebo klidně i nejrůznější "alternativní" metody např. doporučuju knihu cesta od Brandon bays (snad to píšu správně). Jde o to vybrat to, co ti bude sedět a hlavně o motivaci, jak moc se toho strachu chceš zbavit. Samozřejmě je klidně možný, že se ho prostě nezbavíš, ale zkusitt to můžeš.

Hodně štěstí, hope.:-)

4 nel-ly nel-ly | Web | 24. dubna 2013 v 23:59 | Reagovat

no jasně, dítě totiž přesně ví, o co se jedná, a tak se sebere a poběží to všem říct a ty se ho zastanou a společně budou žít v růžovém ráji s jednorožci, kteří budou srát duhu...
nevšímej si těch... ty jo, jak jen nenadávat?... vím, že to nejde, ale čím víc ignorace, tím líp
co se zbytku týče, říct, že to chce čas stejně nepomůže a víc mě nenpadá :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama