Zhasni světla a zapomeň, co jsi viděl

30. dubna 2013 v 23:30 | Hope |  Nitky osudu
tuhle kapitolu jsem napsala na poslední chvíli a během dvou dní...je to kapitola na téma, které bylo navíc, ale mně se líbilo, i když se mi tak úplně nepodařilo dodržet zadání, řekla bych =o) téma navíc je zadané proto, že je soutěž o dva měsíce zkrácená a taky jeden měsíc nebyla, takže tak =o)


James stál u okna soukromého nemocničního pokoje a díval se do sluncem zalité zahrady, kde se procházelo několik pacientů s příbuznými či někým blízkým. Povzdechl si. Jemu blízká osoba ležela na posteli za ním a on čekal, až se probudí, aby jí řekl tu smutnou zprávu. Nechtěl, aby to udělal doktor, nemohl ho to nechat udělat.

Za jeho zády se ozvalo tiché zasténání a tak několika kroky překonal nevelkou vzdálenost. "Miláčku," zašeptal a něžně ji uchopil za ruku bezvládně položenou na bělostné pokrývce

Polkla, aby uvolnila stažené hrdlo. "Co se stalo?"

Musel se zhluboka nadechnout a sebrat v sobě veškerou sílu, protože se s tím ještě sám nesmířil a teď jí to musel říct. Mohl zavolat doktora, samozřejmě, že mohl, ale ta představa se mu příčila. "Omdlela jsi," odpověděl, aby získal ještě trochu času.

Netrpělivě stiskla rty. "To vím. Co se stalo pak? Proč jsem," rozhlédla se kolem a s pohledem upřeným na kapačku, větu dokončila: "v nemocnici?"

"Zlato," další hluboký nádech, "potratila jsi." Na kratičký okamžik se mu ulevilo, jelikož už to měl za sebou, jenže pak se Ashlyny oči zalily slzami. Sklonil se k ní a pevně ji objal. "Neplač. Prosím tě, neplač. Nechci tě tak zase vidět!"

Plakala před ním pouze jednou, ale on věděl, že na to do konce života nezapomene. Mohlo mu to srdce utrhnout, ale nebylo v jeho moci s tím cokoliv udělat.

Byl oblečený ve starých sepraných džínách a obyčejném triku s dlouhým rukávem a stál přede dveřmi jejího bytu. Po tom, co mu nepřišla otevřít, vytáhl z kapsy klíč, který mu dala před týdnem, a odemkl si.

Ztichlý byt se topil v naprosté tmě. Jediné světlo bylo to, jež sem dopadalo z ulice. Zamračil se a sáhnul po vypínači. To, co viděl, se mu ani v nejmenším nelíbilo.

Ashlyn seděla schoulená v rohu staré pohovky, usedavě plakala a rukávem si občas otřela obličej.

Rychle k ní došel a klekl si před ni. "Proč brečíš? Co se děje?"

Zvedla hlavu, otevřela oči, okamžitě je ale zase zavřela a ještě přikryla rukou. "Prosím tě, zhasni. Bolí mě z toho světla hlava." To sice nebyla tak úplně pravda, jenže to bylo snazší než říct pravdu.

Poslechl ji. "Tak co se stalo?" chtěl vědět, jakmile zase klečel před ní.

Několikrát zavzlykala, načež se přerývaně nadechla a odpověděla poměrně vyrovnaným hlasem. "Dneska je to pět let, co umřela moje nejlepší kamarádka, to víš."

Ano, to věděl. Přikývl.

"A taky víš, že jsem ještě nebyla u jejího hrobu, protože si nemyslím, že to zvládnu."

Ani tohle ho nepřekvapilo, ale začal se bát, že to, co uslyší, se mu nebude líbit. A měl pravdu.

"Dneska mi přišel mail od Paula. Začínal úplně normálně. Nechtěl, abych zapomněla na to výročí," nevesele se zasmála. "Jako kdyby to šlo. Ale pak tam bylo to, že pro mě asi nebyla tak důležitá, když jsem si za celou dobu nenašla čas, abych jí donesla kytku na hrob. A že takhle by se opravdová kamarádka nechovala," opět se rozplakala a tak ji objal a počkal, dokud se alespoň trochu neuklidnila.

Několikrát zamrkal a vrátil se do přítomnosti.

"Tys nezapomněl," zamumlala ohromeně.

S lítostivým úsměvem zavrtěl hlavou. "Snažil jsem se, ale nešlo to. Pamatuju si každý detail. Tvůj hlas. Tvůj výraz. To, jak jsi měla ráno oteklé oči. Vypadala jsi tak zranitelně a křehce. Tehdy jsem si uvědomil, že tě miluju."

"Proč jsi zůstal?" překvapila ho otázkou, která podle něj nedávala smysl. Rozhodně ne teď.

"Cože?"

Špičkou jazyka si navlhčila suché rty. "Proč jsi neodešel? Tehdy i teď? Proč tady pořád jsi?" Když se nezmohl na víc než šokované zírání, pokračovala: "Kromě toho, že platíš tenhle pokoj, protože já na něj vážně nemám. Ale ani to neznamená, že tady musíš zůstávat. Už nás nic nespojuje. Dítě je pryč. Stalo se to, co jsem chtěla udělat, ale netušila jsem, že to bude tak bolet," mumlala se slzami stékajícími po tvářích.

"Tohle nemůžeš myslet vážně!" vypravil ze sebe James. Copak ho neposlouchala? Nebo ho zná tak málo, že by si mohla myslet, že ji opustí? A kvůli čemu vlastně? Potratila, ale nebyla to její vina. Doktor sice naznačoval, že kdyby míň pracovala, víc jedla a líp se o sebe starala, tak by se to nestalo, ovšem on tomu nechtěl věřit. Byl si jistý, že Ashlyn udělala vše, co bylo v jejích silách, aby dítě bylo zdravé, i když měla hodně omezené prostředky. To, že původně chtěla jít na potrat a pak se rozhodla pro adopci, vůbec nic neznamenalo.

Pokrčila rameny. "Já jen nechápu, proč bys tady vůbec chtěl být se mnou. Zabila jsem naše dítě, zabila jsem ho," z očí jí vyhrkly další slzy. Snažila se je zadržet, ale nešlo to.

James uchopil její obličej do dlaní a pozorně se jí zadíval do očí. "Teď mě dobře poslouchej. Nikoho jsi nezabila! Není to tvoje vina. Takové věci se stávají."

Zavrtěla hlavou, jak jen jí to sevření jeho rukou dovolovalo. "Tohle je můj trest za to, že jsem nepřijala tvoji pomoc. Za to, že jsem chtěla jít na potrat. Za to, že jsem ho chtěla dát k adopci a už nikdy ho nevidět. A přitom jsem ho tak milovala a chtěla, ale nemohla mít," rozplakala se stejně jako onu noc a tak mu nezbylo než čekat.

"Zvládneme to. Společně!" přesvědčoval ji o hodnou chvíli později, kdy apaticky ležela na posteli, zírala do stropu a snad ani nevnímala jeho přítomnost. "Nenechám tě v tom. Pořád tady pro tebe budu!" ujistil ji a myslel to smrtelně vážně. Nemohl by od ní odejít, ani kdyby chtěl. Miloval ji, nikdy nepřestal, jen ji o své lásce musí znovu přesvědčit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 30. dubna 2013 v 23:50 | Reagovat

Ano, konečně můžu vyjádřit své rozhořčení nad potratem, aniž bych spoilerovala :D takže, hrůza!, ale ano oceňuji ten punc reality, který to té povídce dalo, protože tyhle věci se prostě stávají...a on jí teda asi fakt miluje, když si pamatuje i takové maličkosti, jako kdy jí viděl brečet a tak - no,prostě dokonalý chlap :D ha, škoda,že takoví v reálným světě neexistují...no,možná pár jich je :D :) ..a ten konec! Bože, snad už přestane být tak hloupá a dají se zase dohromady, protože ho to už přece taky musí za chvíli přestat bavit jí pořád přesvědčovat...tak snad zase příště nebude nějaký další šok!

2 Maysie Maysie | E-mail | Web | 26. května 2013 v 11:17 | Reagovat

Tys to udělala! Ty můro :/ kdy se dočkám kapči, že ho neodežene:/ je tak paličatá..
krásně napsané :)

3 Martnka Martnka | Web | 14. října 2013 v 23:11 | Reagovat

Myslela jsem si, že to tak dopadne, ale i tak to bylo pro mě moc smutné, chudák Ash, ale může si za to sama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama