10.kapitola: Maturitní ples 2/2

7. března 2013 v 22:13 | Hope |  Srdci neporučíš
za to, že zveřejňuju druhou část, poděkujte Šílenému a jejímu komentu ;o)
v téhle kapitole je podle mě dost patrné to, že čtu Harlequinky...snažím se to nepsat takovým stylem, ale zdá se mi, že se to nedaří...i tak ale doufám, že se kapitola bude líbit a že mi necháte komentář ;o)


Když vyjdu po vyučování na sluncem zalitou ulici, okamžitě si všimnu Dominikova auta. V tu chvíli jsem vážně ráda, že jsem si pospíšila, abych se dostala pryč ze šatny, protože mi to dává příležitost udělat to, na co myslím od rána.

Nedočkavě doběhnu k autu a rychle nastoupím, uvnitř je krásně teplo, vzduch je prosycený jeho vůní a z rádia hraje tiše Kelly Clarkson. Nedám Nikovi příležitost cokoliv říct, nakloním se k němu, rukou mu vjedu do vlasů a políbím ho. Jednoduše si nemůžu pomoct. Od toho dne, kdy jsem si připustila, že on by mohl být ten, kdo mi říká pravdu a ne Gábina, bych s ním nejradši trávila každou chvilku a líbala ho od rána do večera. Když jsem se s tím svěřila Monice, tak z ní okamžitě vypadlo, že jsem do něj zamilovaná a já se s ní nehádala, jelikož má naprostou pravdu.

"Páni," vydechne, když se od něj odtáhnu. "Čím jsem si to zasloužil?"

S úsměvem pokrčím rameny. "Chyběls mi," odpovím a políbím ho ještě jednou. Nemůžu se ho nasytit. Ale copak se mi může někdo divit? Po tolika týdnech, kdy jsem ho odmítala, zkrátka nedokážu odolat.

"To je vše?" ptá se pobaveně s tázavě zvednutým obočím, když se konečně usadím na sedadle spolujezdce.

"Prozatím," zamumlám.

"Hm, myslím, že to si nechám líbit," ujistí mě.

Zasměju se a podívám se ke škole, Nevím, co mě to popadlo, ale úsměv mi zmrzne na rtech, protože se setkám s Gábininým pohledem. Nasucho polknu. I na tu dálku poznám, jak zuří. "Pojedeme?" zeptám se Nika.

Zkoumavě se na mě zadívá, nejspíš poznal, že se něco změnilo. Podívá se stejným směrem jako já, špatně si to vyloží a rázně mě ujistí: "Nic s ní nemám!"

Zhluboka se nadechnu. "Já vím," pokývu hlavou a znovu se přinutím k úsměvu. Nechci kazit tohle odpoledne svou žárlivostí nebo nepodloženými dohady.

Neodpoví, ale je mi jasné, že mi úplně nevěří. Kdybych měla být upřímná, tak bych na tom na jeho místě byla stejně. Nastartuje a než vyjede, ještě se zeptá: "Jede Ema?"

Zavrtím hlavou. "Musí dělat úkoly."

"Tys ji tady stejně určitě nechtěla," dobírá si mě a naráží tím na náš výlet do ZOO.

"Budeš se divit, ale chtěla. Myslela jsem, že by ji to mohlo rozptýlit. A taky mám špatné svědomí, no," dodám v odpověď na jeho tázavý pohled.

"Špatné svědomí? Proč bys měla mít špatné svědomí?" zajímá se a auto se dá konečně do pohybu.

"Měla jsem si toho všimnout," prohodím. "Měla jsem s ní víc mluvit. Proboha, vždyť jsem to zažila, měla jsem poznat, co se děje!" Tak a je to venku, konečně jsem to někomu řekla. Chtěla jsem o tom mluvit s Monikou, ale nebyla správná příležitost. Taky hrozilo nebezpečí, že se to pak dozví mamka a bude se na mě snažit osvěžit své znalosti z psychologie. O všem si bude chtít popovídat, jenže nikdy úplně nepochopí, co se ve mně odehrává. To nejspíš může jenom ten, kdo to zažil, což Nik zřejmě není, ale určitě se mě nebude snažit pochopit.

"Přece to není tvoje vina. Nemohla jsi to vědět. Ema mohla něco říct dřív. Nemůžeš se z toho obviňovat. Tys přece tomu klukovi neřekla, aby ji šikanoval. Nebo snad jo?" snaží se odlehčit situaci.

Přestanu zírat před sebe a natočím hlavu k němu. Vím, že bych měla přemýšlet o jeho slovech, ale jediné, co dokážu, je myslet na to, jak hrozně mu to sluší. S rozcuchanými světlými vlasy v bledě modrém svetru a tmavých džínsech je to ten Nik, do něhož jsem se zamilovala. Vzpomenu si na naše první setkání. Kdo by si tehdy pomyslel, že budu ráda trávit čas s tím nafoukancem, kvůli kterému jsem skončila neplánovaně v bazénu?

"Řekla?" vytrhne mě pobaveně ze vzpomínek.

"Samozřejmě, že ne, ale ty to nechápeš," povzdechnu, zavrtím hlavou a mávnu rukou. Tohle nemá cenu vysvětlovat. Vlastně ani netuším, jak bych to měla udělat.


Přejedu prsty po okraji šerpy, kterou se můžu chlubit necelou hodinu a přemítám o dnešním večeru.

Vlastně to začalo už odpoledne, kdy se celá naše třída sešla v kulturáku, aby dodělala všechno potřebné. Gábina vypadala, že mě každou chvíli zardousí, což se normálně stávalo, když dal Dominik přednost mně před ní. Dneska to tak ale nebylo. To ona ho přece pozvala na ples jako první a on přijal. Aspoň jsem si to myslela.

Jenže o deset minut později, když jsem se připojila k Monice, Radce a Lence, se ukázalo, jak moc jsem se pletla. Tím, kdo pozval Nika, totiž nebyla Gábina, ale sestřenka. A důvod? Bála se, že já bych to nikdy neudělala anebo by mě předběhla jistá spolužačka a to ona nehodlala dopustit.

Zatřepu hlavou, abych zahnala vzpomínky. Ovšem hlas v mé hlavě, který mě nazývá hloupou husou, se mi umlčet nepodaří. Došla jsem k nesprávnému závěru a nedala Nikovi příležitost se obhájit, takže se teď před ním snažím schovat. Celkem se mi to daří, protože právě tancuje s mojí mamkou, která vypadá, že se jenom tetelí blahem.

Rázně položím skleničku s džusem, jež jsem do teď svírala v ruce, na stůl. S líbezným úsměvem se podívám na taťku bavícího se s dědou. "Zatancuješ si se mnou?"

Vypadá překvapeně, ale nakonec se zvedne a nabídne mi rámě. Je vidět, že už byl na spoustě plesů, prošel snad tuctem tanečních kurzů a společenského chování a tak ví, co se sluší a patří.

Tancujeme spolu na dvě písničky a pak si prohodí místo s Nikem - netuším, čí to byl nápad. Když se však dívám do zelených očí, propadnu panice a pokusím se z toho vykroutit. "Já," mávnu rukou směrem ke stolu, "půjdu si sednout."

Místo toho, aby mě pustil, tak si mě přitáhne do náruče. "Nepůjdeš. Celý večer se mi vyhýbáš a já chci vědět proč. Takže si se mnou hezky zatancuješ a všechno mi povíš," usměje se a zlehka mě políbí.

Okouzleně ho sleduju - jeho úsměv na mě tak prostě působí - a cítím, jak se poddávám jeho vůli. "Udělala jsem hroznou pitomost," přiznám.

Jeho obočí vylétne vzhůru. "Vážně? Copak jsi provedla?" chce vědět a přitiskne mě blíž k sobě.

"Došla jsem ke špatnému závěru."

Pokrčí rameny. "To se někdy stane každému."

Povzdechnu si. Mám pocit, že ví moc dobře, o čem mluvím, ale chce, abych mu to řekla sama a omluvila se. Přesně to hodlám udělat, jen jsem netušila, že bude tak těžké přiznat chybu. "Jenže já to neudělala poprvé. A tomu samému člověku," zašeptám a sklopím oči, protože se na něj nemůžu ani podívat, jak moc se stydím.

"Čeho přesně se to týká?"

"Tvého pozvání na ples," vyhrknu odhodlaně. "Když jsi mi tenkrát řekl, že už tě někdo pozval, tak jsem předpokládala, že to je Gábina. Ale teprve dneska jsem se dozvěděla, že to byla Monča. Měla jsem se tě tehdy zeptat, jenže jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla, kdybys mi to potvrdil. I tak to dost bolelo, ale dokázala jsem se s tím smířit," znovu se na něj podívám.

Překvapí mě úsměv na jeho rtech. "Já vím, co sis celou dobu myslela. A kdybych se ti to snažil vymluvit, tak bys mi stejně nevěřila," trhne rameny. "Proto jsem nic neřekl."

Zvednu dlaň, kterou mám položenou na jeho rameni, a pohladím ho po tváři. "Omlouvám se. Je mi hrozně líto, že jsem ti nikdy nevěřila."

"To nic," ujistí mě, zastaví se a pomalu se ke mně skloní, aby mě mohl políbit.

Když se ode mě po chvíli odtáhne, ozve se pochvalné pískání a taky několik ohromených wow. Cítím, jak mi hoří tváře, a zabořím obličej do Nikova hrudníku. Evidentně nešlo o obyčejný polibek, když dokázal vyvést z míry i několik okolo tančících spolužáků. Jakmile mi tohle dojde, zvednu hlavu a s bušícím srdcem pátrám očima po rodičích. Sice ho mají rádi, jako kdyby byl jejich syn, ale nejsem si jistá, že by se jim tohle líbilo. Nikde je nenajdu, alespoň ne poblíž, takže si oddechnu. Všimnu si ale Gábiny. Ta holka mě snad sleduje, protože na ni narážím úplně všude a to jsem si dala záležet, abych se od ní držela co nejdál.


"Všimla sis, jak se tvářila, když tě políbil? Myslela jsem, že půjde a vyškrábe ti oči! Jenže tím by si u Nika rozhodně nešplhla," Monča dokončí úpravy make-upu, strčí lesk na rty do kabelky a vydáme se zpět, abychom se připojily ke spolužákům.

Jdu ke dveřím, abych je otevřela. Nevšimnu si ale, že někdo z druhé strany bere za kliku, protože se směju sestřenky věrnému napodobování Gábinina hlasu, a tak nestačím zabránit menší katastrofě. Ono by to nebylo tak hrozné, kdyby za dveřma stála některá normální spolužačka, jenže za nima stojí právě ta jedna, s níž mám obrovský problém.

"Tos udělala schválně, ty mrcho!" zaječí Gábina a dlaní si přikryje celou pravou polovinu obličeje. "Jestli tam budu mít jenom malou modřinu, tak si mě nepřej!"

Zírám na ni neschopna slova.

Monika si hlasitě povzdechne. "Nepřeháněj! Omylem tě praštila dveřma. Víš, kolika lidem už se někdy něco podobného stalo? A vsadím se, o co chceš, že modřinu měla maximálně desetina!"

Spolužačka ji probodne nasupeným pohledem.

"Promiň, já jsem vážně nechtěla!" omluvím se rychle a popadnu sestřenku za ruku, protože ta už se nadechuje k dalšímu proslovu. Jakmile jsme za rohem, opřu se o zeď a složím hlavu do dlaní. "Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Zrovna Gábina a zrovna ve chvíli, kdy se o ní bavíme," mumlám.

Moje mumlání je evidentně dost hlasité na to, aby ho slyšela i Monča. "My o vlku a vlk za dveřmi," prohodí.

Zvednu hlavu a zamračím se na ni. "Mně to moc vtipné nepřijde," ujistím ji.

Rozhodí ruce. "Beztak za těma dveřma poslouchala! A navíc jsem neřekla nic, co by nebyla pravda," zašklebí se.

Hm, na tom něco je. Ovšem ani její ujištění mě nepřesvědčí a mám co dělat, abych na sobě nedala nic dát, když si sedám zpět k našemu stolu a Dominik mě obejme.


Stojím kousek stranou od Moniky a Dana, kteří se před barem vášnivě líbají, zatímco čekáme na mého taťku, jež nás má odvézt domů. Nik šel zpátky dovnitř, protože si tam zapomněl sako, takže tady teď stojím, snažím se nevnímat sestřenčinu přítomnost a taky ignorovat Jonáše, který právě přišel. Je opilý a blábolí cosi o tom, že jsem mu zlomila srdce.

"Jonáši!" odstrčím ho, je u mě až příliš blízko. "Jsi opilý. Promluvíme si v pondělí ve škole!" snažím se ho přemluvit.

Nezabere to a vzhledem k tomu, že se ohlédnu po otevírajících se dveřích, podaří se mu mě políbit. Pokouším se mu vykroutit, ale drží mě pevně. Když už si pomalu začínám zoufat, někdo ho ode mě odtrhne a pak zahlédnu jen letící pěst, která svůj cíl nemine a Jonáš se skácí k zemi.

"Niku," vydechnu sotva slyšitelně, když mě vezme kolem ramen a přitiskne na svůj hrudník. "Už jsem si myslela, že nepřijdeš," ohlédnu se po hnědovlasém klukovi otírajícím si dlaní krev z rozbitého rtu.

"Promiň," omlouvá se, "trochu jsem se zakecal."

"Všechno odpuštěno," ujistím ho a zlehka se otřu svými rty o jeho. Netuším, jak by to dopadlo, kdyby se neobjevil. Možná by k ničemu víc nedošlo, protože Jonáš se sotva drží na nohou, ale na druhou stranu měl hroznou sílu a já nevypadám zrovna jako zápasník suma.

"Ublížil ti?" pozorně si mě prohlíží.

Zavrtím hlavou. "Jen mě vyděsil," na rtech vykouzlím náznak úsměvu a lehce se zachvěju. "Nechápu, jak jsem s ním mohla chtít někam jít," řeknu nevěřícně.

"To je moje vina," prohlásí.

Zmateně se na něj podívám. "Jak by to mohla být tvoje vina?" V tuhle chvíli si ani nejsem úplně jistá, k čemu se jeho slova vztahují.

Pokrčí rameny. "Nic jsem ti nevysvětlit. Nechal jsem tě myslet si, že jsem se s Gábinou líbal, že s ní chodím, že ji pořád miluju. Měl jsem víc bojovat. Byla jsi naštvaná, chtěla jsi, abych žárlil."

Jeho vysvětlení mě překvapí. Je to možné? Udělala jsem to jenom proto, aby žárlil? Aby viděl, že můžu mít, koho chci a nemusím čekat na něj? Když nad tím tak uvažuju, tak na tom možná něco pravdy bude, alespoň kousek. "To už je minulost a my bychom se tím neměli zabývat. Zvlášť ne teď, když je tady náš odvoz," kývnu hlavou směrem k silnici, po níž právě přijíždí taťka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pocahontas Pocahontas | Web | 7. března 2013 v 22:25 | Reagovat

jůů, maturiták :)

2 Šílenej Šílenej | Web | 7. března 2013 v 22:29 | Reagovat

jen jedna pěstička? toho parchanta by bylo i zabit málo :D hm, ale i tak nad Nikem slintám, blonďák jeden, to se dělá, vykecávat se když nemá? :D

3 Maysie Maysie | E-mail | Web | 8. března 2013 v 12:37 | Reagovat

To bylo takové sladké. Ona je taková panenka, co věčně potřebuje zachránit. Čekám na chvíli, kdy se obrní a natáhne Gábině pěstí :D

4 Kariol Kariol | Web | 10. března 2013 v 11:25 | Reagovat

Pěkné :-) Píšeš takovým zajímavým stylem, víš to? :-) ;-)

5 Hope Hope | Web | 10. března 2013 v 15:40 | Reagovat

[4]: nevím, jestli je zajímavý, ale je můj =o) děkuju =o)

6 Verča Verča | E-mail | 10. března 2013 v 23:51 | Reagovat

Tahle povča už kapču potřebovala jako sůl. Těšila jsem se na ni a jak vidím, měla jsem důvod. Bylo to moc fajn. Ač nepodporuju násilí, občas asi trocha vzteku neuškodí. Proto si myslím, že by Alex měla Gábině dát jasně najevo, že i ona se umí bránit.
No a abych tu vnesla trochu tý kritiky: dost mi v tý kapči vadily ty náhlý přechody mezi odstavci. Něco se děje a bum, už jsme zas o kus dál... Netvrdím, že je to špatně, jen na to nejsem zvyklá.

7 Santana Santana | Web | 12. března 2013 v 20:45 | Reagovat

Prvně se omlouvám, že komentuju až teď, ale musela jsem si celou povídku přečíst znova, abych to nějak chytila :)
Jinak moc pěkný, Alex se začíná bránit a to je super :) jen ať jí dá, je to nána ta Gábina ..
Tak snad jim to nepokazí a oni dva budou spolu :) těším se na další :)

8 gigi gigi | Web | 30. dubna 2013 v 23:04 | Reagovat

Koukám, že večírek se vším všudy - princ na bílém koni, zlá 'sestra' a oplzlý padouch :D no,prostě to musela být super akce :) (až na to,že pila jen džus! :D) ...a jinak to bylo taky pěkně napsané :) i ten začátek, jak se na něj vrhla v autě - juchůůů, konečně trocha spontánnosti :) jinak Gábina je vážně solidní kráva a Jonáš :D no, chlapec přebral a nezvládl to...jinak skvělé dialogy - hlavně Nik & Alex - úplně jsem se vžila do té těžkosti někomu se omluvit a i do toho, jak si ten druhý užívá,že má pravdu :) takže jo, povedlo se :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama