10.kapitola: Maturitní ples 1/2

7. března 2013 v 13:58 | Hope |  Srdci neporučíš
protože po mně všichni chtěli kapitolu k Holly, tak jsem dopsala kapitolu k Alex a Nikovi =o)
kapitola je napsaná celá, ale má zase přes sedm stránek, tak jsem vám ji rozdělila zhruba v polovině =o) druhé části se dočkáte, až podle vašich reakcí ;o) jsem vážně zvědavá čí komentář mě donutí ke kontorle a zveřejnění druhé části =o)
jinak kapitoly už víceméně neodpovídají osnově, takže musím vymyslet osnovu číslo 2 =oD


Do plesu zbývá sotva týden, když o velké přestávce řešíme mazec. Ale všechno to dohadování ve třídě jde naprosto mimo mě, protože nemám v plánu se tam objevit ani na pět minut, natož na několik hodin. A ať si o tom každý myslí, co chce.

"Takže mám zavolat bratránkovi?" ptá se naposledy Michal stojící před tabulí.

"Ježiš, tak už jsme snad řekli, že jo, ne?" odpoví Gábina otráveně. Dovedu si představit, jak protáčí panenky. Mám chuť jí něco říct, ale udržím se, za ty problémy mi to rozhodně nestojí.

Spolužák se k ní nakloní. "Já jen, abyste mi to pak neodřekli. Zrovna ty se v tom docela vyžíváš! Nebo jsi snad zapomněla na loňský výlet? Všechno se kvůli tobě vždycky ruší! Takže se tě ptám znovu. Mám mu zavolat?" Dá důraz na poslední větu.

Zamračeně se podívám na sestřenku, protože jsem docela mimo.

Monča se tváří pobaveně. "Loni si Gábina tři dny před odjezdem na výlet vymyslela, že prostě nebude spát ve stanu, takže se musí objednat aspoň jedna chatka. Od začátku tvrdila, jak jí spaní ve stanu baví," odmlčí se. "A asi je to pravda, protože nakonec i přes objednanou chatku spala ve stanu," pokrčí rameny.

Zavrtím hlavou. "To snad nemyslíš vážně."

"Myslí," ujistí mě Radka před náma. "Každý rok si něco vymyslí. V červnu se kvůli ní měnily barvy šatů. Fialová měla být původně bordó."

Přikývnu. O změně barvy šatů vím, ale celý příběh jsem se zatím nedozvěděla. Teď znám alespoň část, na zbytek se zeptám později.

"Tak fajn!" Michal se před tabulí zase narovná a na všechny se usměje. "Celý bar budeme mít pro sebe, je tam kolem stodvaceti míst, takže si každý může přivést čtyři lidi."

"Já vím, koho si přivedu," prohodí Gábina a podívá se na mě s vyzývavým pohledem. "A bude mi stačit jediný člověk, nepotřebuju čtyři."

Ušklíbnu se. A mně je to jedno, nikam nejdu, odpovím jí v duchu. Nemůžu to říct nahlas, myslela by si, že vyhrála.


Povzdechnu si, když zkontroluju výsledky Emina úkolu. "Myslíš si, že máš všechno správně? Nechceš se na to ještě jednou podívat?" zajímám se mírně.

Sestřička se začervená. "Když to říkáš tímhle tónem, tak bych asi měla," zamumlá a sklopí hlavu.

"Co se to s tebou děje? S matikou jsi nikdy problémy neměla. A teď? Máš tady dva stejné příklady a u každého jiný výsledek," upozorním ji.

"Je alespoň jeden správně?" zadívá se na mě s nadějí v očích.

Zamračím se. "Samozřejmě. Emo, co se děje?"

Neodpoví, jen si vezme zpátky sešit a zkoumá jednotlivé příklady. Když to trvá pět minut, zavrtím hlavou a ukážu jí, který výsledek to je. K mému překvapení na to nezareaguje tak, jak bych čekala, ale jeden výsledek na konci stránky se rozpije, jakmile na něj dopadne slza. S vytřeštěnýma očima vyskočím na nohy. Obejmu ji kolem ramen a snažím se ji uklidnit konejšivým hlasem. "Em, já jsem na tebe nechtěla být hnusná. Já vím, že bys na to přišla, neboj."

Sestřička popotáhne. "To není tím."

"Tak čím?" ptám se nechápavě.

Podívá se na mě svýma modrýma očima plnýma slz. "Jeden kluk od nás ze třídy je na mě zlý," vzlykne, načež se rozpláče naplno.

Přitáhnu si ji k sobě a absolutně netuším, co dělat dál. Sice jsem zažila šikanu, ale to už je skoro deset let. "Řekla jsi to někomu? Učitelce? Mamce? Nějaké kamarádce?"

Ema zatřese hlavou, až se jí černé vlasy rozlétnou do stran.

Samozřejmě, ušklíbnu se v duchu. Kdyby to totiž někdo věděl, tak bych tady teď z ní nemusela páčit každé slovo. "Musíš to někomu říct! Kdy to začalo?"

Pokrčí rameny. "Asi před dvěma týdny," zamumlá.

"Dobře, to není zase tak dlouho," uznám. "Ale musím to říct mamce, ta si promluví s třídní a vyřeší to, dobře?" počkám, až neochotně přikývne a sáhnu po pevné lince, kterou používám jenom v případě nouze. Než ale vytočím mamčino číslo, ještě se zeptám: "Co přesně dělá?"

Zhluboka se nadechne. "Hází mi penálem, strká do mě, tahá mě za vlasy a tak."

Aha, konečně mi její ranní chování dává smysl. Normálně totiž každý den chce nechat rozpuštěné vlasy, občas přistoupí na cop. Jenže dneska za mnou přišla, jestli bych jí neudělala drdol a trvala na tom, aby jí nikde netrčel ani pramínek.

Povzdychnu si a konečně vyťukám několik číslic. Mamka zvedne telefon po třetím zazvonění a zní vyděšeně: "Co se děje?!"

"Já nevím, Ema brečí," pokrčím rameny a pohladím sestřičku po vlasech.

"Brečí? Proč brečí? Co se stalo?" chrlí na mě jednu otázku za druhou.

Zavřu oči, tohle je těžší než se zdá. "Myslím, že bys měla zajít za její třídní," navrhnu.

"Proč bych to dělala?" ptá se podrážděně. Mamka totiž nesnáší, když někdo chodí kolem horké kaše a neřekne všechno hned, což já dělám prakticky pořád.

"Protože ji šikanuje spolužák?" navrhnu a tak nějak čekám, že mi vynadá, protože se mi nepovedlo potlačit jízlivost.

"Proč by ji šikanoval?" podle tónu jejího hlasu hádám, že se přemýšlivě mračí.

Zavrtím nevěřícně hlavou. "Jak to mám vědět? Z Emy jsem každé slovo musela skoro páčit. Možná jí závidí, že má dobré známky. Nebo je to proto, že je dcera učitelky. Nebo má problémy doma," navrhnu několik možností, přičemž s tou poslední mám zkušenost.

Mamka zpozorní. "Myslíš, že by to mohlo být stejné jako s Jirkou?"

Jirka byl můj spolužák. Chodil s námi od třetí třídy. Prvních pár měsíců bylo všechno v pohodě, jenže pak přišel zlom a on začal ostatním spolužákům dělat naschvály. Někteří se bránili a tak je nechal být, jenže byli i tací, kteří byli příliš slabí na to, aby s ním bojovali. Já nebojovala, měla jsem jiné starosti. V té době bylo Emě sotva půl roku a já viděla, jak je mamka strhaná a tak jsem se snažila ze všech sil, abych nebyla na obtíž, což obnášelo i dobré známky. Když jsem nosila jedničky, mamka mě nemusela hlídat a mohla se věnovat sestřičce, kterou jsem si tolik přála a milovala. Jirka toho využil a já několik týdnů mlčela. Všechno prasklo, když mi taťka kontroloval žákovskou a našel v ní několik pětek a poznámku, protože jsem zapomněla domácí úkol. No, nezapomněla, dala jsem ho opsat Jirkovi, jenže šlo o vymyšlenou pohádku a tak jsme nemohli odevzdat stejnou. Jakmile se to začalo řešit, ukázalo se, že Jirka to dělal proto, aby si ho rodiče konečně všimli. Bylo to takové volání o pomoc, jediné, co po něm totiž rodiče chtěli, byly dobré známky, jinak je naprosto nezajímal.

Potřesu hlavou, abych zahnala neradostné vzpomínky. "Já nevím," odpovím s povzdechem, "je to možné."

"Víš co? Nebudeme to teď řešit. Já zítra zajdu za Emy učitelkou a uvidím, co zjistím," rozhodne.

"Dobře," pokývu hlavou. "Ehm, mami? Kdy se vrátíte?"

"Netuším. Šaty už sice mám, ale potřebuju ještě boty," v pozadí slyším, jak taťka úpí, a musím se usmát. Určitě je to pro něj utrpení, protože nesnáší nákupy. "Proč?" zajímá se mamka se smíchem.

"Byla jsem domluvená s Nikem, že se za ním stavím, až se vrátíte," prohodím. "Ale to je jedno, můžeme se přece vidět zítra," i když má školu do osmi, takže se sem dostane nejdřív v deset, dodám v duchu.

"Proč ho nepozveš k nám? Víš, co se říká, když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi."

Podívám se překvapeně na Emu, jako kdyby mi snad mohla říct, co se s mamkou stalo. Jasně, má Nika ráda, tím se koneckonců nikdy netajila, ale aby mi povolila návštěvu kohokoliv jiného než rodiny nebo Míši, když není ani jeden z rodičů doma? To se ještě nestalo. "Jsi si jistá, že ti to nebude vadit?"

"Samozřejmě! Vždyť je tam Ema," ujistí mě, načež se rozloučí a zavěsí.

Zírám na telefon ve své ruce jako na zjevení. Vážně mi právě mamka navrhla, abych pozvala Dominika, i když sama není doma? Moje mamka, která v každém vidí potenciálního vraha, násilníka nebo přinejmenším zloděje? A opravdu si ta samá osoba myslí, že by přítomnost desetileté holčičky dokázala čemukoliv zabránit?


"Mami, potřebuju boty," oznámím bez průtahů, když se ve středu ráno sejdeme v kuchyni, což je docela zvláštní, jelikož mamka touhle dobou bývá obvykle už ve škole.

"Boty?" opakuje.

Přikývnu a strčím do mikrovlnky hrníček s čajem. "Na pátek. Ty staré se rozpadly," připomenu jí. Před týdnem jsem měla na zkoušce předtančení bílé střevíce a na jednom praskla přezka, na druhém se pro změnu přelomil podpatek. Mně to přišlo jako moc velká náhoda na jedno odpoledne, ale to jsem si nechala pro sebe.

"Proč na pátek?" chce vědět.

Povytáhnu obočí. "Protože mám maturák," na který mě nutíte jít, chci dodat, ale přejde mě to ve chvíli, kdy si mamku pořádně prohlédnu. Sedí na židli za kuchyňským stolem, nepřítomně zírá před sebe, mračí se a automaticky míchá obsah skoro prázdného hrnku. "Mami, co je? Děje se něco?" nejspíš musím znít dost hystericky, protože se na mě konečně podívá.

Několikrát zmateně zamrká. "Co? Ale ne, nic se neděje. Jen jsem se zamyslela," snaží se mě uklidnit.

Nepovede se jí to. "Něco s Emou, že jo? Přišli jste na to, proč ji šikanuje?"

Povzdechne si a bezmocně rozhodí rukama. "Nepřišli. Je to vzorný student, žije v úplné rodině, má staršího bratra a mladší sestru. Baví se ve třídě se všemi, s nikým nemá problém. Až na Emu. Učitelka se ale tvářila hodně překvapeně, protože jí nikdo nic neřekl."

"Třeba ho k tomu někdo nutí nebo," odmlčím se, protože to, co mě napadne je opravdu hloupé.

"Nebo?" mamčino obočí vylétne vzhůru a vyčkávavě na mě hledí.

Nadechnu se. "Nebo se mu líbí a on neví, jak jí to dát najevo."

Mamka na mě třeští oči a nejspíš nedokáže uvěřit vlastním uším. Upřímně? Ani se jí nedivím! "Mami, já vím, že to zní jako pitomost," ujistím ji, "ale víš přece, že co se škádlívá, to se rádo mívá. A kluci v jeho věku si nejspíš myslí, že jinak holce svůj zájem najevo dát nemůžou," krčím omluvně rameny.

Zamyšleně svraští obočí. "Jsi úplně stejná jako tvůj otec, ten si totiž myslí to samé."

Netuším, jestli to má být pochvala nebo ne, tak se radši vrátím k původnímu tématu. "Co bude s těma botama? Já je vážně potřebuju."

"A nemohla jsi přijít dřív, že jo," její výraz se jako mávnutím kouzelného proutku změní. V její tváři je jasně vepsaná výtka, proti které se ale musím ohradit, jelikož je nespravedlivá.

"Říkala jsem ti to už minulý týden!"

"Jenže já nemám čas, abych s tebou jezdila po nákupech," upozorní mě a atmosféra v kuchyni je úplně jiná než před chvílí, napětí by se dalo krájet.

Usměju se. "To po tobě ani nechci. Pojedu s Nikem. Jediné, co od tebe potřebuju, jsou peníze."

"Co bys po mně taky mohla chtít jiného," zamumlá, ale koutky jí cukají potlačovaným smíchem a z peněženky mi podá několik bankovek.

"Ale mami to je moc."

"Ale není," odvětí. "Benzín totiž taky není zadarmo, beruško," upozorní mě a tón, jakým to řekne, se mi vůbec nelíbí. Pořád si myslí, že si nedokážu vážit věcí a peněz.

Kdybych si nebyla stoprocentně jistá, že to mamku naštve, tak obrátím oči v sloup, ale teď to radši neudělám, aby mi výlet nezatrhla. "Nafta," prohodím tiše stejnou odpověď, jaké se mi dostalo, když jsem o penězích za benzín mluvila s Nikem.

"Cože?" nechápe mamka.

"Dominikovo auto jezdí na naftu," objasním.

Mávne rukou. "To je přece úplně jedno! Hlavní je, že to není zadarmo, že jo."

Povzdechnu si. Budu holt muset s pravdou ven. "Prý si to vybere jinak," jakmile to řeknu, tak mám chuť si ukousnout jazyk. Neformulovala jsem to nejlíp.

Mamka vytřeští oči, zalape po dechu a já čekám na přednášku. "Nezapomeňte na ochranu," překvapí mě svou reakcí.

Zírám na ni neschopná jediného slova. "Tohle samozřejmě nemyslel," ujistím ji. A v odpověď na její významně pozvednuté obočí dodám: "Nik je rád, že s ním někdo pojede, protože chce nakoupit i nějaké dárky na Vánoce a potřebuje poradit. Navíc má rád moji společnost," pousměju se a cítím, jak mi hoří tváře, ale co na tom.

Mamka se zmůže na pouhé: "Ach, tak."

"To sis vážně myslela, že bych se s ním vyspala jenom proto, že mě vezme do Prahy? Kdyby něco takového chtěl, tak pojedu radši autobusem," upozorním ji. Copak mě vážně tak málo zná?

Pokrčí rameny.

Tentokrát už se neudržím a protočím panenky. Moji rodiče jsou někdy vážně neuvěřitelní. Navíc kdybych s Nikem chtěla spát, tak už jsem to mohla udělat dávno. Příležitostí k tomu bylo dost.

"Chceš, aby Ema jela s náma?" změním téma hovoru, pro jistotu.

Dost nechápavě na mě hledí. "Proč by s váma měla jezdit?"

Trhnu rameny. "Nevím. Třeba aby přišla na jiné myšlenky?" navrhnu možnost.

Mamka se tváří zamyšleně. "Já ti během dne napíšu," rozhodne nakonec. "A jestli pojede, tak chci, abyste se vrátili do osmi," upozorní mě.

"Cože? To ani nemá cenu tam jezdit. Sice dneska odpadá čeština, ale i tak končím v půl třetí. Do Prahy se dostaneme nejdřív ve čtyři, mami."

"Jenže Ema musí jít zítra do školy, protože v pátek nejde a já nechci, aby zameškala víc než je nutné," zamračí se na mě.

"Proč nejde v pátek do školy?" zajímám se.

Mamka se na mě podívá s pozvednutým obočím. "Máš ples," připomene tónem, který jasně naznačuje, že vůbec nechápe, jak se můžu tak hloupě ptát.

Rozhodím rukama. "Právě. Já mám ples, takže nechápu, proč by ona měla zůstávat doma." Možná zním trochu sobecky a měla bych Emě den bez školy dopřát.

Zamračí se na mě. "Už jsem řekla a nebudu na tom vůbec nic měnit. A jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít v pátek do školy ty," navrhne mi.

Zavrtím hlavou a mávnu rezignovaně rukou. "Tak mi pak napiš," vzdám veškeré další snahy o cokoliv a jdu do pokoje, abych se připravila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 7. března 2013 v 17:47 | Reagovat

jé, ale tys nám skoro nic neodhalila :/ Chci další!
Ale to s těma botama bylo krutý :D

2 Šílenej Šílenej | Web | 7. března 2013 v 21:32 | Reagovat

no toto, mi v den maturáku šli jak dacani aspoň na dvě hodiny do školy a pak jsme jak trotlove "trénovali" nástup, kterej stejně nikoho nebavil a ty necháváš doma i tu malou? to je anarchie! :D
mimochodem, toho úpícího tátu chápu :D
už abys dovalila i druhou část, víš jak se na to klepu?

3 gigi gigi | Web | 30. dubna 2013 v 22:51 | Reagovat

no jo, maturák :D kde jsou ty časy - akorát,že teda mi to tu máme trochu jinak a takhle slavnostní jsme měli stužkovák :D maturák - jo,to už byl jiný level...whatever :D super část, hlavně ten rozhovor s maminkou :D chacha, 'on si to vybere jinak', se po*eru... a jinak ta část se šikanou byla taky hodně dobře napsaná a je super,žes to zmínila, protože se s tím potýká hodně dětí - takže to aj té povídce dodává ještě více reality :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama