Naděje dnes neumírá

2. prosince 2012 v 14:21 | Hope |  Nitky osudu
jsem úplně zapomněla, že mám dopsanou kapitolu k povídce do soutěže, kterou vám sem můžu dát =o) jsem vážně zvědavá na reakce, ale chci vám upozornit, že ještě nic není rozhodnuto, tak abyste nedošli k milným závěrům ;o)
taky pro vás chystám článek o událostech v Anglii, ale o tom jindy, někteří už to stejně ví


Ashlyn pozorovala svůj odraz ve vysokém starožitném zrcadle, jediné cenné věci, kterou vlastnila, a znovu se ujišťovala, že se rozhodla správně. Koneckonců, jak by taky ne, když kvůli tomu šest nocí prakticky nespala. Nesčetněkrát od úterý stála v telefonní budce na rohu ulice, jelikož mobil si nemohla dovolit, a vytáčela Jamesovo číslo, ale vždycky zavěsila ještě před prvním zazvoněním.

"Nemusí o tom vědět. Netýká se ho to," ujišťovala nahlas svůj odraz, jako kdyby snad čekala, že její tvrzení vyvrátí.

I přes její přesvědčení v ní však neustále hlodal červíček. Snažila se ho ze všech sil umlčet, protože věděla, že přesně to by bylo správné - všechno mu říct a nechat ho, aby jejich nenarozené dítě podpořil. Byla to přeci i jeho zásluha.

Kysele se ušklíbla. Zásluha, to určitě. Nehledě na to, že by jí stejně nevěřil. Neustále ho přece ujišťovala, že bere prášky. A celý rok tomu tak bylo, jenže pak jednou chytla ošklivou střevní chřipku, což by nebyl problém, kdyby se James nevrátil ze služební cesty v New Yorku o dva dny dřív. V tom spěchu, kdy ze sebe rvali oblečení v její malé neútulné garsonce, úplně zapomněli na ochranu. Nebo spíše ona zapomněla.

***

"Promiň, že jdu pozdě, byla jsem u doktora," omlouvala se Ashlyn zadýchaně, když probíhala obchodem do šatny a zároveň si sundávala kabát.

Abigail ji pomalu následovala a podmračeně ji pozorovala. "Já vím. Šéf volal, že možná dorazíš později. Mohla bys mi ale konečně říct, co se děje?"

Černovláska se rychle prosmekla kolem své kamarádky. "Jak to myslíš? Nic se neděje," usmála se na ni nacvičeným úsměvem.

"Ale ano, děje! Jinak bys na mě nepoužívala tohle," namířila na ni Abi prstem.

Ash rozhodila rukama. "Co?"

"To jak se na mě usmíváš! Naprosto neupřímně! A vypadáš ještě hůř než minulý týden. Byla jsi snad u rodičů? Nebo u bratra?"zajímala se, protože to jediné by vysvětlovalo, proč její kamarádka vypadá ztrhaně a pod očima má tmavé kruhy. Po návštěvě rodiny, vyjma prarodičů, vždycky vypadala, že se každou chvíli zhroutí.

Uhnula pohledem. "Ne, nebyla," přiznala s povzdechem.

"Tak co to s tebou kruci je? A neříkej mi, že nic, protože na tobě poznám, když lžeš! Jde snad o to, že je Valentýn?" vyzvídala. Věděla, že někteří lidé, kteří jsou sami, špatně snáší, když jsou všude kolem nich srdíčka, zamilovaná přání nebo zamilované dvojice.

Ashlyn překvapeně zamrkala. "Valentýn? To mi vůbec nedošlo."

To byla voda na její mlýn. "Ha! Další známka toho, že je něco špatně. Takových věcí si přece normálně všímáš." Jak by si taky mohla nevšimnout, když předminulý týden zdobily výlohu.

"Ty mě prostě nenecháš být, dokud ti to neřeknu, že jo?" položila otázku, u níž ani nečekala odpověď, protože ji znala až moc dobře, stejně jako Abigailinu neodbytnost. "Neděje se ale nic závratného. Prostě jenom čekám dítě a dneska jsem si byla domluvit termín potratu. Nic zvláštního," pokrčila rameny zdánlivě bez emocí, i když v jejím nitru vše křičelo a svíralo se, srdce měla jako sevřené v ledových rukou. Nechtěla to udělat. Vždycky byla proti potratům, ale neměla jinou možnost, pokud tedy nechtěla prosit o pomoc Jamese a to opravdu nechtěla.

Blondýnka vytřeštila oči. Těžko soudit, co ji překvapilo víc. "Cože? Ty čekáš dítě? A chceš jít na potrat? Ví to James?"

Ash vzpurně pohodila hlavou, v očích neústupný výraz. "Neví a nemám v plánu mu to někdy říct. Lhal mi a už několik týdnů se mi neozval, takže nechápu, proč by o tom měl vědět. Navíc žádné dítě nebude."

"Vzpamatuj se, proboha! Víš, kolik lidí by dalo cokoliv za to, kdyby mohlo být rodiči? Když ho nechceš, tak proč ho prostě nedáš po porodu k adopci?" navrhla Abigail možné řešení. "Já a Martin bychom ho mohli adoptovat," dodala ještě nesměle.

Nemohla dát své dítě k adopci, protože už teď věděla, že by se ho nedokázala vzdát, protože by cítila jeho pohyby, viděla, jak roste, vyvíjí se a nakonec by ho i viděla. "Tady nejde o to, co chci nebo nechci, já si nemůžu dovolit živit dalšího člověka. Vždyť sotva uživím sebe! Strašně bych si přála, abyste měli dítě, klidně to moje, ale já prostě nemůžu," bylo jí z toho úzko. Měla pocit, že si nezaslouží být šťastná, milovaná. Věděla, že dítě, jež nosí pod srdcem, by ji milovalo, ale nemohla si ho dovolit, ne bez cizí pomoci a ona neměla, koho o ni požádat. Také si byla až příliš dobře vědoma toho, že pro některé lidi je jedinou možností, jak se stát rodiči, adopce. U Abigail a jejího manžela to tak sice nebylo, ale pokoušeli se o dítě téměř dva roky a stále se jim nedařilo. Abi za sebou dokonce měla tři potraty.

"Nebo možná jenom nechceš," zamumlala smutně blondýnka.

Černovlásčino obočí vylétlo vzhůru. "To myslíš vážně? Víš, kolik bych jenom za těch pár měsíců těhotenství utratila peněz? Máš pocit, že jich tolik mám? Nebo vydělám dostatek?"

Abi se začervenala. "Promiň, já jen…strašně bych chtěla dítě. Dát svému životu konečně smysl."

"Musíš doufat. Naděje přece neumírá, obzvlášť dneska ne," snažila se ji uklidnit Ashlyn, ale věděla, že smutku ji zbavit nedokáže. "Nesmíš se tomu poddávat."

"Já vím," ujistila ji Abigail. "Jenže ono je to tak těžké. A pak si sem nakráčíš ty a jen tak mi oznámíš, že hodláš jít na potrat. Pomyslela jsi vůbec na to, že třeba potom už nikdy nebudeš moc žádné mít?"

Pokývala hlavou. "Ale na tohle teď nesmím myslet. Jestli nebudu moct mít další děti, bude to trest za to, co jsem provedla."

Černovláska chtěla něco namítnout, ale do obchodu vešla starší dáma s psíkem v náručí a Ashlyn ji odešla obsloužit. Abi věděla, že musí něco udělat, ať už se to její kamarádce líbí nebo ne. Třeba s ní už nikdy nepromluví a třeba se jí to nepovede, ale aspoň to zkusí a bude moct žít s klidným svědomím. Nesmí dovolit, aby udělala největší chybu svého života. A pokud to nevyjde, vždycky jí může finanční pomoc nabídnout sama. Měla zámožné rodiče a manžela. Martin má Ashlyn navíc rád, jako kdyby to byla jeho sestra, takže by neváhal ani minutu, tím si byla Abigail jistá.

oooOOOooo

"Děti? Ty ses zbláznil. Kde bychom asi tak bydleli? Tady?" mávla s úsměvem rukou. Její garsonka s kuchyňským koutem byla tak malá, že v ní o sebe oni dva skoro zakopávali. Nedovedla si představit, jak by tady mohl někdo vychovávat jedno dítě, natož tři, které chtěl.

Zvážněl. K tomuhle se chystal celých deset měsíců, kterých spolu chodili, ale nikdy se nenašel ten správný okamžik. Chtěl jí to říct, vážně chtěl. Nadechl se k odpovědi, ale když spatřil její šťastný úsměv a zamilovaný pohled, jež k němu vyslala v okamžiku, kdy zaklonila svou černovlasou hlavu položenou na jeho nahé hrudi, ztratil odvahu. Nemohl to udělat, připravit se o tohle všechno. Musí nejdřív najít způsob, jak ji k sobě připoutat.

"Jak tě to vůbec napadlo?" zajímala se.

Pokrčil rameny. "Nevím, jsme spolu dost dlouho, tak jsem myslela, že by nebylo špatné posunout se ve vztahu dál," vymlouval se. Posunout se ve vztahu dál? Proč jí prostě neřekl pravý důvod? Že chce děti a chce je jenom s ní? Měl by jí jednoduše vyznat lásku, říct jí pravdu a nedat jí šanci uniknout, jenže to nemohl. Musela ho chtít z vlastní vůle, ne proto, že jí nedal na vybranou.

Její úsměv se ještě rozšířil. "Myslel sis, že dneska bude snazší mě přemluvit, protože mi není dobře, že jo?" škádlila ho.

Přistoupil na její hru. "Samozřejmě," zamumlal a sklonil se, aby ji znovu políbil. Třeba nakonec nebude tak těžké dosáhnout svého, prolétlo mu hlavou. Sice neměl žádné sourozence, ale měl spoustu sestřenic a tetiček. V jejich rodině byla neplánovaná těhotenství takovým prokletím, on sám byl jednoho výsledkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 2. prosince 2012 v 15:12 | Reagovat

Tak, Abi zvedne telefon a vše mu řekne, viď že jo! :)

2 gigi gigi | Web | 2. prosince 2012 v 16:52 | Reagovat

Je to jen můj pocit nebo už jsem tě kvůli téhle kapitole seřvala? :D myslím, že jo, takže se nebudu vůůůbec vyjadřovat k obsahu! (Jen bych Ash dala takovou ránu, že by se jí hlava otočila 3x dokola :D i když, jak píšeš, nic není ještě rozhodnuto) ...jinak je to opět pěkně napsané, velmi dialogové (love it), i pocity postav a myšlenky postav dobře popsané :)

3 Hope Hope | Web | 2. prosince 2012 v 18:03 | Reagovat

[1]: Maysie, měla by?

ano, Giginko, seřvala :-D

4 Maysie Maysie | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 15:27 | Reagovat

[3]: to by teda měla!

5 santana-malfoy santana-malfoy | Web | 23. prosince 2012 v 22:44 | Reagovat

Krásné :) Zase po dlouhé době jsem se sem vrátila a je to úžasný číst Tvoje povídky :) vždycky mi to zvedne náladu, ikdyž zrovna tahle je taková spíš opačně zaměřená, stejně je krásná :) Tak jen tak dál prosím :)

6 Lilly Lilly | Web | 2. června 2013 v 0:58 | Reagovat

nádherná povídka..Hope, píšeš profesionálně.. spustím Tvůj blog a je to jako droga.. musím číst pořád dál a dál.. mylsim, že by to neměla před ním tajit, doufám, že to všechno ještě dobře dopadne.. zatím je to pěkně zapeklitě zamotaný. cozž mi vubec nevadí :D :D

7 Martnka Martnka | Web | 12. září 2013 v 12:05 | Reagovat

Pěkná povídka, moc hezky se to čte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama