11.kapitola

20. října 2012 v 18:07 | Hope |  Jen to, co chci
jelikož mi Maysie poslala do Readingu expresem múzu, která to nejspíš vzala opačným směrem, tak tady máte další kapitolu =o)
všichni jste určitě zvědaví, jak se k sobě asi Amber a Brad budou chovat po tom, co spolu strávili noc, tak se do toho pusťte =o) a nešetřete kritikou! mimochodem, Maysie do téhle kapitoly také přispěla ;o)


Když se Amber ráno probudila, Bradova ruka položená na jejím břiše ji přesvědčila o tom, že předchozí noc nebyla pouhým snem. Pokusila se opatrně vyklouznout z jeho objetí, ale jakmile se pohnula, okamžitě si ji přitáhl blíž. Povzdechla si, nejspíš jí nezbude nic jiného než počkat.

"Chceš mi utéct?" zamumlal se rty přiloženými těsně k jejímu uchu.

Pousmála se. "Samozřejmě, že ne, ale potřebuju...do koupelny," vyhrkla první výmluvu, která ji napadla. Musela se dostat pryč z jeho přítomnosti, aby dokázala zase normálně uvažovat.

Okamžitě zpozorněl. "Je ti špatně?"

Zavrtěla hlavou a zlehka ho políbila. "Jsem v pořádku, neboj."

"Víš to jistě?" strachoval se.

Probodla ho výmluvným pohledem. Měla jeho starostlivosti právě dost. Když se spolu milovali, bylo všechno v pořádku, jenže pak se snad půl hodiny ujišťoval, jestli je jí vážně dobře. Byla ovšem tak unavená, že se nehádala.

Zvedl ruce v obranném gestu a se zalíbením pozoroval, jak se trochu neohrabaně zvedá z postele. Ve chvíli kdy se rychle chytla hrany nočního stolku, aby neupadla, stál vedle ní. Nyní se mu v očích zračily obavy. "Co se děje?" vyhrkl a podpíral svou snoubenku.

Amber několikrát zamrkala a pak se na něj omluvně usmála. "Jen se mi trochu zamotala hlava. Nic to není, neboj. Nechtěla jsem tě vyděsit," pustila se stolku a pohladila ho po tváří.

"Neměl bych zavolat doktorovi?" zajímal se.

Zavrtěla hlavou. "Dneska k němu jdu. Holly mě tam veze, pamatuješ?" ptala se mírným tónem.

Trochu se zamračil. "To už je dneska?"

Pokývala hlavou. "Pomohl bys mi do koupelny? Sice už je mi dobře, ale jeden nikdy neví," pokrčila rameny.

"Samozřejmě," odpověděl tónem, který jasně naznačoval, že ji nehodlal pustit ani na kratičkou chvíli, když nebude ležet bezpečně v posteli.

***

"Můžu tě pozvat na oběd?" ozval se ode dveří ženský hlas a vyrušil Brada od nečinného zírání na otevřenou složku na jeho stole.

Polekaně zvedl hlavu a musel několikrát zamrkat, aby se ujistil, že se mu to nezdá a před ním opravdu stojí jeho snoubenka. Ta snoubenka, která má být doma v postli, aby neohrozila sebe a jejich nenarozeného potomka. "Co tady děláš?! Jak ses sem dostala? Máš přece ležet!" zamračil se na ni, vyskočil z křesla a hnal se k ní, aby jí pomohl posadit se, což odmítala udělat.

"Byla jsem u doktora a ten řekl, že už můžu chodit na krátké procházky, ale pořád se musím šetřit," vysvětlila s pokrčením ramen.

"Krátké procházky," opakoval pomalu. "Sem je to ale přes polovinu města!" upozornil ji přísně.

Zavrtěla odevzdaně hlavou a svezla se na koženou pohovku, která stála za ní. "Přivezla mě Holly. Nechtěla mě nechat jet autobusem, natož aby mě nechala jít pěšky," Am se zamračila, když si vzpomněla na sestřinu neústupnost. Holly vlastně počítala s tím, že mu zavolají v okamžiku, kdy vstoupí do budovy, naštěstí pro Amber to neudělali. Chtěla ho překvapit a všechno mu vysvětlit v soukromí, nepotřebovala, aby je při tom sledovala polovina zaměstnanců a klientů. Největší problémy však měla s Bradovou sekretářkou, která trvala na tom, že ji musí ohlásit a v jednu chvíli se bála, aby Brad nevyšel z kanceláře, protože nemluvily právě tiše.

"Jak ses dostala přes Theresu?" chtěl vědět a vypadal překvapeně, že se jí to povedlo.

Zamyslela se. "Těžko."

Krátce se zasmál. "To si dovedu představit," jeho obočí se přemýšlivě stáhlo. "Musela jsi na ni opravdu zapůsobit, když tě pustila až sem, aniž by mi něco řekla."

"Snažila se, jenže to já taky," připustila Am. "Ale teď k tomu, proč jsem přišla," mávla rukou, jakoby tím snad mohla odehnat předchozí hovor. "Nezajdeš si se mnou na oběd?"

"Kam bys chtěla?" zajímal se a ten nápad se mu zamlouval. Věděl totiž, že se stejně nedokáže soustředit na práci a dalšího klienta měl stejně až ve tři. Jakmile si to uvědomil, zastyděl se, jelikož ho ani nenapadlo jet domů a těch několik hodin strávit s ní. Měl nepříjemné tušení, že je to kvůli včerejší noci, kdy myslel sobecky na sebe a své potřeby.

"Do té restaurace u parku," odpověděla bez váhání. Měla to tam ráda, protože to bylo hned u části, v níž se nacházelo dětské hřiště a ona tak mohla nerušeně pozorovat děti a jejich rodiče. Občas se s některou maminkou dala do řeči. Často tam chodily i děti, které měla na starosti ve školce a po nichž se jí tolik stýskalo.

"Dobře. Tak jdeme," natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát, protože nevypadala, že by to zvládla sama. Ostatně s tím mělo problém i spoustu dalších lidí a to nemuseli čekat dítě.

Těkala nedůvěřivě pohledem mezi jeho dlaní a obličejem a snažila se odhadnout, jestli si z ní jenom nedělá legraci. "Vážně? Půjdeš se mnou?"

Zatvářil se pobaveně. "Proč by ne."

Trhla rameny a místo odpovědi přijala jeho ruku.

O necelých dvacet minut později seděli u okna restaurace s výhledem na park. Brad s někým telefonoval a Amber smutně pozorovala hrající si děti. Přemítala, jestli budou jejich příležitostné obědy probíhat stejně, až se to malé narodí. Anebo až se Brad dozví celou pravdu. Nešťastně si povzdechla a usmála se na servírku, jež jim právě přinesla jídlo.

"Proč jsi mě sem pozvala?" vypálil právník zničehonic otázku.

Am byla zmatená. "Cože?"

"Proč jsi se mnou chtěla jít na oběd?" přeformuloval svůj dotaz.

Hnědovláska netrpělivě potřásla hlavou. "Já tě slyšela. Ale nechápu, jak se takhle vůbec můžeš ptát! Žijeme spolu, budeme se brát a čekáme dítě. Nestačí ti to jako důvod ke společnému obědu?" povytáhla obočí a probodávala ho pohledem.

Brad si ji pozorně prohlížel a bylo mu více než jasné, že musí být opatrný v tom, co řekne, aby nezničil jejich rodící se vztah. "Jen jsi mě překvapila, tak mě zajímalo, jestli jsi se mnou třeba nechtěla o něčem mluvit," pokrčil rameny.

Hlavou jí prolétlo, že všechno ví, ale okamžitě tu myšlenku zahnala. Určitě by tady tak klidně neseděl, kdyby znal její tajemství. "Věř nebo ne, ale nechci."

Zamručel. "Hm…jenže já bych si o něčem promluvil rád."

Ztěžka polkla. "O čem?"

Zatvářil se pobaveně, když spatřil její výraz. "O jméně pro dítě."

"O jméně pro dítě?" opakovala a nemohla tomu uvěřit. Ze srdce jí spadl obrovský balvan.

"Samozřejmě. Myslím, že bychom ho neměli vymýšlet na poslední chvíli, co říkáš?" roztáhl rty v neodolatelném úsměvu a jeho modré oči zářily nadšením.

Pokývala hlavou. "To je určitě dobrý nápad. Koneckonců má se narodit za necelé dva měsíce, tak aby pak neskončilo s nějakým šíleným jménem jenom proto, že jeho rodiče nenašli ani pět minut na tenhle rozhovor."

"Přesně tak," souhlasil. "Máš nějaký nápad?" zajímal se.

Jen zavrtěla hlavou. Dojalo ji a zaskočilo, že chce mluvit o jméně pro dítě, takže nedokázala nic vymyslet. Neměla o tom ještě čas přemýšlet, jelikož měla starostí nad hlavu. A možná o tom ani přemýšlet nechtěla, protože se bála. Bála se, že o dítě přijde, že jí ho Brad bude chtít sebrat, že nebude úplně zdravé. Veškeré tyto její obavy byly neopodstatněné nebo alespoň většina z nich, ale ona se jich nedokázala zbavit. "A ty?" dostala ze sebe přiškrceně.

Bradovi zajiskřilo v očích a celý se rozzářil. Nadšení z něj sálalo, ovšem Amber jím nenakazil. "Mohl by se jmenovat Christopher."

"Mohl," ujistila ho a usmála se na něj. "A když to bude holčička?"

"Nebude," prohlásil pevně.

Potřásla hlavou. "A kdyby přece jenom?"

"Adelay," vyslovil se zasněným pohledem, který byl výsledkem toho, jak si představoval malou hnědovlasou holčičku s jeho modrýma očima, která pobíhá po zahradě domu, který pro ně vybral, ale o němž Amber ještě nějakou dobu nebude mít ani ponětí. Chtěl jí ho dát jako svatební dar.

"Takže máme jména," prohlásila s úsměvem a byla ráda, že se to obešlo bez hádek.

"Jsi si jistá? Obě jsem ale vybral já," upozorňoval ji opatrně.

"A já jsem za to ráda," ujistila ho, natáhla se k němu, sevřela jeho obličej do svých dlaní a políbila ho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 20. října 2012 v 18:18 | Reagovat

Jé, já jsem tak ráda, že na sebe nejsou zlý a sem tam se i políbí :))
Chci další!

2 Lilliane Lilliane | Web | 20. října 2012 v 18:57 | Reagovat

^.^ sem moc ráda že je pokračování :3 jsem netrpělivě čekala jak se bude Amber tvářit druhý den :) a to že Brad vybral jméno pro dítě sem byla i dost překvapená :)

3 Shirley Shirley | 20. října 2012 v 23:07 | Reagovat

Nadherna kapitola! :-) Jsem zvedava, jestli to bude kluk nevo holka :-) :-) ... Tesim se na pokracovani

4 Lia Lia | 21. října 2012 v 9:41 | Reagovat

No teeeda, necakala som ten vyber mien, ze Bradovi nato nic nepovie :D...asi si ho dopredu zehli :D, ale nieee, ved pekne mena vybral. Pacila sa mi kapitola, ale mi to pride ako ticho pred burkou, som zvedava, ako a kedy sa Brad vsetko dozvie :P.

5 Šílenej Šílenej | Web | 27. října 2012 v 12:40 | Reagovat

u mě jednoznačně vede zmíňka o boji se sekretářkou, to mě rozsekalo :D
a ty jména jsou dost zajímavý

6 nel-ly nel-ly | Web | 26. listopadu 2012 v 17:25 | Reagovat

Stejně si myslím, že jim to nevydrží... přečetla jsem si předchozí dvě znova a tuhle hezky naráz, protože už si to zas přesně nepamatuju.
Jinak hvězdičková kapitola... fíha, běž rovnou psát červenou knihovnu, nejen, že znáš všechny fy jejich fígly (s mužnými těly, kopečky, hvězdičma a kdoví čím), ale narozdíl od nich umíš psát.

A furt čekám nějakej podvod... něco se stane, i když bych jim přála, aby se měli rádi a měli klid.
Brad je vtipnej :D už mě tak neštve

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama