Každý si zaslouží lásku

7. září 2012 v 14:53 | Hope
povídka, která měla být původně úplně o něčem jiném...nebo teda z větší části...byl to takový nápad, který prostě přišel a tak jsem to včera sepsala...snad se vám to bude líbit a s kritikou nešetřete!



Tmavovlasá holčička se choulila v rohu své postele a vyděšeně sledovala dveře. Věděla, že musí každou chvíli přijít. A stejně tak dobře věděla, že si další výprask zaslouží. Netušila proč, ale v hloubi duše o tom byla přesvědčena. A to se dnes snažila ze všech sil, aby nic neprovedla, jenže stačila i taková maličkost jako jedna povalující se hračka a vysloužila si pěkných pár ran.

Ze začátku plakala, křičela, prosila, ale nakonec to vzdala a přijímala rány tiše. Slzy si dovolila teprve v noci, kdy své vzlyky tlumila polštářem. Nikdo netušil, kolik proplakala hodin, než samým vyčerpáním usnula.

***

Vztekle zacloumala dveřmi, za nimiž se nacházel její byt, ale bylo to marné. Hlasitě zaklela. Jindy měla spoustu trpělivosti, sama přece vždycky s úsměvem prohlašovala, že zámek na jejích dveřích je na heslo, které se ovšem každý den mění.

Dnes však na vtípky neměla náladu. Lilo jako z konve, ona promokla až na kost a byla si až příliš dobře vědoma toho, že její byt v nepříliš bezpečné části Londýna jí připraví další chladnou a bezesnou noc. Už si zvykla na vlhkost, nefungující topení a zápach plísně, které se nešlo zbavit, ale stále ji to naplňovalo znechucením.

Jakmile se konečně dostala do bytu, ulehčeně za sebou zabouchla, opřela se o dveře a zavřela oči, z nichž se jí začaly řinout slzy. Celý den v práci, kterou sice milovala, ale která ji sotva uživila, se jí dařilo nebrečet a na všechny se usmívat, jenže ve chvíli, kdy byla sama, veškeré její sebeovládání zmizelo a ona se hroutila.

Byl to už měsíc, nekonečně dlouhý měsíc a on se jí neozval. Ale to přece chtěla, ne? Chtěla ho dostat ze svého života i se všemi jeho penězi, které jí na něm tolik vadily. Pravda, ze začátku o nich nevěděla, takže si mohla jenom užívat, jak jsou oba zamilovaní. Až pak jednoho deštivého odpoledne, když seděla v bistru poblíž svého bytu, ho viděla v televizi, kde o něm mluvili jako o miliardáři. Ani se to nesnažil popřít, když se ho na to ptala. A tak ho nechala odejít ze svého bytu i života.

Namáhavě se odlepila ode dveří a šla do kuchyňského koutu, v němž si uvařila čaj. Pak se s hrníčkem v dlaních posadila na starou pohovku, která kdysi patřila jejím prarodičům. Skoro před dvěma lety si sice koupila novou, ale tolik se bála, aby se v jejím bytě nezničila, že ji vyměnila s prarodiči za starou. Ale byla spokojená. Navíc v ní pořád hlodal červíček, který jí našeptával, že si to zaslouží.

Potřásla hlavou. Přece už nebyla tou malou holčičkou, která má pocit, že nemůže nic mít, že ji nemůže nikdo milovat. Jenže ona si připadala, jako kdyby jí zase bylo pět a čekala na výprask nebo někoho, kdo jí řekne, že ji nesnáší, že je omyl, že si nic nezaslouží, kdežto jejímu staršímu bratrovi se nikdy nic takového nestalo a i přesto, že na něj žárlila, ho nadevše milovala. Byl to přece její bratr.

Někdo zabušil na dveře takovou silou, že se lekla, aby je nevyrazil.

"Už jdu," zavrčela a šla otevřít. Zírala na návštěvníka vytřeštěnýma očima. Ještě před chvílí si přála, aby za ní přišel, ale když před ní teď stál z masa a kostí, nezmohla se na jediné slovo.

"Ty vypadáš," prohodil, a aniž by čekal na pozvání, vešel dovnitř.

Zašklebila se. Nepotřebovala zrcadlo k tomu, aby věděla, že vypadá hrozně. Má na sobě stále ještě oblečení, v němž strávila celý den v práci, navíc všechno mokré do poslední nitky. Přirovnání ke zmoklé slepici by mě nejspíš vystihovalo, pomyslela si kysele. "Co tady děláš?" zeptala se, když za ním zavřela a on se usadil na pohovku a své dlouhé nohy natáhl před sebe jako už tolikrát předtím.

"Přišel jsem tě pozvat na večeři," prohodil ledabyle.

Zamračila se. "Proč?"

Pokrčil rameny. "Mluvil jsem s tvými rodiči."

"Jak jinak. Co ti řekli? Že nemám ani cent? Že jsem po rozchodu s tebou na dně? Že se hodlám přestěhovat ještě do horšího bytu než je tenhle?"

"Něco v tom smyslu," připustil bez valného zájmu.

Zhluboka se nadechla. "No, v tom případě ti lhali. Nakonec, nebylo by to poprvé," znechuceně si odfrkla. Ne, nevěřila, že s ním rodiče mluvili proto, že by jim na ní záleželo, nikdy tomu tak nebylo, oni k tomu měli své důvody. A všechny ty důvody byly v bance, nemovitostech a firmě, která mu patřila. Chtěli pro ni bohatého ženicha, aby z toho měli něco i oni. Aby jim mohla oplatit jejich lásku a péči. Nevesele se zasmála.

"Je tady něco k smíchu?" zamračil se a jeho modré oči ji nenávistně probodly.

Mávla nad tím rukou, nemohla mu to vysvětlovat a ani nechtěla. "Když ti řeknu, že s tebou nikam nepůjdu, odejdeš? Nepotřebuju tvoje milodary."

Jeho husté obočí vylétlo vzhůru. "Milodary? Ty vypadají jinak, tohle je jenom večeře."

Povzdechla si a pozorně studovala jeho obličej, jestli tam nenajde náznak něčeho, co by jí napovědělo, jaké má plány. To, že se tady objevil bez zjevného důvodu po měsíci mlčení, bylo podezřelé. "Dobře," kapitulovala nakonec. "Jen se převleču do něčeho," přejela si rukou po kalhotech, "suchého. Chovej se tady jako doma. Jestli chceš kafe nebo čaj, víš, kde co je," pokynula hlavou ke kuchyni a zmizela za dveřmi, které vedly do koupelny.

Když o necelou půl hodinu později scházeli po schodech z desátého patra, protože výtah opět nefungoval, zamračil se. "Proč tady bydlíš?" zajímal se.

Nebylo to poprvé, co jí položil tuhle otázku, ale bylo to poprvé, co na ni popravdě odpověděla: "Protože si nic lepšího nemůžu dovolit," ušklíbla se.

Zastavil se a překvapeně na ni pohlédl. "To je mi ale novinka, vždycky jsi mi tvrdila, jak to tady máš ráda, i když jsem si nedovedl představit, jak by někdo mohl mít rád takovéhle místo," nakrčil nos a zase se rozešel.

Smutný úsměv jí zkřivil rty. Měla ten byt ráda ve chvílích, kdy tam byl s ní. Když byla totiž s ním, tak na ničem nezáleželo, na místě a čase potom ze všeho nejmíň. V těch zbývajících chvílích se tam snažila trávit, co možná nejmíň času.

Před vchodem na ně čekalo tmavě modré auto s tónovanými skly a kolem něj několik můžu v oblecích a s tmavými brýlemi na očích.

Než nasedla, vrhla rychlý pohled na svého společníka. Mělo jí dojít, že by sem nejel bez ochranky, nikdy nejezdil. Samozřejmě, když ještě neměla ponětí o tom, kdo to vlastně je, ochranka je vždy z bezpečné vzdálenosti sledovala a ona si nikdy ničeho nevšimla. Proč? Protože byla po uši zamilovaná.

"Kam vlastně jedeme?" odhodlala se zeptat, jakmile se auto dalo do pohybu.

Pokrčil rameny. "Jak jsem řekl, na večeři."

Na okamžik zavřela oči, byla příšerně unavená. "Ty víš, jak to myslím. Kam? Nejsem oblečená do nějaké nóbl restaurace," kritickým pohledem si přeměřila černou sukni po kolena a bledě modrý svetřík.

Povytáhl obočí. "Chceš se jet převléct?"

"Doma stejně nic lepšího nemám," zarazila se, když spatřila jeho významný pohled. "Aha, ty myslíš ty věci, které jsi mi koupil a já ti je vrátila," začervenala se.

"Chytrá holka," ujistil ji s úsměvem. Natáhl k ní ruku a zastrčil jí za ucho pramen vlasů, který jí spadl do tváře. "O tvé inteligenci jsem ale nikdy nepochyboval. Víš, že kdybys mi řekla, tak bych ti dal cokoliv? Koupil ti byt, oblečení, zařídil, abys už nikdy nemusela pracovat a přitom se nemuset strachovat o účty," šeptal a hladil ji po tváři.

Odkašlala si, aby se zbavila knedlíku vězícího v krku. "Já vím. Ale ty zase víš, že bych to nikdy neudělala, protože peníze pro mě nic neznamenají. I kdybys mi koupil všechno, co se za peníze koupit dá, tak jedno bys mi dát nemohl," smutně se na něj podívala.

"A to je?"

Zkoušel ji, musel ji zkoušet. Jak jinak by mohl zapomenout na to, co na něj před měsícem křičela? Tehdy vedla dlouhý monolog, kdy mu vyčetla první poslední a zakončila to tím, že jediné, co kdy chtěla, bylo, aby ji někdo miloval. Kdyby ji byl ochotný milovat, zůstala by s ním, i přesto že jí lhal, jenže on ochotný nebyl. Vysmál se tomu, vysmál se ! Řekl, že láska je pouhý výmysl. Něco, čím se ženy snaží ospravedlnit své skutky. Odporovala mu, ale bylo to marné, odešel.

Zavrtěla hlavou a odtáhla se od doteku jeho dlaně. "Ale nic. Není nic, co bys mi mohl nebo chtěl dát. Mám všechno, co chci. Všechno, co potřebuju."

Ale to byla neuvěřitelná lež. Neměla všechno, vlastně měla spíš nic, ale už nikdy by nikomu nedovolila, aby to věděl. Protože ten, kdo to věděl, to proti ní vždycky použil a ona to nehodlala znovu zažívat. Tu bolest, to ponížení, tu bezmoc, ten pocit, že na světě není nikdo, kdo by ji měl alespoň trochu rád. A k vysvětlení jí stačilo jediné: zaslouží si to. Od malička byla přesvědčená o tom, že si zaslouží jen to nejhorší a proto byla ráda, že má alespoň to, co má.

"Kdy naposledy jsi byla u rodičů?" změnil najednou téma.

Zamyslela se. "Nevím. Před půl rokem? Proč?"

Trhnul rameny. "A u bratra?"

"Taky tak nějak," její obočí se stáhlo. "Ale telefonovala jsem se všema asi před týdnem. Proč tě to vlastně zajímá? Tak zničehonic?" najednou ji něco napadlo a podezíravě přimhouřila své čokoládové oči. "Proč jsi s nima vlastně mluvil? A jak? Kde jste se potkali?"

Pousmál se. "Čekal jsem, kdy se zeptáš. Tvůj bratr mi volal, bál se o tebe!" ujistil ji důrazně, když si pohrdavě odfrkla. "A já jsem pak telefonoval tvým rodičům, protože mě něco napadlo," zatvářil se tajemně.

Rozhodla se na jeho narážku nereagovat, beztak by jí nic nepověděl dřív, než by sám chtěl. "Neměl důvod se o mě bát. Věděl, že jsem v pořádku, mluvila jsem s ním, jeho manželkou i dětmi. A každý den mu píšu z práce mail," ušklíbla se, "na tom trvá."

"Nejspíš k tomu má dobrý důvod!" upozornil ji. "Copak si myslíš, že by na tom trval a volal mi, kdyby mu na tobě nezáleželo? Já vím, že tvoje vztahy s rodinou nebyly nejlepší, ale nikdy jsi mi neřekla, co přesně se stalo."

Otevřela pusu, aby mu všechno řekla, ale nakonec ji zase zavřela, aniž by vydala jedinou hlásku. Co by mu vlastně měla říct? Že ji rodiče nikdy neměli rádi? Že ji bili za každou maličkost? Že její bratr byl ten, který dostal vždycky všechno, co chtěl a hned? Že i když se snažila a měla dobré známky, tak její rodiče na ni nikdy nebyli pyšní tak jako na staršího z jejich dětí? Ne, s tímhle vším se mu svěřit rozhodně nemohla a tak jen potřásla hlavou a podívala se z okénka na noční Londýn.

"My jedeme k tobě?" zeptala se, když poznala ulice, kterými se jede k jeho domu. Byla tam sice jednou, ale na tu cestu nikdy nezapomněla. Chtěla se tehdy jen přesvědčit, že opravdu mluvili o něm a tak čekala za rohem, dokud ho neviděla vycházet. Samozřejmě, mohl tam být na návštěvě, ale už když ji to napadlo, jí to připadalo hodně nepravděpodobné.

"Budeme tam mít víc soukromí a pohodlí," odvětil klidně, jakoby si nevšiml zděšení, které se jí vloudilo do hlasu. "Moje služebná už se na tebe moc těší."

"Služebná," opakovala po něm pomalu. "Asi by mě to nemělo překvapovat. Ty si jich můžeš dovolit klidně několik," konstatovala a sledovala, jak jí s úsměvem přitakává a hned na to vystupuje.

Chtěla se posunout na jeho místo, aby se taky dostala ven, ale to už otevíral dveře na její straně. S poraženeckým povzdechem se chytla dlaně, kterou jí nabízel.

***

"Bylo to výborné," usmála se na kuchařku, jež sklízela ze stolu.

"Děkuji, slečno," s mírným pokývnutím hlavy opustila místnost.

"Měla bych jít. Je pozdě a já zítra ráno vstávám brzy do práce, protože nám přivezou nové knihy, které bude potřeba mít v obchodě, ještě než otevřeme," vysvětlila a vstávala ze židle.

Natáhl se přes stůl, položil dlaň na její rameno a mírným tlakem ji přinutil, aby si zase sedla. "Do toho bytu, kterému říkáš domov, už se nevrátíš!" pronesl rozhodně.

Byla zmatená. "Jak to myslíš? Samozřejmě, že se tam vrátím. Nemám, kam jinam bych šla."

"Zůstaneš tady," prohodil jakoby nic a nechal si dolít šálek kávy.

"Já tady ale nemůžu zůstat. A ani nechci!" To byla další lež. Toužila po tom jako snad ještě po ničem, ale věděla, že to udělat nesmí. Dovedla si představit, jaký poprask by se strhl, kdyby se to někdo dozvěděl. Bylo by to daleko horší než před měsícem, vždyť ji novináři přestali otravovat teprve před pár dny. V té době byla vážně ráda, že nemá funkční mobil. "Víš, co by z toho udělal bulvár? Dovedeš si představit ty titulky? Známý miliardář si nastěhoval domů bývalou milenku, protože je příliš chudá na to, aby si mohla dovolit pořádné bydlení," otřásla se znechucením. "Chápu, že by to prospělo tvojí image samaritána, ale já s tím nechci mít nic společného. Dokážeš to pochopit?"

"Já to chápu," ujistil ji. "Taky jsem nemyslel, aby ses sem nastěhovala jako má bývalá milenka, ale jako má snoubenka a budoucí manželka."

Beze slova na něj zírala. "Jako tvoje co?" vysoukala ze sebe po několika minutách hrobového ticha rušeného pouze tikotem nástěnných hodin.

Nepatrně pokývl někomu, kdo stál za ní, vstal, došel k ní a klekl si na koleno. Od jednoho z členů ochranky si převzal sametovou krabičku, otevřel ji a položil si ji na dlaň. "Prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?"

"Ale vždyť ty mě vůbec neznáš," zamumlala a oči se jí naplnily slzami. Bylo mezi nimi tolik lží a nevyjasněných věcí. "A já neznám tebe," to sice nebyla tak úplně pravda, ale ona odmítala věřit pouze novinám a časopisům.

Zavrtěl rázně hlavou. "Vím to, co potřebuju!"

"A to je?"

"Vím, že tě miluju a už bez tebe nechci strávit jedinou minutu! Poslední měsíc byl neskutečně dlouhý a nebýt toho, že jsem musel na dva týdny do Francie, tak jsem tohle udělal už dávno! A během doby, kdy budeme zasnoubení, budeme mít dost času, abychom se o sobě dozvěděli všechno, co bychom měli vědět," ujišťoval ji. "Takže? Vezmeš si mě?"

Hleděla do jeho modrých očí a srdce jí přetékalo láskou. Na tenhle okamžik čekala od chvíle, kdy se s ním před rokem seznámila a bylo jí jasné, že mu nedokáže říct ne i kdyby chtěla a ona nechtěla. "Vezmu si tě. A ráda!" objala ho kolem krku.

Postavil se, chytil ji v pase a zatočil se s ní. "Miluju tě!"

"A já tebe," políbila ho. Každý si zaslouží lásku, prolétlo jí myslí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 7. září 2012 v 16:07 | Reagovat

Opakuji, co jsem ti napsala na FB - směju se jak měsíček na hnoji, přestože je to šíleně romantické (hlavně ten konec) a tenhle žánr zrovna nemusím :D, ale prostě se mi to líbilo! A ženská hlavní postava ve mně tentokrát (překvapivě :D) nevzbudila nutkání jednu jí vrazit :D - teda v 99% povídky...takže tak :)

2 Lia Lia | 8. září 2012 v 9:34 | Reagovat

ooooooooo...ejha...necakala som taky koniec..:P...ale aj tak sa mi to paci :), inak mam otazku???BUde aj pokracovanie??

3 maysie maysie | Web | 8. září 2012 v 12:34 | Reagovat

Ty jo, já byla napjatá jak kšandy a bála se, že mu řekne ne :D
Pošli mi taky jednoho modrookého  miliárdáře.. :D

Moc hezký :))

4 Šílenej Šílenej | Web | 8. září 2012 v 13:03 | Reagovat

naprostej souhlas jak s gigi tak s maysie!

5 Hope Hope | Web | 8. září 2012 v 15:30 | Reagovat

Lia, to nejspíš nebude...i když uznávám, že by se to hodilo spíš jako součást kapitolovky...třeba jednou, časem ;o)

Maysie, taky by se mi jeden hodil =o)

Šílenej, bodejť by ne :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama