Amorova kletba

22. září 2012 v 0:56 | Hope
vzhledem k tomu, že jaksi nemám dokončeno nic nového, tak se budete muset spokojit s povídkou, kterou jsem napsala do soutěže, kterou před pár měsíci vyhlásila Nel-ly...vůbec mě k tomu psaní nedonutila, jak by taky mohla, že =o) povídka je...mno, 2000 slov je málo, takže je taková nemastná neslaná, potřebovala by rozepsat, ale k tomu jsem se zatím nedostala, ovšem v plánu to mám...


S trhnutím se probrala. Zase měla ten sen! Když se jí zdál poprvé, prostě přesvědčila samu sebe, že je to pouhá náhoda, vždyť mezi Megan a Georgem to jiskřilo už tak dlouho. Ten, kdo by řekl, že spolu začnou brzy chodit, by k tomu rozhodně nepotřeboval nějaký sen, nebo co to vlastně bylo. Jenže pak se to stalo ještě několikrát a na náhody už to bylo příliš.

"Jsi v pořádku?" zajímala se její nejlepší kamarádka, Kaithlyn, která se právě vracela do jejich pokoje na koleji.

Dlaněma si promnula oči. "Jo, jen," mávla rukou, nezáleželo na tom.

"Zase se ti to stalo?" zajímala se krátkovlasá dívka, v obličeji dychtivý výraz.

Debbie si povzdechla. Kaithlyn byla prakticky jediný člověk, který věděl o tom, co se děje. Před pár měsíci, když se vracely z města, ji totiž zachránila před srážkou s autem. Stejně jako dnes, tenkrát úplně zkoprněla, tohle se dělo vždycky, když měla vidění. Ať už dělala cokoliv, tohle ji vždy minimálně na chvíli nezbytně nutnou vyřadilo z provozu. Přijíždějícího stříbrného Audi si tehdy vůbec nevšimla, a tak musela své podivné chování nějak vysvětlit.

Stalo se to pouhý den po jedné z Debbiiných častých návštěv na venkově u své babičky. Ta vnučku poslala na půdu, když chtěla vědět, co s ní je, a tam našla matčin deník, v němž všechno bylo. Deb tehdy byla rozhodnutá Kai všechno říct právě ve městě, kam zašly do jednoho baru, ale nebyla k tomu vhodná příležitost.

"Stalo," přiznala.

Hnědovláska se posadila na postel ke kamarádce. "O kom?" zajímala se. Vždycky byla celá nedočkavá, až se dozví, kdo je další na řadě.

Debbie se zašklebila. "O tobě ne, Kai. Ty by sis měla pospíšit, jinak mi nebude zrovna do zpěvu!" upozornila ji.

Pokaždé, když se ti dva z jejího vidění, snu nebo co to vlastně bylo, nedali včas dohromady, trpěla tím ona. Měla horečku, bolela ji hlava, svaly a celkově byla nepoužitelná. V takovém případě si pak musela zahrát na Amorka, aby mohla dál normálně fungovat.

"Já se snažím, Deb. Jenže ono to není tak jednoduché!" rozhodila Kaithlyn rukama.

"O tom mi nemusíš nic povídat," ujistila ji.

Krátkovlasá dívka se na ni omluvně usmála. "Já vím, promiň."

Blondýnka mávla rukou. "To nic."

Kaithlyn ji chvíli zkoumavě pozorovala a odhadovala, jestli nevyletí jako čertík z krabičky, když se zeptá. "O kom se ti zdálo?" zeptala se nakonec s prosebným výrazem v obličeji.

Debbie si znovu povzdechla a pokrčila rameny. "O mně."

Debiina nejlepší kamarádka vykulila oči. "To jako vážně? Wow! A kdo to byl?" nevědomky se naklonila blíž k dlouhovlásce.

Téhle otázky se bála. Nemohla jí to říct, ona sama si myslela, že pokud by se to vyplnilo, tak by se to rovnalo téměř zázraku. Podle odhadu měla tak čtrnáct dní, což bylo prakticky nemožné, vzhledem k tomu, že se vídali minimálně. Austin studoval práva, ona anglickou literaturu a tvůrčí psaní. Neměli jediný společný předmět. V kampusu se vídali tak jednou týdně. Vždyť i s těmi, kteří byli zadaní, a ona je musela dát dohromady s někým jiným, to bylo snazší. Proč musela vidět dneska zrovna tohle? Proč zrovna jeho? Přece s nikým chodit nechtěla, pravou lásku nehledala, chtěla v klidu dostudovat, a kdyby měla přítele, tak by to bylo všechno možné, jen ne klidné.

"Nevím, neznám ho," zalhala, ale nedokázala se na ni podívat.

"Neznáš ho?" jestli to bylo možné, tak Kai vykulila oči ještě víc. "To se ti ještě nestalo!"

Pokrčila rameny. Co na to měla říct? Nechtěla lhát, ale pravdu říct nemohla. Ne, že by neměla její podporu, to určitě ano, ale chtěla by pomoct a to Deb nemohla připustit. Kaithlyn se musela soustředit na svou lásku.

***

Uběhly teprve tři dny, ale během té doby narazila na Austina víckrát než za poslední semestr. Pokaždé, když ho zahlédla, rychle odcházela pryč, což samozřejmě nebylo nejlepší řešení, protože její čas se krátil. Podle odhadu měla čas dva týdny, byla to zatraceně krátká doba a ona neměla nejmenší tušení, co se stane pak. Amorova kletba totiž tvrdila, že jakmile člověk, jenž je jí spoután, najde svou pravou lásku, tak bude osvobozen, jenže neříkala nic o tom, když ji nenajde.

Austina viděla i nyní, jenže tentokrát nebylo úniku. Přišel na přednášku z anglické literatury 20. století. Společnost mu dělal George a posadili se vedle Meg.

"Co tady ti dva dělají?" zajímala se Debbie šeptem. Byla zvyklá, že občas přijde George, ale Austin? Tenhle předmět určitě neměl zapsaný, protože do konce semestru zbýval necelý měsíc, takže by se tam jistě objevil dřív.

Spolužačka na ni nechápavě podívala. "Co tím myslíš? George přece občas chodí na přednášky, na které jdu já."

Deb se zašklebila. "Toho jsem taky nemyslela. Proč s ním přišel Austin?"

"Nevím. Ale vzhledem k tomu, že oba studujou práva, tak jim asi něco odpadlo a nechtěli se nudit na pokoji nebo kdekoliv jinde."

"Jo, protože tady se určitě nudit nebudou. Co jim proboha může dát tenhle předmět, aby to využili?" trochu se zamračila. Bylo jí jasné, že to přehání, ale nemohla si pomoct. Možná v tom byla i touha jít proti všem, tedy spíš proti vlastnímu osudu, jestli se to tak dalo nazvat.

I přesto, že se ta její vidění nakonec vždy vyplnila, nemohla si pomoct. Tohle se týkalo jí a ona nechtěla být s někým jen proto, že nějaký její sen tvrdí, že on je ten pravý. Takhle to přece v normálním světě nechodilo! Chtěla si vybrat kluka, s nímž bude chodit, sama, jenže nemohla.

Megan rozhodila rukama. "Vím já? Když tady chtějí dvě hodiny sedět a poslouchat profesora, jak vypráví o autorech, rozebírá knížky a básničky, ať si sedí. Mně je to fuk."

"Jenže mě ne," zavrčela.

"Co proti nim máš? První rande s Georgem jsi mi přece domluvila ty!" dívka s tmavými, téměř černými vlasy, spletenými v cop nevypadala zrovna přátelsky.

Debbie z toho musela nějak šikovně vybruslit. "Nic proti nim nemám, jen mě to prostě zaráží," trhla rameny. "Copak ty bys šla na některou z jejich přednášek? Třeba na Starověké právo, to je prý příšerná nuda!" chvíli předstírala, že čeká na odpověď. "Vlastně počkej, šla. Protože vy dva," kývla bradou k vysokému hnědovlasému budoucímu právníkovi vedle dívky, "bez sebe nemůžete být ani chvilku."

"Měla by sis najít chlapa!" prohodil jejím směrem George, ale nevěnoval jí ani kratičký pohled.

Blondýnka zlostně přimhouřila oči. "Najdi mi někoho, kdo by za to stál! S kým bych si mohla být jistá, že mě po týdnu nevymění za jinou, protože já začínám mít pocit, že v celém tomhle zatraceném městě nikdo takový není!"

Chtěl něco odseknout, ale Megan oba rázně zarazila a s významně pozvednutým obočím se dívala ke dveřím, do nichž vcházel postarší profesor.

***

"Můžeš mi konečně říct, proč dneska přišli?" dožadovala se odpovědi Debbie, když společně s Megan a Kaithlyn vešly do bufetu, který byl součástí kampusu, aby si daly pozdní oběd.

Tmavovláska si povzdechla. "Nechceš to vědět. Věř mi."

"Ale ano, chci!" přesvědčovala ji, vzápětí však dodala: "Nebo možná nechci, ale potřebuju."

Meg se zamračila. "Potřebuješ? To nechápu. K čemu by ti to bylo dobré?"

Netrpělivě mávla rukou. "To nech na mně! Prostě mi to řekni."

"Já vím, že to asi bude hloupá otázka, ale můžete mi říct, co se vlastně stalo?" vložila se do jejich hovoru Kaithlyn, která studovala psychologii a s kamarádkama se setkala až při cestě na oběd.

"S Georgem dneska přišel na přednášku i Austin," zamračila se Deb a u pultu si vybrala kuřecí sendvič.

"A tebe to štve, protože…?" zajímala se hnědovláska se zelenýma očima.

Debbie si teprve nyní uvědomila, jakou chybu udělala, když kamarádce zalhala o svém posledním vidění. Také jí bylo jasné, že právě nadešel čas, kdy musí s pravdou ven. A to, i když tam byla Meg, jež o jejích vizích zatím neměla nejmenší tušení.

"Řeknu vám to u stolu," ujistila je a zaplatila za své jídlo.

Jakmile se usadily do jednoho z boxů, který zaručoval větší soukromí, než stolky rozestavěné spíše ve středu restaurace, Kai ji pobídla, aby se dala do hovoru. A tak to udělala. Řekla jim úplně všechno, a pokud měla být upřímná, ulevilo se jí, konečně na to nebyla sama.

"Proto jsi tehdy tolik trvala na tom, abych s Georgem šla. Tehdy jsem to nechápala a myslela, že ses zbláznila," usmála se Meg. "Ale jsem ti za to vděčná, abys věděla," mrkla na Deb a drcla loktem do Kai. "Netvař se tak kysele!"

Hnědovláska trhla hlavou. "Moje nejlepší kamarádka mi lže a já se nemám tvářit kysele?" ušklíbla se směrem k Megan. "Proč jsi mi to prostě neřekla? Mohla jsem ti pomoct!" zabodla vyčítavý pohled do pomněnkových očí své spolubydlící.

Blondýnka rozhodila rukama a povzdechla si. "Copak jsi mě neposlouchala? Ty se musíš soustředit na Jacksona, ne na mě a Austina. Navíc, pokud se to vážně stane, což pochybuju, tak se to bude skoro rovnat zázraku."

Austin totiž patřil k těm klukům, kteří jsou na střední škole kapitáni basketbalového nebo fotbalového družstva, chodí s hlavní roztleskávačkou a všechny holky jí ho neskutečně závidí, protože je hrdinou jejich snů. No, a Debbie měla k roztleskávačce daleko. Ona byla ta, která doučovala, byla za třídní šprtku a soustředila se pouze na svůj sen, že jednou bude učit angličtinu anebo bude spisovatelkou.

Megan si spolužačku pozorně prohlížela, hlavu nakloněnou ke straně, oči přimhouřené. "Neměla bys dělat všechno proto, abys s ním nakonec chodila? Zatím to totiž vypadá, že se snažíš o pravý opak. Navíc jsi říkala, že jediná možnost, jak zlomit Amorovu kletbu je najít pravou lásku pro sebe."

Samozřejmě měla pravdu a Deb si sama nebyla jistá, proč se tomu tak brání. Pokrčila rameny. "Já nevím. Možná…možná se mi líbí představa, že si můžu hrát na Amorka." Potřásla hlavou, aby zahnala nepříjemný vnitřní hlásek, který jí připomínal, že párkrát už musela nějaký pár rozeštvat, aby naplnila svoje vidění.

"Jo, je to hezké, když pak člověk vidí všechny ty šťastné a zamilované páry, ale uvažovala jsi někdy nad tím, co se stane, když neskončíš s Austinem? Nechci sýčkovat, ale možná bys o tom měla začít přemýšlet!" upozornila ji Kaithlyn, která už víceméně pochopila důvody, proč jí kamarádka zamlčela část svého posledního vidění.

"Však o tom přemýšlím," ujistila je a přelétla pohledem z jedné na druhou. "Jenže jak mám začít chodit s Austinem, když mě skoro nezná? To za ním mám přijít a zeptat se ho, jestli by se mnou nechtěl chodit? Nebo mu snad mám říct celý svůj příběh jako vám?"

Meg se na ni usmála. "Zkusit bys to mohla. Myslím to první," když viděla kamarádčin nechápavý pohled, vysvětlila: "On totiž George dneska na tu přednášku jít nechtěl, měl nějaké zařizování ve městě, jenže Austin ho přemluvil. Šel tam, protože jsi tam byla ty. Je to už nějaká doba, co se o tebe začal zajímat, ale nikde na tebe nenarazil, tak tomu musel pomoct," pokrčila rameny, jakoby vůbec o nic nešlo.

Debbie na ni zírala a nemohla tomu uvěřit. Tohle se nedělo, nemohlo! Vždyť si jí nikdy nevšímal a to spolu chodili do školy už nějaký ten rok. Nikdy se na ni ani nepodíval. Nebo to snad jenom nepoznala?

"Jestli chceš, aby se i tvoje poslední vize naplnila, tak můžeš začít, protože kluci právě přicházejí," oznámila ji Kai.

Blondýnka zalétla pohledem k proskleným dveřím, které se právě otevíraly, a setkala se s krásnýma zelenýma očima, které patřily tomu, jemuž mělo zanedlouho patřit její srdce. Její rty se pomalu roztáhly v úsměv, a aniž by se na kohokoliv podívala, vstala a zamířila ke své pravé lásce…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | Web | 22. září 2012 v 12:05 | Reagovat

Teda, zajímavej nápad a hezky napsaný :)
Budeš to dál rozepisovat, nebo tohle je konec? :) :P

2 Hope Hope | Web | 22. září 2012 v 14:10 | Reagovat

Maysie, určitě to rozepíšu, ale ještě nevím kdy =o)

3 nel-ly nel-ly | Web | 22. září 2012 v 14:58 | Reagovat

Seš moc kritická, já už dřív říkala, že se mi povídka líbí... je tam romantika, psát umíš skvěle a je fakt, že tenhle příběh by si zasloužil víc, na druhou stranu si ale nemyslím, že dva tisíce slov je na plnohodnotnou povídku málo :-P

4 Hope Hope | Web | 22. září 2012 v 15:06 | Reagovat

brouku, nejsem moc kritická...ta povídka je divná...potřebuje rozepsat...a já prostě nedokážu napsat plnohodnotnou povídku, která má jenom 2000 slov...

5 Maysie Maysie | Web | 22. září 2012 v 16:07 | Reagovat

Kdy bude jen to, co chci? :))
Udělej nám radost :))

6 Hope Hope | Web | 22. září 2012 v 16:38 | Reagovat

Maysie, snad brzy ;o) kapitolu už mám v hlavě prakticky dokončenou, teď ji ještě přepsat do počítače =o)

7 Maysie Maysie | Web | 22. září 2012 v 17:23 | Reagovat

No tak šup, já dnes dopsala kouzlo, tak si ještě rozmyslím, kdy ti udělám radost :D

8 Hope Hope | Web | 22. září 2012 v 18:27 | Reagovat

Maysie, to není fééér :-D

9 Maysie Maysie | Web | 23. září 2012 v 10:43 | Reagovat

Nemyslím si :D

10 Delly Delly | Web | 23. září 2012 v 15:53 | Reagovat

Tohle rozhodně musíš rozepsat! :-D Líbilo se mi to :-) Nápad je rozhodně zajímavý, chtěla bych vědět, jak to vypadalo, když někoho někomu dohazovala :-D Takže se těším na to rozepisování :-P :-)

11 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 25. září 2012 v 6:28 | Reagovat

Že se nestydíš mě takhle napínat.... Ale po celou dobu čtení jsem cítila takové pěkné tetelení :)

12 Nikinkira Nikinkira | Web | 5. října 2012 v 9:17 | Reagovat

Krásná povídka :) Máš talent, tvůj blog se mi líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama