9.kapitola

11. září 2012 v 0:52 | Hope |  Jen to, co chci
mám pro vás chalenge...až tady bude alespoň pět komentářů, tak vám sem dám další kapitolu k této povídce a můžu vás ujistit, že ta kapitola bude 18+ ;o) takže se snažte =o)


"Jak je jí?" zajímala se Holly, jakmile se Brad objevil v domě jejího otce, aby vyzvedl věci, které si sebou s Amber na víkend přivezli.

Povzdechl si a vzhlédl od tašky, do níž nedbale házel oblečení. Ostatně, co záleželo na tom, jestli jsou věci poskládané nebo ne, když jeho těhotná snoubenka ležela v nemocnici. "Prý to není nic vážného, ale chtějí si ji tam nechat na pozorování."

"Na jak dlouho?" chtěl vědět Jerry Webb stojící za mladší dcerou.

Právník pokrčil rameny. "To nikdo neví. Doktoři mě sice ujistili, že je častější bolest hlavy v těhotenství normální, ale její celkový stav není nejlepší, takže je dost možné, že bude muset ležet, dokud se to malé nenarodí."

"Cože? Vždyť to jsou celé tři měsíce!" vyhrkla Holly. Nedovedla si představit, že by její sestra byla schopná vydržet v posteli déle než dva dny.

Její budoucí švagr se nevesele zasmál. "Reagovala stejně. Byla hrozně unavená, ale když jí to doktoři oznámili, okamžitě ji to přešlo a chtěla domů."

"Typická Am," shodli se její sestra i otec.

Právník se na ně zamyšleně podíval. "Ale nemyslete si, že ji nechám vstát z postele, pokud ji pustí domů," na okamžik se zamyslel. "Možná si to myslí i ona," v očích mu blýsklo, "ale to mě ještě nezná."

Černovlasá žena ho trochu skepticky pozorovala. Nejen že její sestra neznala jeho, ale ani on neznal ji. Poprvé za celou dobu si začínala myslet, že Amber možná dobře věděla, proč nechce mít nic s otcem svého dítěte. Střelila pohledem po otci, který jen pobaveně vrtěl hlavou.

***

"Chci domů," zamručela Amber, jakmile se Brad objevil ve dveřích jejího pokoje.

Pousmál se. Byla v nemocnici týden a každý den ho přemlouvala, aby ji vzal pryč. "Jak se máš?" zajímal se a její prosbu ignoroval.

Zamračila se na něj. "Jak bych se asi mohla mít? Chci domů!"zvýšila trochu hlas a byla ráda, že má jednolůžkový pokoj.

S povzdechem se posadil na okraj postele. "Víš, že to nejde."

"Ale ano, jde," odporovala.

Zadíval se jí pozorně do očí. "I kdyby ti doktoři dovolili jít domů, kdo mi zaručí, že budeš ležet? Já s tebou nemůžu být čtyřiadvacet hodin denně."

Chytla ho za ruku a stiskla ji. "Já o to dítě nechci přijít, takže udělám všechno proto, aby se nenarodilo dřív. Doktor mě varoval, co všechno se může stát, když je neposlechnu. Přísahám, že se nehnu z postele! Možná bych mohla zůstat u taťky nebo Holly, ti by mě pohlídali. Prosím!" v jejích očích se objevil výraz, kterému se dalo jen stěží odolat.

Brad se rychle zvedl a přešel na druhý konec místnosti. Kdyby zůstal, kde byl, neovládl by se. Tak moc jí toužil vyhovět, vzít ji do náruče a odnést ji z tohohle neosobního pokoje. "Promluvím si s doktorem a uvidím, co můžu dělat," vzdal se nakonec.

Věnovala mu okouzlující úsměv. "Děkuju."

Pokývl hlavou a vyšel na chodbu, aby si mohl promluvit s lékařem.

Vrátil se asi o dvacet minut později, kdy si Amber už pomalu okusovala samou nervozitou nehty. Bradovi nelhala, dítě chtěla a rozhodně nebude riskovat jeho život, proto hodlala dodržet všechny pokyny, které jí doktoři dají. I kdyby měla tři měsíce strávit v posteli, udělá to, ale chtěla být alespoň v prostředí, které zná a má ráda.

"No?" zajímala se se staženým hrdlem.

Protočil panenky a potřásl hlavou, jako kdyby snad nevěřil tomu, že tohle dělá. "Můžeš jít domů, ale nic se pro tebe nemění. Musíš ležet. U mě na tebe bude dávat pozor Andy. Volal jsem jí a říkala, že to není problém, koneckonců má to jenom přes ulici."

Horečně přikyvovala. Souhlasila by s čímkoliv, jen aby nemusela být v nemocnici.

***

"Máš všechno?" zajímal se Brad, zatímco si překotně oblékal kalhoty.

Amber se rozhlédla kolem sebe. "Jo, myslím, že jo. Kdyby ne, tak si pro to dojdu. Po bytě snad chodit můžu," dodala, jakoby se nic nedělo.

Právník se zarazil. "Ať tě to ani nenapadne! Doktor řekl ležet, tak budeš ležet! Pokud bude něco chybět, zavolej Andy," podal jí kus papíru, na němž bylo několik čísel.

"To ji sem mám tahat, kvůli pěti krokům, které udělám?" zajímala se s povytaženým obočím a nechápavě vrtěla hlavou. Jistě, nechtěl, aby se dítěti něco stalo, ale dokonce i v nemocnici ji nechali denně na pár minut vstát.

"Ano," ujistil ji nekompromisně a opět začal pobíhat chaoticky z jedné místnosti do druhé.

Raději mu neodporovala, aby se nepohádali. Už tak ji dost znervózňovalo, jak je roztěkaný. "Budu v pořádku," ujišťovala ho mírně, když se vrátil do ložnice a zamračeně se rozhlížel.

Pohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl. "A co když ne? Možná bych si měl vzít dovolenou," navrhl.

Překvapeně na něj pohlédla. "Dovolenou? Na tři měsíce?"

"To jsem nedomyslel," připustil neochotně. Při pohledu na hodinky vytřeštil oči, naklonil se k ní a políbil ji na tvář. "Musím jít! Ale přijdu, co nejdřív. Kdyby se něco dělo, zavolej mi. Myslím to vážně," ujistil ji, když se na něj usmála.

Pokrčila rameny. "Já vím. Měj se hezky," křikla za ním ještě, když už byl v chodbě. Tiše se zasmála a pobaveně vrtěla hlavou nad jeho dojemnou péčí.

Ve dveřích se objevila Bradova hlava. "Vážně máš všechno?"

Přísně se na něj podívala. Byl to pohled, který používala na děti ve školce, jež odmítaly poslouchat a vždycky fungoval. "Ptal ses mě několikrát. Běž už! Nic se nám nestane."

"Dobře, ale kdyby přece jenom něco-"

"Tak ti zavolám!" dopověděla za něj.

"Ale opravdu," přesvědčoval ji.

"Brade," procedila skrz zaťaté zuby. "Přijdeš pozdě."

Zvedl ruce v obranném gestu. "Fajn, fajn, vždyť už jdu," opět zmizel v chodbě a než opustil byt, zaslechla ještě jeho zvonící telefon.

***

Am přepínala jednotlivé programy, aniž by věnovala pozornost tomu, co na kterém dávají. Nebylo ani poledne a ona se nudila jako snad ještě nikdy. Nedokázala si představit, jak přežije následujících několik týdnů. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že neslyšela šramot klíče v zámku a proto se o několik vteřin později pořádně vyděsila, když se v jejím pokoji objevila Holly s úsměvem na tváři a malou Rebeccou v náručí.

"Co tady děláš? Jak ses dostala dovnitř?" zajímala se, když se vzpamatovala z ohromení.

Její sestra jen pozvedla volnou ruku, v prstech svírala kroužek s náhradním klíčem.

Rozhodila ruce. "To nechal udělat náhradní klíč úplně všem?"

"Tenhle je od Andy. Mluvila jsem s Bradem. Nechce, abys vstávala, takže jsem musela za jeho sestrou," usmála se a posadila na okraj postele. "Jak ti je?"

Pokrčila rameny a natáhla ruce k neteři. "Pojď k tetě," zakřenila se na děvčátko. "Ani nevím," připustila. "Už mě nebolí hlava, nejsem tolik unavená a ani mi není tak zle jako předtím, ale," povzdechla si, "strašně se nudím."

Holly se vesele zašklebila. "Jenže ty se nudíš už po pěti minutách nic nedělání. Ale neboj, až se to malé narodí, tak tě to přejde," ujistila sestru.

Ta protočila panenky. "Zase začínáš? Já vím, že dítě není hračka a že si s ním neodpočinu a taky že budu ráda za každou minutu klidu, ale teď už je dost pozdě na to, abych si to rozmyslela," položila si ruku na břicho.

"Já jsem ti to ale říkala už tenkrát, když jsi přišla s tím ztřeštěným nápadem," neodpustila si uštěpačnou poznámku.

Vrhla na ni odevzdaný pohled. "Máš pravdu."

Černovlasá žena pozvedla překvapeně obočí. "Mám?"

Amber se ušklíbla. "Samozřejmě. A není to poprvé, co ti to říkám, ale snad naposledy," dokončila rázně a promnula si spánky.

"Bolí tě hlava?" chtěla vědět Holly, v očích se jí zračilo zděšení.

Mávla nad tím rukou. "Jen trochu. To za chvíli přejde."

"Stejně jako minule?" zvýšila mladší z žen hlas.

"Tohle se mi stává, když hodně přemýšlím nebo tak. Nic to není. A ano, s doktorem jsem o tom mluvila!" dodala v odpověď na nevyřčenou otázku.

"Nic jsem neřekla," bránila se Holly a vzala si k sobě děvčátko, které k ní vztahovalo ruce a začínalo natahovat k pláči.

Světlovláska se pousmála. "Ale chtělas. Nepůjdeme do kuchyně nebo obýváku? Začínám mít hlad a tam to určitě bude pohodlnější," navrhla.

Její mladší sestra se nervózně ošila. "Nevím, jestli je to dobrý nápad. Aby se ti neudělalo zle."

"Zle se mi udělá, když tam nepůjdeme! Prosím! Kdyby se něco dělo, tak jsem do minuty zpátky v posteli," přesvědčovala ji.

"A sanitka je tu do dvou," doplnila s úsměvem Holly.

Amber se zašklebila. Její sestra měla pravdu. Ostatně jako skoro vždycky.

***

"Už jsem doma," zavolal Brad, jakmile vešel do bytu. Bylo teprve šest hodin, nejspíš to bylo poprvé, co přišel z práce před devátou.

"Ahoj," pozdravila ho s úsměvem, když nakoukl otevřenými dveřmi do jejího pokoje. "Jak ses měl?" zajímala se a trochu se posunula, aby se mohla pohodlněji opřít, přikrývka se jí přitom pohybu svezla dolů a odhalila bříško zakryté pouze maxi tričkem, které používala na spaní.

Povytáhl obočí a pousmál se. "Dobře," ujistil ji, došel k posteli, natáhl se vedle ní, opřel se o lokty a položil dlaň na její břicho. "Jak se má náš malý chlapeček?" zajímal se.

Dech se jí zadrhl. Nevěděla, co ji překvapilo víc, jestli jistota s jakou o jejich nenarozeném dítěti mluvil jako o synovi nebo ruka, kterou se jí dotýkal. Bylo to poprvé, co se jí dotýkal důvěrněji ode dne, kdy ji vezl do nemocnice. "S-skvěle."

Bradův úsměv se rozšířil, když se jejich dítě pohnulo. Naklonil se a políbil ji v místě, kde ucítil pohyb.

Amber ztěžka polkla, její dech se prohloubil a zkrátil. Zdálo se jí, jako kdyby z místnosti vyprchal všechen vzduch.

Právník zvedl hlavu. Podíval se do jejích očí, chytil ji za bradu, aby mu nemohla nikam utéct a zmocnil se svými ústy jejích. Nenaléhal na ni, čekal, až začne opětovat jeho polibky a teprve potom se poddal vášni, která se v něm hromadila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 11. září 2012 v 11:10 | Reagovat

tak jo, budu předstírat, že sis to vyžehlila :D
ten přehnaně starostlivej Brad je vtipnej... až na zabití :D
a jen tak nemístnej dotaz? kolik dětí Holly vlastně má? v minulý kapitole byla Rebecca a tady je zas Jessica, to je fakt jak malá školka :D
jo a co se toho 18+ týče... ty? vážně? SEM S TIM! :D :D :D

2 Hope Hope | Web | 11. září 2012 v 11:27 | Reagovat

[1]: ježiš, já napsala špatné jméno? to jako vážně? sakra! jdu to hned opravit, děkuju za upozornění =o) jinak má děti dvě =o) Sama a Rebeccu...až za pět komentů =o) a ano, já, úplně jsem to viděla před očima, tak to prostě musím sepsat =o) a taky za to asi může těch x Harlequinek, které jsem za poslední dobu přečetla! :-D

3 Lia Lia | 11. září 2012 v 12:07 | Reagovat

Brad ako starostlivy buduci otecko :D...troska prisladke :), ale pekna predstava.a ze 18 +....come on :D

4 gigi gigi | Web | 11. září 2012 v 12:32 | Reagovat

Mně příliš starostlivý Brad přišel vtipný (ano,možná i proto,že to byl tak trochu můj nápad :D ) a trošku směšný (v dobrém),což myslím,že tahle povídka potřebovala,aby to nebylo pořád takové vážné :) ...a zbytek kapitoly prostě fajn :) - Ambeřinu znuděnost po dni v posteli docela chápu a zcela ji nezávidím ty další 3 měsíce, sesterská výměna názorů byla taky povedená (hlavně ta Ambeřina rezignace :D ji ta nuda musela hodně vysílit,když se nechtěla hádat)a náznak na závěr opět potvrdil,že umíš opravdu parádně zakončovat kapitoly :):D

5 Maysie Maysie | Web | 22. září 2012 v 11:15 | Reagovat

Hele, technickej dotaz.. maj společnou ložnici nebo ne? Protože jsi napsala do "jejího pokoje" tak jsem zmatená :D vlastně jsi ani nepřibllížila první noc.. styď se :D
A to jako šmíroval od doktora ultrazvuk, či co? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama