6.kapitola

4. července 2012 v 0:29 | Hope |  Jen to, co chci
tak jsem vám včera/předevčírem rozepsala kapitolu a dneska/včera ji dopsala...asi po stránce jsem se zasekla a pak ke konci taky, ale nakonec se mi poodařilo najít konec přetržené nitě a udělat na ní uzlík, takže si můžete přečíst, jak to pokračuje mezi Amber a právníkem =o)



Bylo téměř jedenáct hodin, když se Ambeřiným bytem rozlehl zvuk zvonku. Světlovlasá žena se zamračila, přitáhla si župan blíž k tělu a bosá šla otevřít. Když za dveřmi spatřila Brada, příliš ji to nepřekvapilo. Nikdo jiný by za ní ostatně pozdě v noci nepřišel.
"Co tady děláš?" zajímala se a křečovitě svírala klopy županu. Příliš jasně si uvědomovala, že pod ním má pouze volné triko, které jí sahalo sotva do půli stehen.
"Slíbil jsem přece, že za tebou přijdu," upozornil ji s pokrčením ramen a aniž by čekal na její pozvání, vešel do bytu.
"Pojď dál, proč ne," zamumlala a zavřela za ním dveře. "Anebo zavoláš," připomněla mu hlasitěji a vedla ho do kuchyně.
"Jo, jenže my dva si potřebujeme promluvit," posadil se na židli u kuchyňského stolu.
"Nemůže to počkat do zítřka? Zrovna jsem si chtěla jít lehnout," řekla a snažila se potlačit zívnutí.
Ušklíbl se. "Nemůže. Celý tenhle týden budu mít co dělat od rána do večera. Máme jeden hodně složitý případ," zamračil se při vzpomínce na složky hromadící se v jeho kanceláři.
"To chápu, ale co je tak hrozně důležité, že se mnou musíš mluvit hned? Já jsem vážně unavená!" upozornila ho, ale i přesto zapnula rychlovarnou konvici a vytáhla dva hrnečky. "Dáš si čaj nebo kafe?" zeptala se s pohledem upřeným na pracovní desku kuchyňské linky.
"Kafe, prosím," vděčně se usmál a pozoroval její pomalé unavené pohyby.
Když se voda dovařila, zalila oba šálky a odnesla je ke stolu, kde se posadila proti Bradovi. "Tak povídej," vyzvala ho s povzdechem a položila si ruce na břicho, které se pod napjatou látkou růžového županu jasně rýsovalo a přitahovalo jeho pohled.
Lehce se zamračil a sáhl do vnitřní kapsy drahého saka, odkud vytáhl vínově červenou čtvercovou krabičku, otevřenou ji položil před Amber. "Tvůj zásnubní prsten," vysvětlil.
Ohromeně zírala na kroužek z bílého zlata, na němž byl rubín ve tvaru hvězdy obklopen spoustou malých diamantů. Byl nádherný, ale Amber byla zklamaná. Samozřejmě, že nečekala nějakou originální žádost o ruku, ale tahle, z níž čišel chlad, pro ni byla zklamáním. "Nic krásnějšího jsem snad v životě neviděla, ale můžeme si o tom promluvit?" zavřela krabičku a zahleděla se do jeho modrých očí.
"O čem chceš mluvit? Čekáš dítě a souhlasila jsi, že si mě vezmeš, protože jinak o ně přijdeš!" zopakoval jí, co dávno věděla.
Amber ztuhla, když si uvědomila, co řekl. "Moje dítě? Myslela jsem, že je naše. Proto o něj přece tolik stojíš a nezáleží ti na tom, jestli si tě vezmu dobrovolně nebo proto, že mi vyhrožuješ."
Prudce nasál vzduch nosem. Nemohl jí vyčítat, že si to myslí. Nedal jí příležitost, aby si mohla myslet něco jiného. A věděl, že si to musí myslet i dál, jinak přijde o dítě i o ni, což nehodlal za žádnou cenu dopustit.
Čekala, jestli něco řekne, ale když se na ni jenom mračil, promluvila znovu. "Já si tě vezmu. Svoje slovo dodržím, ale chtěla jsem tě poprosit, aby ta svatba byla, až se to malé narodí. Dobře víš, že mám dny, kdy je mi skvěle, ale pak jsou tady dny, kdy je mi zle a pořád bych spala," nadechla se. "Termín mám na začátku října, můžeme se vzít na konci listopadu nebo v prosinci."
Brad na ni zkoumavě hleděl. Přemýšlel nad jejím návrhem. Sice nechtěl čekat, ale na druhou stranu během pár dní zjistil, že se každý den cítí jinak. Potvrdil mu to i Blake, který z jeho dotazu sice nebyl příliš nadšený, ale nakonec uznal, že jako otec Ambeřina dítěte má právo vědět, jak na tom je.
Amber se pod jeho zkoumavým pohledem zavrtěla. Modlila se, aby řekl ano, potřebovala čas. Bylo tady pár věcí, které mu musela ještě říct, ale stále na to nebyla připravená.
"Dobře," souhlasil, "vezmeme se, až se to malé narodí."
Pohlédla na něj, oči mírně rozšířené. "Vážně?" Nečekala, že by dosáhla svého tak rychle.
"Jo, ale mám podmínku."
Hnědovláska proti němu se zamračila. Sice tak trochu tušila, že to nebude jen tak, ale i přesto ji to překvapilo. "Podmínku? Jakou podmínku?" zajímala se a s bušícím srdcem napjatě čekala na jeho odpověď.
"Nastěhuješ se do té doby ke mně a ten prsten," kývl hlavou ke krabičce, "budeš nosit. Ber obojí jako takovou pojistku."
"Pojistku?" vypravila ze sebe namáhavě. Začínalo jí připadat, že ze sebe dokáže dostat pouze jednoslovné otázky.
Pokýval hlavou. "Že mi neutečeš. Nehodlám riskovat. Nedovolím, aby ses s dítětem někam odstěhovala a já už tě nenašel."
Ušklíbla se. "To by ani nešlo, když tady mám celou rodinu," prohodila.
Nevesele se usmál. "Tím líp."
Když se zvedl k odchodu, odhodlala se k otázce: "Opravdu si myslíš, že bych byla schopná se odstěhovat?"
Ostře se na ni podíval a trhnul rameny. "Podle mě jsi schopná všeho. Vždyť jsi mi původně ani nehodlala říct, že jsi těhotná! Co jiného bych si asi měl myslet?" položil otázku, ale odpověď nečekal.
Am v očích zaštípaly slzy. Měl pravdu a ona to věděla, ale jeho slova ji bolela. Navíc, tón jakým to řekl - snad v životě neslyšela někoho mluvit tak nenávistně.
"A mimochodem," otočil se Brad ode dveří, "to s tím bydlením nebylo něco, co by sis mohla rozmyslet. Objednám firmu, která všechno zabalí a přestěhuje ke mně, řekněme na pátek. Zavolám ti," odtrhl pohled od její tváře, na níž se právě skutálela slza, a zdánlivě klidně opustil její byt.
Jakmile za ním zaslechla zaklapnout dveře, namáhavě se zvedla, načež se opět ztěžka posadila, protože si nebyla jistá, že by došla dál než ke kuchyňské lince, k níž to byly sotva tři kroky. Složila si hlavu do dlaní a nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Byla zasnoubená, prsten na ni čekal ve stále zavřené krabičce jen několik málo centimetrů od její levého loktu, a měla dva dny na to, aby se smířila s myšlenkou, že s ním bude bydlet. Pak si vybavila chladný tón jeho hlasu, pohled bez jakékoliv známky citu a udělalo se jí špatně. Zhluboka dýchala, aby náhlý příval nevolnosti zahnala.
Co asi udělá až se dozví i ten zbytek? napadlo ji zákeřně. Při té představě se jí opět zvedl žaludek a ona jen tak tak stihla doběhnout ke kuchyňskému dřezu. "Panebože," zamumlala, když příval nevolnosti pominul a svezla se na zem, kde se usedavě rozplakala. Nějaký hlásek v její hlavě jí našeptával, že mu měla říct všechno už tenkrát v jeho kanceláři, což nyní považovala za dobrý nápad. Dobrý nápad, na který bylo naneštěstí pozdě.
***
"Slyšela jsem, že se zítra stěhuješ," řekla Holly místo pozdravu druhý den krátce po poledni, když přišla i s dětmi na obvyklou návštěvu. Kočárek, v němž spokojeně spala malá Rebecca, postavila za koženou sedačku a Sama posadila k televizi, na níž mu Am pustila Toma a Jerryho, které její synovec miloval.
Amber si unaveně povzdechla, celou noc nespala a pořád dokola si přehrávala noční setkání se svým budoucím manželem. "Mám snad na výběr?"
Mladší žena na ni soucitně pohlédla. "Víš…můžeš si za to sama."
"Dík za připomenutí, bez tebe bych to nevěděla," zašklebila se. "Dáš si něco k pití?" zajímala se a doufala, že tak odvede sestřinu pozornost od blížícího se stěhování.
"Ani se o to nesnaž!" zamračila se a připadala si jako matka, jež přistihla svého potomka, který se snažil bez rodičovského svolení odejít ven.
Amber rozhodila rukama. "O co?" z jejího hlasu znělo zoufalství, ale měla tušit, že Holly nedovolí, aby tak rychle změnila téma.
Probodla ji pohledem. "Ty to víš moc dobře!" ujistila ji a pokračovala: "Už na začátku jsem tě varovala, že je to špatný nápad, tak se mě nesnaž dojmout. Měla jsi mu to říct hned, jak jsi zjistila, že jsi těhotná a nečekat s tím skoro půl roku! A mimochodem," vypálila, "kde máš zásnubní prsten?"
Ambeřiny tváře nabraly nachový odstín. Věděla, že sestra má pravdu a nečekala, že Holly pochopí její důvody, ale byla to její sestra, krev její krve, mohla by se alespoň pokusit předstírat, že to Am nemá za zlé. "V sametové krabičce v šuplíku nočního stolku," zamumlala.
Mladší z žen pevně sevřela rty a vydala se k ložnici, kde našla požadovanou věc. Při cestě zpátky se zastavila, aby nakoukla do dětského pokoje. To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Nebyl to pokoj s luxusním vybavením, ale bylo na něm vidět, že dítě, pro něž to všechno je, bude milované. Žluté zdi byly pomalovány několika hrajícími si medvědy. V jednom rohu u okna stálo proutěné houpací křeslo, v protějším pak byl přebalovací pult a vedle něj velká šatní skříň. Naproti skříni byla postýlka. Veškerý nábytek byl v bílé barvě, závěsy na oknech v krémové, stejně jako vysoký měkký koberec. Holly musela uznat, že pokoj je krásný, i když barevně možná trochu nepraktický, ale zároveň si byla neochvějně jistá, že její sestře pár skvrn vadit nebude. Vždycky byla k nepořádku shovívavá.
"Tady," natáhla k ní ruku. "Brad chce, abys ho nosila, tak to udělej," pobídla ji, aniž by se zmínila o pokoji.
Amber si povzdechla a nasadila si prsten. "Myslela jsem, že ho začnu nosit až zítra. Kdybys viděla, jak mi ho dal!"
Holly ji skoro politovala. "A jak sis představovala, že ti ho dá? Při romantické večeři? Po společné noci?" prudce zavrtěla hlavou a podívala se do obývacího pokoje, kde před televizí seděl její smějící se syn. "Měla bys být ráda, že si tě chce vzít a nebude se s tebou soudit."
Am naprázdno polkla a hleděla na sestru. Věděla, že má pravdu, ale při vzpomínce na předchozí večer pocítila bolestivé bodnutí u srdce. "Vypadal, jako kdyby mu na nás vůbec nezáleželo," zašeptala zlomeně a ochranitelsky si položila dlaň na břicho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 4. července 2012 v 12:54 | Reagovat

Čím dál tím lepší :D ne, jako myslím to vážně! :) ...ale prostě si nemůžu pomoct, abych se v duchu trošičku nesmála - není to vůbec nic proti tomu, jak píšeš, protože to se mi líbí...jen, no prostě ten žánr :D a ti dva a celá ta situace...já vím, že pro ten příběh jsou všechny tady ty trošku nereálné věci potřeba...ale fakt to neber jako kritiku, protože jinak si myslím, že to píšeš vážně skvěle i dobře vystihuješ pocity postav atd :)

2 nel-ly nel-ly | E-mail | Web | 4. července 2012 v 18:12 | Reagovat

Jen je fakt, že chvílema uvažuju, v jakym jsou století :-P
s tim odloženim svatby to má dobrý, když nebudou manželé, může do rodného listu napsat otec neznámý a žádný soudy nebudou.... muhaha, jsem chytrá :-D

každopádně se těším, co bude dál, až se budou potkávat každej den doma - a příště ty rozhovory alespoň "tři", ano?

3 Angel Angel | 6. července 2012 v 18:33 | Reagovat

nádhera..nemám slov

4 Šílenej Šílenej | Web | 13. července 2012 v 18:24 | Reagovat

výtlem! slovo od slova souhlasim s nellyinym druhym komentem, to je fakt přesný!
a echm... jistá postava mi vážně nikoho nepřipomíná :D možná jen trochu

5 maysie maysie | Web | 22. září 2012 v 10:30 | Reagovat

To je bručou, to se mi vůbec nelíbí! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama