Patronovo zaklínadlo

26. června 2012 v 12:12 | Hope
dobře, tohle není přesně to, co jsem sem chtěla dát jako další, ale vzhledem k tomu, že nejsem schopná dopsat kapitolu ke KS?, tak tohle musí stačit =o)
jinak to vzniklo jako celoroční esej do kouzelných formulích na E-B =o)



Nemám ráda Patronovo zaklínadlo, vážně nemám! S žádným jiným kouzlem jsem neměla takové problémy. , ta, která nemá nikdy problémy s kouzly. Jo, lektvary, bylinky, dějiny, věštění, to je jiná, tam mám problémů spoustu, ale ve formulích, obraně nebo přeměňování? Nikdy! Tedy až na Patrona, samozřejmě.

Ach, jak já jsem tehdy zuřila! Patroni úplně všech lidí ve třídě měli jasnou podobu. Ten můj? Skoro nepostřehnutelný lehce zářící obláček ničeho! Tehdy to bylo poprvé a naposledy, co jsem musela uznat, že potřebuju někoho na doučování. Já! Chápete to? Ne? Já taky ne. Ale profesorka se na mě tehdy dívala tak vážně a já dostala strach, že by mě kvůli tomu nemusela nechat projít, takže jsem šla poprosit nejlepšího studenta z naší třídy, jestli by mi nemohl pomoct.

A víte co? To doučování nepřineslo vůbec nic dobrého, kromě toho, že já dokázala vykouzlit Patrona.

***

"Takže co bych měla udělat?" kapitulovala jsem s povzdechem, když jsem za sebou měla třetí neúspěšný pokus toho večera. A proč? Protože jsem ho odmítala poslouchat. Nemůže se za to na mě ale nikdo zlobit! Ta jeho arogance a domýšlivost, to, že jsem ho prosila skoro na kolenou, naslibovala mu hory doly, to všechno podlamovalo moje odhodlání být na něj milá a poslouchat ho. Upřímně? Ne že by on potřeboval, abych na něj byla milá, na to měl jiné a ty na něj už určitě netrpělivě čekaly.

"Najít šťastnou vzpomínku," pokrčil ledabyle rameny a dál se rozvaloval na jedné ze židlí v nepoužívané učebně, kterou nám dala profesorka k dispozici.

Ušklíbla jsem se. "A co myslíš, že asi dělám? Že hledám ty špatné vzpomínky?" Pravda, ty by se mi hledaly snáz, daleko snáz. Ale pár šťastných vzpomínek mám taky, tak proč sakra nefungujou?

Povzdechl si, zvedl se, pomalu došel ke mně a zadíval se mi do očí. "Jsou dost silné?"

"Jak mám asi poznat, jestli jsou dost silné? Zřejmě ne, když mi to pořád nejde!" zamračila jsem se. "Možná dělám špatně ještě něco," odmítala jsem si připustit, že by to bylo tou vzpomínkou, protože nebylo moc jiných okamžiků, kdy bych byla šťastnější.

"Jo, možná by ses první měla dostatečně vyvztekat! Já nevím, co přesně tě štve a je mi to srdečně jedno, ale dokud se nebudeš pořádně soustředit, tak tohle nemá cenu. Přijď, až se srovnáš. Víš, kde mě najít," otočil se na podpatku a pomalu kráčel ke dveřím.

Vyvztekat se? Proč bych se měla vztekat, když jsem si musela najít doučování a když jediným možným řešením byl on? Ten, k němuž jsem už dva roky necítila nic jiného než zášť a odpor. Proč? Odpověď v Bradavicích znají úplně všichni. Bylo mi patnáct, zamilovaná jsem byla až po uši, on byl mým prvním, ale já pro něj byla jenom další v řadě.

"Počkej," křikla jsem na něj a počkala, až se otočí. "Expecto Patronum!" zamířila jsem hůlkou a z ní vytrysklo cosi stříbrného. Nejdřív se to mezi námi vznášelo a nemělo to žádný tvar, ale pak se to změnilo v kočku, Ano, není to nijak úchvatné zvíře, ale když jsem to viděla, tak moje oči byly plné slz.

Můj patron vypadal úplně stejně jako kočička, kterou jsem měla ve svých pěti u pěstounů a která se mnou byla několik let. Milovala jsem ji a věděla, že ona mě taky. Jediná bytost, která toho vůči mně byla kdy schopná.

"Použila jsi stejnou vzpomínku jako předtím?" zajímal se.

Zavrtěla jsem hlavou, bylo to to jediné, čeho jsem byla v danou chvíli schopná.

Nic neudělal, jen tam tiše stál a čekal. Bylo na něm vidět, že to chce vědět. A tak jsem ho nenechala čekat dlouho.

Polkla jsem, několikrát zamrkala a nasadila svůj sebevědomý výraz, který jsem v komunikaci s ním používala vždycky. Jednu věc jsem se totiž naučila skvěle po tom, co si se mnou pohrál, skrývat před ním své pravé city. "První vzpomínky, ty, které nefungovaly, byly na nás dva. Na to, jak jsme byli spolu," pokrčila jsem rameny. "Myslela jsem, že to bude stačit, protože tehdy jsem byla šťastná. Měla jsem to, po čem tolik holek toužilo. Jenže to trvalo jenom chvilku. Pak jsem si s tím spojovala nenávist vůči tobě."

"A ta druhá? Ta, která vykouzlila ji?" kývnul bradou k mému slábnoucímu Patronovi.

Pohlédla jsem na kočku, neovládla se a usmála. "To byla vzpomínka na první setkání s ní. Ona mě milovala! Od nikoho jiného se nenechala pohladit, nakrmit, chytit. Ani svým zmizením mi neublížila. Muselo to tak být, prostě musela jít."

Udělal několik kroků mým směrem. "Já musel jít taky," pokrčil rameny.

Odtrhla jsem pohled od stříbřitého zvířete a přimhouřila oči. "Musel? Nemusel! Tys chtěl. Chtěl jsi honem najít další, které budeš moct zlomit srdce! Kterou dostaneš do postele a pak ji odkopneš. A proč! Pro pobavení? Vážně je to taková zábava? Copak ti na žádné z nich nikdy nezáleželo? Nikdy ses do žádné nezamiloval? Nebo zamiloval, ona tě nechtěla a tohle je tvůj způsob, jak na ni zapomenout?"

Přišel ještě blíž. Dělilo nás od sebe sotva pět centimetrů, cítila jsem jeho dech na své kůži. "Já jsem zamilovaný."

"Ale!" moje obočí vyletělo vzhůru. "A která je ta šťastná?" ironii, která z těch slov čišela, by nepostřehl jenom naprostý zabedněnec.

"Chceš to vědět?" šeptal a jeho rty byly čím dál tím blíž těm mým. "Jsi po těch letech připravená na pravdu?"

Trhla jsem hlavou dozadu a snažila se ho od sebe odstrčit, ale on mě pevně chytil za zápěstí.

"Tak jsi?" dožadoval se odpovědi.

"Jsem!" vložila jsem do těch slov veškeré odhodlání, kterého jsem byla schopná. Stálo mě to hodně sil, protože jsem riskovala, že mi znovu zlomí srdce. Při mém štěstí to totiž bude holka, kterou znám a mám celkem ráda, takže ji za to nedokážu nenávidět. Ale s tím se nějak poperu.

Čekala jsem, že mi to řekne. Vážně jo. Vůbec mi nepřišlo divné, že je tak blízko u mě, že pořád svírá obě moje zápěstí. Všechno jsem to připisovala jeho vzteku. Tomu, že jsem se trefila, ťala do živého, jenže v tom jsem se spletla. A víte, jak jsem to poznala? Jednoduše. On mě políbil! Bez sebemenšího varování přitiskl své horké rty na mé a já se nedokázala bránit, jen mu jeho polibky oplácet.

***

Pamatujete, jak jsem se zmiňovala, že mi Patronovo zaklínadlo nepřineslo nic dobrého? Tak to pořád platí!

Chvíli jsme spolu chodili. Věřila jsem, že mě miluje, že je se mnou šťastný, ale pak se jednoho dne sebral a bez jediného slova odešel. Od toho dne jsem o něm neslyšela a doufám, že to tak zůstane.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 27. června 2012 v 20:37 | Reagovat

Čičí! Hopí drahá, tohle se ti povedlo... A navíc když mám tuhle náladu, podporuje ji to :D

2 Dromedka Dromedka | 4. července 2012 v 1:08 | Reagovat

ne, pořád si prostě myslím, že v nějakých 70. letech určitě spolu děcka na "internátních" školách nespali...:D i když to byla kouzelná škola a Sirius byl prostě Sirius...:) Ale jinak příjemná oddechovka, jen sem si ho nakonec představila úplně jako trolla s tím, že řekne nějaké jméno a odejde..:D :D

3 Hope Hope | Web | 4. července 2012 v 14:22 | Reagovat

Drom, ale tady jsem nezmínila ani jedno jméno a ani dobu, takže neříkej, že se to stalo v 70.letech, protože nestalo ;o) a Sirius to taky nebyl =oP

4 Šílenej Šílenej | Web | 9. srpna 2012 v 21:42 | Reagovat

no já zírám!!! tos psala ty? wow! takhle bys měla psát i normálně, tohle je asi to nejlepší cos kdy napsala

5 Maysie Maysie | Web | 23. září 2012 v 15:44 | Reagovat

Taky jsem to čekala jinak.. :D
PS: určitě odešel nechtěně do azkabanu, chudák :P

6 gigi gigi | Web | 5. května 2013 v 1:52 | Reagovat

Když to nebyl Sirka, tak by mě pak teda zajímalo, kdo to byl, protože to na něj sedělo jak ušité :D ještě mě napadá jeden ze slizounů Malfoyů, ale nevím no...každopádně, klobouk dolů teda! Ta ich forma tady byla parádní, skvěle to utíkalo a líbila se mi i ta interakce se čtenářem...konec mě teda klasicky dostal :D ale super,i 'špatný' konec může uzavírat skvělou povídku :)

7 Hope Hope | Web | 5. května 2013 v 12:09 | Reagovat

[6]: já zastávám názor, že v každé době se najde aspoň jeden takový Sirius, takže asi tak :-D a jako "špatný" konec? já bych řekla, že je celkem šťastný, protože hlavní hrdinka to tak chtěla ;o)

8 gigi gigi | Web | 5. května 2013 v 23:50 | Reagovat

[7]: no, mi to moc neznělo, že by to tak chtěla :D spíš,že se tak nějak smířila s tím,že odešel a že doufá,že už ho neuvidí...ne,že ho chce nevidět :D ...ale chápu,co myslíš :)

9 Hope Hope | Web | 5. května 2013 v 23:52 | Reagovat

[8]: a pak že já slovíčkařím :-D ono smíření se s něčím je dobrá věc =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama