Čekání

27. června 2012 v 15:02 | Hope |  Který svět?
mno, kapitola má jenom tisíc slov, ale nic víc asi nevymyslím...Mel a spol. jsou na konci posledního školního roku v Bradavicích, ale to neznamená, že já jsem na konci povídky, protože ten je zatím v nedohlednu a čeká nás pár zvratů, ovšem na to si budete muset počkat, tedy jestli tohle ještě vůbec někdo čte =o)



Po třech dnech madame Pomfreyová konečně uznala, že jsem v pořádku a tudíž se můžu vrátit na kolej. Byla jsem za to vážně ráda. Dospěla jsem totiž k pro mě velice důležitému rozhodnutí a musela si pospíšit, abych neztratila odvahu.
"Siriusi?" zamumlám v sobotu při snídani. Podívá se na mě s mírně povytaženým obočím a tak pokračuju: "Myslíš, že bychom se mohli po snídani proletět?"
Jeho obočí vylétne výš. "Jako na koštěti?"
"Samozřejmě, že na koštěti! Nebo si snad myslíš, že mám křídla?" odvětím podrážděně. Siriova otázka totiž způsobila, že nás pozoruje Remus a evidentně se dobře baví.
Zvážní. "Ne, samozřejmě, že ne. Jen jsi mě překvapila. Myslel jsem, že se bojíš lítat."
"Bojím," ujistím ho, "ale když tam budeš se mnou, tak to zvládnu," dodám a zlehka ho políbím na rty.
"Co to mělo být?" zamručí. Podobnou reakci jsem čekala. Nemá rád letmé polibky, ale je to jediný způsob, jak ho přimět k čemukoliv, i když se mu to nelíbí.
Sladce se na něj usměju. "Tvoje odměna."
Přimhouří oči. "Snad jen taková záloha, ne?"
S úsměvem pokrčím rameny. "Možná."
***
O hodinu později stojím ve středu famfrpálového hřiště a pozoruji Siria sedícího na vznášejícím se koštěti.
"Na co čekáš?" usmívá se na mě.
Kousnu se do rtu, až to zabolí a na jazyku ucítím pachuť krve, rychle stisk povolím. "Já," polknu, "a-asi jsem se unáhlila. Víš…bude to tak vysoko a já," zavrtím hlavou, "já prostě nemůžu!"
Sirius si povzdechne, ale na rtech má stále úsměv, sleze z koštěte a přistoupí ke mně tak blízko, jak jen to jde. Něžně mě pohladí po tváři. "Budu tam s tebou. Poletíme pomalu a ne výš než je poslední řada. A navíc," odmlčí se, "máme diváky," kývne hlavou k tribuně, na níž sedí Gigi s Remusem a Lily s Jamesem. Kousek opodál je i Severus.
"Dobře, poletím," zamumlám.
V jeho bouřkových očích zahlédnu podivný výraz. "Nedělej to ale kvůli nim. Nemusíš přece nikomu nic dokazovat. Všichni pochopí, když to neuděláme."
"Nedělám to kvůli nim," ujistím ho.
"Tak proč?" rozhodí rukama.
Zavrtím hlavou. "Kvůli sobě. Musím vědět, že to dokážu. Navíc, ty lítání miluješ a já miluju tebe, tak bych se měla alespoň pokusit," zmlknu, když mi položí prst na rty.
"To není správný důvod pro to, abys letěla! Já tě budu milovat, i kdybys ten svůj strach nikdy nepřekonala," skloní se ke mně a políbí mě tak jemně jako nikdy předtím.
"Poletím!" oznámím mu pevně.
Jakmile se pak vznášíme několik stop nad zemí, jsem svým způsobem ráda, že jsem sebrala odvahu, abych to udělala. Samozřejmě, není mi zrovna do smíchu, ale s tím jsem ani nepočítala.
"Tak jaké to bylo?" zajímá se Sirius s úsměvem, když zase oba stojíme nohama pevně na zemi.
Zamyslím se. Uvažuju, jestli mu říct pravdu nebo zalhat. "Asi si lítání neoblíbím, ale jsem ráda, že jsem to udělala. A ještě radši, že jsi tam byl se mnou," postavím se na špičky, obejmu ho kolem krku a políbím.
***
Než jsem se nadála, měla jsem za sebou úspěšně OVCE a čekala mě poslední návštěva Prasinek, která zůstala plně v režii kluků. Když za námi Poberti přišli s prosbou, abychom si nic neplánovali, jedním z důvodů, proč jsem souhlasila, byl Remus. Věřila jsem, že pokud se toho účastní, tak se to nezvrtne a nám zůstanou krásné vzpomínky.
Když ale teď sedím v čajovně madam Pacinkové, tak si nejsem úplně jistá, že ty krásné vzpomínky mít budu, protože Sirius se tváří tak vážně, až se mi strachem stahuje žaludek.
"Můžeš něco říct? Děsíš mě!" vyhrknu bez rozmýšlení.
Usměje se, ale okamžitě zase zvážní. "Přemýšlela jsi, co budeš dělat, až odejdeme z Bradavic?"
Pokrčím rameny. "Půjdu na vysokou," zamumlám bez valného zájmu. Celkem živě si pamatuju, jak jsme se bavili, co by dělal, kdyby nebyl kouzelník. Tehdy se smál tomu, že chci být učitelka.
Zamračí se. "Proč?"
"Protože jsem ti už dávno řekla, co chci dělat, ale tys mě nebral vážně," upozorním ho.
"Já myslel," zarazí se a pozoruje zeď za mnou.
"Tys myslel co? Že si udělám nějaký kurz, začnu dělat něco, co mi nebude přinášet radost a čekat, kdy tě omrzím a rozejdeš se se mnou?" zajímám se a vím, že to vůči němu není tak úplně fér. Dneska jsem sem navíc nešla s nějakým očekáváním, ale protože vím, co pro Gigi plánuje Remus, tak mě trochu mrzí, že já pořád jenom čekám. Až si mě všimne. Až si uvědomí, že mě miluje. Až mu dojde, že nejsem holka na jednu noc a nechci být jenom další, kterou dostal do postele. A teď čekám, až ho omrzím a on půjde o dům dál.
"Ne," odsekne a v očích mu zlostně blýskne. "Myslel jsem, že se mnou budeš bydlet. Sehnal jsem nám byt blízko Ministerstva."
Tím mi vezme vítr z plachet a já na něj dokážu jenom překvapeně zírat. O tomhle jsem se neodvažovala ani snít. Věděla jsem, jak moc se Sirius brání čemukoliv, co by mohlo třeba jen připomínat dlouhodobější závazek.
"Nic mi na to neřekneš?" jeho obočí vylétne vzhůru.
Několikrát zamrkám a odolávám pokušení se štípnout, abych se přesvědčila, že se mi to jenom nezdá. "Já…tohle jsem nečekala. Myslela jsem," zarazím se, nemusí přece vědět všechno.
Ušklíbne se. "Jo, to jsem si všiml. Jen doufám, že sis nemyslela, že se s tebou rozejdu," prohodí tónem, ze kterého je mi naprosto jasné, že o tom ví.
Cítím, jak rudnu. "Kdybych to věděla," pokrčím rameny.
"Kdybys to věděla, tak co? Nešla bys na vysokou? Nebo by ses se mnou rozešla, aby ses tomuhle vyhnula?" mračí se na mě.
Pomalu zavrtím hlavou. "Nic z toho, cos řekl, bych neudělala! Jen bych si třeba nevybrala Oxford."
"Oxford," zamumlá. "Šedesát mil!"
"Není to zase tak moc. Pořád můžu každý víkend jezdit domů," snažím se na tom najít něco pozitivního, ale vzhledem k jeho pochybovačnému výrazu, se mi to moc nedaří.
"Víkendy! To tě mám tři roky vídat jenom o víkendu?"
Nervózně se na něj usměju. "Pět let."
Vytřeští oči. "Pět?"
Přikývnu. "Ale možná bys mě mohl vidět každý den. Jsme přece kouzelníci, a když si dáme pozor, tak bych mohla být každý den v Londýně. No," na chvíli se zamyslím, "i kdybych měla každý den jezdit vlakem, tak se můžu vracet denně."
Chvíli na mě upřeně zírá a pak se rozzáří jako vánoční stromeček. "To bys udělala? Jezdila bys každý den do Londýna jenom proto, že to chci já?"
Vstanu a s úsměvem k němu dojdu. Chytím jeho obličej do dlaní a než ho políbím, zamumlám: "Pro tebe bych udělala cokoliv." A nejenom proto, že nabídka společného bydlení pro mě znamená víc než žádost o ruku, alespoň od něj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 27. června 2012 v 20:44 | Reagovat

Má to strašlivě rychlý spád! Což je u tebe velice nečekané, s tvými megakapitolami... Ale je to krásné, jsi génius :)

2 Gigi Gigi | Web | 27. června 2012 v 22:28 | Reagovat

Že já jsem tu první část už četla? :D Chvíli jsem si myslela,že jsem klika na starou kapitolu :D ...no, každopádně až na ten mega skok po druhých hvězdičkách moc faaajn kapitola :) napsala bych něco i k Removým plánům pro Gigi, ale nechci spoilerovat :D ...a Oxford -  nice :) a že Sirius navrhl společné bydlení - unexpected :D ...ale jako snad nebude vážně jezdit každý den tam a zpět?! Ať se činí taky on :D

3 Hope Hope | Web | 27. června 2012 v 23:05 | Reagovat

Gigi, ne, bude se přemisťovat :-D

4 gigi gigi | Web | 28. června 2012 v 10:40 | Reagovat

[3]: druh přepravy je nepodstatný, jde přece o princip :D

5 Maysie Maysie | E-mail | Web | 10. října 2012 v 20:41 | Reagovat

Určitě by šla škola ještě změnit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama