9.kapitola: Prokouknutí 2/2

8. června 2012 v 23:48 | Hope |  Srdci neporučíš
i když si vůbec nejsem jistá, že to ještě někoho zajímá a taky mi to víc než jako dívčí román přijde jako Harlequinka - tahle část rozhodně!, tak jsem dopsala přes den kapitolu a můžu vám ji sem dát...kapitola se nakonec vyšplhala zase na osm stránek a já jenom doufám, že se bude líbit



V pondělí se všechno liší od nádherného víkendu tak moc jak jen je to možné.

Původně jsem měla přijet domů v sobotu odpoledne, ale nechtělo se mi, a když pak Nik řekl, že jeho babička se vrátí až v neděli večer, tak jsem bez váhání zavolala mamce, která samozřejmě nic nenamítala. A tak jsme si s Nikem a některými mými spolužáky udělali výlet po památkách, vyjeli lanovkou na Petřín, zašli do čajovny.

Večer jsme pak s Nikem koukali na televizi, objímali se a líbali. Víc jsem mu nedovolila, i když jsem strašně chtěla.

Proto je pro mě pondělní ráno hodně krutý návrat do reality, jako kdybych se probudila z krásného snu nebo se propadla do hodně ošklivé noční můry.

Jakmile jsem totiž na doslech naší šatny, zaslechnu Gábinin škodolibý smích. "Takže na to skočila. Super!" raduje se a já mám hodně špatný pocit, že je řeč o mně.

"Nedělám to zadarmo," upozorní ji její společník, ve kterém poznám Jonáše.

Gábina netrpělivě zamlaská. "Svoji odměnu dostaneš."

Pevně zavřu oči. Mám chuť za nima vběhnout a pěkně od plic jim říct, co si o nich myslím, jenže to by v tuhle chvíli bylo nejspíš k ničemu, takže rychle vycouvám z šaten a tak jak jsem přišla, v botaskách a bundě, jdu do třídy. Je mi v tu chvíli srdečně jedno, že porušuju školní řád.

"Stalo se něco?" vyptává se mě zamračená sestřenka, když ztěžka dosednu na židli vedle ní a ona mě přejede pohledem od hlavy k patě.

Zavrtím hlavou. "Mělo by?"

"To já nevím, ale vzhledem k tomu, že ses evidentně zapomněla zastavit v šatně, tak asi jo," trhne rameny.

"Všechno je v pořádku," usměju se na ni. Skopnu boty z nohou a přisunu k batohu na zemi, aby byly co nejmíň vidět, bundu přehodím přes židli. Celou dobu si přitom opakuju, že musím zachovat klid a nikomu nedovolit, aby se dozvěděl, co jsem slyšela.

"Když myslíš," zamumlá Monča a znovu se začte do knížky, od níž jsem ji svým příchodem vyrušila.


Nikdy jsem nebyla pomstychtivá, ale to, co se stalo ráno, prostě nemůžu nechat jen tak. Proto teď rázným krokem mířím přeplněnou chodbou k Jonášovi a jeho kamarádům, kteří se právě něčemu smějí. Upřímně doufám, že ne mně.

"Ahoj kluci!" pozdravím všechny zvesela, jakmile k nim dojdu. Jonáš stál celou dobu víceméně zády ke mně a tak není divu, že sebou trhne, když se objevím v jeho blízkosti.

Že by výčitky svědomí? Napadne mě.

"Co tady děláš?" chce vědět Jonáš. "Myslel jsem, že se máme sejít až po škole."

"Jo, z toho kina nic nebude," lítostivě stisknu rty.

Vytřeští oči. "Cože?!" vyjekne. "Ale ty musíš jít! Já…," zarazí se. Řekla bych, že hledá vhodnou výmluvu.

"Ty co?" zeptám se sladce. Myslím, že dneska předčím i Emu. "Ty chceš svou odměnu? Copak ti Gábina slíbila? Hádám, že to nebude nic, co by se dalo koupit. Možná by s tebou ale mohla začít chodit," z jeho výrazu poznám, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. "Aha! Copak ty by ses vážně spokojil s tím, že bys byl jenom náhrada za Nika? Protože to je ten, koho ona chce. Nechápeš, že tě jenom využila? Stejně jako to dělá se všema ostatníma! Já jen nechápu, že ji ještě nikdo neprokoukl," zavrtím hlavou, otočím se na patě a odcházím ohromeným davem.

Nejspíš se nestává často, že by mu nějaká holka řekla ne a ještě k tomu přede všemi, ale mně je to srdečně jedno. Zrovna teď toužím po jediném, dostat se do soukromí a trochu si pobrečet. Nechci, aby všichni věděli, jak moc mě ranilo to, co mi provedl. A hlavně, co mi provedla Gábina! Ta holka nezná meze! Ale já to tak nenechám. Ona mi nebude diktovat, s kým mám chodit a s kým ne. Už ne.


Odpoledne se ve mně pak všechno pere. Jedna moje část, ta, kterou ovládá srdce, chce strašně moc jít za Nikem. Koneckonců blíží se čas, kdy jsme pravidelně chodili se Sárou ven. Ovšem ta rozumnější část, ovládaná mozkem, se setkání s ním brání. Mám strach, že by mě mohl odmítnout, že mu došla trpělivost, přece jen jsem mu dlouho nevěřila, nechtěla s ním být a teď bych za ním měla přijít a zničehonic mu oznámit, že jsem se spletla? Říct mu, že bych po něm chtěla druhou šanci? Klidně by se mi mohl vysmát.

Po půl hodině, kdy každých pět minut vezmu do ruky telefon s tím, že mu zavolám a hned ho zase pokládám, už to sama se sebou nemůžu vydržet. Obleču se, rodičům jenom oznámím, že jdu ven a nevím, kdy se vrátím a už mířím k lesu, který je na okraji louky, na níž Nik se Sárou pravidelně chodí.

Už zdálky slyším, jak píská a volá si tak fenku k sobě. Všechno se ve mně sevře a jsem v pokušení za nima jít, ale nakonec k tomu nenajdu odvahu a tak se prodírám křovím, které je na okraji lesa. Schovám se za jedním ze stromů a pozoruju, jak Sára skočila na Nika a ten se teď se smíchem válí na zemi. Neubráním se úsměvu.

Když se Dominik zase postaví, Sára zostražití a rozběhne se mým směrem. Nenapadlo mě, že by se tohle mohlo stát, vždyť v lese je toho tolik, co ji může rozptýlit.

"Ahoj Sáro," zašeptám a drbu ji za uchem, zatímco její páníček na ni volá a pomalu se k nám blíží. "Dneska si s tebou nemůžu hrát, musíš se vrátit!" mluvím k ní a vyděšeně sleduju, jak je Nik čím dál tím blíž. Rozhodně nechci, aby mě tady nachytal, jak ho špehuju. "Páníček tě volá. Běž!" rozkážu a ona se na mě smutně podívá. Nenechám se obměkčit a tak mu loudavě vyrazí naproti. Oddechnu si, ale radši se zvednu a rychle se proplétám mezi stromy. Kdo ví, třeba ho napadne pátrat po tom, co přimělo jeho milovaného psa, aby nereagoval na hvízdání ani volání, když normálně přiběhne okamžitě.

Nezpomalím, dokud nejsem u Moniky. Původně jsem chtěla jít domů, ale pak jsem si to rozmyslela. Potřebuju s někým mluvit o tom, co se od pátku stalo a nenapadá mě nikdo vhodnější než sestřenka.

"Musím ti něco říct," oznámím jí, aniž bych se obtěžovala s pozdravem.

Usměje se a pustí mě do bytu. "Říkala jsem si, kdy konečně přijdeš."

Jdeme do jejího pokoje, kde se posadím na židli u jejího stolu, ona na postel a řeknu jí úplně všechno, co se za posledních pár dní stalo. Nepřerušuje mě, za což jsem jí neskutečně vděčná, protože kdyby to udělala, tak bych asi nedokázala pokračovat.

"Co s tím teda budeš dělat?" zajímá se Monča.

Pokrčím rameny. "Jeden nápad bych měla, ale nevím. Všechno je to tak strašně složité. Navíc mám pocit, že bych měla být vděčná Gábině."

Vytřeští na mě oči. "Cože?! Já se asi přeslechla, to nemůžeš myslet vážně!"

Rozesměju se při pohledu na ni a zavrtím hlavou. "Ty to nechápeš. Kdyby Jonáše nepřinutila k tomu, aby mě pozval do kina, a kdo ví k čemu ještě, tak bych se neodhodlala jít proti ní. Teď bych nejspíš seděla ve svém pokoji a brečela."

"Jo, takhle," viditelně se jí uleví.

"Vážně sis myslela, že bych jí mohla být vděčná za cokoliv jiného?"

"Nevím. Ale zamilovaní dělají spoustu hloupostí," upozorní mě.

"Naštěstí k nim nepatřím," usměju se.

Pozvedne obočí a její pohled jasně říká: Vážně mi chceš tvrdit, že ne?

Nereaguju na to, protože mi Moničin budík oznámí, že je osm hodin a tak se rozloučím. Mamce sice nevadí, když jsem u Moniky nebo prarodičů, ale zítra píšeme slovíčka z němčiny a já je dneska ještě ani neviděla.

A hned tak neuvidím, dojde mi, jakmile vejdu do domu a u botníku uvidím cizí boty. Z obýváku slyším hovor a tak tam jdu, abych zjistila, kdo nás poctil svou návštěvou. Několik kroků od dveří rozeznám návštěvníkův hlas, je to Nik. Zamračím se. Co tady dělá?

"Nestůj tam tak v těch dveřích, Alex. Přišel za tebou Nik," oznámí mi mamka, když si mě všimne.

Zamračím se. Mamka vypadá, jakoby se měla každou chvíli samým štěstím rozplynout. "Proč?"

"Alexandro!" procedí mamka skrz zaťaté zuby a na chvíli jí šťastný výraz z tváře zmizí.

"Přišel jsem ti vrátit telefon," pokrčí Dominik rameny, mé otázky si nevšímá a natáhne ke mně ruku s mým mobilem, který teprve ve čtvrtek dorazil od tety z Anglie.

Váhavě si ho vezmu. "Kde jsi ho našel?" zajímám se s nepříjemným pocitem.

"Kde bys řekla?" usmívá se.

Zčervenám. Musel mi vypadnout z kapsy v lese. "Můžeš jít se mnou do pokoje?" požádám ho tiše.

Rozloučí se tedy s našima a jde za mnou.

"Děkuju za ten telefon a omlouvám se," dostanu ze sebe, jakmile za ním zavřu dveře a otočím se čelem k němu.

Pousměje se. "Za co se omlouváš?"

Trhnu rameny a rychle přejdu místností k oknu, kterým zírám ven a hledám vhodná slova. Cítím, jak se ke mně přibližuje. "Za to, že jsem tam nepočkala a zbaběle utekla," vyhrknu.

Chytí mě kolem pasu a otočí tak, abychom stáli čelem k sobě. "Omluva se přijímá, ale vysvětli mi proč. Proč jsi utekla? Myslel jsem, že ten víkend všechno změnil, ale zatím se mi zdá, že ne."

"Samozřejmě, že změnil!" ujišťuju ho a položím dlaně na jeho hrudník. "A nejenom ten. Jenže já měla strach, že bys mě mohl odmítnout. A nemohla bych se ti divit, vždyť jsem odmítala uvěřit tomu, cos říkal. Nechápu, jak bys i po tom mohl chtít, abych s tebou chodila."

Zasměje se. "Asi mě málo znáš, protože když něco chci, tak se toho jen tak nevzdám."

"To jsem ráda," zamumlám, postavím se na špičky a políbím ho. "Chtěla jsem se tě zeptat," začnu, když se od sebe po chvíli odtrhneme.

"Tak se ptej," pobídne mě s úsměvem.

Zhluboka se nadechnu. "Nechtěl bys přijít na náš maturák?" napjatě ho pozoruju.

"Já tam budu."

Zamračím se. "Ale jak? Aha," najednou mi to dojde, "už tě pozval někdo jiný." A mě je jasné, kdo ten někdo jiný je, Gábina. Ale proč mě to překvapuje? Vždyť ona nikdy neztrácí čas.

"Ale neboj, z tebe celý večer nespustím oči," mrkne na mě.

Pokud bude záležet na Gábině, tak jo, ušklíbnu se v duchu. Zároveň se však rozhodnu, že to nedovolím. Nedám jí další šanci ke zničení toho, co mezi mnou a Nikem je!


Jakmile se následující týden ve středu v půl šesté večer konečně dostanu domů, Ema se okamžitě objeví v chodbě, nejspíš mě musela vidět z okna. Při odmotávání šály, hodně se ochladilo, jí věnuji úsměv, avšak pozdravit nestačím, jelikož sestřička hned spustí: "Alex, ty šaty jsou úžasné! Naprosto skvělé! Ukážeš se mi v nich, že jo? Prosím, prosím, prosím!"

Než se na ni s pozvednutým obočím podívám, pověsím bundu na věšák a zuju si boty. "O jakých šatech to mluvíš?"

"Přece o těch tvých na maturák," vysvětlí.

"Kdes je viděla?" zajímám se.

"Máš je v pokoji," oznámí mi.

"Cože? Vždyť jsem si pro ně měla jet až za týden," zírám na Emu a nejspíš i doufám, že mi odpoví, jenže ta jenom pokrčí rameny. Zřejmě neví, oč tady jde, ovšem to není sama.

Jdu tedy do kuchyně. Tuším, že tam bude mamka a nepletu se, skutečně stojí u sporáku a cosi míchá v hrnci.

"Ahoj," pozdravím ji.

"Á, ahoj. Ty už jsi doma?" podiví se nad mou přítomností.

"Svezla jsem se s Monikou," vysvětlím svou přítomnost. Jsem doma totiž o nějakou půl hodinu dřív než je ve středu obvyklé. "Mami, proč Ema tvrdí, že už mám doma šaty?" zeptám se při nalévání džusu do skleničky.

"Lucka je včera dodělala, tak mi zavolala a říkala, že jestli chci, můžu si je kdykoliv vyzvednout."

Přikývnu, vezmu sklenici a vrátím se zpět do chodby, odkud pokračuji po schodech do patra následována Emou. Hned po otevření dveří mě zaujme bílý obal na šaty pověšený na skříni. Pomalu kráčím pokojem, zastavím se krok před skříní a sestřička vedle mě, ta ovšem s úsměvem nesleduje bílý látkový povlak, ale můj obličej. Odložím batoh přehozený ledabyle přes rameno, natáhnu ruku a zatáhnu za zip svírající dvě části bílé látky směrem dolů. Roztáhnu je od sebe a zůstanu zírat s otevřenou pusou.

Šaty, jež odhalím, jsou opravdu úžasné, jak už mi říkala Ema, když jsem přišla domů, dokonce vypadají ještě mnohem lépe než v mých představách, na obrázku od Lucky a na zkouškách. Šaty z bílého matného saténu jsou rovně ustřižené nad prsy, nemají žádná ramínka, přesně tak jsem si to přála, sukně je od pasu mírně rozšířená, dozadu má krátkou vlečku, na sukni je šikmo našito šest volánů z fialového šifonu, první je vepředu našit ve výšce kolen a končí vzadu přibližně v polovině lýtek, nejspodnější končí vzadu u země. Vzadu mají šaty široké husté šněrování z fialové saténové stuhy.

"Tak co na ně říkáš?" zajímá se Ema živě.

"Jsou skvělé," vydechnu a rty roztáhnu v úsměvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 9. června 2012 v 9:18 | Reagovat

No,tahle část mi přišla o dost méně h. než ta první :D. A jsem ráda, že se Alex konečně rozhodla Gábině trochu nakopat zadek! No, co jinak - opět hezky čtivě napsané, takže mi to líbilo a věřím tomu, že lidi,  kteří mají k tomuhle žánru blíž než já, mají z celého SN ještě daleko větší zážitek :).

2 snowy snowy | 9. června 2012 v 11:11 | Reagovat

Tak mě to trvalo trochu delší dobu to přečíst, protože jsem si zase tak moc nepamatovala, co se stalo předtím. Na můj v kus je Alex trochu moc zahleděná do sebe a všechno moc řeší, ale čte se to dobře:) A Nik je sympaťák, akorát moc nechápu jednu věc - proč je z něj Alexina máma tak nadšená:)?

3 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 9. června 2012 v 17:21 | Reagovat

Jak už je mým zvykem, píšu až po dočtení všech kapitol... Tahle povídka je prostě dokonalá. Přiznávám se, že u některých kapitol jsem si málem pobrečela... Ale u Prokouknutí jsem jen zatajovala dech... Hopí (smím ti tak říkat? přijde mi, že je to milé), skládám ti hlubokou poklonu.

4 Hope Hope | Web | 9. června 2012 v 17:40 | Reagovat

[3]: pobrečela? to jako vážně? já zrovna u téhle povídky nikdy neměla chuť brečet...spíš dát Alex facku a Gábinu odstřelit na Mars...teda ne, na Pluto, to je dál ;o)
určitě mi můžeš říkat Hopí =o)

5 Seléna Seléna | 24. června 2012 v 10:22 | Reagovat

užasné obě kapitoly...Stejnak nechapu nika. tak on chce Alex aby s ním byla ,ale klidně si jde na maturitak s gabinou, bože ja bych tu holku nejradši majzla lopatou připomíná mi byvalou spolužačku:D..jina  užasné jako vždy:-)

6 Misteriosa - Annie456 Misteriosa - Annie456 | Web | 24. června 2012 v 15:15 | Reagovat

ahoj jsem Misteriosa (annie456)podívej se pls na můj zrenovovaný blog: annie456.blog.cz

7 Hope Hope | Web | 24. června 2012 v 22:48 | Reagovat

[5]: mno, ale já nenapsala, že jde na maturák s Gábinou ;o) to jen Alex si vyvodila vlastní závěr O=o)

8 Šílenej Šílenej | Web | 13. července 2012 v 21:08 | Reagovat

no já zírám! nebulí! asi si skočim kankán! a tahle část byla fakt lepší, Sára je borka, ale Nik ještě větší, když přines ten mobil :D btw ty šaty jen v mý hlavě vypadaj hodně dobře
tak povídko, zase za rok se na tebe těšim :D

9 Lia Lia | 3. září 2012 v 0:01 | Reagovat

no ja z teba nemozem...dalsia super poviedka..ale Alex je nejaka taka..az prilis sa zaobera hlupostami :)...inak ak Nik pojde fakt s Gabinou..tak je prvotriedne pako :D

10 Maysie Maysie | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 22:20 | Reagovat

Musíš psát dál! Já jsem tu napjatá, kdy konečně načtu pořádnou romantiku a když už doufám nad následující, příslibující pasáží a ty to vždy jen přeskočíš, mrško :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama