9.kapitola: Prokouknutí 1/2

8. června 2012 v 3:05 | Hope |  Srdci neporučíš
neptejte se mě, jak je to možné, ale nějak se mi podařilo rozepsat kapitolu ke knížce, jenže ona už teď má šest stránek a víc než 17000 znaků, takže vám ji rozdělím, ale kdy se dočkáte druhé části netuším, tu musím jaksi teprve dopsat O=o) ale věčte mi, pokusím se to napsat, co nejdřív, musím přece využít múzy ;o)


"Nemohl bys ubrat topení?" zajímám se po deseti minutách v Dominikově autě, kdy je mi v bundě, která nepatří k nejteplejším, horko a já ji musím rozepnout.
"Mohl," ujistí mě.
Úkosem se na něj podívám. "Ale?"
"Takhle se mi to líbí víc," odvětí se zamrkáním.
Mou odpovědí je povzdech a odhození bundy na zadní sedadlo k vaku se šaty. Zasměje se. Nemůžu se neušklíbnout. Věděla jsem, že je špatný nápad, aby jel se mnou a opravdu se mu to snažila vymluvit, jenže on na tom trval - a mamka taky - takže jsem svoji snahu vzdala.
Zhruba za hodinu Nik zastaví před domem, v němž bydlí Míša s rodiči. Vezmu ze zadní sedačky šaty, batoh i bundu.
"Ty nejdeš se mnou?" až teď mi dojde, že sedí v autě a jenom mě s úsměvem pozoruje.
Zavrtí hlavou. "Zajedu do bytu, abych to tam trochu připravil na večer, a taky pak ještě musím za spolužákem s přednáškama."
Pozvednu obočí. "S přednáškama? A kde je máš? V kufru?" nevěřím mu.
Zavrtí pobaveně hlavou. "Mám je na flashce. Po mně by to nepřečetl, občas s tím mám problém i já sám. Ale zase když nad tím tak přemýšlím, tak by možná neškodilo ho nechat trochu potrápit, když kvůli holce nechodí do školy! Chápeš to? Kvůli obyčejný holce!"
Pokrčím jenom rameny. Co bych mu na to taky měla říct?
Dominik to nekomentuje, rozloučí se se mnou se slovy: "Uvidíme se večer," a už vidím jen zadní světla jeho auta.
Zavrtím hlavou a s povzdechem se vydám k domu. Když zazvoním a dveře se otevřou, Míša mě s radostným výkřikem obejme.
"Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla! Dneska jsem nemohla dospat, jak moc jsem se těšila, až tě zase uvidím! Musíš sem jezdit častěji! Anebo já za tebou!" chrlí ze sebe.
Široce se usmívám. Taky mi chyběla, samozřejmě. Je to má nejlepší kamarádka a do prázdnin jsme spolu trávily každý den, každou volnou chvíli. Jenže teď je všechno jinak a ani jedna nemáme tolik času, kolik bychom potřebovaly, abychom mohly být víc spolu. Tohle je vážně první příležitost od mého návratu z Anglie, kdy se vidíme. Na optimismu mi to rozhodně nepřidává.
Když už jsem v chodbě jejich malého domku a kamarádka pořád vyhlíží ven, ujistím ji: "Nik tady se mnou není."
"Cože?!" vypadá, jako kdybych jí řekla, že se stěhuju do Ameriky nebo něco podobného.
"Nevyšiluj!" snažím se ji uklidnit a zavřu dveře. "Uvidíme se až na maturáku. Jel za spolužákem, který po něm chtěl zápisky z přednášek či co," mávnu nad tím rukou. Je to naprosto nepodstatný detail, alespoň pro mě, ale pro ni evidentně ne.
"To nejde! Musím ho poznat ještě před plesem!" zlobí se.
Zírám jako zjara. "Co? Proč? Beztak za chvíli jdeme, protože musíte všechno připravit a nacvičit a kdo ví, co ještě, takže bys na něj měla málo času."
Protočí panenky. "V tom máš asi pravdu," připustí, "ale," dodá důrazně a zvedne do vzduchu ukazováček s novými gelovými nehty, "chtěla jsem zjistit, jak moc tě miluje, nebo nemiluje a podle toho ten večer zařídit! Všechno jste zkazili," zlobí se.
"I kdyby mě miloval, tak je to k ničemu, protože chodí s Gábinou," upozorním ji unaveně. Vážně mě nebaví pořád dokola všem opakovat, co jsem viděla před školou. Navíc jsem nad tím celkem dost přemýšlela a sestřenky teorie mi nepřijde tak scestná jako na začátku. Jasně, že bych to nepřiznala, protože to bych pak musela připustit i to, že mě Nik má opravdu rád a já jeho, pak by se to dozvěděla Gábina a zase by z toho byla hromada problémů.
"Seš jak kolovrátek," zašklebí se na mě.
Pokývu hlavou. Jo, to asi vážně jsem. Anebo jako zaseknutá gramofonová deska, to je možná trefnější. "Nenecháme toho?" vzdám se. "V kolik musíme vyrazit?" zajímám se, abych odvedla její pozornost od sebe a Nika.
Míša udělá obličej, který mi dává jasně najevo, že ví, o co mi jde, ale přejde to bez komentáře a koukne na hodinky. "Máme ještě půl hodiny, než budeme muset být u kadeřnice."
"My?" pozvednu obočí.
Kousne se rtu, zřejmě to mělo být překvapení. "Jo. Bude to takový můj opožděný dárek k tvým narozeninám," usměje se. "Tvoje vlasy teď nevypadají špatně, ale já bych chtěla, abys na tenhle ples měla stejně hezké vzpomínky jako na ten, co teprve budeš mít."
Oplatím jí úsměv a obejmu ji. "Na tenhle budu mít daleko lepší vzpomínky, tím si můžeš být jistá. Budou tam lidi, které mám ráda. V naší…ehm…vaší třídě není nikdo, kdo by mě nesnášel. Tenhle ples nemůže vůbec nic zničit a já si ho užiju, ať už mám na hlavě cokoliv," ujistím ji.
"Já vím, ale věř mi, nebudeš litovat, když ti necháme udělat účes," odtáhne se ode mě.
Povzdechnu si. "Evidentně nemám na výběr."
"To tedy nemáš!" dá mi za pravdu.

Vyjdu před budovu a po paměti zamířím k lavičce, která tam stojí už od dob, co si pamatuju. Opatrně se na ni posadím a naslouchám zvukům velkoměsta. Najednou mi Praha připadá strašně cizí. Není to městem, to je stejné, já jsem jiná, změnila jsem se za těch pár měsíců k nepoznání. Začalo to prázdninami strávenými v Anglii, pokračovalo novým domovem, školou, zamilováním se do Nika a skončilo s rozchodem s ním. Sice tady jsme spolu, ale jen proto, že mi to kdysi slíbil. A on, jak sám řekl, své slovo drží.
Zahledím se na šerpu a v očích mě pálí slzy. Tak hrozně se mi stýskalo, tolik jsem si přála, aby se právě tohle stalo, ale teď mě to mrzí. Mělo se to stát, ale za jiných okolností! Kdybych sem pořád chodila, tak bych neměla chuť ten kus saténu hodit do koše a utéct! Taky by tady bývali byli rodiče, sestra a všichni, kteří budou na mém maturitním plese v Hradišti.
Když se vedle mě posadí Nik, který se mě nejspíš vydal hledat a obejme mě kolem ramen, rozbrečím se. Na jednu stranu mi vadí, že tady je, protože z toho budou řeči, ale na stranu druhou mi to právě teď pomáhá. Vím, že kdybych mu řekla, že chci jet domů, tak sedneme do auta a za zhruba hodinu jsme ve Lhotce, jenže to udělat nemůžu! Kvůli Míše, kvůli spolužákům, kvůli profesorům. Vždyť všichni byli tak rádi, že mě vidí. A navíc lidi ze třídy odvedli kus práce a evidentně mě tady opravdu chtějí.
"Nebreč," zamumlá a políbí mě do vlasů.
Popotáhnu a setřu slzy z tváří. "Pokusím se," slíbím mu.
"Tobě se tady nelíbí?" vyloží si mou reakci po svém. Předpokládám, že tohle by si mysleli všichni, kteří by mě viděli brečet.
"Právě že líbí," pokrčím rameny.
Povytáhne obočí. "A to je špatně, protože?"
"Protože tohle už není můj život. Víš, dojalo mě, co všechno pro mě udělali, že mě tady chtějí, jenže po tomhle bude ještě těžší se se všema rozloučit," znovu si otřu tváře rukama.
Chytí mě za bradu a donutí podívat se na něj. "Vždyť se za nima můžeš kdykoliv přijet podívat. Klidně tě sem zavezu. A to myslím vážně!"
Dívám se do jeho krásných zelených očí a vím jistě, že mluví pravdu. Už několikrát mi dokázal, že by pro mě udělal cokoliv, jenže já ho nikdy nebrala moc vážně. "Já vím," zašeptám, trochu se natáhnu a zlehka ho políbím. Přitáhne si mě k sobě na klín a neskutečně něžně a dlouho mě líbá. Nejspíš bychom pokračovali, kdyby se venku neobjevily holky a nesháněly se po mně.
Rychle se tedy od Nika odtrhnu, postavím se a nasadím radostný úsměv. Doufám, že se v tom, co viděly, nebudou moc pitvat. "Co potřebujete?"
Míša, Verča i Martina na mě zírají s pozvednutým obočím, ale zatím nic nekomentujou.
"Za chvíli bude půlnoční překvapení," ujme se slova Verča, která na sobě má šaty s volánovou sukní. Dělaly jsme si z ní legraci, že se nechala inspirovat Hermionou z Harryho a trefily jsme to.
"A pak se půjde pít!" usměje se na mě zeširoka Martina.
Trošku se zamračím. Nepiju. Nebo alespoň ne moc, proto dost dobře nechápu její zjevné nadšení.
"Takže jestli se potřebuješ převléct, tak bys asi měla teď. Ale samozřejmě můžeš zůstat i v těchhle úžasných šatech," mrkne na mě Míša a se zalíbením si prohlíží můj korzet s několika odstíny modré a tmavě modrou sukni.
Ohlédnu se po Nikovi, který má na rtech mírný úsměv. "Půjdu se převléct," obrátím se zpátky k nim a vyrazíme do šatny.
Když pak věším šaty na ramínko, abych je mohla schovat do vaku, povzdechnu si. To samozřejmě neujde holkám, které jsou kolem mě.
"Co?" zajímá se Verča s povytaženým obočím.
Pokrčím rameny. "Je strašně krásné, co jste pro mě udělali, ale já vám to nebudu mít nikdy jak oplatit."
Holky se zarazí a zírají na mě jako na blázna.
"Doufám, že si nemyslíš, že jsme tohle dělali proto, abys nám to nějak oplatila. Protože jestli jo," Verča potřese hlavou.
"Hele, já poslední dobou nevím, co si mám myslet. Děje se toho tolik. Navíc udělat ze mě součást vašeho maturitního plesu není zrovna levná záležitost. Nebo se pletu? Šerpa, sklenička, kytka, fotky, video, kosmetička, kadeřnice, lístky na ples," vypočítávám na prstech. "Mám pokračovat?"
Holky si vymění zoufalé pohledy.
"Radši ne, protože jinak si začnu myslet, že nás ani trochu neznáš," zamumlá Martina.
"Ale tady nejde jenom o vás tři!" upozorním ji. "Tady jde přece o celou třídu! Vám třema to můžu vynahradit, ale ostatním? Nechci, aby se cítili dotčeně nebo tak."
"Prosím tě! Ti od tebe nic nečekají. Je přece jedno, jestli je tady o jednoho člověka víc nebo míň," ujišťuje mě Míša.
"Fajn, vzdávám se," rozhodím rukama a musím se usmát. Jejich argumenty byly daleko lepší než ty moje, to se musí nechat.

O necelé tři hodiny později pak sedím v jednom z barů, kterých je ve městě nespočet, a snažím se přemluvit Honzu, aby svůj nápad na tanec se mnou zavrhl. Není to jenom proto, že Nik sedí vedle mě a majetnicky mě drží za ruku. Honza je kluk, jenž mi poslední dva roky dával jasně najevo, co ke mně cítí, jenže já ho brala jenom jako kamaráda. Z jeho strany to taky nebyla pravá láska, spíš bych řekla, že šlo o nějaké pobláznění. Navíc se teď zdál šťastný, s Verčou. Mám z nich radost.
"No tak, Alex," sedne si vedle mě na sedačku a obejme kolem ramen. "Jeden tanec, nic víc po tobě nechci," vemlouvá se. "Nik tě určitě může na těch pár minut postrádat," podívá se na něj. "Nemám pravdu?"
Zabloudím pohledem k Dominikovi, vypadá zamyšleně.
"Myslím, že to přežiju," usměje se Honzu a na mě se dívá vyzývavě.
Povzdechnu si a s rezignovaným zavrtěním hlavy přijmu kamarádovu nabízenou ruku, aby si mě odvedl na konec místnosti, kde je jakýsi improvizovaný taneční parket.
"Proč ses neozvala?" zajímá se bývalý spolužák, jakmile mě chytne rukama v pase.
Pozvednu obočí. "Teď? Před Nikem?" mávnu rukou k našemu stolu.
Pobaveně se zasměje. "Ne. Když jsi byla v Anglii. Nebo když ses vrátila. Skoro půl roku jsem o tobě neslyšel. Myslel jsem, že jsme kamarádi, když už nic jiného," pokrčí rameny.
"Samozřejmě, že jsme kamarádi," ujistím ho důrazně. "Jen jsem nevěděla, jestli bys o to stál. Taky toho bylo moc. V Anglii i tady. Nová škola, nový domov. Nechtěla jsem," povzdechnu si, "nebo jsem spíš doufala, že to všechno pro mě takhle bude snesitelnější."
Samým překvapením zalape po dechu. "Tohle bych chápal, kdybys bydlela na druhé straně republiky, ale takhle? Můžeš přece kdykoliv přijet nebo my za tebou. Možná sis toho nevšimla, ale existujou vlaky, autobusy a auta," upozorní mě žertem.
"Kdybys mi to neřek', tak bych o tom nevěděla," ujistím ho se smíchem. "Ale věř mi, takhle to pro mě prostě bylo snazší. Jediný, s kým jsem si občas psala nebo volala, byla Míša."
"No, jo, nejlepší kamarádka, ta pro tebe měla vždycky přednost," zamumlá trochu dotčeně.
Shovívavě se usměju.
Honza, já a Míša jsme bydleli nedaleko od sebe a často jsme si spolu ještě na základce hráli. Jednou jsme s našima jeli k babičce a dědovi na víkend a já začala protestovat, protože u nás zrovna měli oba spát. Rodiče nakonec ustoupili, když jsem se rozbrečela a nehodlala přestat, takže jsme do Lhotky vzali i Míšu s Honzou a ještě s Monikou jsme spali ve stanu. Byly to skvělé dva dny, které neskončily ani pondělním nástupem do školy. Tam si totiž Honza usmyslel, že musí sedět v lavici s náma dvěma, místo aby seděl s Lukášem. Učitelka nám to tolerovala týden.
"Víš, že to není pravda. Ona se mi ozvala jako první, musela jsem odpovědět," pokrčím rameny.
"Fajn, necháme toho," vzdá se. "Teď mě ale zajímá, co je mezi tebou a Dominikem," mrkne na mě s úsměvem.
Ohlédnu se přes rameno, kde se Nik živě baví s Martinou. "Je to kamarád."
Honzovo obočí vylétne vzhůru. "Pro něj určitě nejsi jenom kamarádka."
Však on pro mě taky ne, chce se mi zakřičet. Kdyby byl, tak by bylo všechno lehčí. Nemusela bych se dneska vyhýbat každému jeho dotyku, pohledu, úsměvu. On snad ani neví, co to se mnou dělá, když se na mě směje. "Ale jsem. On…chodí s mojí spolužačkou. Chodil s ní už předtím, než jsem tam nastoupila," vysvětlím. Nedodám, že podle něj je Gábina minulost. Vlastně podle všech, kromě jí samotné.
Dívá se na mě, jako kdyby věděl, že mu neříkám úplnou pravdu.
"Dobře," povzdechnu si a řeknu mu všechno. "Nesnášela mě už před tím, než jsem se začala scházet s Nikem," zakončím své vyprávění o tom, jak se ke mně Gábina chovala, jak dává jasně najevo, že ona s ním chodila první, což z něj nejspíš dělá její majetek. Někdy mi připadá, jako kdyby na Dominika měla vlastnickou listinu.
"Hm," zamyšleně si mě prohlíží, "sama ale tvrdíš, že všichni říkají, že se rozešli a už spolu dávno nechodí. Proč jim nevěříš? Proč nevěříš jemu? Miluje tě, je to na něm vidět!"
"Teď jsi odborníkem přes lásku?" škádlím ho.
Zašklebí se. "To nejsem. Ale brácha se o prázdninách zamiloval," zakoulí očima, "takže zamilovanýho kluka poznám. Navíc Nik z tebe nemůže spustit oči," ujišťuje mě.
"Blbost," zamumlám, ale nedá mi to, abych se nepodívala Nikovým směrem. Honza měl pravdu, pozoruje mě. Když se naše pohledy střetnou, usměju se. Je ironické, že mi po tolika lidech, kteří mi říkali to samé, otevřel oči až kluk, který do mě býval zamilovaný, ale pro mě byl jenom dobrým kamarádem.
"Já nevím, co mám dělat, Honzí," řeknu mu po chvíli. "Strašně moc bych s ním chtěla být, ale nemůžu. Gábina by mi zbytek roku pěkně osladila. Neříkám, že by to nestálo za to, ale já ji neznám tak dobře, abych mohla říct, čeho všeho je schopná."
Povzdechne si. "Neřeknu ti, co bys měla dělat, až se vrátíš domů, ale myslím, že teď by sis měla s Nikem alespoň zatancovat," usměje se přes moje rameno, pustí mě z objetí a jde pro Verču.
Otočím se a moje rty se roztáhnou do potěšeného úsměvu.
"Zatancuješ si teď se mnou?" tázavě se na mě podívá a natáhne ruku.
"Moc ráda," ujistím ho a za několik málo okamžiků už pomalu kroužíme po parketu. A já si uvědomím, že ho miluju, i když jsem se to snažila popřít všemi možnými i nemožnými způsoby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 8. června 2012 v 8:56 | Reagovat

:D Nechci se opakovat, ale mám podobné pocity jako u minulé kapitoly... napsané čtivě, zajímavě, dobré dialogy...ale! opět byly chvíle, kdy jsem Alex chtěla vykuchat :D třeba s tím plesem, stačilo by poděkovat, říct, že si toho moc váží blablabla, ale ne - ona ta musí začít řešit, jak jim to oplatí atd...booože! na zabití ...ale pak už byla docela fajná ke konci, hlavně vůči Nikovi, i když jsem zvědavá, jak dlouho to bude ještě trvat než jí dojde, že s Gábinou fakt nechodí nebo než přestane být takový srab a prostě se jí dá do nosu - samozřejmě ne doslova :D ...takže já jsem opět spokojená a ani mi nevadilo, že jsem tu první půlku už četla na facu :)

2 Dromedka Dromedka | 9. června 2012 v 0:15 | Reagovat

Komentář *nevinný a zcela jistě ne vyprovokovaný* hihihi..:D

3 Šílenej Šílenej | Web | 13. července 2012 v 20:46 | Reagovat

come on, really man? už zase bulí? že tě to furt baví psát :D neni to náhodou v každý kapitole? nebo aby těm hrdinkám bylo aspoň do breku? :D
no nic, asi jsem to jen já, ale podstatná část mi tam chybí, tam kecaj o tom, jak zajdou ke kadeřnici a najednou je půlka plesu v čudu, jsou venku a jde se převlíkat... I'M LOST! ale stejně chci vědět, co ten zelenookej ďábel provede v druhý části

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama