Proti všem (1. část)

19. dubna 2012 v 15:40 | Hope |  Proti všem
název je narychlo vymyšlený, ale já vám tu povídku dát chci...ukázka z ní už tady kdysi byla a mě napadlo, že bych to konečně mohla dopsat a doufám, že zvěřejněním 1. části, která má 6 stránek, se snáz dokpu k dokončení ;o)
povídka je FF na Stmívání a napsala jsem ji proto, že opravdu nemám ráda - ANI TROCHU - Jacoba a s celou tou věcí okolo otisku prostě nesouhlasím!



Renesmee pozorovala skepticky Jakea, který jí právě něco vysvětloval, a nedokázala se ubránit pocitu, že k němu již téměř nic necítí, vyjma přátelství. Věděla dobře, co to způsobilo nebo spíš kdo.

Seznámila se s ním před třemi týdny, kdy se přistěhoval. Do té doby ji ani ve snu nenapadlo, že by pro ni mohl existovat jiný muž než Jacob. Všichni tvrdili, že pouto mezi nimi je příliš silné, aby ho mohl někdo narušit a ona tomu celou dobu opravdu věřila. Jak byla hloupá!

"Ness! Ty mě vůbec neposloucháš!" upřel na ni vyčítavý pohled.

Musela se hodně přemáhat, aby nezaskřípala zubama. Jak nenáviděla, když jí říkal Ness či Nessie! "Promiň, jenom jsem se zamyslela," nuceně se usmála. "Co jsi říkal?"

"Ale nic," mávl rukou a zvedl se k odchodu.

"Ty už odcházíš, Jacobe?" ozval se ze schodů Edwardův mírně překvapený hlas. "Dnes jsi tady byl jen hodinu a půl," dodal ironicky.

Renesmeeiny rty zkřivil úsměv, ale Jacob ho nepostřehl, jelikož se právě otáčel k domovním proskleným dveřím, v nichž se objevila rozesmátá Bella s Alice v patách.

"Ahoj Jakeu," objala ho Bella. "Jak se máš?"

Alice pouze kývla hlavou na pozdrav, pokračovala k "neteři", chytla ji za ruku a táhla do patra, kde měla pokoj. "Musím si promluvit s Ness," zašklebila se na ni, "o samotě!" vysvětlila, zatímco za nima zavírala dveře.

"Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?" Alice se mračila jako sto čertů a stála uprostřed pokoje s rukama vbok.

"Alice, prosím," naléhala Renesmee šeptem a pokusila se jí to vysvětlit svým způsobem.

Krátkovlasé ženě se v očích zračilo zděšení. "To ne!"

"Proč?" mírně stáhla obočí dívka.

"Protože," Alice se zhluboka nadechla, "ty a Jake...to vaše pouto...nemůžeš...prostě to nejde!" zavrtěla prudce hlavou.

"Proč bych nemohla?" vystrčila vzpurně bradu. "Mně je ta věc s otiskem ukradená! Já se o to neprosila! A vím, že nikdo z vás z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený, takže se mi tady nesnaž kázat o správnosti toho co dělám nebo nedělám!" Renesmee s Alice ještě nikdy nemluvila tímhle tónem, ale nehodlala přiznat, jak moc ji mrzí právě vyřčená slova.

"Máš pravdu," uznala. "Nikdo z nás z toho nebyl nadšený, ovšem smířili jsme se s tím a tobě nezbyde nic jiného než to jednoduše přijmout tak, jak to je!" Alice se snažila přivést svou neteř k rozumu, i když věděla, že má pravdu.

"Ne!" odsekla zuřivě a praštila zaťatou pěstí do psacího stolu, u něhož stála, takovou silou až dřevo zlověstně zapraskalo, avšak nic jiného se nestalo. "Copak vážně všichni chcete, abych pořád byla s," ušklíbla se, "vlkem?"

"Pochop, že nemůžeš být s člověkem! Nikdy by se s tím nesmířil!"

"Mamka to dokázala! Já jsem živým důkazem!" pokoušela se dívka najít pádný argument.

"To je samozřejmě pravda, ale," Alice se odmlčela. Tohle přece nemůže říct! Má ji ráda, chce,aby byla šťastná a nechce ji ranit.

Renesmee přimhouřila oči. "Ale?" naléhala.

"Ty jsi omyl, nedopatření. Nikdy jsi se neměla narodit," oznámila sklesle.

"Já vím," odpověděla klidně. Alespoň to tak vypadalo, avšak uvnitř vše křičelo. Chtělo se jí plakat, jenže před Alice ne. Nehodlala odhalovat své slabiny a tak úspěšně zaháněla slzy deroucí se do očí mrkáním. "Chtěla bych být sama," zašeptala.

Alice přikývla a hodlala odejít, u dveří ji však zastavila Renesmeeina prosba: "Neříkej, prosím, rodičům, co jsi viděla," následovalo další přikývnutí apoté Renesmee v pokoji konečně osaměla.

Stála bez hnutí a na tvář jí dopadla slza, když se tak stalo potřetí, přešla k posteli a zabořila obličej do polštáře. Snažila se plakat co možná nejtišeji, věděla však, že je to naprosto zbytečné, neboť ji nejspíš uslyší i prarodiče a zbytek rodiny nacházející se v domě několik desítek metrů daleko.

S obličejem stále zabořeným do polštáře, na němž se rozprostírala mokrá skvrna, vzpomínala, jak se seznámila s Jonathanem.

Byl krásný den. Slunce skryté za mraky, ale vzduch poměrně teplý.

Renesmeeini rodiče se vydali na lov a tak se dívka rozhodla, že si zajde koupit pár knih do nově otevřeného knihkupectví v jejich městě. Ne že by jí snad nestačily knihy, které měli doma, ale ona si ráda pořizovala vlastní.

Právě stála u hromádky knih a prohlížela si obálku té nejvrchnější, když do ní někdo zezadu vrazil. Neudržela rovnováhu a kolenem shodila těch několik knih. Bleskurychle se sehnula, aby si nikdo nevšiml, co udělala, jenže hlas toho, kdo to vlastně způsobil, ji přiměl přejít do lidské rychlosti.

"Moc se omlouvám!" pronesla hlava objevivší se vedle její. Neznámý se ihned jal skládat knihy na sebe až se Renesmee divila, jak rychle mu to šlo a nemohlo ji nenapadnout, že snad by to nemusel být ani člověk, ovšem hned tuhle myšlenku zapudila.

Jakmile bylo vše jako předtím, narovnali se a neznámý se začal opět omlouvat.

Uťala jeho omluvy mávnutím ruky. "Nic se nestalo," otočila se k odchodu.

"Počkej, prosím tě!" uchopil ji za loket. "Nešla bys se mnou na kávu?"

Renesmee se překvapeně otočila a samotnou ji zarazilo s jakou samozřejmostí a radostí jeho pozvání přijala.

Krásné dopoledne se přehouplo v ještě krásnější odpoledne, které si v Jonathanově společnosti opravdu užila. Bylo jí dobře jako už dlouho ne a vděčila za to jemu.

Když došli do nedaleké kavárny, objednala si čaj a pila ho neskutečně pomalu, jelikož po každém doušku musela zahánět nutkání, aby se nerozběhla na záchod a veškerá tekutina neskončila v záchodové míse.

Zarážející ovšem bylo, že on na tom byl obdobně, což Renesmee netušila, jelikož se dokázal dobře ovládat, avšak kdyby ho bedlivěji pozorovala, všimla by si toho. Jenže kdykoliv se na něj podívala a jejich pohledy se setkaly, tváře jí zrůžověly a Renesmee stydlivě klopila zrak.

Povídali si dlouhé hodiny. Jejich rozhovor utnulo krátce před šestou až zvonění mobilního telefonu ozývající se z Renesmeeiny kabelky.

Otráveně si přiložila mobil k uchu, aniž by předtím pohlédla na displej a zkontrolovala, zda opravdu volá Jacob, jak předpokládala.

"Jacobe?" zamumlala s povzdechem.

"Holčičko, kdepak jsi?" ozval se ze sluchátka hlas jejího otce.

Překvapeně zamrkala. "Tati? Proč se mě na to ptáš? Je ještě brzy."

"Mohla bys mi laskavě odpovědět na otázku?!" v jeho hlase byla patrná rozmrzelost.

"Jsem v kavárně," odpověděla pouze.

"S kým?" položil otázku, které se ona chtěla vyhnout.

"Ehm, sama," vyznělo to dosti nejistě a jakýmsi záhadným způsobem se jí podařilo z oznamovací odpovědi udělat otázku.

"Nelži, Ness!" varovný tón nešel přeslechnout.

"Nemůžeme si o tom promluvit doma?" zašeptala. "Prosím!"

"Dobře, ale pospěš si, než se vydám za tebou!"

"C-cože?" vykoktala zmateně. "Vy už jste tady? Vždyť jste se měli vrátit až zítra večer!"

"Nečekané události!" odsekl. "Ve čtvrt na sedm doma!"

"Ale tati!" snažila se protestovat, jenže ze sluchátka se již ozývalo pouze pípání oznamující ukončení hovoru druhou stranou.

Několik vteřin ještě nevěřícně zírala na telefon ve své dlani. Nečekané události? Jaké nečekané události? Proč s ní otec mluvil tak odměřeně? Nikdy dřív to neudělal, ať už provedla cokoliv.

"Stalo se něco?" Jonathanův hlas ji vrátil zpět do kavárny na druhém konci města, odkud trvá cesta minimálně čtvrt hodiny autem - Renesmee se ale právě onen den rozhodla pro procházku - než se dostane k jejich domu.

Pohlédla na právě naskočivší digitální hodiny, jež měla nastavené jako spořič, a její tělo začala pomalu ovládat bezmoc. Bylo za pět minut šest. Loučení jistě zabere alespoň tři minuty a ona se obávala, že to domů nestihne včas. "Bohužel musím jít," odpověděla s omluvným úsměvem na rtech a začala hledat v kabelce peněženku.

"Nech to," zarazil její snažení a položil na stůl bankovku, jejíž hodnota bezpečně pokryla jejich útratu i se štědrým spropitným. "Smím tě někam odvést?"

Zavrtěla odmítavě hlavou. "Bojím se, že za deset minut mě nestihneš dopravit na opačnou stranu města," odvětila lítostivě. Bylo jí s ním úžasně, nechtěla se loučit, neměla však na výběr, pokud nechtěla sebe i Jonathana vystavit hněvu otce, který si nedovedla ani vzdáleně představit.

"Mohu tě alespoň ještě někdy vidět?" zajímal se.

Usmála se, přikývla a rychle mu nadiktovala své číslo. Nestačila se ani pozastavit nad faktem, že si ho nezapsala a přesto jí ho zopakoval naprosto přesně. Dalo by se to však připsat jednoduše i dobré paměti, kterou se on vyznačoval.

Renesmee vyšla rychle z kavárny, našla uličku vedoucí k lesu rozprostírajícímu se vedle města, použila ji již tolikrát, a rozběhla se nejvyšším tempem, jehož byla schopna.

Dvě minuty před čtvrt na šest hleděla do rozezleného obličeje svého otce. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, s kým jsi byla a jakto, že o tobě Jacob ani nikdo jiný nic nevěděl?!"

Edwardovo obvinění, že o ní Jacob nic nevěděl, se jí dotklo, neboť právě jemu oznamovala, kam jde.

"Já jsem ale přece Jackeovi řekla, že jdu do toho nového knihkupectví! Rušila jsem kvůli tomu naši dnešní schůzku," ušklíbla se, když jí došlo, o co tady pravděpodobně jde. "Nejspíš se ho dotklo, že jsem nechtěla, aby šel se mnou!"

Bella se uchechtla, ale podařilo se jí to zamaskovat zakašláním. Měla Jaka ráda, jenže tu věc s otiskem mu nedokázala úplně zapomenout. Vždyť které matce by se líbilo, že její dcera je nedobrovolně do konce života, ať už je jakkoliv dlouhý, připoutaná k jednomu muži bez možnosti výběru?

Edward se tvářil dost zděšeně za oba. Kdyby bylo možné, aby se o upíra pokoušel infarkt, tak by právě teď jistě nastala ta chvíle. Zdálo se, že byl za ten otisk vděčný. Nemusel totiž prověřovat, s jakými chlapci se jeho dcera stýká. "Renesmee tohle nemůžeš myslet vážně!" zděšení zračící se v jeho obličeji se přeneslo i do hlasu.

"Co jsem, proboha, řekla?" zajímala se, i když to věděla naprosto přesně.

Ignoroval její otázku. "S kým jsi byla?" propaloval ji přimhouřenýma očima, z nichž sršely blesky.

"Ehm," snažila se získat čas, rychle probrala jména všech svých kamarádek, ale nakonec se rozhodla říct pravdu, protože bylo nad slunce jasné, že by stejně vyšla najevo. "V knihkupectví jsem potkala jednoho kluka. Pozval mě na kávu," vysvětlila prostě.

Tázavě zvedl obočí. "Kávu? Ty kávu nepiješ!" připomněl jí její upírskou polovičku.

Renesmee naštvalo, že s ní stále jednal jako s malou holkou, kterou by opravdu být měla, a tak se rozhodla pro protiútok: "To bych bez tebe nevěděla! Díky za připomenutí!"

To bylo příliš i na její matku. "Renesmee!" zatvářila se přísně.

"Mami, netvrď, že s tím souhlasíš! To nesmím jít ani do kavárny s někým jiným než s Jakem? Fajn!" poslední slovo po rodičích prskla a vydala se ke schodům.

"Kam jdeš?" procedil Edward mezi zuby, neměl daleko k tomu, aby se plně oddal vzteku a poprvé svou dceru uhodil. Vůbec se mu to nepodobalo a nenáviděl se za to, ale cosi ho nutilo ji ochraňovat, za jakoukoliv cenu.

"Do pokoje." prohodila plačtivě přes rameno. Čekala, že se pokusí ji zastavit, ale nestalo se tak, tudíž přidala do kroku a za okamžik ležela na posteli úplně stejně jako teď, o tři týdny později.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

Dívka se posadila a hřbetem ruky setřela zbytky slz třpytící se jí na tváři v paprscích odpoledního slunce, jež se prodralo skrz koruny stromů k oknu jejího pokoje. "Kdo je?" zeptala se tiše. Věděla, že ji dotyčný slyší, jelikož předpokládala, že Jacob již odešel a navíc by zřejmě po tom, co ho dnes absolutně nevnímala, stejně nepřišel. A ji to vůbec netrápilo. Prostě pro ni už nebyl středem celého jejího vesmíru a s tím mohla něco udělat pouze ona sama, tedy kdyby chtěla.

"To jsem já! Máma."

"Pojď dál," vyzvala ji a pokusila se ještě zbavit zbytků slz, jež se jí nepodařilo setřít o polštář.

"Zlatíčko, tys plakala?" Bella si přisedla na postel. Pokusila se svou dceru obejmout, ale ta její paži setřásla.

Renesmee trhla rameny a do očí se jí opět nahrnuly slzy.

"Copak tě trápí?" v Bellině obličeji se zračily starosti o jediné dítě.

Dívka se dotkla matčiny tváře, aby mohla pořádně pochopit, co se tady děje. V obraze, jež jí předávala, byl tmavovlasý nakrátko ostříhaný chlapec s pronikavýma azurově modrýma očima líbající poloviční upírku, která jeho polibky s radostí oplácela, Bella se rozhodla to nekomentovat. "Proto s tebou chtěla Alice mluvit o samotě?"

Renesmeeinou odpovědí bylo pouze nepřítomné přikývnutí.

"Renesmee mluv se mnou!" naléhala, byla zoufalá. Od toho dne, kdy potkala její dcera Jonathana, s nimi příliš nemluvila ani jedním způsobem a Bella se přitom o své jediné dítě tolik strachovala!

"Proč? Všechno jsi přece slyšela," podívala se Belle do očí.

Ta zavrtěla zamítavě hlavou. "Já jsem neposlouchala!" prohlásila s důrazem na osobní zájmeno. "Ovšem nemohu zaručit, že tvůj otec se zachoval stejně," pousmála se lítostivě.

Dívka si odfrkla. "Určitě ne," prohlásila tónem, který nepřipouštěl žádné diskuze.

"Má o tebe prostě strach," hájila Bella manžela.

"Ale nemusí to tak přehánět! Jsem upír, není snadné mi ublížit!"

"Jenže jsi napůl i člověk!" ozval se ode dveří Edwardův nazlobený hlas.

"A cizí rozhovory se nemají poslouchat!" upozornila ho dívka. Měla chuť na něj dětinsky jazyk, podařilo se jí odolat. Věděla, že by to dopadlo špatně, i když je její otec snad ten nejhodnější táta na světě, tohle by snadno nepřekousl, tím si byla naprosto jistá. "Tati, odejdi! Prosím!" požádala ho, když se stále neměl k odchodu.

Jeho čelo zbrázdila hluboká vráska. "Renesmee."

"Edwarde!" sykla Bella.

"Dobře, dobře, už jdu," zavrčel a za okamžik opět osaměly.

"Zlatíčko, zranit tvé city může kdokoliv, ať jsi upir nebo člověk," navázala Bella na předchozí rozhovor.

Renesmee si však byla Jonathanem jistá. "Neublíží mi!" prohlásila pevně, za každou cenu hodlala svou lásku hájit, popřípadě o ni i bojovat! "Navíc," na okamžik se zarazila, "Jacob by mi přece taky mohl ublížit."

Bella několikrát otevřela ústa, avšak nevyšla z nich ani hláska.

Dívka nečekala, až její matce přijdou na jazyk ta správná slova a pokračovala: "Já vím, co chceš říct. 'Jacob by ti nikdy neublížil! Jacob tě miluje! I ta věc s otiskem mu v tom brání.' Jenže mami, když ho nemiluju, tak mi to taky ubližuje, víš?" v Renesmeeiných očích se opět zaleskly slzy.

"Prosím tě, neplakej. Nesnesu, když jsi nešťastná."

Renesmee popotáhla. "Tak proč mi i ty vymlouváš Jonathana?"

Bella sama netušila, z jakého důvodu tak moc trvá na tom, aby s ním její dcera nic neměla. Jelikož nenašla žádnou uspokojivou odpověď, pouze s omluvným úsměvem pokrčila rameny.

Renesmee se nyní po tvářích koulely slzy jako hrachy. Bella nevěděla, jak dívku utišit a ta bezmoc ji ubíjela. Po několika dlouhých minutách nechala dceru se svým trápením o samotě, nijak ji to sice netěšilo, ale neměla jinou možnost.

V obývacím pokoji našla Edwarda přecházejícího z jedné strany místnosti na druhou, přičemž zlostně zatínal pěsti, výhrůžně vrčel a občas procedil skrz zaťaté zuby nadávku.

"Uklidni se," vyzvala ho Bella, posadila se na pohovku a pokynem ruky ho pobídla, aby udělal totéž.

Muž se sice zastavil u konferenčního stolku, jenž se nacházel před pohovkou, avšak nic dalšího, aby se připojil ke své ženě, neučinil. "Mám se uklidnit? Naše dcera se zamiluje do obyčejného člověka a ty chceš, abych byl klidný?!" hlas se mu samým rozčilením třásl.

"Já z toho taky nejsem zrovna nadšená! Ale pořád doufám, že je to jenom pobláznění, které brzy pomine!" Bella se ani neuvědomila, kdy se postavila. "Navíc bychom měli chtít, aby byla šťastná!"

"Snad nemyslíš, že si nepřeji její štěstí!" v očích mu zaplály plamínky hněvu, když v Bellině hlase zaslechl obviňující podtón. Samozřejmě, záleželo mu na Renesmeeině štěstí, avšak byl si jistý, že ho může najít pouze s Jacobem. Edward si totiž nehodlal zvykat na někoho jiného, což si později značně neochotně připustil. A také nechtěl, aby i ona musela jednoho dne stát před rozhodnutím, zda z milovaného člověka udělat upíra či ne. Věděl, jak je těžké ho chránit a ještě těžší ovládnout své upírské po krvi žíznící já.

"To si nemysli, ale připadá mi, že jednáš sobecky!"

Edward zatnul zuby, Bella trefila hřebíček na hlavičku, což ho štvalo! Byl snad tak lehce čitelný? Doufal, že ne.

"Miláčku," žena došla ke svému manželovi, zezadu ho objala, opřela si hlavu o jeho záda a vnímala, jak zrychleně oddechuje, čímž reagoval na její pomalé hlazení krouživými pohyby. "Nechme tomu volný průběh," obešla ho, aby se k němu mohla postavit čelem. "Alespoň prozatím," hlesla, než se jejich rty spojily ve vášnivém polibku. Tím byl rozhovor pro tento den ukončen, neboť se odebrali do své ložnice a věnovali se daleko příjemnějším věcem.

***

Renesmee se znaveným krokem ploužila parkem a rozhlížela se, zda někde nezahlédne tmavé vlasy doprovázené azurovým pohledem. Už to téměř vzdala, když tu ho uviděla. Chtěla mu zamávat, aby si jí všiml, její ruka však strnula v půli pohybu. Zahlédla totiž dlouhonohou blondýnku, jak k němu s rozzářeným úsměvem pospíchá a následně ho objímá. Ona blondýnka se dost nápadně podobala Rosalii, její upírské tetě. Když si ověřila správnost svého odhadu, zalapala po dechu a nevěřícně vytřeštila oči, načež se rychle vydala k domovu. Rozhodně si nepřála, aby ji jeden z těch dvou zahlédl.

Když procházela kolem odbočky k domu, v němž žijí její prarodiče, dlouho se nerozmýšlela a za několik málo okamžiků již vstupovala dovnitř. V hale narazila na Jaspera. "Ahoj, je tady Rose?"

Jasper vycítil její zlost, zklamání, bezmoc, rozrušení a pokusil se jí pomocí svých smyslů uklidnit. Ness na něj však vrhla ostrý, nasupený pohled a tak svou snahu vzdal a odpověděl: "Někam odešla, ale kam," pokrčil rameny, "to nevím."

"A Emmett?" nechtěla se zdržovat a tak mluvila rychle a úsečně.

"Je u nich v ložnici."

"Díky!" procedila skrz zuby. Než se však stačila pohnout, stál před ní.

"Ahoj Ness, zaslechl jsem tvůj krásný rozzuřený hlásek a zajímalo mě, co mi může moje nejmilejší neteř chtít," blýskl svými zuby v širokém úsměvu a mrkl na dívku.

Ta se ovšem nenechala obměkčit. "Máš snad nějakou jinou neteř?" sarkasmus z jejího hlasu doslova odkapával, přičemž neopomněla připojit úšklebek.

Emmett se pobaveně uchechtl. Moudře se rozhodl ignorovat její cynismus. "Nemám, to je fakt."

"Tak vidíš!" zamračila se na něj.

"Co se děje, Nessie?" úsměv ze rtů mu okamžitě zmizel.

Znechuceně se ušklíbla a zavrčela: "Neříkej mi Nessie!"

Emmett stáhl obočí. "Fajn, ale co se děje?"

"Tvá žena se v parku objímala s Jonathanem, a kdo ví, jestli ne ještě něco dalšího!" otřásla se při vzpomínce.

Povytáhl pobaveně obočí. "Já vím, že je s ním v parku," odvětil nevzrušeně, pokynul jí rukou a společně vystoupali po dřevěných schodech do patra, kde vešli do pokoje, jenž obýval s Rose. Místnost byla vybavena velkou manželskou postelí, která zabírala téměř celou její polovinu, psacím stolem a sedací soupravou. "A určitě se jenom objali, přátelsky objali!" podotkl s naprostou jistotou, posadil se na pohovku a pozoroval, jak Renesmee s otevřenými ústy ztěžka dosedá na křeslo proti němu.

"Jak si tím můžeš být tak jistý?" potřásla nechápavě hlavou.

"Vím věci, o kterých ty nemáš ani zdání," pokrčil ledabyle rameny.

"A určitě mi neřekneš, o jaké věci se jedná, že?"

Usmál se. "Chytrá holka!" prohodil uznale.

"Mám být po kom," ucedila.

"To jistě," řekl zamyšleně.

Renesmee se zamračila, neměla ráda tenhle jeho tón. "Kruci Emmette!" vráska mezi obočím se ještě prohloubila a dodala jejímu něžnému obličeji směšně rozezlený výraz.

"Neklej," prohodil a zazubil se.

Přimhouřila oči. "Štveš mě!" prskla. Zase jí jednou přišlo líto, že není člověk. Kdyby jím totiž byla, nebyla by dospělá, mohla na něj vypláznout jazyk a jít žalovat tatínkovi, jenž by to tak jistě nenechal. Jenže jako poloviční upír to udělat nemohla, hrdost jí to nedovolila!

"Já vím," ujistil ji a spokojeně přikývl.

"Emmette!" dupla rozčileně nohou.

Ušklíbl se. "Dupání ti nepomůže."

Přimhouřila oči. "Co ty víš!"

"Vím! Carlisle a Esme tady nejsou."

V očích jí vítězoslavně blýsklo. "Ale Jasper a Alice jo!"

"Jenže ti dva všechno ví a proto tě nechají vyvztekat."

Měla sto chutí se otočit, vyběhnout z ložnice a následně i domu, jenže něco jí v tom bránilo a proto zvolila jinou taktiku, podle jejího smělého odhadu účinnou. "Prosím! Emmette, řekni mi to," vemlouvala se mu.

"Neřeknu," prohlásil, avšak bez předchozí rozhodnosti.

"Prosím, prosím," udělala na něj psí oči.

"Nepros, já ti to nesmím prozradit," pokrčil mluvně rameny.

"Emmette, prosím! Jinak se z té nejistoty zblázním," naléhala zoufale.

Bylo mu jí líto a málem se nad ní už slitoval, ovšem právě v té chvíli vešla dovnitř rozesmátá Rosalie.

"Jé, ahoj! Copak tady probíráte zajímavého?" přešla k Emmettovi a líbla ho na rty.

"Nic," odsekla Renesmee a než jí stačil kdokoliv zastavit, byla pryč.

Rose překvapeně zamrkala a upřela tázavý pohled na svého několikanásobného manžela. Ten však pouze protočil panenky a mávl rukou, načež si ji přitáhl do náruče a vášnivě políbil. Rose se ovšem po několikaminutovém vzrušujícím líbání odtáhla. "Co se stalo? Řekla jsem snad něco špatně?" ptala se ztrápeně. Milovala dceru Belly a Edwarda jako vlastní a měla špatné tušení, že jí nevědomky ublížila a proto jí nestála ani za pozdrav.

"Netrap se tím, zlato."

"Řekni mi, co se stalo!" vyskočila na nohy a dala si ruce v bok.

"Lásko," prosebný tón a pohled se nedali ignorovat,

"Neláskuj!" procedila skrz zuby.

Emmett si povzdechl a vypověděl jí všechno, co Renesme věděla i věci, jež si domyslela.

Rose se kousla do rtu. "Měla bych všem říct pravdu, hlavně Ness!"

"To nemůžeš!" vyhrkl.

"Ale ano, musím," odporovala.

"Ne! Měl by jí to říct sám! Musí se rozhodnout kdy, do toho mu nesmíš mluvit," přesvědčoval ji.

Rose se s rezignovaným povzdechem posadila a složila si hlavu do dlaní. "Bude mě nenávidět až se to dozví," její hlas byl sotva hlasitější než šepot.

"Nebude, pochopí to," byl o tom skálopevně přesvědčený.

Blondýnka přimhouřila oči a pohlédla do těch jeho. "Ty bys to pochopil? Já tedy ne! Kdyby mi takovou důležitou věc někdo zamlčel, tak s ním dlouho nepromluvím!"

Emmett přemýšlel o jejích slovech a musel jí dát za pravdu. Měl by vztek, obrovský vztek a jen tak by to dotyčnému neodpustil, avšak stále byl přesvědčený, že oni nejsou ti praví na sdělení takové věci! Pohlédl na blondýnu, jež měla v obličeji triumfální výraz a rozhodl se, že bude raději mlčet.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 20. dubna 2012 v 19:52 | Reagovat

Nice :) četlo se mi stejně dobře, jako když jsi mi to před těmi 3 lety posílala poprvé :), akorát ta část pod hvězdičkami je novější,ne? Nějak si ji neumím vybavit :D ...každopádně, jak Twilight nemůžu ani cítit, tak tohle mi líbí :) ...jen Jonathan mluví až příliš spisovně :D

2 Hope Hope | Web | 20. dubna 2012 v 20:19 | Reagovat

Gigi, já ti to neposílala před třema rokama, ale asi před rokem =o) jo, je dost možné, že je to novější =o) mno, a spisovně mluví z jistého důvodu =oP

3 gigi gigi | Web | 20. dubna 2012 v 21:26 | Reagovat

rok nebo tři :D whatever...jj, to mi došlo, ale ani Edward nemluví jak on :D dokonce ani Carlisle a to je starý jak Metuzalém :D ..btw, je zcela husté číst o Belle a Edwardovi jako o rodičích, kteří mají na krku puberťačku :) :D

4 Hope Hope | Web | 20. dubna 2012 v 21:48 | Reagovat

mno, já se přiznám, že jsem to po sobě nečetla, takže je dost možné, že to projde úpravou...

5 Verča Verča | E-mail | 22. dubna 2012 v 11:44 | Reagovat

Z Twilight jsem četla tři díly a to mi stačilo. Přišlo mi to celkem o ničem, takže jsem si tuhle povču přečetla spíš ze zvědavosti. No a jsem mile překvapena, jak si to skvěle napsala. Kdybys psala celý Twilight ty, chápala bych, co na tom všichni tak vidí.:-)

6 Delly Delly | Web | 9. května 2012 v 11:04 | Reagovat

Páni, musím říct, že mě tahle kapitola (je to kapitola, ne? :D) překvapila. Nemám moc ráda povídky na téma Twilight, ale tohle se mi líbí :-) Už jen proto, že tu někdo nemá rád Jacoba :D Taky ho příliš nemusím, i když já Twilight tak nějak obecně nemusím, už jen kvůli filmu. Ehm, to jsem odbočila. Tohle se mi ale opravdu líbilo a doufám, že se dočkáme dalších částí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama