ten, jemuž patří mé srdce

12. března 2012 v 14:42 | Hope |  zpověď jedné duše
a není to David, s tím jsme se rozešli už před Valentýnem



Všichni moc dobře víte, komu patří mé srdce. Já bych tenhle článek nepsala, kdyby dneska neměla narozeniny, to mi můžete věřit. Nemohla jsem kvůli tomu večer usnout. Takhle to holt dopadá, když se člověk do někoho zamiluje a nepomáhá ani to, když ho víc než rok a půl nevidí.

Já vlastně ani nevím, proč tenhle článek píšu. Možná se s tím jenom potřebuju někomu svěřit. Potřebuju se z toho vypsat, jenže ono to stejně nepomáhá. =o( A nikdo mi nedokáže říct, jak se ze své zamilovanosti vyléčit! Říká se, že nejlepším lékem na nešťastnou lásku je čas. Ale kolik? Může to trvat týdny, měsíce, roky! Co mám dělat do té doby? Když kdykoliv, kdy si na něj vzpomenu, si vybavím, jak jsem mu brečela na rameni, jak jsem mu dala pusu, jak na mě byl hodný, jak jsem nejspíš promarnila svou šanci!

Já nevím, co dělat. =o( Strašně moc bych chtěla zapomenout, protože mě to ničí, ale nejde to. =o(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 13. března 2012 v 13:21 | Reagovat

Rok a tři měsíce. Tak dlouho jsem ochotná dát svůj život za jiný. Blbší to mám v tom, že s tou osobou jsem mluvila jen jednou v životě a ještě to bylo propletené s trapnými chvilkami mlčení:-D
Po tom roce jsem se naučila to všechno v souvislosti s ním umět dát stranou. A netrápím se, jsem teď šťastná. Protože vím, že pokud to tak má být, že ho mít nebudu (nebo nebudu mít hned). Možná se "náhodou" setkáme za pár let a nebudeme na sebe jen koukat, možná najdu někoho lepšího (o čem silně pochybuju:-D). Ale naučila jsem se tomu smát, neřešit to tak moc, zamknout ty myšlenky, protože jinak by mě to asi sežralo.
Můžu ti jen poradit, abys zkusila to samé.

A ještě jedna - proč chceš zapomenout? Já třeba zapomenout vůbec nechci, nebýt jeho, nebyla bych dneska tou osobou, jakou jsem. Naše minulost utváří naši budoucnosti a nás samotné. Bez vzpomínek, bez minulosti, nejsem nikdo, nemáme takový charakter a tak dál.
Nesnaž se zapomenout, srdce nezapomíná. Prostě to přijmi. Bylo to tak, dalo mi to to a to, ale vzalo mi to tohle. Díky tomu jsem taková a taková. Jsou to zkušenosti, že kterých se učíme.
Kdybych si to neuvědomovala, nejspíš bych ještě teď byla v depresi z něj. Ale nejsem, naopak, děkuju mu v duchu, za to, že mi pomohl stát se tím, kým jsem, dal mi poznat spoustu citů. Bez něj by to nešlo.

2 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 13. března 2012 v 19:23 | Reagovat

Čas? Může to bý pravda a nemusí. Může to pomoct, ale taky nemusí. Možná je lepším lékem na to přehnaně nemyslet. Netrápit se. I když to jde asi ztuha. Drž se :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama