Cesta plná slz

28. prosince 2011 v 23:16 | Hope |  zpověď jedné duše
a neskutečné nechuti!


I tak by se dalo nazvat mé cestování vlakem do Prahy.
Měla bych být šťastná, vždyť jsem našla novou rodinu, takže musím vydržet jenom něco málo přes tři týdny a všechno bude zase ok, jenže to mi nikdo nezaručí. =o( Ano, mám spoustu pochybností a stydím se za to, ale nemůžu si pomoct. =o( Hrozně se bojím, abych nedoplatila na svou zbrklost a všechno nebylo ještě horší než do teď. Mám prostě pocit, že to šlo všechno nějak rychle. Ano, mluvila jsem s novou rodinkou přes Skype a ano, působí hrozně mile, ale já se tak strašně bojím dalšího zklamání. Zklamání, které bych nezvládla. A to jsem toho zvládla už tolik, alespoň mám ten pocit.
Jinak k těm slzám. Mno, nejen ve vlaku jsem brečela. Brečela jsem už u taťky, když mi Terezka nechtěla dát ani pusu, ale ano, chápu to. Pak taky když jsem si oblíkala bundu a se všema se loučila. V autě samozřejmě taky a na nádraží jakbysmet. Panebože, já brečím i teď! A to sedím na letišti a je 2:27. Nezvládnu to! To odloučení, ten stres v Anglii, to prostě nejde. =o(
A víte, k čemu jsem dospěla při čekání na autobus, který mě dovezl z nádraží na letiště? Že v Anglii žít nechci! A já přitom Anglii zbožňuju! Je to krásná země plná spousty památek. Nežila bych tam ani, kdybych se bezhlavě zamilovala do angličana nebo člověka, který tam žije. Ne, ne a ne! Klidně tam strávím nějakou dobu, klidně tam pojedu na dovolenou - na pár dní, týdnů, možná i měsíců, ale žít mě tam nikdo a nic nedonutí! Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá: to odloučení od rodiny mi za to nestojí! Neptejte se mě ale, jak jsem k tomu dospěla nebo co mě k tomu rozhodnutí vedlo, protože já to nevím. Prostě mi to najednou vytanulo na mysli. *krčí rameny* Vlastně možná vím, co mě tak nahlodalo, začala jsem číst tu knížku Blanky Matragi a ona tam sice o Libanonu mluví v téměř samých pozitivech, jenže ona chtěla vždycky pryč. Já ne, já se držela rodičů, jak jen to šlo. Intr a kolej nepočítám. Teď v Anglii vydržím, bude mě to stát hodně sil a sebezapření, ale zvládnu to, ovšem jakmile se budu moct vrátit natrvalo do ČR, nic mě nezastaví. V tu chvíli budu tak neskutečně šťastná!
Jo a taky jsem se rozhodla, že letadlem už nikdy víc nepoletím! Limit deseti kil je tak hrozně omezující! Musela jsem si tady (v ČR) nechat většinu věcí (takže příště si toho sebou můžu vzít minimum a pořád budu mít všeho dost - ať už jde o oblečení nebo kosmetiku), abych ten limit dodržela a kdo ví, jestli to bylo vůbec k něčemu - to se dozvím za pár hodin.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama