prolog

3. listopadu 2011 v 0:12 | Agnes |  Could it be love?
Agnes: Tak, protože tyto řádky píšu ještě předtím, než vás Hope informovala o našem společném projektu...který jsme samozřejmě vymyslely obě dohromady a vůbec to nebylo tak, že bych si jednou v noci četla texty Hopiných povídek a jedna z nich mě prostě bodla do očí. Ne, nebodla mě do očí proto, že nemám ráda anglické názvy...jen se mi prostě líbila i přes svůj obvyklý a prvoplánový námět. A tak jsem si říkala: "Sakra! Tohle by bylo fakt dobré, kdybychom to psaly společně!"
Protože pravda je taková, že Hope tzv. dělá postavy hodnými...já z nich dělám psychopatické svině. Tudíž tu budeme mít aristokratickou Tiffany, která má své dobré (a samozřejmě špatné - bez těch by to zkrátka nešlo) dny. Jak už jsem zmínila, dělám z postav ty špatné...ty mrchy...z toho vyplývá, že jsem jednou z těch HP autorek, které před pár let psaly, kvůli nedostatku času (a protože jim jejich styl psaní zevšedněl) s tím sekly...a teď mají druhou mízu. Kdybych byla normální, tak bych se vrhla na originální tvorbu. Ale já normální nikdy nebyla, a popravdě se mi stýská po většině autorek ze světa HP, které jsem znala. Ach, vlastně jsem zjistila, že už jich 90% také skončilo. Musím je uvítat mezi HP-mumiemi...
Ale abych to zkrátila, protože jsem už zase udělala tu pitomou věc, že jsem napsala desítky slov o ho...ničem. Píšu s Hope povídku, nejspíš jí to budu kazit, dokud se zase nedostanu do formy.
...a ne, že mě, vy jedni kritici, hned rozcupujete na kousky! :D
...ještě malý dodateček..pravděpodobně mi bude chvilku trvat, než si zase osvojím pravidla pravopisu, takže buďte shovívaví...hlavně k těm prokletým čárkám..."Ehm, Hope?...Podělíš se o bettouše?"

Hope: rozhodla jsem se, že zveřejním prolog ke společné povídce s Agneskou, která mi dala svolení, jelikož toto je její dílko a ona ještě nemá nový blog, ale až ho mít bude, tak se to stoprocentně dozvíte ;o) a mimchodem, záleží pouze na vás, kdy tady bude 1.kapitola, kterou jsem psala já =o) ano, ano, čtete dobře, psala ;o) jinak vám musím říct, že tenhle prolog se mi strašně líbí a jistě i vy uznáte, že já bych nic takového napsat nedokázala ;o)


Záře svíček. Šum hlasů. Ječivý smích. Cinkání skleniček. Noc. Sníh. Zima. Intriky. Takový byl večírek jen pro zvané. Samozřejmě čistokrevné zvané. Pokud jste měli pár kapek mudlovské krve v oběhu, pak vám nebylo dovoleno vstoupit. Vždyť co je víc než čistá krev? Než moc? Než peníze?

Ale vraťme se zpět mezi cinkání skleniček. A škrobené úsměvy, nesmíme zapomenout na škrobené úsměvy. Vlastně to bylo takové rodinné setkání. Všichni měli nějakou tu kapku společné krve, protože se mezi sebou křížili jak králíci. I ti králíci by možná měli víc rozumu a vyvarovali se zdegenerování mozků svých dětí. Přesně tohle běželo hlavou šestnáctileté dívky. Stála koketně opřená o roh starodávného, ručně vyřezávaného stolku, a co chvíli upíjela ze sklenice vína. Dívala se ven do tmy, kde jen občas zahlédla záblesk bílé barvy sněhu. Takové nevinné barvy. Podívala se na skleničku rudého vína, ušklíbla se a na jeden lok dopila zbytek. Připadalo jí, jako by pila karmínově rudou krev. Znovu se ušklíbla a jazykem jemně obkroužila rty. Svým způsobem pila krev všem přítomným v sále. Dostala se přece do Nebelvíru! Ach, jaký to byl slastný pocit, vidět křečovitý úsměv na tvářích svých tetiček a strýčků... Jaký to byl božský pocit cítit rezervovanost svých rodičů... Nechala si dolít víno. Jemně pohnula zápěstím a okouzleně sledovala, jak se rudá tekutina otřela o kraj sklenky. Tak rudá. Tak moc rudá. Vrátila se ke svým vzpomínkám. Na ten den, kdy čekala, že se jí rodiče zřeknou. Na ten den, kdy se dostala do Nebelvíru. Ale oni to neudělali, což Tiffany doteď nechápala, avšak zároveň za to dosud byla vděčná. Nebyla připravena ztratit celý svůj život, své rodiče...vzdát se celého svého já, které jí bylo přiděleno, když se poprvé podívala na svět. Nebyla schopná tohle všechno zahodit a pošlapat...tak, jako to udělal Black. Všude se tím chlubil. Všechny na to upozorňoval. Ale Tiffany věděla, že nic není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát. V jednom koutku duše mu chyběl obdiv přítomných na večírcích. Co mohlo být lepší, než když se ho snažily okouzlit ty ženy, kterými tak opovrhoval? A komu by se chtělo vzdát se svých peněz? Svého dědictví? Tiffany naklonila hlavu na stranu a pousmála se. Proč by tady vůbec dneska byl, kdyby netoužil aspoň po kousíčku z tohoto neupřímného vyšperkovaného světa?

Říkejme té dívce Tiffany, protože ona nesnášela zkracování svého jména. Tiff! Tiff! Copak snad byla v nějaké mudlovské reality show?!

"Tiff! Sluší ti to!"

Upřeně se zadívala do tmy za oknem. Semknula rty. A v odraze na skle zahlédla Rabastana, Rabastana Lestrange. Zkusmo na jejich odraz na skle zamrkala řasami. Víc pootevřela oči. Mírně našpulila rty. Pousmála se. Ano, tak to bude dobré.

Zprudka se otočila, ruce nechala sklouznout za záda a koketně natočila hlavu na stranu. Bože, jak ona toho pitomce nesnášela! Kdo by se snad snažil hledat v jejích očích zlost a opovrhování, ten by nepochodil. Její pohled byl prázdný. Protože první pravidlo bylo: Pamatuj, vždycky se někdo dívá. A ona nechtěla další problémy. Chtěla si v klidu dopít víno, zatancovat a jít domů spát. To bylo všechno, co chtěla. Ale evidentně jí nebylo přáno.

"Rabastane...děkuji," mírně poklonila hlavou.

"Už jsi dnes mluvila se svými rodiči?" nabídl jí rámě a vedl ji k nejbližšímu balkónu.

"Zatím nebyla příležitost. Nechci je vyrušovat od jejich povinností," odvětila a snažila se přizpůsobit mu krok. Pitomec, pitomec! Arogantní bastard! Spustila obrany své mysli a křičela svoje myšlenky do místnosti. Upřímně doufala, že se někdo pokouší číst myšlenky. Výraz tváře se nezměnil, ale v očích se jí pobaveně zablýsklo. Znovu zvedla obrany mysli. A připadala si lépe.

Vešli na balkón, dveře se s cvaknutím zavřely. Tiffany pocítila na kůži ledový vzduch. Podpatky jí zaskřípaly v navátém sněhu.

"Mám snad rodičům něco vyřídit?" ohlédla se přes rameno na mladého Lestrange. Zůstal stát hned vedle dveří a nespouštěl z ní pohled.

"To nebude nutné. Upřímně - doufal jsem, že budu první, kdo tě bude moci obeznámit s tou skvělou zprávou,"

Tiffany vydechla obláček páry a rukou smetla sníh ze zábradlí. Dlaň ji zastudila a ona fascinovaně sledovala, jak se vločky rozpouští ve vodu.

"Jakou zprávu?" pronesla do ticha noci a ani se už neobtěžovala otočit hlavu. Sledovala les v dálce a cestičku na zahradě lemovanou opadanými keři. Nedaleko odsud osvětlovalo pár lamp altán. Kýč...proletělo jí hlavou...Ale krásný kýč.

"Byli jsme zasnoubeni."

Dech se jí zasekl, ruce pevně sevřely zábradlí. Pevně stiskla oční víčka. Pak zhluboka vydechla a rozvážně se otočila.

"Pleteš se, Rabastane. Rodiče by nikdy...nikdy by...," utichla a mlčky na něj zírala. Byl jí odporný. Svým úlisným úsměvem. Tím, jak se arogantně nesl. Tím, jak si ten vepř myslel, že jí snad dělá čest tím, že si ji má vzít! Arogantní kretén!

"Je to tak, Tiff. Naše rodiny se spojí. Jsem opravdu hrdý, že je mou snoubenkou dívka tak hezké tváře a čisté krve."

Polib si.

"Nech mě, prosím, chvíli o samotě, abych si mohla vše urovnat v hlavě," procedila skrz zuby a sotva pohnula jediným svalem na tváři. Pak dodala zdvořilé pousmání.

Ty jedna aristokratická svině! Tak mé ČISTÉ KRVE se ti zachtělo!

"Jak si přeješ, Tiff," s těmi slovy odešel.

"A neříkej mi TIFF, ty jeden nepovedenej zmetku..." zavrčela do ticha noci.



Dolila si whisky do sklenice na víno. Dívala se na černou oblohu, na které nebylo vidět jediné hvězdy. Zavrčela, vypila tekutinu na jeden lok a vztekle mrskla prázdnou sklenicí. Otupěle sledovala, jak sklenka narazila na kované zábradlí balkónu a rozletěla se na tisíc střepů. Na tváři ji zastudily vločky sněhu. Vlastně ji ten sníh studil i na zadku, byl to opravdu debilní nápad sednout si zrovna tady. Přihnula si z lahve whisky a hned ji zahřálo u srdce. Nebo spíš v žaludku. Zadívala se na střepy, které se leskly na čerstvě napadaném sněhu. Světla v místnosti se odrážela na povrchu těch malých sklíček. Odfrkla si, pohybem levé nohy odkopla sklo z balkónu dolů. Potlačila pocit nevolnosti a znovu si přihnula z flašky. Pocítila nutkání se smát.



"Netvař se jak debil! Přece ti muselo být jasné, že bych si tě nikdy nevzala!" hystericky se zasmála a láhev jí vyklouzla z otupělých prstů.

"Jsi opilá, nevíš, co říkáš. Uklidni se, Tiff," bez známky emocí na ni pohlédl. Pečlivě narovnané vlasy se vlhkem tajícího sněhu trochu zvlnily. Tající sníh vytvořil na vlasech drobné kapičky vody. Vypadala reprezentativně i v takto pochybném stavu. Rabastan nepochyboval, že mu jako doplněk na večírky bude dobře sloužit. Děti by taky nemusely být zrovna ošklivé. A ta věc s Nebelvírem se nějak zamete pod koberec...

"NEŘÍKEJ MI TIFF! KURVA! KURVA!......KURVA!" vztekle šlapala ve střepech z rozbité flašky. Takhle přesně teď vypadal její život. Tisíc střepů.

"Ovšemže si nemyslím, že jsi kurva, Tiff," neobtěžoval se ji poslouchat moc důkladně. Zrovna ho zaměstnávalo vymýšlení jmen pro jejich děti. Annabelle. Ano, to je přesně to pravé.

"Annabelle..." spokojeně zašeptal.

"No vidíš! Tak si vezmi nějakou Annabelle a mně dej pokoj!" zuřivě gestikulovala.

"To nemohu, Annabelle je jméno pro naši dceru," vysvětlil jí Rabastan.

"Co? CO? Jaká dcera? My nemáme dceru! My nemáme žádné děti! Panebože, ty ses pomátl! Zdegeneroval ti mozek! Já furt říkala, že to není zdravé, aby se lidi pářili mezi sebou pořád dokola!!" zakvílela a zavrávorala na vysokých podpatcích. Neobratně boty skopla. Pořád mu mohla hledět do očí. Ono to má i své výhody být vysoká.

"Měla by ses z toho jít vyspat. Zítra si promluvíme rozumně. A přestaň dělat scény. Lidi se dívají."

"Nemám dělat SCÉNY?!" vykvikla. Vyškrábat mu oči, skočit na něj a nehty mu způsobit šrámy. Cítit, jak ho to bolí. Ublížit mu. Ublížit mu!

"Tiffany!"

Ohlédla se a přimhouřila oči.

"Jak jste mi to mohli udělat? Jak jste mohli? Zrovna on! ON! Snažíte se mě ztrestat za ten Nebelvír?! Ale já vám něco řeknu. Nikdy si ho nevezmu. Nikdy! Rozumíte? Nikdy! To se radši provdám za prvního čistokrevného kouzelníka, na kterého narazím! O to přece jde, ne? Čistá krev! Tady vůbec nejde o mě!" chladným hlasem dořekla a rozeběhla se nejbližší chodbou pryč. Všechno se jí míhalo před očima. Rukama se dotýkala stěn a snažila se nenarazit. Dneska nenáviděla všechno. I sama sebe.



"Dávej sakra pozor!"

"Polib si, Blacku," odsekla a na chvíli zastavila. Dlaněmi se opřela o zeď a vydechla. Svět se s ní točil. Pokrčila ruce v loktech a opřela tvář o chladnou omítku zdi. Tak příjemný pocit! Nemyslet na to, jak je najednou všechno cizí. Ani její tělo ji neposlouchá, nohy se klepou a pečlivě upravené vlasy se jí lepí na rtěnku na rtech. K čertu se vším.

"Tak koukám, že už ses dozvěděla tu skvělou novinku. Ale popravdě, čekal jsem od tebe poněkud...civilizovanější reakci," s těmi slovy dlouze potáhl z cigarety. Díval se na ni a myslel jen na to, že mají možná i něco společného. Že v ní možná je i trochu citu a normálnosti. Ale jenom možná..

"To jsem poslední, kdo se to dozvěděl?" mírně naklonila hlavu a ironicky se usmála. Vlastně měla pocit, že už na nic jiného nemá sílu. Ať žije ironie, spasitelka ztracených duší! Zrovna ona, Tiffany, na nic nemá sílu. Směšné. Ona, která přece zvládne všechno. Jenže dneska pohár přetekl. A přetekl přesně ve chvíli, kdy se jí rodiče pokusili pohřbít všechny plány. Aby mohla být dál šlechtěná jako nějaká klisna. Aby se jí vybral někdo vhodný, s nímž by mohla mít kvalitní potomky. Chtělo se jí z toho zvracet.

Sirius pomalu vdechoval kouř z cigarety. Díval se do prázdné chodby. Palcem uloupl kousek filtru a znovu potáhl.

"Blackovi jsou jeden z nejčistokrevnějších rodů, samozřejmě, že se to dozvěděli mezi prvními," krátce na ni upřel pohled. Seděla schoulená u zdi a pažemi si objímala kolena. V její tváři už ale nebyl ten zmatený, nešťastný výraz. Tvář se jí měnila v nemilosrdný kámen. Úplně čekal, že začne očima metat kletby, jež se neodpouští. Nakolik by byl jeho osud jiný než její, kdyby se nevzepřel své rodině? Asi by byl úplně stejný. Vyfoukl obláček dýmu a vychutnával si chuť kouře na jazyku. Vychutnával si vůni kouře, která se vznášela okolo něj. Slastně přivřel oči.

"Zavisláku," řekla do ticha.

"Uklidňuje to..."

Znovu se propadl do svých myšlenek. Ani on nebude mít lehký život. I když se všeho vzdá, svého jména, svého majetku...tak pořád bude Black. A jeho rodina ho nenechá na pokoji, dokud bude dýchat. Nesnesli by takovou skvrnu na svém čistokrevném rodě. Znovu potáhl z cigarety. Možná by se mohl oženit. Vzít si nějakou čistokrevnou paničku, nechat jí půlku svého majetku, občas se ukázat v jejich společném sídle...a jinak žít s nějakou pěknou mudlovskou slečinkou... Jeho rodina by byla spokojená. On by byl docela dost spokojený. Měl by svůj klid. Jenže proč nad tím vůbec přemýšlí? Je to nereálné. Rodina jeho potencionální čistokrevné manželky by mu zakroutila krkem dřív, než by zařval mudla.

"Křičela jsem na rodiče."

"Urazili se aspoň?"

"Řekla jsem, že si ho nevezmu. Že se raději vdám za prvního čistokrevného kouzelníka, kterého potkám," zajíkla se smíchy a zavřela oči. Jako by snad chtěla usnout, pak se probudit a zjistit, že se jí to všechno jen zdálo.

Sirius na ni mlčky hleděl. Nebyla zas tak ošklivá. Vlastně byla docela hezká. Stála by za hřích. Možná by jí mohl pomoci trochu spravit náladu. Vypálit Rabastanovi rybník... Nahlas se zasmál. Najednou mu ztuhl úsměv na tváři. V očích se mu zablesklo nad tím poznáním. Ta holka má perfektní rodokmen. Jeho rodině by se zamlouvala. Když zatajíme ten Nebelvír, samozřejmě. Nadšeně vdechl kouř z cigarety a málem se zakuckal. To se mu už dlouho nestalo. Myšlenky mu vířily hlavou. Mohli by si navzájem pomoci. Ano, to by sakra mohli! Vyřídit všechny formality, a pak si každý žít život podle svých představ. Nezávazně na sobě, samozřejmě. Možná se občas navštívit... Pohledem sklouzl na dívčin výstřih. Možná by nic nenamítal ani proti společné ložnici o svatební noci. Odhrnul si vlasy z čela a típnul cigaretu o luxusní dečku na nejbližším stolku.

"Tak když jsi rodičům slíbila, že si vezmeš prvního čistokrevného parchanta, kterého potkáš, tak bys to taky měla dodržet. Představoval bych si nějakou stylovou svatbu. Třeba na famfrpálovém hřišti, to by je mohlo dostatečně vytočit, ne?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 3. listopadu 2011 v 20:04 | Reagovat

Hohooo, první komentář :D ...teda, Agnes,docela šílený prolog - v dobrém slova smyslu :). Moc se mi to líbilo, mělo to spád, žádné zbytečné povídání okolo, prostě super :)... možná přespříliš vulgarismů, ale i to mělo své kouzlo:)...velmi se těším na budoucí vývoj!

2 evi evi | Web | 3. listopadu 2011 v 21:06 | Reagovat

téda, tohle se fakt povedlo - nejdřív jsem ji úplně viděla, jak tam stojí a sarkasticky pozoruje zdegenerované osazenstvo sálu, pak ta zuřivost, když ji zasnoubili, no a scénka s Blackem to završila. Teď jsem zvědavá, jak na tohle naváže Hope8-)

3 BíBí BíBí | Web | 3. listopadu 2011 v 21:40 | Reagovat

Je to hezká. Nejprve jsem se trochu ztrácela, ale líbí se mi to. Určitě to budu číst. :-)

4 Hope Hope | Web | 3. listopadu 2011 v 22:10 | Reagovat

evi, mno, hádám, že budete koukat :-D

5 Ovečka Ovečka | Web | 4. listopadu 2011 v 11:17 | Reagovat

No... souhlasím s tím, že ty vulgarity tam být nemuseli, přece jenom se dá zlost vyjádřit i jinak... Napsané to není špatně, pár věcí, které tahají za oči, tam jsou, ale myslím, že až se Agneska zase rozjede, bude to fajn ;)
Jinak ten poslední odstavec byl asi nejlepší z celého prologu. Taková povedená tečka na konec. Jsem zvědavá, jak se s tím poperete dál ;)

6 Ovečka Ovečka | Web | 4. listopadu 2011 v 11:18 | Reagovat

*pár věcí tam JE

7 Hope Hope | Web | 4. listopadu 2011 v 13:11 | Reagovat

Ovčeko, vsadím se, že čekáš svatbu na famfrpálovém hřišti, jak říká Sirius, co? :-D bude to určitě víc než fajn ;o)

8 Fanynka12 Fanynka12 | 4. listopadu 2011 v 18:21 | Reagovat

Super prolog ;-) Jsem móóóóc zvědavá, co nám přinesou další kapitolky :-) Už se nemůžu dočkat ;-)

9 Delly Delly | Web | 4. listopadu 2011 v 19:06 | Reagovat

Skvělý prolog. Docela mě to na tuhle povídku naladilo :-) A ten poslední odstavec neměl chybu :-) Opravdu se těším, jak to bude pokračovat :-)

10 Hope Hope | Web | 4. listopadu 2011 v 23:12 | Reagovat

Delly, jsem ráda, že tě Agneska dokázala na tuhle povídku naladit ;o) hádám, že s takovou se brzy dočkáš pokračováání ;o)

11 Verča Verča | E-mail | 5. listopadu 2011 v 17:26 | Reagovat

To je luxusní!!! Upřímně - když Agneska psala, že to bude hp, nebyla jsem z toho zrovna nadšená. Nějak už prostě nemám chuť číst o krásné neznámé, která se dostane do Bradavic, zamiluje se do Siriuse nebo Jamese a tak dál. No ale po přečtení tohodle jsem nadšená. Agnesčiny popisy jsou úžasný a ten nápad... No prostě šup sem první kapču, nebo začnu skandovat a v tom jsem, nutno přiznat, dost dobrá.:-D:-D

12 Hope Hope | Web | 5. listopadu 2011 v 22:39 | Reagovat

Verunko, aby nedošlo k mýlce...nápad byl můj =o) ano, Agneska uspíšila a rozproudila tuhle povídku, ale chtěla vědět, co všechno zamýšlím ;o) já jsem ale byla z jejího prologu taky nadšená a to hrozně moc =o)

13 Verča Verča | E-mail | 6. listopadu 2011 v 11:02 | Reagovat

[12]:Aha. No, vámdvěmato půjde určo skvěle. Těším se na pokráčko.:-)

14 Hope Hope | Web | 6. listopadu 2011 v 12:44 | Reagovat

Verunko, snad nám to vážně půjde skvěle ;o)

15 Jaune Jaune | E-mail | Web | 6. listopadu 2011 v 17:24 | Reagovat

zajímavý námět, mohlo by se to vážně hezky vyvinout :D

16 Šílenej Šílenej | Web | 11. listopadu 2011 v 19:31 | Reagovat

výtlem!! tak ten konec mě hodně rozsekal!!! že prej famfrpálový hřiště :D :D :D
jo, tahle společná povídka bude slušný maso!

17 Hope Hope | Web | 11. listopadu 2011 v 21:50 | Reagovat

Jaune, o tom nepochybuju ;o)

Šílenej, to teda bude :-D ale nebude to mojí zádluhou ;o)

18 Maysie Maysie | Web | 27. listopadu 2012 v 20:46 | Reagovat

Jé, to zní hodně dobře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama