V mudlovském světě...naposledy?

1. srpna 2011 v 0:36 | Hope |  Který svět?
teď udělám něco, co dělat nemám...jako autor bych neměla shazovat své dílo, jak onehdá podotkla Džejn, protože pak čtenáři kolikrát ani nemají chuť číst to, co se nachází pod perexem...jenže u téhle kapitoly je takový problém...mně se nelíbí...mám v ní všechno, co v ní mít chci, ale je to prostě divné...neříkám, že to je mým psaním, možná je to tím, že se snažím všechno vysvětlení odbýt jedinou kapitolou, ale vem to čert, je to jedno...
mimochodem, tenhle žvást má tři a čtvrt stránky...
kapitolu věnuji Gigi, i když v této kapitole nefiguruje, což jí podle jejích vlastních slov nevadí =o)
další kapitola k něčemu (nevím čemu) bude nevím kdy =o)



"Slečno," začne se mnou někdo třást zrovna ve chvíli, když mě Sirius hodlá políbit. Neochotně se proberu ze sna a nechápavě zírám na mladou paní sklánějící se nade mnou. Preventivně se zamračím. "Jste v pořádku, slečno?"
"Já," odkašlu si, "myslím, že ano. Jen," rozhlédnu se kolem sebe, "kde to jsem?"
"Na nádraží King's Cross. Spala jste. Máte štěstí, že tudy nešel nějaký policista, protože ten by vás nejspíš zatknul," zamračí se při pohledu na moje oblečení.
Sklopím oči, abych se na sebe taky podívala, a zděsím se. Mám na sobě hábit, který vypadá, jako kdyby ho někdo prostřílel kulkama a je pořádně špinavý. Rychle ho tedy sundám a hodím do koše, který stojí poblíž, v Bradavicích mám další tři. I když otázkou zůstává, jak a jestli vůbec se zpátky do Bradavic dostanu. Jakmile si připustím, že by tomu tak být nemuselo, pocítím bodnutí u srdce. O všechno bych přišla, o Lily, Jamese, Gigi, Rema a v neposlední řadě o Siriuse a to nechci, teď už ne.
"Ehm…já vím, že moje otázka bude znít divně, ale mohla byste mi, prosím, říct, který je rok?" trochu se ošiju a napjatě čekám na odpověď.
Paní se na mě podívá trochu překvapeně, ale odpoví: "Dvatisícedevět."
Kruci, zakleju v duchu a na krátký okamžik pevně spojím víčka, mé nejhorší obavy se potvrdily. "Děkuji," zamumlám a rychlým krokem mířím ke vchodu na nádraží, potřebuji nutně na vzduch. Jakmile jsem venku, opřu se o cihlovou zeď a složím hlavu do dlaní. Tohle je určitě jenom zlý sen, ze kterého se brzy probudím. Když chci být v Bradavicích, tak tam nejsem, když tam být nechci, tak tam jsem. Dává to nějaký smysl? Mně tedy rozhodně ne! Pohlédnu k nebi a položí tichou otázku: "Za co mě trestáš?" musím se přemáhat, abych nekřičela, brání mi v tom pouze davy proudící na nádraží a z něj.
Nemám ponětí, jak dlouho tam stojím, ale ze zadumání mě probere holka zhruba stejně stará jako já, která ke mně s širokým úsměvem přijde a ptá se: "Kde jsi koupila tu kravatu?"
Překvapeně na ni zírám. "V Příčné ulici?" navrhnu možnou - a pro mě celkem reálnou - odpověď.
Holka se rozesměje. "Seš vtipná. Ne, fakt, kdes ji koupila?"
S povzdechem pokrčím rameny. "Já nevím. Dostala jsem ji," najdu rychle výmluvu.
"Aha, škoda," zamumlá s pochybovačným pohledem a odejde zpět ke své matce.
"Ta je nejspíš ještě větší blázen do těch knížek než ty," říká jí její mamka s posledním pohledem na mě.
"A ještě k tomu je divná," přitaká holka a obě zmizí uvnitř budovy.
Ušklíbnu se a obrátím oči vsloup. Je mi ukradené, co si o mně myslí, protože pořád tak nějak doufám, že je to jenom zlý sen, z něhož se probudím a budu ve své posteli s nebesy v Bradavicích.
***
Asi o hodinu později stojím před domem, v němž jsem bydlela předtím, než jsem se ocitla v kouzelnickém světě. Došla jsem tam nevědomky, prostě jsem se jen potřebovala dostat daleko od nádraží a to se mi povedlo, jenže absolutně netuším, co bych měla udělat teď. Mám zazvonit? Nebo prostě jenom počkat, jestli mamka někam nepůjde? Co se dělá v situacích, kdy dcera na několik měsíců bez jediného slova vysvětlení zmizí? Naštěstí nad tím dlouho nepřemýšlím, protože během mého okolkování před domem do mě někdo vrazí. Už chci začít nadávat, ale jakmile se otočím a pohlédnu do očí svému otci, tak se nezmůžu na jediné slovo.
"Omlouvám se, slečno, nedával jsem pozor," usměje se na mě a nezdá se, že by mě poznal. "Vy jdete za naším Benem?" zajímá se po chvilce.
Zamračím se. "Za Benem? Kdo je Ben?"
"Náš syn," vysvětlí mi stále s úsměvem.
"Váš syn," zamumlám a chce se mi brečet. "Ty si mě nepamatuješ?" zeptám se trochu hlasitěji. Taťku jsem měla vždycky ráda, ale než jsem se ocitla u Lily v ložnici, tak jsem tady bydlela pouze s mamkou a sestrou, taťka s námi tehdy nebyl.
Na okamžik stáhne přemýšlivě obočí. "Bohužel," zatváří se omluvně.
Pokývu hlavou, vlastně jsem takovou odpověď podvědomě čekala. "Tak se nezlobte, nashledanou!" rychlým krokem zamířím na konec ulice, abych se mohla rozběhnout. Slyším, jak za mnou něco volá, ale jednotlivá slova rozluštit nedokážu.
Netrvá dlouho a doběhnu do menšího parku, kam jsme chodili často s Lucasem. Vybavím si jeho obličeje a zavrtím hlavou. Nechápu, jak jsem do něj mohla být zamilovaná. Dobře, možná chápu. Tehdy, když jsme spolu začínali chodit, splňoval všechny mé podmínky pro pana dokonalého, byl blonďatý, s modrýma očima, sportovec a všechny holky mi ho záviděly. Vůbec mi nezáleželo na tom, jestli je chytrý, hodný, milý a jestli mě má rád. Bože, jak jsem byla hloupá! Opravdu nestačím žasnout nad tím, jak moc se člověk může během několika málo měsíců změnit, ale jsem za tu změnu vděčná! Ošiju se při představě, že bych s ním měla dál chodit.
Neubráním se srovnání Lucase se Siriem. Vím, že bych neměla nebo alespoň všechny dívčí časopisy, které jsem kdy přečetla, tvrdí, že to není dobré, jelikož každý člověk je originál, ale já se nechám zlákat a už si v hlavě urovnávám všechny klady a zápory dvou naprosto odlišných kluků. I kdybych se hodně snažila, nenašla bych dva lidi, kteří by byli víc odlišní. Fajn, možná našla, protože v něčem si jsou přece jen podobní. Ani jeden z nich třeba nemá nouzi o zájem dívek, ale oba si nakonec vybrali mě, jsou sportovci, ovšem myslím, že tím výklad jejich společných znaků končí.
Pobaveně se ušklíbnu a zavrtím hlavu, abych se mohla rozhodnout, co dělat dál. Strašně bych chtěla jít navštívit Sue, ona byla má kamarádka snad od narození, jenže se hrozně bojím, že si mě taky nebude pamatovat. Ovšem lepší plán nevymyslím a tak se zvednu a vydám k domu, v němž s rodiči žije.
Cestou míjím malé knihkupectví, kde však vždycky měli to, co člověk sháněl. Neodolám a vlezu dovnitř. Samozřejmě nehodlám nic kupovat, jen se potřebuji zeptat na knihy o Harrym a zjistit rozsah škod napáchaných svým zásahem do minulosti.
"Dobrý den," pozdravím postarší majitelku stojící za kasou a připojím úsměv. Vždycky jsme si s ní se Sue krásně popovídaly. "Chtěla bych se jen zeptat, jestli máte knihy paní Rowlingové."
"Ale samozřejmě, drahoušku," ujistí mě a mně spadne ze srdce obrovský kámen, když mě vede do zadní části obchodu, jež tak dokonale znám. "Tady," mávne rukou k jednomu z regálů a jde zpět.
Ztuhne mi úsměv na rtech a nechápavě zírám na neznámé názvy knih, které zaplňují nejednu poličku. "Panebože," zašeptám a opatrně uchopím jednu z nich. Jméno autorky i věnování je stejné, jen název titulu je zcela odlišný. V rychlosti si přečtu první stránku a udělá se mi mdlo. Co jsem to provedla? Hlavním hrdinou není Harry, nýbrž Neville a bohužel je stále takový, jaký byl, když ty příběhy vyprávěly o Harrym. Rázně knížku zaklapnu.
"Děkuji. Nashledanou," rozloučím se a vyjdu na čerstvý vzduch, kde na mě čeká má vlastně jediná kamarádka v nekouzelnickém světě.
"No, konečně! Cos tam tak dlouho dělala?" zajímá se.
"Kde?" zeptám se inteligentně.
Ušklíbne se. "V knihkupectví, kde jinde?"
"Tobě vůbec nepřijde divné, že jsem v září zmizela a teď tady zase najednou jsem? Že mě vlastní táta nepoznal?" zarazím se a přimhouřím podezíravě oči. "Jak je možné, že tys mě poznala? A jak jsi věděla, kde jsem?"
Shovívavě se usměje a rozhlédne se po ulici. "Tady ne. Vysvětlím ti to u nás," popadne mě za loket a táhne k jejich domu. Cestou se na nic nevyptávám, stejně bych se nic nedozvěděla.
Jakmile dojdeme do domu a následně do Sueina pokoje, už mě od pokládání otázek nemůže nic zadržet. "Takže?" založím si ruce na prsou, poklepávám nohou o huňatý koberec a se zdviženým obočím ji pozoruji.
"Nechceš si sednout? Udělám ti čaj," navrhne.
Zavrtím hlavou. "Ne, to opravdu ne! Chci jenom znát odpovědi na své otázky," ujistím ji.
Sue s povzdechem a protočením očí přejde k psacímu stolu u okna a posadí se na jeho desku, což dělávala často už v době, kdy jsem s ní trávila každou volnou chvíli. "Já jsem tvůj…echm, jak jen to říct…ochránce. My ochránci dohlížíme na člověka ve světě, do kterého nepatří, a ujišťujeme se, že se v pořádku dostane tam, kam má. Proto jsem věděla, kde jsi, a proto jsem tě taky poznala, i když nikdo jiný ne. Ty jednoduše patříš do kouzelnického světa," pokrčí rameny.
Samým překvapením zapomenu zavřít pusu a ztěžka dosednu na postel. "Já to nechápu," vrtím hlavou. Myslím ale, že to spíš chápat nechci.
Seskočí ze stolu, dojde ke mně a obejme mě kolem ramen. "Musíme tě dostat zpátky. Pamatuješ, co ti řekl Brumbál, když ti vysvětloval, jak se stalo, že existuješ ve dvou světech najednou a na čem závisí, kde nakonec skončíš?"
Opatrně přikývnu. "Říkal něco o tom, že zaleží na mém rozhodnutí. Buď se vytvoří časová smyčka anebo na mě všichni zapomenou, budou dál žít své životy a já se nevrátím," odříkám tiše, co si vybavím. "Ale jak je tedy možné, že jsem tady?" otočím se na Sue s nechápavým výrazem ve tváři.
"To s tím tvým rozhodnutím není tak docela pravda. Pak bychom byli k ničemu," usměje se. "Na tvém rozhodnutí samozřejmě hodně záleží, ale v podstatě už od tvého narození je dáno, kam patříš. Bohužel, ty jsi trošku složitější případ. Tvé já, které žilo tady a chtělo se vrátit, využilo příležitosti a vrátilo tě sem."
Snažím se pochopit, co mi tady říká, ale moc mi to nejde. "Takže teď musím žít ve světě, ve kterém žít nechci, protože část mě tady chce zůstat? Sue, můžeš mi věřit, že ani kousek mě tady být nechce! Chci se vrátit do Bradavic! Ehm, takový malý dotaz…v Bradavicích teda teď nejsem?"
Podrbe se ve vlasech a nervózně se ošije. "Jsi tam, ale v bezvědomí, a pokud tě tam do půlnoci nedostaneme, tak zemřeš. A to i tady."
Vyskočím na nohy. "To nemyslíš vážně! Jak se tam mám podle tebe dostat během," podívám se na budík, který má na nočním stolku, "pěti hodin? Vždyť i cesta Bradavickým expressem trvá dýl!"
"Prosím tě, uklidni se! Vzpomeň si, jak ses dostala v září k Lily."
Zamračím se. "Jak víš, že jsem se probudila u Lily?"
Tajemně se usměje. "Jsem tvůj ochránce, vím všechno. Tak povídej, jak ses tam tenkrát dostala?"
Rozhodím rukama. "Já nevím! Už je to tak dlouho," znovu se posadím, složím hlavu do dlaní a snažím se vybavit si ten den. "Četla jsem Harryho, po dočtení jsem ti volala, tys za mnou přišla, bavily jsme se o Bradavicích. Když jsi odešla tak jsem si znovu četla některé části. U epilogu jsem pak usnula na té prázdné stránce před ním," zvednu hlavu a vytřeštím oči, "a pak jsem se vzbudila u Lily a vůbec nic nechápala!"
"Vidíš, že sis vzpomněla," mrkne na mě.
"Ale k čemu nám to je? Ty knížky neexistujou, protože jsem změnila jejich minulost. A navíc, neříkala jsi, že o mně víš všechno?"
Usměje se. "Vím. A?"
"Proč jsi mi teda rovnou neřekla, jak jsem se tam dostala a nechala mě mrhat drahocenným časem?"
"Protože je to tak zábavnější," uculí se.
Pobaveně nad tím zavrtím hlavou, ale hned na to zvážním. "Jak se tam teda dostanu?"
Pokrčí bezstarostně rameny. "Usneš na té stránce."
Zhluboka se nadechnu a snažím se zůstat klidná. "Ale ty knihy přece nikdy nenapsala!"
"Možná nenapsala, ale já je mám," upozorní mě Sue a po chvilce přehrabování se ve skříni vyloví jeden výtisk posledního dílu Harryho Pottera. "Na," podá mi ho.
Pevně ho sevřu prsty a nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje, že opět držím v ruce svou oblíbenou knížku a přitom vím, že celý příběh tak neskončí.
"Možná bys měla jít radši hned spát. Kdybys náhodou nemohla usnout," pokyne mi ke své velké posteli Sue.
"Jenže já usnula u stolu," podotknu nesměle.
"Tak budeš spát u stolu," pokrčí rameny.
Přejdu tedy k židli na kolečkách, posadím se, nalistuju danou stránku a položím knížku na dřevěnou desku. Než ale složím ruce a položím na ně hlavu, ještě jednou se otočím na kamarádku. "Uvidím tě ještě někdy? Myslím," polknu a zamrkám, "v kouzelnickém světě?"
"Samozřejmě," uklidní mě s milým úsměvem.
Uleví se mi. Nechci ji znovu ztratit. Ráda bych se jí zeptala, kdy to bude, ale nakonec to neudělám, stejně by mi to neřekla. Vždycky byla tajnůstkářka. Položím si tedy hlavu na chladnou bílou stránku a nedlouho na to už spím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misha Misha | 2. srpna 2011 v 12:31 | Reagovat

Aa konecne jsem mela na chvilku zas co cist, tos me udelala radoost:-) sice mi chvilku trvalo vzpomenout si co bylo v te minule kapitole ale nakonec jsem to zvladla:-P uz sem vazne zvedava jestli se probere zas v Bradavicich.. :-P takze pis pis, horim nedockavosti:-D

2 gigi gigi | Web | 2. srpna 2011 v 12:32 | Reagovat

Tak konečně jsem si tu kapitolu přečetla :). Ty jo,Hopi, fakt se ti povedla! Nechápu,proč se ti nelíbí, mě přišla skvělá a zajímavá a dobře napsaná! Ano,sice jsem opět věděla,o co tam víceméně půjde,ale i tak jsem tito čtení užila :) a velice se těším na pokračování :)

3 gigi gigi | Web | 2. srpna 2011 v 12:33 | Reagovat

jooo a moc děkuji za věnování :-*

4 Delly Delly | Web | 3. srpna 2011 v 9:48 | Reagovat

Tak jsem měla konečně čas si tuhle kapitolu přečíst a je úžasná :-) Vážně! :-) Nechápu, proč se ti nelíbí :-P :-)

5 Sia Sia | Web | 4. srpna 2011 v 17:14 | Reagovat

To s tím Nevillem mě dostalo. Já začala smát. Doopravdy jsem se začala smát když jsem si knihu představila a místo titulku Harry Potter představile titulek Neville Longbottom málem jsem umřela smíchy. Povídku jsem teď přečetla jedním dechem napřed jsem ji odsuzovala jako povídku kde se jistá slečna dostane k HP překroutí to tam pak zjistí, že udělala pitomost, následně zachrání celej HP svět prostě blbost, ale postupně jsem se do povídky dostávala zvykla jsem si na tvůj styl psaní a řadím si tě mezi své oblíbené autory :D... Protě nádherná povídka!

6 Eva Eva | 10. srpna 2011 v 12:40 | Reagovat

aha,ja myslela že jdi naspala další část...kliknu sem a tu je ta z 1 srpna :D tu už jsme přečetla ale nemusím ti dávat pokaždé koment co přečtu tvou novotinu ne? opakovala bych se tím že bych ti psala jak je užasna a dobře čtiva :D

7 Eva Eva | 10. srpna 2011 v 22:18 | Reagovat

[6]: škoda,proč tu psát když autor neodepisuje... udělá si reklamu a neodepisuje

8 Hope Hope | Web | 10. srpna 2011 v 22:34 | Reagovat

Eva: promiň, já tu dneska skoro nebyla =o) mno, já nevím, ale kdybych si přečetla tuhle kapitolu, tak bych asi reagovala stejně jako Sia a ano, nemusíš psát komentáře ke všem kapitolám, já na tuhle jenom radši upozornila =o)

9 Olí Olí | 5. března 2012 v 8:45 | Reagovat

Pecka kapitola! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama