Sean

19. července 2011 v 17:34 | Hope |  Pouta minulosti
trvalo mi čtyři dny než jsem napsala 19.kapitolu, přičemž včera jsem toho k ní napsala nejvíc a tak vám ji dnes přináším =o) děkujte za ni Šílenýmu a Gigi, je to jejich zásluha ;o)
kapitola se mi líbí, i když je taková hodně ubrečená a opravdu nevím, jestli by se to někdy mohlo stát a zrovna takhle =o) hlavními jejími aktérkami jsou sestry Benettovy ;o)
povídka se blíží ke konci, i když ne zase tak rychle =o)


Anne zavěsila a nevěděla, jestli se má radovat nebo ne. Zamyšleně se vydala do kuchyně, kde snídali Regulus s Jessem. Její manžel si k tomu četl ranní vydání Denního Věštce.
"Kdo to byl, zlato?" zajímal se Regulus, aniž by přestal číst.
"Mamka," žena se posadila ke stolu. "Shirley má syna."
"Páni, to je skvělé," rozzářil se mužův obličej. Úsměv mu ovšem zmizel ze rtů, jakmile zvedl zrak od novin a pohlédl na svou manželku. "Počkej, ale není to brzy?" došel mu důvod Anniny skleslosti.
V očích se jí objevily slzy. "Narodil se o dva měsíce dřív. Je v inkubátoru a doktoři dělají všechno proto, aby přežil."
"Určitě to přežije," ujišťoval ji a povzbudivě stiskl její dlaň.
Anne se na něj vděčně usmála a usrkla svého čaje, zatímco Regulus se vrátil ke čtení Denního Věštce.
"Mohla bych Shirley navštívit?" zajímala se po chvíli ticha, kdy se každý věnoval své snídani.
Regulus mírně svraštil obočí. "Ty se mě ptáš?" Odpovědí mu bylo přikývnutí, což ho poněkud vyvedlo z míry. Nemohla si přece myslet, že by jí zakazoval kamkoliv jít, jet, letěl nebo se přemisťovat. Nedělal to nikdy a nehodlal to dělat ani nyní. "Samozřejmě, že můžeš! Na to se mě opravdu nemusíš ptát," hleděl na ni s láskyplným úsměvem.
Ženiny tváře trochu zrůžověly. "Já jen, jestli to tady zvládneš. Myslím Jesse i Biancu. Hodlám se tam přemístit, bude to rychlejší a nevím, jak by to Bianca snášela. Chtěla bych tam pár dní zůstat, aby Shirley viděla, že má naši podporu, určitě to bude potřebovat."
Černovlasý muž pokýval hlavou. "Ale jistě, že to zvládnu. I kdybych si měl vzít dovolenou, navíc s Biancou mi pomůže chůva," naklonil se a políbil ji. "Neboj, budeme v pořádku. Klidně se můžeš do San Franciska přemístit ještě dneska, Shirley musí být bez sebe strachy. A kdyby se cokoliv dělo, tak stačí zvednout telefon a za chviličku jsi zpátky," na okamžik se zamyslel, "anebo mi tam, i když to by nejspíš trvalo dýl, protože bychom letěli."
Anne se na svého manžela usmála a vroucně ho políbila. Byla ráda, že má za muže právě jeho. "Ráda bych byla v Americe ještě před obědem, mohl bys teda…," větu nedokončila, nebylo to nutné.
"Jistě, jen skočím po snídani do práce, zařídím si volno a nejpozději za hodinu budu zpátky."
"Děkuju," věnovala mu další úsměv, tentokrát vděčný a odešla do ložnice, aby sbalila věci na těch několik dní.
***
Shirley hleděla přes prosklenou zeď na svého maličkého chlapečka a slzy jí tiše stékaly po tvářích. Měla šílený strach. Charlotte se sice před čtyřmi a půl lety také narodila o nějaký ten týden dřív, ale ne o osm, bylo to krásné, zdravé miminko a jeho maminku tehdy vlastně nic netrápilo. Tentokrát to bylo tolik opačné, jak jen mohlo. Shirley měla od samého začátku starosti. Nejprve se bála, co se stane, až Sirius zjistí, že Charlotte je jeho dcera, potom ji trápilo, že tomu nevěří, ale nejhorší bylo, když si pro holčičku včera přišel, to byla poslední kapka a její syn na to možná doplatí. Nebylo to fér! Shirley věděla, že její sotva narozený chlapeček napojený na přístroje a ztrácející se v inkubátoru může zemřít, ale každičkou vteřinu se modlila, aby to přežil. Musel bojovat, protože ztráta i tohohle drobečka by ji zničila úplně.
"Měla byste ležet," napomenula ji mírně sestřička a zlehka se dotkla jejího ramene.
Hnědovláska zavrtěla hlavou s pohledem stále upřeným na drobné tělíčko před sebou. "Nemůžu. Musím být s ním. Kdy budu moct až za ním?"
"Zítra," odpověděla po krátkém sotva postřehnutelném zaváhání. "Ale už pojďte. Máte tady návštěvu."
"Nechci nikoho vidět! Chci být tady a dívat se na svého syna!" odporovala s překvapivou razantností.
Sestřička zavrtěla hlavou, povzdechla si a přivezla pojízdné křeslo, do něhož Shirley usadila. "Když nechcete ležet sama na pokoji, tak budete alespoň sedět. Budu vás chodit kontrolovat!" upozornila ji přísně. "A přivedu vám sem tu návštěvu," dodala již s úsměvem a odešla.
Shirley její slova o návštěvě nechávala chladnou. O tom, že tady je, ví pouze Sally, která ji sem odvezla poté, co ji našla zhroucenou, lapající po dechu a krvácející v jejím bytě na pohovce. Předpokládala tedy, že to bude právě její kamarádka, která za ní přišla, jak slíbila předchozího večera.
V tom se ovšem pletla, neboť hlas, jenž se ozval nad ní, ji zvedl z křesla a nová várka, tentokrát radostných, slz jí začala stékat po tvářích. Objala svou mladší sestru a nedokázala věřit, že tady je. Elegantní, krásná a živá. Kolikrát si představovala, jak se někdo z Londýna objeví zničehonic v San Francisku, ovšem v jejích představách se ta setkání odehrávala vždy za mnohem šťastnějších okolností.
"Co tady děláš? Jak víš, že jsem v porodnici?" vyptávala se Shirley, zatímco se opět pod drobnohledem přísné, avšak velice milé sestřičky usazovala do pojízdného křesla a slíbila, že se z něj nezvedne dřív než ve svém pokoji. "Mamka," konstatovala s pousmáním, když jí došlo, kdo byl jediným člověkem z Anglie, s nímž telefonovala.
Usmívající se Anne přikývla. "Když jsem se to dozvěděla, tak jsem byla rozhodnutá, že musím za tebou. Bylo mi jasné, že potřebuješ někoho vedle sebe."
"Jsem ráda, že jsi tady. Jsi moc hodná. Jsi tady sama?" Shirley natahovala krk, jestli neuvidí synovce, neteř nebo svého švagra, případně své rodiče.
"Jo. Který je tvůj?" kývla mladší z žen ke skleněné výplni.
"Tenhle," ukázala na jeden ze dvou obsazených inkubátorů hned u zdi. "Sean," dodala tiše jeho jméno a schovala si obličej do dlaní. Nemohla si pomoct, od včerejška neustále plakala.
"Oh, zlato," Anne k ní přiklekla a pevně ji objala. Bylo to to jediné, co mohla udělat, protože netušila, co by měla říkat, aby jí ještě víc nerozhodila.
"Já ho nemůžu ztratit. Nic by mi potom nezbylo. Charlotte má radši svého otce než mě," mumlala mezi jednotlivými vzlyky. Najednou zvedla prudce hlavu a pohlédla do modrých očí. "Co jsem udělala špatně?"
Anne bylo mdlo. Doufala, že svou sestru v takovémhle stavu nikdy neuvidí. Nedovedla si představit, že Shirley - její starší, chytrá, perfektní sestra, kterou nezlomil ani rozchod s Regulusem, její první láskou - bude někdy potřebovat Anninu podporu, vždycky to bylo naopak a tak nyní mladší ze sester Benettových nevěděla, co má říkat nebo dělat. Na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla. "Nic jsi neudělala špatně. Není to tvoje vina! Charlotte prostě jen chtěla strávit nějaký čas se Siriusem, určitě ti nechtěla ublížit. Možná," kousla se do rtu, nebyla si jistá, zda by si svou domněnku neměla nechat pro sebe, "si myslí, že vás takhle dá dohromady. Každé dítě chce, aby jeho rodiče byli spolu. Třeba kdyby nevěděla, kdo je její otec, tak by se nic z toho nestalo."
"Takže to je moje chyba, protože to já jí řekla, že Sirius je její táta," zachmuřila se Shirley.
Anne ji chytla za bradu, aby nemohla uhnout pohledem. "Ale ne, tak to není! Ty za to nemůžeš! Nemohla jsi tušit, že to tak dopadne!"
"Ale měla jsem," zašeptala s povzdechem, vymanila se z jejího sevření. Pohlédla na inkubátor, u něhož byl právě lékař, a zatrnulo v ní. Neměla ráda tyhle chvíle, protože se obávala, že pak za ní přijde a řekne, že její syn zemřel anebo má ještě menší naději na přežití než při předchozí kontrole.
"Sice nemá ani zdaleka vyhráno, ale vypadá to dobře," oznámil jí tentokrát holohlavý lékař s milým úsměvem na rtech a uklidňujícím pohledem zelených očí. "Zítra vás za ním pustíme, protože kontakt matky s dítětem v těchto případech působí přímo zázračně," jemně jí stiskl rameno a kráčel chodbou pryč.
"Vidíš! Bude v pořádku!" usmívala se Anne šťastně.
Shirley však byla skeptičtější. "Ještě nemá vyhráno. Dneska je třeba v pořádku, ale zítra…," její hlas selhal, bála se to vyslovit. Dnes nedokázala myslet pozitivně a věděla, že toho nebude schopna, dokud Sean nebude mimo ohrožení života a i pak se toho může tolik stát.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 19. července 2011 v 17:39 | Reagovat

Hopi, už jsem ti psala, že je tahle kapitola skvělá a že mi naskočila husí kůže,když jsem ji četla. Tohle se ještě umocnilo, když jsem teď dočítala ten nově dopsaný zbytek. Prostě parádní kapitola, sice pravda taková smutnější, ale  napsalas si výborně :).

2 Delly Delly | Web | 19. července 2011 v 18:19 | Reagovat

Co mi to děláš, co mi to děláš! :D Zase budu celá nervní čekat další kapitolu :D Tahle povídka je naprosto skvělá! :) Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších. Úžasná kapitola, strašně se ti povedla :) Doufám, že brzy bude další :)

3 Eva Eva | E-mail | 19. července 2011 v 18:42 | Reagovat

och och, to je telenovela, jsme zvedava co bude jako dal :(:)

4 Šílenej Šílenej | Web | 19. července 2011 v 21:01 | Reagovat

hele já s tim tentokrát nemám vůbec nic společnýho, ale to co jako je? ty bys koukám ty děti pokaždý minimálně zabila... a souhlas s Evou, je to telenovela :D tak mě nenech čekat dlouho, chci vědět vííííííííííííííííííííííííc

5 evi evi | Web | 21. července 2011 v 14:43 | Reagovat

A jestli se Sirius nepodívá na ten zatracenej gobelín, neuvidí tam Seana a nepřijde s prosíkem, tak ho fakt vlastnoručně přizabiju8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama