8.kapitola: Pozvání

19. června 2011 v 20:20 | Hope |  Srdci neporučíš

volejte sláva a tři dny se radujte! =o) Hope dopsala 8. kapitolu ke "knížce" a tím se dostala za polovinu ;o)
nedovedete si ani představit, jaká úleva to je =o) po nějakých dvou letech jsem se dostala za polovinu =o) ano, stále je přede mnou dalších sedm kapitol, ale to už mi přide zanedbatelné, i když není =o)
kapitola má sedm stránek a tři řádky k tomu a jsem s ní v celku spokojená =o) původně toho v ní mělo být víc, ale pak jsem poupravila osnovu a rozhodla se vypustit koncert, alespoň pro teď, abych vám sem mohla kapitolu dát už dnes ;o) nevylučuju, že koncert časem nedopíšu a tu část, která měla být na konci této kapitoly, nepřidám k téhle kapitole, ale uvidíme, jak na tom budu s délkou následující kapitoly ;o)
doufám, že se vám bude kapitola líbit a že ji okomentujete nebo alespoň ohvězdičkujete ;o)
kapitolu bych ráda věnovala...a to Šílenému za jeho trpělivost =o)


Málem spadnu ze židle, když uslyším zvonek. Srdce se mi rozběhne jako o závod, protože se bojím, aby to nebyl Dominik. Moc bych se nedivila, jelikož se mi během odpoledne snažil několikrát dovolat a já si asi před hodinou telefon vypla, aby mě neustálé vyzvánění nerušilo od učení. Zkoušela jsem vypnout zvuky, ale nejdou vypnout vibrace, což je chyba mého stařičkého telefonu, takže jsem neměla jinou možnost.
Někdo zaklepe na dveře mého pokoje. Zhluboka se nadechnu. "Jo?" Mezi futrama se objeví sestřenky hlava a já si oddychnu. "Ahoj, co tady děláš?"
"To bych se spíš měla ptát já," řekne a zavře za sebou.
Zamračím se. "To nechápu. Dneska jsem neměla nic v plánu." Marně pátrám v paměti a snažím se vzpomenout, jestli jsem neměla jít někam s Dominikem.
Monča se posadí na postel. "Proč nemáš zapnutý telefon? Volal mi Dan, že se ti Nik nemůže dovolat. Šílí strachy! Já ti taky volám, ale slečna je nedostupná! Co to kruci znamená?"
Uhnu pohledem. Vidím jí na očích, že se o mě bála, zatímco já myslela sobecky sama na sebe. "Nik chodí s Gábinou," hlesnu tiše a opatrně na ni pohlédnu.
Sestřenka vypadá zaskočeně. "Cože? Kdes vzala takovou pitomost? Ti dva spolu nechodí už pár měsíců!"
Odfrknu si. "Bylo mi jasné, že mi nebudeš věřit a zastaneš se jeho! Viděla jsem je před školou, jak se líbají! Ani si nevšimli, když jsem prošla kolem! Proto mě taky vzal domů taťka, nabral mě skoro u nádraží."
"Opravdu si myslíš, že kdyby s ní něco měl, tak se strachuje o tebe? Víš, kolikrát ti volal? A psal?" mračí se Monča.
"Nevím!" odseknu. "A je mi to jedno!" Proč by mě to mělo zajímat, když jsem viděla na vlastní oči, jak líbá holku, která mě nesnáší?
Sestřenka si povzdechne. "Možná by mělo," podotkne jemně.
To mě přiměje, abych sáhla po telefonu položeném na kraji stolu a zapla ho. Po chvilce mi přijde pět zpráv. Jedna oznamuje, že se mi dvakrát pokoušela dovolat ona, v další se dozvím, kolikrát se snažil dovolat Nik, číslo překročilo dvacítku, a ty ostatní jsou také od něj. Ve všech je vesměs to samé, zajímá se, kde jsem, co se stalo a jestli něco neprovedl. Mrštím mobilem na postel, složím hlavu do dlaní a mumlám: "Stalo! Samozřejmě, že se stalo!"
Slyším tiché zavrzání, jak se Monča zvedne a po několika málo vteřinách ucítím její dlaň na mém rameni. "Měli byste si to vyříkat. Čeká před domem, stačí, abych ho prozvonila."
Zvednu hlavu. "Ne!" odmítnu její snahu. "Nechci s ním mluvit! Nemůžu."
Znovu si povzdechne. Nejspíš už jí došly argumenty, taky dobře.

"Alex?" zavolá na mě mamka zrovna, když se učím dějepis. Co kdybych náhodou byla příští týden zkoušená? Dobře, spíš se zaměřuji na děják, jelikož jsem si stoprocentně jistá, že mi nebudou myšlenky odbíhat k Nikovi a Gábině. Nehledě na to, že je pátek.
Vyjdu na chodbu. "Jo?" pohledem se střetnu s mamkou stojící pod schodištěm.
"Prosím tě, skoč do obchodu pro nějaké pečivo. Zapomněla jsem se stavit v pekárně."
"Proč tam nepošleš Emu? Ta přece chodí nakupovat ráda!" snažím se z toho vykroutit.
Mamka si povzdechne. "Protože si dělá úkoly," objasní mi.
"Já se zase učím!" upozorním ji. Nechci jít ven! Co kdybych náhodou po cestě potkala Dominika? Nechci ho vidět, nechci s ním mluvit, alespoň ne dnes.
"Alex, já tě prosím! Ta čtvrt hodina tě nezabije."
Zašklebím se. "Mami," zkusím to znovu.
"Nebudeme o tom diskutovat. Peníze a tašku máš na botníku," utne mě, aniž bych stačila říct něco víc, a zmizí v obýváku, kde nejspíš opravuje sešity.
Protočím panenky a s povzdechem zapadnu zpátky do pokoje, abych vyměnila vytahané tepláky za džíny a na triko oblékla mikinu s kapuci. Vlasy nechám stažené v culíku, jdu přece jen do obchodu na návsi. Dole v chodbě si obuju botasky, popadnu tašku a peníze, z věšáčku sundám klíče od domu a vyjdu ven, kde nastavím tvář zapadajícímu sluníčku.
V půli cesty si všimnu Nika jdoucího proti mně. Vzhledem k tomu, že si mě všiml snad dřív než já jeho, nemám možnost přejít na druhou stranu nebo se otočit a jít zpátky domů. Nehledě na to, že obojí by bylo značně zbabělé a nedospělé.
"Kam jdeš?" zajímá se s úsměvem a připojí se ke mně. Evidentně ho vůbec netrápí, že šel opačným směrem.
Neodpovím, ani mu nevěnuji další pohled a přidám do kroku, což pro něj samozřejmě není vůbec žádný problém, prostě jen prodlouží kroky.
"Alex, mluv se mnou," jeho hlas zní naléhavě.
Zastavím se. "Proč bych měla mluvit s někým, kdo mi jeden den dává naděje a druhý je bere? Myslela jsem si, že by mezi náma mohlo být něco víc, ale evidentně stále chodíš s Gábinou a já nehodlám ničit vztahy. Taková já nejsem," zavrtím hlavou, zahnu za roh zahrady a doslova vběhnu do obchodu. Nejde za mnou, jen čeká, až vyjdu ven, což netrvá dlouho, protože v pátek odpoledne už prostě nemají ani rohlík.
"Co potřebuješ koupit?" zajímá se Dominik, když si všimne mého zamračeného pohledu.
S povzdechem se na něj podívám. "Nějaké pečivo, jenže tady nic nemají," pokrčím rameny.
"Zavezu tě do města," vyhrkne bez rozmýšlení.
"Ne," zavrtím hlavou, "to je zbytečné. Zkusím zavolat taťkovi," a aniž bych čekala na jeho reakci, pokud by nějaká byla, vytáhnu z kapsy telefon a už vytáčím číslo.
"Ahoj tati, prosím tě, kde jsi?" zajímám se, jakmile hovor po třetím zazvonění přijme.
"Zrovna jdu k autu. Děje se něco?" zní znepokojeně.
"Kdepak," uklidňuju ho. "Jen mě mamka poslala do obchodu, protože se zapomněla stavit v pekárně, ale tady nic nemají, tak mě napadlo, jestli by ses nemohl někde stavit ty?"
Oddechne si. "Zařídím to. Chce mamka jenom pečivo nebo ještě něco dalšího?"
"Ne, ne, chce jenom to, vždyť zítra jedete na velký nákup, ne?" usměju se. "Ale mohl bys mi koupit čokoládu? Učím se dějepis a potřebuju si něčím obalit nervy, protože mi to vůbec nejde."
Zasměje se. Nejspíš to čekal, protože ví moc dobře, jak na tom jsem, když se šprtám. "Dobře, zlato. Vyřiď mamce, že jsem za půl hodiny doma a ať nevaří večeři, přivezu pizzu."
Rozloučíme se a já stále s úsměvem schovám telefon. Mám skvělé rodiče.
"Nechceš s náma jet večer na koncert?" snaží se Dominik o hovor.
"S váma?" při čekání na odpověď tajím dech.
Uchichtne se. "Jede Dan s Mončou, Karin s Davidem a já bych byl strašně rád, kdybys ty jela se mnou."
"Proč sebou nevezmeš Gábinu?" zkřivím rty v úšklebku.
Nik si povzdechne. "Kolikrát ti mám ještě vysvětlovat, že s ní nechodím? Líbala ona mě, ne já ji!"
"A ví to ona?"
"Co?" je zmatený.
Zastavím se a otočím čelem k němu. "To, že s ní nechodíš. Možná bys jí to měl ještě jednou vysvětlit, protože ona evidentně žije s tím, že spolu stále chodíte nebo alespoň znovu chodit budete. Víš, kolik jsem si vyslechla řečí, ať tě nechám, protože jsi s ní? Víš, jak mi vždycky bylo? A když pojedu na ten koncert, tak to bude nejpozději v pondělí vědět!" podívám se stranou. "A zase z toho bude spousta řečí."
Chytí mě za ramena. "Copak tobě jde o nějaké řeči? Myslel jsem, že ti na mínění jiných lidí nezáleží."
"Však ne," dám mu za pravdu. "Já se zeptám našich, jestli můžu jet a dám ti vědět," ujistím ho a opět se rozejdu k našemu domu.
"Kdyby tě nechtěli pustit, tak řekni, že jedeš se mnou," volá na mě se smíchem.
Samozřejmě tím vykouzlí úsměv na mých rtech, který mi vydrží těch pár metrů domů. Tam zmizí při pohledu na zamračenou mamku, když vidí, že nákup nenesu.
"Kde máš to pečivo?!"
Položím na stůl peníze i igelitku. "Taťka ho přiveze."
"Tys mu volala?" počká na mé přikývnutí a pak pokračuje. "Proč? To ti vážně bylo zatěžko dojít těch třista metrů do obchodu a koupit deset rohlíků?" mračí se na mě.
Zhluboka se nadechnu, podobnou reakci jsem čekala. "Já tam byla, ale v pátek odpoledne už tam nemají ani jeden, natož deset. A chleba taky ne," otočím se na podpatku a hodlám jít nahoru do pokoje, ale ode dveří ještě zahučím: "Nemáš vařit večeři. Taťka přiveze pizzu." A mně čokoládu, dodám v duchu, na nervy! O té mamka nemusí vědět, je to tak lepší, jelikož podle ní sladké nevyřeší problémy, což je sice pravda, ale aspoň mám potom pocit, že je svět tak nějak hezčí.
V pokoji se posadím za psací stůl a dívám se z okna na koruny stromů lehce se pohybující ve větru. Myšlenky se mi zatoulají k Nikovi a jeho nabídce. Nebyl první, kdo mi to nabídl. V autobuse se mě snažila přemluvit Monika, ale já to kategoricky odmítla. Tak proč jsem, sakra, neodmítla, i když mi to nabídl sám Dominik? Jedno vysvětlení mě napadá. Miluju ho, a proto nedokážu jeho nabídku odmítnout. Nejspíš pořád doufám, že bychom mohli být spolu, i když chodí s Gábinou. Jak já tu holku nesnáším!
Ze zamyšlení mě vytrhne lehký dotek něčí dlaně na mém rameni a tiché: "Alex."
Zamrkám, utřu daní slzy, které mi začaly stékat po tvářích, aniž bych si toho všimla, a pootočím hlavu. Usměju se, když spatřím taťku. "Už jsi doma," konstatuju to, co je zřejmé.
Zasměje se. "Taky už je to skoro hodina, co jsi mi telefonovala."
"Vážně? Ten čas letí."
"No jo. Věř nebo ne, ale nikdy bych neřek', že bude v pátek v půl páté v obchodě tolik lidí," zavrtí pobaveně hlavou při vzpomínce a posadí se na mou postel.
Otočím se tedy čelem k němu. "Asi všichni zapomněli nakoupit. Nebo jedou na víkend na chatu a nakupují při cestě."
"Jo, to jsou dost pravděpodobné možnosti," uzná. "Přivezl jsem ti tu čokoládu, dvě," podá mi je.
"Tak já dám jednu Emě," ujistím ho a vytáhnu z batohu peněženku.
Taťka mě zarazí. "Té jsem taky přivezl i mamce, ale jenom po jedné," mrkne na mě. "A ty peníze si nech. Těch pár korun nikoho nezabije. Nebylo by fér, kdybych si je vzal, nekoupil jsem ji jenom tobě."
"Ale koupil jsi mi dvě," namítnu, "a kdybych neměla sklerózu, tak jsem si ji koupila při cestě za školy."
"Nebudeme o tom diskutovat, Alex! Nech si ty peníze na večer," zvedne se z postele.
"Jak to víš?" nenechám ho ani otočit, natož odejít. "Kdo z nich ti volal?"
Povzdechne si. "Monča. Prý tě mám přemluvit a mamku taky, aby tě pustila."
"Já jsem ale Monice říkala, že nikam nepojedu," zamračím se. To je typická sestřenka, vždycky musí být po jejím.
"A vážně nechceš?" upře na mě zkoumavý pohled.
Ošiju se. "Možná," připustím, "ale neměla bych! Už jenom proto, že se mě zase snaží obejít! Jako kdyby moje rozhodnutí vůbec nebylo."
"Alex, zlato," taťka si dřepne, což vypadá v jeho dokonale padnoucím značkovém obleku, celkem komicky a chytí mé dlaně složené v klíně do svých, "jsi mladá, měla by ses bavit. A to, že jste se s Dominikem rozešli, neznamená, že nemůžete být kamarádi a ty nesmíš jet na koncert, na který jede on. Notabene, když tě na něj pozval."
Zírám na něj jako z jara. "A jak víš tohle?"
"Co přesně myslíš? To pozvání od Nika nebo to, že nechceš jet kvůli němu?"
"Obojí," kousnu se do rtu.
Pousměje se. "Stavil jsem se cestou na chvilku ještě u babičky a zrovna tam byla Monika s Danem, tak je zajímalo, jestli pojedeš nebo ne a říkali, že tě zval i Nik. A to druhé," pokrčí rameny, "proč bys jinak brečela?"
Vykouzlí mi tím na rtech úsměv. "Ty si všimneš všeho, že?"
"Ono to nešlo přehlédnout," ujistí mě, zvedne se, dá mi pusu na čelo a ještě ode dveří se otočí. "Přijď dolů, koupil jsem tu pizzu. A taky by ses měla zeptat mamky, jestli můžeš na ten koncert."
Ušklíbnu se. "Stačí, když jí řeknu, kdo mě pozval a pustí mě hned."
"Jo, v tom máš nejspíš pravdu." uzná tatík.
Jakmile se za ním zavřou dveře, pomalu se zvednu a dojdu do koupelny, abych si opláchla oči. Nechci, aby mamka nebo Ema poznaly, že jsem brečela. Strávím v koupelně pět minut, než uznám, že by to nemusely poznat. Zhluboka se nadechnu a sejdu schody.
"Dobrou chuť," popřeju jim a sednu si ke stolu.
Mamka se na mě podívá. "Alex, chci se ti omluvit. Mám toho za celý den dost a za normálních okolností bych na tebe tak nevyjela."
"To je dobrý, já to chápu. Jsi učitelka," pokrčím rameny.
Ema s taťkou vyprsknou smíchy, mamka zvedne pobaveně obočí. "Cože?"
Mávnu nad tím rukou. "To nic. Holky měly takové hlášky. Učitelky jsou prostě víc podezíravé než kdokoliv jiný."
Přikývne. "Na tom něco bude. A vem si nebo budeš o hladu," pobídne mě, když vidí, že jsem si ještě nevzala ani kousek pizzy.
Dám si tedy jeden kousek na talíř, ale do jídla se nepustím. "Mami, ještě se tě chci na něco zeptat. Teda spíš se na to musím zeptat, jinak nebudu mít klid."
Usměje se na mě. "Ptej se."
"Můžu jet večer na koncert?" zeptám se a doufám, že mi to zatrhne.
"S kým?" zajímá se. Moje modlitby, aby se zrovna na tohle nezeptala, nebyly vyslyšeny.
Zaksichtím se. "S Mončou," odpovím opatrně. Mamčinou reakcí je zkoumavý pohled, protočím tedy panenky a pokračuju: "Danem, Karin, Davidem a taky s Dominikem," dokončím tiše v domnění, že by poslední jméno mohla přeslechnout.
"Samozřejmě, že můžeš jet," rozzáří se. Nejspíš si myslí, že by to mohlo značit nový začátek vztahu mezi námi dvěma a já jí teď opravdu nechci vysvětlovat, že se plete a mezi mnou a Nikem to vůbec nic nemění.

Stojím v koupelně před zrcadlem a chybí mi vyžehlit ještě asi čtvrtina vlasů, když Ema přiběhne s mým telefonem v ruce, z něhož se line hlas Kelly Clarkson.
"Díky," usměju se na sestřičku. Pohledem zkontroluji, kdo se dožaduje rozhovoru se mnou, a když zjistím, že je to Míša, hovor s úsměvem přijmu. Přepnu zvuk do reproduktoru, abych mohla pokračovat v žehlení, protože kdo ví, jak dlouho bude hovor trvat, a položím telefon na poličku pod zrcadlem.
"Ahoj," zahlaholí do telefonu kamarádka.
"Ahoj. Potřebuješ něco?"
Zasměje se. "Musím něco potřebovat, abych ti mohla zavolat?"
Zamyslím se a přežehlím další pramen vlasů. "Vzhledem k tomu, že mi zas tak často nevoláš, tak bych řekla, že jo."
"Odhalilas mě," povzdechne si hraně. "Volám jenom proto, abych se ujistila, že v pátek přijedeš na maturák a mám pro tebe ty dva lístky."
Kousnu se do rtu a zadívám se do očí svému odrazu v zrcadle. "Hele, a nepotřebuješ ten jeden lístek třeba? Nechceš pozvat někoho, pro koho ti nezbyl lístek?"
"To fakt nechci. Mně ještě moje lístky zbyly. Ty pro tebe jsou VIP," dokončí a já v jejím hlase poznám, že něco chystá, jen zatím nevím co.
"Dobře, já," zhluboka se nadechnu, "já teda vezmu někoho sebou, třeba Emu!" napadne mě řešení, i když nereálné.
"Neměla jsi přijet s Dominikem?" nemusím kamarádku vidět, abych věděla, že se mračí.
"Vrátil se ke Gábině. A pochybuju, že ta ho se mnou pustí do Prahy," ušklíbnu se na sebe. "Stíhačka jedna," dodám.
Míša se na druhé straně začne smát.
Směju se s ní a nedávám pozor, takže není divu, že si trochu spálím dva prsty, když pokládám žehličku, abych ji nechala vychladnout. "Sakra," zakleju a prsty se rychle chytnu za ucho.
Kamarádka okamžitě zostražití. "Co se stalo?"
"Ale nic," mávnu rukou. "Jenom jsem si žehlila vlasy a teď nedávala trochu pozor, tak mám spálené prstíky," použiju zdrobnělinu, kterou jsme mezi sebou používaly pořád.
"Někam se chystáš?" dojde jí, proč si v šest večer žehlím vlasy.
"Na koncert."
"S kým?" zajímá se. Nepřekvapuje mě to, vždycky potřebovala vědět A i B, navíc je strašně zvědavá, ale to mám na ní ráda.
"Se sestřenkou."
"A dál?" dojde jí, že se snažím odpovědět jenom napůl.
"Nemám tě ráda, víš to?" zeptám se se smíchem.
"Jo, jasně," směje se i ona. "Nik jde taky, že jo?"
"Jo," ujistím ji v jejím odhadu. "Ale nemysli si, že jdu kvůli němu! Jede i Dan a Karin s Davidem. To jsou jeho sourozenci. Teda až na Davida, ten chodí s Karin," vysvětlím a cítím se provinile, protože vím, že lhát se nemá, jenže nechci, aby si všichni mysleli, že jedu jenom kvůli němu. Hodlám si ho po celou dobu koncertu nevšímat, což nejspíš nepůjde, ale za pokus to určitě stojí.
"Alex, vážně myslíš, že ti na tohle skočím? Ty toho kluka miluješ, to je mi jasné, a já doufám, že nakonec v pátek přece jenom přijede s tebou."
"Uvidím, co pro to můžu udělat. A mimochodem," napadne mě najednou, "jaké si mám vzít šaty? Nemůžu se rozhodnout," mám opravdu štěstí, že Míša zná můj šatník skoro stejně dobře jako ten svůj.
"Ty modré!" vypálí bez rozmýšlení, jakoby na tuhle otázku čekala.
Zarazím se. "A nemáte vy modré šaty? Nerada bych, aby došlo k omylu a někdo si mě spletl s maturantkou. Už do vaší třídy nepatřím," dodám smutně. Snažím se nepřipouštět si fakt, že nejsem součástí třídy v Praze a často se mi to daří, jenže když pak telefonuju nebo si píšu s někým z nich, tak to na mě padne.
"Vždycky sem budeš patřit!" ujistí mě. "Modré budou perfektní," kdyby v tu chvíli stála proti mně, tak na mě mrkne, tím jsem si stoprocentně jistá. "Nebo sis snad chtěla vzít ty zelené?"
"To jsem vážně nechtěla, ale mám třeba ty bordové," pokrčím rameny. Jistě, všechno jsou to šaty skládající se z korzetu a sukně, ale každé jsou originální a ty modré mají úžasný korzet, má vytvarovaný horní okraj a je na něm několik odstínů modré, a spolu s tmavě modrou hladkou sukní jsou dokonalé.
"Kdepak!" zavrhne můj nápad. "Hezky si vem ty modré."
"Ty něco chystáš," podezírám ji.
"Já? Ne. Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?" její hlas zní nevinně, ale mě neoblafne, poznám, když něco chystá a začínám se soboty děsit předem. "Já bych si s tebou strašně ráda dál povídala," oznámí mi, "ale musím končit a ty se určitě taky potřebuješ připravit na ten koncert."
"Jo, to je pravda," zhodnotím kriticky oblečení, které mám na sobě, tepláky, ač značkové a přivezené z Anglie, se rozhodně nehodí na koncert a vytahané tričko jakbysmet.
"Věděla jsem to," Míšin hlas zní vítězoslavně. "Tak fajn. Uvidíme se teda v pátek. Čekám tě v sedm před kulturákem, abych ti dala ty lístky. Ale ve čtvrtek ti ještě zavolám, abychom se domluvily. A taky budu chtít slyšet, s kým teda nakonec dorazíš."
"Jasně. Tak se měj hezky a těším se na tebe. Vlastně na vás všechny!" opravím se. "Pa, pa."
"Pa," Míša se se mnou taky rozloučí.
Vydám se do pokoje, kde se postavím před otevřenou skříň. Po několika minutách nečinného zírání jdu do vedlejšího pokoje za Emou. Potřebuju poradit, co na sebe.
"Emičko, zlatíčko," otevřu dveře.
"Neumíš klepat?" zamračí se na mě a snaží se rychle schovat barbíny, se kterýma si hrála.
"Promiň," hlesnu a posadím se na růžový přehoz její postele. "Nenapadlo mě, že nechceš, abych věděla, že si hraješ s panenkama. Proč to vlastně nemůžu vědět?" zajímám se.
"Protože kdybys to někomu řekla a dozvěděly by se to holky ze třídy, tak se mi budou smát. Ony si totiž s panenkama už dávno nehrajou!" vysvětlí mi.
Pousměju se, přitáhnu si ji k sobě a zastrčím jí pramen vlasů za ucho. "Víš, ty holky, co tvrdí, že si s nima nehrajou, tak lžou."
"Vážně?" podívá se na mě a její obličej se rozjasní.
Přikývnu. "Měla jsem spolužačku, která tvrdila, že si s panenkama hrála naposledy, když jí bylo šest. Ale jednou, byla stejně stará jako ty teď, přišla k nám a já jsem zrovna měla panenky rozkramařené po celém pokoji a nakonec to dopadlo tak, že jsme si s nima hrály, dokud nemusela domů."
"Znám ji?"
"Znáš," usměju se, "byla to Hanka."
"Ona ti pak pomohla s těmahle šatičkama, že?" sehne se pro světle fialové miniaturní barokní šatičky, které jsem ušila před dvěma rokama, protože jsem se opravdu hodně nudila. Tak jsem tedy zavolala Hance studující návrhářství a strávily jsme příjemné odpoledne šitím.
"A co vlastně chceš?" zajímá se Ema, proč jsem k ní tak nečekaně vtrhla.
Mrknu na ni. "Potřebuju poradit, co na sebe."
Sestřička hned ví, co bych si měla obléct. "Vem si to růžové tričko, to s těma prostřiženýma rukávama. A k tomu," na okamžik se zamyslí, "ty džínové kraťasy."
"Ty, které končí těsně nad kolenama?"
"Přesně ty," přisvědčí.
Zasměju se, když vidím veselé jiskřičky v jejích očích. "A jaké boty?"
Poškrábe se ve vlasech. "Ty růžové balerínky."
Pokývu hlavou. "Dobře."

"Tak co? S kým jedeš na ples?" zajímá se Monika, jakmile mě spatří v pondělí ráno v šatně.
Nedivím se, že je zvědavá. Nik mě totiž v pátek na koncertě ujistil, že se mnou pojede, ale já byla proti, přece jenom chodí s Gábinou a nechci radši ani domýšlet, co by následovala, kdyby se to dozvěděla.
"S kým bys řekla?" odpovím jí otázkou, aniž bych se na ni podívala.
"S Dominikem! Super!" sestřenka má nefalšovanou radost.
"Můžeš řvát ještě víc? Ve třetím patře tě určitě slyšeli špatně," utrhnu se na ni podrážděně a rychle se rozhlížím, ale naštěstí poblíž není Gábina ani žádná z holek, které by jí to řekly.
"Promiň," zachichotá se. "Jak dlouho tě musel přemlouvat?"
"Dlouho," ujistím ji. "Ovšem moje námitky, že by z toho mohl mít průšvih u Gábiny, odbyl mávnutím ruky," povzdechnu si.
"V čem je problém?" přimhouří oči a zpytavě si mě prohlíží.
Posadím se na lavičku. "Jenom ve mně. Prostě se bojím, aby mi Gábina neudělala ze života peklo, když se to dozví! Klidně si všichni myslete, že jsem paranoidní, ale oni spolu chodí! Viděla jsem je, jak se líbají."
"Já netvrdím, že se nelíbali, ale víš jistě, že to bylo oboustranné? Chci říct, co když jsi viděla jenom část toho, co se dělo? Třeba ho políbila, on byl zaskočený a to pak chvíli trvá, než člověk zareaguje," navrhne mi vysvětlení toho, co jsem nedávno viděla před školou.
"Já znám tu tvoji teorii a chápu, že se Nika zastáváš a věříš mu. Znáš ho dýl, nepopírám, ale ono je těžké uvěřit tobě a všem, kteří se ho zastáváte, když jsem to viděla na vlastní oči," snažím se jí poněkolikáté za těch pár dní vysvětlit.
"Dobře, necháme toho, tahle debata stejně nikam nevede. Ale já doufám, že po Praze budeš konečně věřit nám a ne svým očím," mrkne na mě.
Pobaveně zavrtím hlavou, hodím si batoh na záda a vyjdu ze šatny, Monika jde krok za mnou. Když dojdeme ke schodišti, zastaví nás Jonáš běžící za námi.
"Můžu s tebou mluvit? O samotě?" dodá s pohledem upřeným na sestřenku. Ta se ušklíbne a pokračuje v cestě do třídy.
"Co potřebuješ?" chci vědět a modlím se, aby neslyšel náš rozhovor, protože to by bylo zlé, moc zlé. Pochybuju, že by si to nechal pro sebe, natolik mu nevěřím.
"Půjdeš se mnou na rande?" vypálí bez obalu a zaskočí mě tím. Musím obdivovat jeho vytrvalost.
"Kam?" ptám se a ani se nesnažím předstírat zájem.
Jonáš na mě zírá vykulenýma očima, evidentně čekal, že ho zase odmítnu. "Do kina," dostane ze sebe.
"Dobře," souhlasím tedy. "Kdy chceš jít?"
"V pátek?" navrhne.
Kousnu se do rtu. "Tenhle pátek? To nemůžu. Jedu do Prahy na maturitní ples mojí třídy," musím ho zklamat.
"A v sobotu?" ptá se opatrně.
Zhluboka se nadechnu. "Víš, já nevím, kdy se v sobotu vrátím. Nemohli bychom jít příští týden? Třeba," snažím se rychle si vybavit, kdy píšeme jaký test, "hned v pondělí? Příští týden vlastně můžu kdykoliv," ujistím ho.
Rozzáří se. "Tak jo, v pondělí! No, nic, já musím běžet, máte tělák, tak čau," rozloučí se a utíká chodbou do tělocvičny.
Nechápu, proč mě všichni kluci zvou na první rande do kina. Začalo to Jasonem v Anglii, pokračovalo Dominikem a nejspíš skončí Jonášem, protože pokud mě ještě někdy nějaký kluk pozve na rande do kina, tak s křikem uteču. Běží mi hlavou, když stoupám po schodech do patra a mířím do třídy.
Nestačím se ani posadit na židli, natož abych si snad vytáhla češtinu, a sestřenka už vyzvídá, co po mně Jonáš chtěl.
Obrátím oči v sloup. "Pozval mě na rande," odvětím, "do kina,"dodám s úšklebkem.
"Přece s ním nemůžeš jít do kina!" hrozí se Monika.
"Ale ano, můžu! A taky že půjdu!"
"Ale co Dominik?" nechápavě na mě hledí.
Pozvednu obočí. "Mě nezajímá co Dominik. On může chodit s Gábinou, ale já nesmím chodit s Jonášem? Nehledě na to, že tohle je jenom kino! Nehodlám s ním okamžitě začít chodit," zamyslím se, "vlastně s ním nehodlám začít chodit nikdy."
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, že s ní nechodí?" rozčílí se.
Ušklíbnu se. "A kolikrát ty ještě potřebuješ slyšet, že ti nevěřím? A ano, znám tvou teorii," ujistím ji, když se nadechuje, aby mi mohla odporovat. Naštěstí právě zazvoní na hodinu a do třídy vejde profesorka, takže se nemůžeme dál dohadovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 19. června 2011 v 21:44 | Reagovat

tak zaprvý dík za věnování, i když nebylo potřeba a za druhý... sorry že to řikám tak na plnou hubu, ale to je kráááááááááva, by mě zajímalo co s tim vyvojákuješ aby mu konečně věřila, ale co... sedm kapitol, he, tam se dá změnit věcí (mluvim z vlastní zkušenosti s Blonckou, to se těš)
jo a to že přišla za ségrou, aby jí poradila co na sebe? tak tomu se dost těžko věří, to jsme doma nikdy nepraktikovaly a to je ségra jen o dva roky mladší
do pytle, tak dlouhej koment, cos napsala ty nezvládnu, už takhle nevim co kvokat... radši končim, byla to vyčerpávající kapitola!

2 Snowy Snowy | Web | 19. června 2011 v 23:33 | Reagovat

Tohle je uz vazne polovina knizky. Paani. A jinak zajimave, ale musim rict, ze Dominik i Jonas jsou mi strasne nesympaticti. Jestli ma byt aspon z jednim, tak v tech nasledujicich sedmi kapitolach bych ocenila odkryti nejakeho pekneho povahoveho rysu aspon u jednodho z nich:D. A snad se objasni i ty Alexiny nazory ohledne tech dvojich vztahu:)
A jinak, Silenej, ja nakupuju obleceni jen se sestrou (o rok starsi) a s mamou. Prece jen si nas mama vychovala k obrazu svemu, se stejnym vkusem, i kdyz ja ac s ne tak dokonalou postavou jako moje krasna sestra, jsem vetsi odvaz:D.

3 gigi gigi | Web | 20. června 2011 v 10:45 | Reagovat

Nooo... :D ...ne,super, gratuluju k takové důležité kapitole! :) ...oěpt napsáno pěkně, čtivě a prostě všechna ta různá pozitiva tady platí :D ...ale! Alexandru bych zabila! Znám sice tvrdohlavé lidi,ale ona je úplné pako! :D fakt je o té své pravdě přesvědčená trochu přespříliš...ale jinak asi nemám, co bych tomu vytkla :) takže jsem spokojená

4 Yuki Yuki | 20. června 2011 v 16:42 | Reagovat

Další kapitola po půl roce a něco, další bude taky tak po dlouhý době? :( :D Omlouvám se, nebudu komentovat jednotlivé kapitoly, by bylo divný :D Tahle se mi líbila, ale musím souhlasit s Gigi - moc si Alex stojí za svou pravdou, měla by brát v potaz i ty názory druhých :D To s tím oblečením, jak přišla za Emou mě dostalo, připomíná mi to mě a ségru a to jsme od sebe 13 let a 12km :D

5 wladka wladka | Web | 20. června 2011 v 20:20 | Reagovat

Hopi nie... Kyrian je clovek, ci co, ale ma stale svoje schopnosti...
je to po Ravynovi a Susan najskor

6 evi evi | Web | 22. června 2011 v 11:47 | Reagovat

No páni, já bych tu její mámu asi přizabila, nějak si to u mě nevyžehlila ani tou pozdější omlouvou. Ten táta je ale v pohodě. Alex je vážně trochu zaseklá v té nedůvěře, ale to už tak k literárním dílům patří. Další možností by bylo, že by mu uvěřila a on ji pak znovu zklamal - to je taky běžný motiv. Tak to já raději tohle, a ať se pak ukáže, že je Domonik fajn!:-)

7 Verča Verča | E-mail | 30. června 2011 v 22:02 | Reagovat

Hezký. Jsem zvědavá na pokráčko. Má Alex pravdu, nebo se plete? Hmm, kdo ví...:-)

8 Fanynka12 Fanynka12 | 27. října 2011 v 23:47 | Reagovat

Krásná kapitolka, bude někdy v budoucnu pokráčko? :-)

9 Hope Hope | Web | 28. října 2011 v 0:23 | Reagovat

[8]: určitě bude, neboj, jen nevím kdy, mno...kapitol bude celkem 15 ;o) ani míň, ani víc =o)

10 Fanynka12 Fanynka12 | 28. října 2011 v 15:23 | Reagovat

No tak to se už moc těšim ;-)

11 Murarik Murarik | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 17:29 | Reagovat

hej tak to je libovýýýýý

12 market market | 28. prosince 2011 v 19:37 | Reagovat

až teď jsem si všimla další kapitoly, která se ti opět povedla, jen tak dál

13 Selené Selené | Web | 26. února 2012 v 23:58 | Reagovat

krásnýýýý abude ještě nějaký pokračovaní????prosím, že ano?

14 Hope Hope | Web | 27. února 2012 v 11:37 | Reagovat

[13]: pokračování bude =o) tahle povídka bude mít 15 kapitol ;o)

15 Selené Selené | Web | 2. března 2012 v 21:49 | Reagovat

já vím , že to je velmi odemě neslušné a drzé:-( ale mohla bych se zeptat na kdy planuješ tady přidat 9 kapitolku vím,jsem hrozná a moc se omlouvám,ale jelikož jsem každy den koukám jestli něco nepřibilo..tak abych tady přišla pak najistotu:-( nezlob se prosím:-)

16 Hope Hope | Web | 2. března 2012 v 23:39 | Reagovat

Selené, nezlobím, ale bohužel to netuším =o( na kapitole se pracuje, ale má zatím stránku a jde to pomalu, takže opravdu nevím =o( promiň

17 Philippe Philippe | E-mail | Web | 7. března 2012 v 6:55 | Reagovat

Dobrej blog

18 Maysie Maysie | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 20:42 | Reagovat

Ach jo, jsem zmatená :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama