Láska si nevybírá

14. května 2011 v 23:36 | Hope


téhle povídce něco chybí, nejspíš konec, proto je velice pravděpodobné, že ji někdy dopíšu...chci ji dopsat už hodně dlouho a vím, co tam chci napsat, ale nějak mi to nejde spojit, takže to buď nechám takhle nebonapíšu druhou část...tahle má tři a půl stránky a já doufám, že se vám bude líbit...
začátek této povídky jste si mohli na konci února přečíst tady


Již při příchodu do budovy internátu ji zarazil pochechtávající se hlouček pěti o rok starších chlapců z jejich gymnázia. Nějak extra se jimi však nezabývala, neměla důvod. Zatím. Vyzvedla si tedy na vrátnici klíč od pokoje a zamířila vestibulem ke schodům, jež ji měly dovést k hlavní nástěnce, u níž se tísnil snad další tucet studentů, a výtahu. Smích spolužáků ještě zesílil, když procházela kolem nich. Jedinou její reakcí bylo stažení obočí. Měla divný a neodbytný pocit, že se baví na její účet.
Jakmile došla k nástěnce, dav se rozestoupil. Všichni měli na rtech pobavené úsměvy a bedlivě ji sledovali. Zírala před sebe, lapala po dechu a nemohla uvěřit vlastním očím. Zhluboka se nadechla, strhla fotografii a běžela ke schodům vedle výtahu, neboť i tam stáli smíchy se ohýbající lidé ukazující si na ni. Schody brala po dvou a přála si, aby to všechno byl pouhý sen. Bohužel nebyl.
V patře, v němž měla pokoj, který obývala spolu se spolubydlící, doběhla ke dveřím označeným číslem 58, vsunula klíč do zámku a doufala, že se opět nezasekne. V tom jí štěstí přálo. Vpadla do místnosti vymalované meruňkovou barvou, zavřela za sebou, opřela se o dveře a konečně si oddechla.
Ve chvíli, kdy byla v rámci možností klidná, se převlékla do starých džínů a svetru. Posadila se na postel, na níž předtím položila fotografii, a v očích ji pálily slzy. Věděla přesně, kdy byla pořízena.
Ve sprchách nikdo nebyl, na což čekala. Nerada se pohybovala ve společných prostorách, když se v nich nacházel někdo jiný. Neslyšela ani během těch několika málo minut nikoho přijít, ale to mohlo být způsobeno tím, že se její myšlenky potulovaly hodně daleko od internátu.
Zastavila proud vody a se zavřenýma očima, aby jí do nich nenatekla voda z právě umytých vlasů, se rukou snažila nahmatat osušku, jíž si nechala jako vždy pověšenou u sprchového koutu, ale jediné, co mohla chytit, byl vzduch. Překročila tedy schůdek, ihned poté uslyšela cvakání a smích. Otřela si oči, otevřela je a byla oslepena bleskem. Přímo proti ní stál Tomáš a zběsile ji fotil. Vedle něj pak byla Nikola, její spolubydlící a největší potvora na intru, která ji bůhví proč nesnášela, v jednom, držící v jedné ruce její osušku a chechtající se na celé kolo.
Dívka zamrkala a setřela slzy, které jí během vzpomínání stékaly po tvářích. To se stalo na konci září, téměř před třemi měsíci, a když konečně přestala mít strach, že by se ty fotky mohly někde objevit, tak se stane tohle. Tenkrát cítila strašné ponížení, stud a vztek, měla štěstí, že Nikolin smích přilákal několik dalších lidí teprve, když byla zabalená do osušky, oblečení totiž Nikola v náručí nedržela, a na odchodu ze sprch.
Zaslechla tón oznamující příchod nové zprávy a jako o překot se jala hledat telefon. Doufala, že to není pouze operátor, ten by ji v tuhle chvíli rozhodně nepotěšil. Naštěstí nebyl. Psal jí Patrik, její nejlepší kamarád, téměř soused a spolužák v jednom, který bydlel na stejném internátě jako ona, akorát o patro níž.
Při čtení se usmívala a ještě před koncem zprávy vycházela z pokoje a zamykala. Trvalo pár vteřin, než stála proti Patrikovi před společenskou místností v jejich patře. Telefon měla v kapse spolu s klíčem, fotografii, kterou strhla z nástěnky ve vestibulu, svírala v levé ruce, aniž si uvědomovala, že ji vzala sebou.
"Ahoj Kájo," zdravil již z dálky svou nejlepší kamarádku chlapec. Když však zahlédl dívčin výraz, poznal, že se muselo stát něco opravdu ošklivého. On byl jediný, kdo jí směl říkat Kájo, ale nyní se zdálo, že ho za toto oslovení uškrtí. "Stalo se něco?" zeptal se vážným hlasem.
"Ahoj," oplatila mu pozdrav. "Díval ses na nástěnku?"
"Kterou myslíš? U nás na patře jsem se na ni díval dvakrát za posledních pár minut," pokrčil rameny. Zatím nechápal její dotaz.
"A dole ve vestibulu?" na okamžik se zamyslela. "Kdy ses vlastně vrátil?"
"Dole jsem se nedíval, protože tam nebylo nic nového. A vrátil jsem se asi před dvaceti minutama. Proč? Co se děje? Karol, řekni mi to! Prosím!" použil zkráceninu jejího jména, na níž reagovala úplně normálně, nechtěl riskovat, že by se na něj mohla naštvat proto, jak jí říká.
Karolína k němu automaticky natáhla levou ruku, načež se posadila do jednoho ze dvou křesel, která byla na chodbě.
Patrik vytřeštil oči na fotografii a musel se také posadit. Nevěřil vlastním očím a nechápal, jak mohl někdo něco takového udělat, ovšem byl si téměř jistý, že ví, kdo tuto fotografii pořídil. "Nikola?" ujišťoval se ve správnosti svého odhadu.
Dívka přikývla. "Kdo jiný?!"
Chlapec s černými vlasy a zelenýma očima hlasitě vydechl a zaťal dlaně v pěst.
Nikola s Karolínou spolu v prvním ročníku vycházely naprosto bez problémů, byly kamarádky. Jistě, Nikola pro Karolínu nebyla nejlepší kamarádkou, toto místo již několik let patřilo Patrikovi, ale také nebyly pouze známé. Věděly o sobě spoustu věcí. Po Vánocích před více než třemi lety se Nika svěřila Karol, že se jí líbí Patrik. Ta jí to přála, měla je oba ráda a neuměla si představit nic lepšího než vztah mezi dvěma lidmi, na kterých jí tolik záleželo. Ovšem když se Nikola vyznala ze svých citů Patrikovi, narazila, on k ní necítil nic. Již nějakou dobu byl totiž zamilovaný do jiné dívky, které to však neřekl, neboť ji nechtěl ztratit. Nika si samozřejmě rychle domyslela, kdo je tou dívkou a tak se z přátelství stala rivalita, jež velice rychle přerostla v nenávist. Nikola nedokázala pochopit, jak může milovat tu tlustou holku, se kterou chodila do třídy a musela s ní být i mimo ni. Karolína neměla ponětí o tom, co tenkrát Patrik řekl Nikole, oba zatvrzele mlčeli, a tak si neuměla vysvětlit jejich náhlé odcizení. Nakonec se s tím smířila a nechala si líbit vše, co jí Nika prováděla. Ovšem tohle už bylo příliš!
"Káji, všechno je to moje vina," dostal ze sebe zkroušeně.
Dívka se zamračila. "Proč by to měla být tvoje vina? Řekl jsi jí snad, aby to udělala? Neřekl, takže toho nech! Prostě mě nesnáší a takhle mi to dává najevo!"
Chlapec se nadechl a chtěl jí říct pravdu, ale nemohl. Ne tady, na chodbě, kterou může kdykoliv kdokoliv jít a slyšet je. A tak raději změnil téma. "Máš na víkend něco?" zajímal se. Věděl, že se měl zeptat dřív a ne ve čtvrtek odpoledne, ale zapomněl na to.
Karolína se zamyslela. "Nemám. Akorát se chci podívat na jeden dva příklady na tu pondělní kompozici z matiky."
Viditelně se mu ulevilo. "To jsem rád. Víš, naši tě prosí, jestli bys o víkendu nepohlídala Vítka. Měl jsem se tě zeptat už na začátku týdne, já vím, jenže zapracovala moje skleróza."
Karolína mávla rukou. Věděla, jak snadno její kamarád zapomíná na pro něj nedůležité věci. "To je v pohodě. Kdy o víkendu?"
Patrik se podrbal ve vlasech. "To je právě to. Jde o celou sobotu a neděli."
Dívčino obočí vylétlo vzhůru. "Tak dlouho? Proč ho nepohlídáš ty? Jedeš na víkend domů, ne?"
"Jasně, že jedu, jenže mám v sobotu odpoledne zápas a ty přece víš, v kolik se z něj většinou vracím. Vždycky jdeme s klukama z týmu zapít výhru nebo prohru, kolikrát se vracím až ráno."
"Ale to pořád nevysvětluje, proč ho mám hlídat i celou neděli," podotkla.
"Rodiče v sobotu dopoledne odjíždí na narozeninovou oslavu, která se koná kdesi na chatě v jakémsi zapadákově, nějakého známého a vrátí se nejdřív v neděli k večeru. Vítka sebou neberou, protože tam nebudou žádné děti, takže potřebují, aby se o něj postaral někdo tady a vzhledem k tomu, že já nemůžu, tak to mám domluvit s tebou. Nedáš mi košem, že ne? Já totiž mamce řekl, že je to zařízené," nasadil kajícný výraz.
Dívka se tvářila mírně překvapeně, i když čekala, že něco takového udělá, protože kdyby ne, tak by to nebyl on. "Dobře. Máme být u nás nebo u vás?" Byl to celkem hloupý dotaz, neboť vždy hlídala jeho malého brášku, jemuž je sedm a chodí do první třídy, u nich, i když jejich domy byly sotva sto metrů od sebe. Pravda, dům Patrikových rodičů byl honosnější, větší a také pro hlídání Vítka vhodnější, neboť tam byl doma.
"U nás," usmál se. "Já věděl, že mě nezklameš. Večer se pak spolu můžeme podívat na ty příklady."
Pobaveně se zasmála. "Už vidím, jak se budeš večer učit, po tom, co se vrátíš z fotbalu."
"Budu! Slibuju," mrknul na ni.
Zavrtěla hlavou. Nemělo smysl se s ním o tomhle bavit, však ona mu to v sobotu připomene.
***
Domovní dveře se otevřely ještě dřív, než stačila stisknout zvonek. Pravda, příliš ji to nepřekvapilo, bývalo to tak téměř vždy.
"Ahoj Karolínko," zdravila ji s úsměvem paní Šimáčková. Měla ji ráda a stále doufala, že z jejího syna a jeho nejlepší kamarádky bude jednou pár.
Dívka se vřele usmála. "Dobrý den," Patrikovi rodiče byli skvělí a ona je brala téměř jako svou rodinu. Vítka, který se objevil v chodbě za svou maminku, tak brala také. Jen u Patrika se k tomu nedokázala přimět. Nemohla ho brát pouze jako bratra, nedokázala to, ale nehodlala v nejbližší době přiznat své city. Stále měla v živé paměti, jak to dopadlo tenkrát, když to málem udělala. "Ahoj Vítku," usmála se i na malého černovlasého chlapce.
"Čau!" oplatil jí a vrhnul se k ní. Karolína se sklonila, objala ho, narovnala se a s ním v náručí přešla přes práh.
"Ahoj Karolíno," pozdravil ji v rychlosti pan Šimáček, aniž čekal na odpověď. "Miláčku, já jdu vyjet s autem," políbil letmo manželku na tvář a už byl venku.
Maminka kluků si obula boty a naposledy zapřemýšlela, jestli má všechno. Jakmile usoudila, že opravdu nic nezapomněli, podívala se zpříma na dívku. "Prosím tě, kdyby se něco dělo a nezastihla bys nás na mobilech, tak na lednici visí číslo na pevnou."
"Jasně."
"Taky tě chci požádat, jestli bys s Vítkem neudělala úkoly. Včera se mu do nich nechtělo a dělat je zítra na poslední chvíli, to taky není dobré."
"To není problém," ujistila Vítkovu matku s úsměvem.
"K obědu jsem vám připravila řízky, akorát brambory se musí naškrábat. Na večeři si udělejte, co najdeš," žena mrkla na dívku.
"Nebojte. Při nejhorším nám něco přinese mamka, sama mi to nabídla," uklidňovala ji.
Zvenku se ozvalo zatroubení. Paní Šimáčková se naposledy naklonila ke svému mladšímu synovi, dala mu pusu, usmála se, pokynula hlavou Karolíně na rozloučení a byla venku stejně rychle jako její manžel před chvílí.
Dívka s úsměvem zavrtěla hlavou, zavřela dveře a s Vítkem v náručí šla do jeho pokoje. Nebyla blázen, aby ho nutila udělat si dopoledne úkoly. Usoudila, že to počká až po obědě.
***
Bylo devět hodin, Vítek již spokojeně spal ve svém pokoji, kam ho Karolína před chvílí odnesla, jelikož usnul u televize. Nyní seděla sama v obývacím pokoji, měla puštěný jakýsi pořad, který však nesledovala, protože si opakovala matematiku. Věděla, že tu kompozici příští týden napíše, neboť s tím nikdy neměla problém, ale nevěděla, co jiného by dělala, byla v celém domě v podstatě sama.
Zrovna přemýšlela, zda si má znovu přečíst těch několik stran popsaných samými číslicemi a neznámými nebo jít radši spát, když jí někdo zakryl oči a ona poděšeně vyjekla.
"Nekřič! Vzbudíš Vítka," promluvil pobavený hlas a ruce z jejích očí zmizely.
Karolína se otočila na gauči a po tváři se jí rozlil úsměv. "Patriku! Co tady děláš?"
Tmavovlasý chlapec se zasmál. "Já tady bydlím."
"To vím, ale vzhledem k tomu, že jste dneska vyhráli, tak bych tě nečekala. Rozhodně ne před půlnocí," pokrčila dívka rameny.
"Říkal jsem přece, že se vrátím brzy," posadil se na pohovku vedle své kamarádky.
Zadívala se na něj s významně pozvednutým obočím. "Vždyť víš, jak je to s tvými sliby, co se fotbalu týče. Cos vůbec řekl klukům, že tě nechali odejít?"
"Musím hlídat brášku," pokrčil rameny.
Karolína pomalu přikývla. "No, když je to tak…tak bych asi měla jít."
Vytřeštil na ni oči. "Tak jsem to nemyslel."
Usmála se. "Však já vím. Jen mě zajímalo, jak budeš reagovat." Na chvilku se zamyslela. "Takže se spolu budeme učit tu matiku, jak jsi prohlašoval?" škádlila ho stále s úsměvem.
Zvrátil hlavu. "Dneska už né. Vyhráli jsme. Budeme oslavovat," mrknul na dívku spiklenecky.
"Jak chceš slavit, proboha? A proč zrovna se mnou? To, že jste vyhráli, je sice super, ale asi to nedokážu ocenit tak jako tvoji spoluhráči," povzdechla si. "Měl jsi tam zůstat."
"I sezení na gauči a koukání na film je lepší s tebou než jakákoliv oslava s klukama," podíval se jí zpříma do očí.
Karolína se kousla do rtu. "Nedívej se na mě tak," zašeptala.
"Proč ne?" pousmál se a naklonil blíž.
"Ty víš proč."
Přikývl. Ano, věděl, že tenhle jeho pohled nemá ráda a také znal důvod, ovšem jen tehdy ji mohl políbit, ne jako kamarádku, ale jako holku, kterou miluje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 15. května 2011 v 10:58 | Reagovat

Mooooc pěkné. Pěkně si se rozepsala, jen tak dál.

2 Šílenej Šílenej | Web | 15. května 2011 v 11:09 | Reagovat

od "minule", kdys mi to poslala sice nepřibylo moc, ale stejně to byla asi nejlepší část, chlapec je vyčůranej!!!

3 nel-ly nel-ly | Web | 15. května 2011 v 15:05 | Reagovat

Je to takový roztomile pohádkový, osobně bych brala nějakej ten zvrat nebo ne tka předvídatelnej konec, ale pohádky k tobě, tak nějak jdou a napsaný je to krásně :)

4 NinaU. NinaU. | 15. května 2011 v 20:58 | Reagovat

Tyjo, poslední dobou jsem něco takového přesně potřebovala, takovýhle předvídatelný, ale hezký konec :-) Hlavně obdivuju, jak to dokážeš napsat. Snad poprvé tu píšu komentář, ale tvůj blog čtu poměrně pravidelně, takže hodně zdaru do budoucna :-)

5 evi evi | Web | 16. května 2011 v 17:23 | Reagovat

jj, na ten začátek si vzpomínám. Nějak pořád naivně doufám, že většina normálních lidí na koleji by Tomáše a Nikolu za tu fotku odsoudila, než že by se Karol smáli, ale asi je to fakt naivní. Ještěže Patrik to viděl jinak:-)

6 Hope Hope | Web | 16. května 2011 v 17:26 | Reagovat

evi, bohužel, podle toho, jak jsem poznala já lidi na intru a na koleji, tak by udělali to, co v téhle povídce

7 Snowy Snowy | 17. května 2011 v 23:34 | Reagovat

Samozrejme ze je pekna, dobre se cte, ale jak psala nel-ly, vetsinou cekam od povidky nebo knizky nejakou zapletku, i kdyz je to ve vetsine romanku jen hledani toho spravneho kluka. Ale vzhledem k tomu, ze je tohle jen napad a pokud ho v budoucnosti pouzijes, tak ho rozpracujes... takze rikam, ze se mi to libi, takovy splneny sen vsech holek - skvely, pekny sportovec, kamarad zamilovany do obycejne (tluste?) holky:)

8 Verča Verča | E-mail | 24. května 2011 v 18:32 | Reagovat

Hezký. Taková příjemná romantika.:-)

9 Yuki Yuki | 20. června 2011 v 17:13 | Reagovat

Přesně v ten konec jsem doufala ^^ A tak se lev zamiloval do jehňátka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama