Jak to vlastně bylo?

3. ledna 2011 v 22:57 | Hope |  Dvojčata z Nebelvíru
avatar
skoro po roce přináším 5.kapitolu k Dvojčatům, tuhle povídku sice čte málo lidí, ale já na ni i přesto nezanevřela a psaní mě bavilo...kapitolu mám napsanou už skoro 14 dní, nějak mě u taťky políbila múza...

a když už jsem u toho, ráda bych Vám popřála trochu opožděně šťastný Nový rok a vůbec celý rok 2011, ať se Vám v něm splní vše, co si přejete

kapitolu věnuji všem, kteří si ji přečtou


Byla hodina po půlnoci, hrad se nořil do tmy a ticha, neboť všichni studenti spali. Všichni až na jednu studentku Nebelvíru.
Anabel Watsonová se choulila v křesle ve společenské místnosti a pozorovala skomírající plameny v krbu. Snad po sté si přehrávala setkání s bývalým milencem své sestry. Bylo jí úzko, když viděla tu bolest a nenávist v jeho očích. Také ale měla vztek na Isabel, která snad ani nedokázala milovat nikoho jiného než sebe. Zároveň nechápala, jak můžou být tak strašně rozdílné, když jsou dvojčata.
Povzdechla si a potřásla hlavou, aby zahnala neradostné myšlenky. Nijak zvlášť ji nepřekvapilo, že se to nepodařilo.
Právě uvažovala, jestli už nemá jít spát, když se otevřel vchod do společenské místnosti a jím prošla tiše se smějící dvojice, o níž si myslela, že také spí. An okamžitě poznala zvonivý smích své spolubydlící, tudíž nebylo těžké si domyslet, čí byl ten druhý, hlubší smích.
Dívka se zastavila na místě, smích ji přešel. "Anabel? Co tady děláš?"
"Mohla bych se zeptat na to samé, měla jsem pocit, že jsi šla spát hned po večeři, protože ti nebylo dobře, Lily."
Zrzka zčervenala. "No...víš...já...potkala jsem Jamese, šli jsme se projít a..."
Tmavovláska v křesle zarazila její vysvětlování rukou. "Neříkej mi to. Nic mi do toho není," zahleděla se zpět do plamenů a ponořila do svých vzpomínek.
Lily se tiše rozloučila s Jamesem, nechala se políbit na dobrou noc a sedla si na opěrku křesla, v němž se choulila její kamarádka. Anabel vypadala zranitelněji než jindy, pokud to bylo vůbec možné. "Stalo se něco?"
Anabel pouze zavrtěla hlavou. Věděla naprosto jistě, že pokud promluví, všechno jí řekne a to nemohla udělat. Nechtěla, aby se opět pohádala s její sestrou. Možná to bylo divné, ale rozhodně to nedělala kvůli sestře. Té by naopak prospělo, kdyby jí někdo pořádně od plic řekl, jak jsou její činy špatné a jak moc ubližují lidem v jejím okolí.
"Bel, já tě znám. Něco se muselo stát, jinak bys tady neseděla v jednu v noci. Chováš se divně už od doby, co jsi přišla ke Třem košťatům. A určitě je za tím Isabel," pozorně sledovala její tvář z profilu.
"S Is to nemá společného vůbec nic," popřela dívka zrzčina slova, ale pohlédnout se na ni neodvážila.
Lily se ušklíbla. "To vykládej někomu, kdo tě nezná sedm let! Ani jednou ses na ni za celé odpoledne nepodívala, vyhýbala ses jí! No tak, pověz mi to, uleví se ti."
Tentokrát An otočila obličej k ní. "Potkala jsem v Prasinkách profesora Greye," šeptla.
Zrzka vytřeštila oči. "Cože?"
Modrooká dívka pokývala hlavou. "Spletl si mě s Is."
V zelených očích se zračil děs. Najednou si nebyla jistá, jestli chce slyšet zbytek. Tušila, že to muselo být zlé, protože jinak by tady neseděla jako hromádka neštěstí.
"Kdybys viděla, jak se na mě díval než jsem se prozradila. Ta zlost v jeho očích byla hrozná, bylo mi ho strašně líto! Ona mu zničila život! A on ji miloval," po tvářích jí začaly stékat slzy, "možná stále miluje. Jenže moje sestra," nedokončila myšlenku, nemohla.
"Jenže tvoje sestra si s ním jenom pohrála, jelikož snad ani milovat nedokáže," dopověděla za ni tedy Lily.
Anabel sotva znatelně přikývla a rozvzlykala se.
Lily objala kamarádku a snažila se ji utěšit. Zároveň však měla vztek na starší z dvojčat. Nechápala, proč všechny trápí, proč si pohrává s kluky. Stala se z ní bezcitná mrcha. A všichni, kdo se dostali do jejích spárů, byli pouze bezmocnými loutkami.
***
Isabel Watsonová se mračila na míchaná vajíčka, která si vzala k snídani. Nechápala, proč ji Anabel ráno ani nepozdravila. Jistě, nevycházely spolu a po většinu času spolu ani nemluvily, ale dobré ráno si popřály vždy. Právě uvažovala, že se jí na to při nejbližší příležitosti zeptá, když se proti ní posadil Sirius Black.
"Co se včera stalo v Prasinkách?" vypálila na něj.
Sirius se zamračil a pořádně se lokl dýňové šťávy. "Cože?"
"Mezi tebou a mou sestrou!" osvětlila mu.
Chlapec pokrčil rameny. "Nic se nestalo."
"Fakt?" zvedla obočí. "Tak proč se mnou nemluví? Cos jí nakecal?" z očí jí sršely blesky.
"Nic! Přísahám!" bránil se jejímu obvinění.
Is ho propalovala pohledem. Když stále neuhýbal očima, uznala, že nelže a proto byla docela znepokojená. V hloubi duše měla svou sestru ráda, i když by to veřejně nepřiznala, na to si až moc zakládala na své image bezcitné potvory, avšak i ona měla city. Musela zjistit, co se děje, ať to stojí cokoliv.
***
Anabel seděla u jednoho ze stolků v knihovně a vypracovávala úkol do přeměňování. Povzdechla si a otevřela jinou knihu, ve které, jak doufala, najde další informace k přeměnám člověka.
"Můžu s tebou mluvit?" ozval se za ní známý hlas.
An se pootočila a překvapeně ukázala na volnou židli u stolu. "Já myslela, že my dvě nemáme, o čem mluvit. Alespoň ty ses tak vždycky tvářila."
"Co se s tebou stalo? Chci zpátky svou sestru, která se na mě po probuzení usměje, popřeje dobré ráno a pak se opět uzavře do sebe," Is pozorně hleděla do stejných očí, které vlastnila i ona.
"Vážně tě zajímá, co se se mnou stalo?"
Isabel bez zaváhání přikývla.
"Včera jsem v Prasinkách potkala tvého bývalého milence," zamumlala mladší ze sester.
Isabeliny oči se rozšířily. "Rogera?"
Jedinou odpovědí na její otázku bylo Anabelino přikývnutí.
"A proto se mnou nemluvíš?" nechápala.
An se zhluboka nadechla. "Spletl si mě s tebou! A ten jeho pohled! Bože, kdyby jím dokázal zabíjet, tak jsem na místě mrtvá."
Isabel se nezmohla na jediné slovo.
"Proč jsi s ním vlastně tenkrát chodila?" nechápala Anabel.
Její sestra pokrčila rameny. "My spolu vlastně ani pořádně nechodili, jenom spali."
Mladší dvojče se znechuceně ušklíblo. Neměla ráda, když Is mluvila o věcech bez obalu. "Stejně to nechápu. Měla jsi ho alespoň ráda?"
"Měla," odpověděla po chvíli přemýšlení, "možná jsem ho dokonce milovala, ale pak se to nějak zvrtlo. Asi jsem zpanikařila, když začal mluvit o společné budoucnosti. Ovšem byl úžasný! Dokázal mi naslouchat, chápal mou touhu se odlišit, byl pozorný a miloval mě."
"Jak víš, že tě miloval?" An na ni hloubavě hleděla.
"Párkrát mi to řekl. A taky by mě těžko mohl nenávidět, kdyby mě nemiloval, nemyslíš?"
"Zničila jsi mu život, takže mám pocit, že nenávidět tě dost dobře může i bez toho, aby tě miloval."
"Já neměla jinou možnost. Musela jsem to udělat," zamumlala Is.
"Musela?" nechápala Anabel, co se jí tady její sestra snaží říct.
Vážně přikývla. "Kdybych to neudělala já, tak to udělá buď on sám nebo Bellatrix!"
"Co ta s tím má společného?" Anabelino obočí se stáhlo. Začínala z toho všeho mít špatný pocit.
"Jednou nás načapala. Bylo pozdě a my se loučili před jeho kabinetem, nedávali jsme pozor. Druhý den mě odchytla a oznámila mi, že mám tři dny na to, abych to oznámila. Jinak prý půjde za ředitelem, všechno mu řekne a zničí tak nás oba. Když jsem to pak řekla Rogerovi, tak s tím nechtěl nic dělat. Chtěl, aby to Bella řekla! Jenže já věděla, že tak by zničila jenom jeho a mě měla v hrsti. To jsem nemohla dopustit! Jenže můj plán nevyšel, jak jsem chtěla. Myslela jsem, že vyhodí mě a ne Rogera. Chtěla jsem, aby to tak bylo! Ale obě moc dobře víme, jak to nakonec skončilo, ředitel vyhodil Rogera, ten si ode mě nenechal nic vysvětlit a zmizel," převyprávěla Isabel sestře to, co do teď věděla pouze ona. An to nikomu neřekne, tím si byla jistá.
"Proč jsi mi to neřekla už tenkrát? Mohly jsme něco vymyslet spolu!"
"Já ale nechtěla nic vymýšlet! Nakonec mi to moc dobře posloužilo. Všichni si o mně myslí, že jsem mrcha a to já jsem. Kdybych nebyla, tak tě mám ráda," opět to byla ta stará Isabel, která od sebe všechny odhání a využívá je.
Anabel překvapeně vydechla. "Copak mě nemáš ráda ani trochu?"
"Záleží na tom? Je lepší, když si myslíš, že tě nemám ráda, ať je pravda jakákoliv."
"V čem je to lepší? Proč mi prostě jednou jedinkrát nemůžeš říct mám tě ráda? Proč? Já přece nebudu chodit po škole a všem to říkat! Neřeknu to nikomu!" přesvědčovala ji An s očima plnýma slz. Měla pocit, že i ta poslední jiskřička naděje zhasla.
"Víš co? Věř, že tě nemám ráda a nikdy jsem neměla!" s těmito slovy se Isabel Watsonová otočila na podpatku a odešla z knihovny, aniž by se otočila. Ona jediná však věděla, kolik ji to stálo úsilí a také byla jediná, kdo věděl, že se v Komnatě nejvyšší potřeby o pár minut později srdceryvně rozplakala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 4. ledna 2011 v 0:06 | Reagovat

Tak jsem teď všechny kapitoly přečetla znovu a nebyl to promarněný čas a rozhodně to nebyla nuda!!! V téhle povídce hodně dobře popisuješ pocity jak Anabeliny tak i Isabeliny, je to takové reálné! Přesto je opravdu těžké uvěřit, že dvojčata mohou být tak jiná a že se jeden sourozenec chová k druhému tak ošklivě, ať je to z jakýchkoli důvodů... ale je to jen povídka, i když samozřejmě,že někdy to takhle dopadá i v reálném životě...co se týká téhle kapitoly, byla vážně skvělá! Hlavně,jak si holky pokecaly. I když to pak Is zkazila, bylo dobré ukázat, že není jen bezcitná mrcha! Řadím tuhle povídku k dalším, které od tebe už čtu, zlato :) Pokračuj a drž se!

2 Šílenej Šílenej | Web | 5. ledna 2011 v 13:12 | Reagovat

to je ale mrcha! sice už si to moc vybavuju, ale něco málo přece...
btw bude dobře, když se zastavíš...

3 evi evi | Web | 6. ledna 2011 v 14:29 | Reagovat

koukám, že vztah mezi dvojčaty vážně není snadný. No a když si je pak lidi ještě pletou... Pěkné, jen tak dál:-)

4 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 2. června 2012 v 22:44 | Reagovat

Chtěla bych říct, že je mrcha, ale nemůžu říct, že je mrcha. Nicméně, píšeš skvěle, pokračuj, pokračuj! Budu tu slintat jako psík a čekat na další díly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama