Bradavický express

28. ledna 2011 v 0:00 | Hope |  Jako Romeo a Julie
avatar
dopsala jsem to sice za pět minut dvanáct, téměř doslova, ale stihla to dopsat =o)

tahle kapitola má hloupý název, ale ten původní Cesta do Bradavic, mi přišel ohraný, sama jsem ho totiž použila minimálně dvakrát! název se vlastně ani nehodí...proč? protože se v Expressu odehrává jenom část, ale co už

kapitolku chci věnovat Dromedce jako dárek k narozeninám, které dnes má =o) proto mi šlo o to, abych to dopsala, naštěstí se podařilo a já jsem na sebe patřičně hrdá, i když kapitola sama o sobě není dokonalá...
takže Dromedko, všechno nejlepší k narozeninám a doufám, že se ti kapitola bude líbit, když v ní máš hlavní roli =o)


Byl první zářijový den, slunečný a celkem teplý. Na nástupišti devět a třičtvrtě nebylo vidět dál než na metr, ale nikomu to nevadilo. Starší studenti zde tvořili hloučky bavící se mezi sebou. Ti, jenž nastupovali do prvních ročníků se drželi u svých rodičů a většinou byli rádi, že to nikdo nevidí.
Kimberley a Jackson Devonovi stáli spolu s Andromedou Blackovou a rodiči poblíž přepážky. Sourozenci se čemusi smáli, avšak Drom, která pro dnešek zvolila černou barvu vlasů, to nevnímala. Neustále se dívala ke vchodu na nástupiště a modlila se, aby její maminka, co nejdříve přišla. Neviděla ji sice pouze dva týdny, ale ty se jí nyní zdály nekonečné.
"Teddy!" zavolala Drom na svého synovce, jakmile si ho všimla.
"Teto," na tváři chlapce se světle hnědými vlasy se usadil široký úsměv.
Dívka se zatvářila útrpně. Neměla ráda, když jí říkal teto. Byla mladší než on a přišlo jí to přinejmenším zvláštní. "Neviděl jsi babičku?" zajímala se.
Zamračil se. "Babičku?"
"No, ano, svou babičku. Slíbila, že tady bude, aby se se mnou rozloučila, jenže ji nikde nevidím! Do odjezdu vlaku zbývá necelá čtvrt hodina a ona tady není!" začínala být nervózní, protože Andromeda Tonksová držela slovo.
"Ona se určitě ukáže, teti, neboj," poplácal ji chlácholivě po rameni a s úsměvem odkráčel za Victoire stojící se svými sourozenci o pár metrů dál.
Dívka se s povzdechem přesunula zpět ke své nejlepší kamarádce, která nenápadně sledovala Scorpia.
Kim si byla vědoma, že si toho Drom všimla, ale zároveň moc dobře věděla, že nikomu nic neřekne. Znala ji až příliš dobře. Ode dne nástupu do Bradavic se rozloučily vždy nanejvýš na dva měsíce prázdnin.
"Kim," strčila Drom do kamarádky loktem, protože jejím rodičům neuniklo, že je duchem nepřítomná a zamilovaně se usmívá. Naštěstí nemohli vidět, komu je úsměv adresován, neboť ho právě zahalila pára.
"To bylo o fous," zamumlala Kimberley, když se vydaly ke dveřím vlaku, do odjezdu zbývalo pět minut.
"To tedy bylo. Musíš si dávat pozor, jestli nechceš, aby na to vaši přišli takhle!" černovláska na ni přísně pohlédla.
Kimberleyinu odpověď přerušilo volání za jejich zády. "Drom!"
Andromeda Blacková se rychle otočila, neboť poznala, komu hlas patří. "Mami! Bála jsem se, že to nestihneš!" objala ji a šťastně se usmívala.
"Promiň, ještě jsem musela k doktoru," omlouvala se.
Dívka zpozorněla a odtáhla se. "K doktoru? Jsi nemocná?"
Žena se usmála. "Ale ne, nejsem. Byla to běžná prohlídka."
Drom však zahlédla v matčiných očích obavy. Ráda by se zeptala, co se děje, proč jí neříká všechno, ale nyní na to bohužel nebyl čas. Byla si však jistá, že se brzy dozví pravdu, protože ona se jen tak nevzdá.
"Mimochodem, zlato, vím, proč vybuchl náš krb," usmála se žena s hnědými vlasy protkanými šedinami.
Drom vytřeštila oči. "Cože? Vážně? Proč?" zajímala se nedočkavě.
"Mezi polštáři pohovky byla zapadlá hůlka. Evidentně stále funkční," jejím obličejem přelétl stín.
"Čí byla ta hůlka, mami?" zeptala se hnědooká dívka opatrně, tušila totiž, jaká bude matčina odpověď.
Andromeda jí pohlédla do očí. "Tvé sestry. Ve třetím ročníku ztratila hůlku a my ji nikdy nenašli, až doteď. Netuším však, jak je možné, že funguje. Možná nějaká zbytková magie, opravdu nevím," pokrčila smutně rameny. Vzpomínky na její první dceru byly stále velice bolestné, i po tolika letech.
Nástupištěm se ozvalo zapískání následované přibuchováním dveří Bradavického expressu.
"Mami, musím jít, ale večer ti napíšu!" slibíla Drom a nastoupila do vlaku.
"Na dopis se budu těšit!" ujistila Andromeda svou dceru a s úsměvem na tváři za ní zavřela. Vlak se dal do pohybu a ona jí mávala, neubránila se přitom myšlence, že ji možná vidí naposledy, ale nehodlala si tím kazit radost z toho, že stihla dorazit na nádraží dřív, než její milovaná dcera odjela.
***
"To nemůžeš myslet vážně!" vyjekla Drom, které samým rozčilením začaly vlasy měnit barvu z černé na zelenou. "Tenhle vlak není zase tak velký, aby sis mohla myslet, že na vás Jackson nenarazí! Je to prefekt! Čas od času prochází uličkou!"
Kimberley mrkla na kamarádku. "Od toho tady mám tebe."
Dívčino obočí se přemýšlivě stáhlo. I když byla velice bystrá, zrovna dnes jí evidentně něco unikalo. "To nechápu," pokrčila rameny.
"Milá kamarádko," objala ji s širokým úsměvem kolem ramen, "ty totiž mého bratříčka zabavíš."
"Zabavím? Čím? Na jak dlouho? On přece bere svou funkci vážně. Nikdy by se nezastavil uprostřed vlaku, aby se bavil se mnou," ušklíbla se.
"Tak budeš procházet vlakem s ním! Hlavně ho nenech jít nikam jinam než do jednotlivých kupé," nabádala ji.
"Kim," povzdechla si.
"Prosím," sepjala Kimberley prosebně ruce.
"Vypadá to, že nemám na výběr, pokud nechci, aby vás Jackson zaklel," slitovala se nad kamarádkou.
"Díky, díky, díky!" lípla jí Kim pusu na tvář a už upalovala chodbou za blonďatým studentem Zmijozelu, kterého milovala.
"Nemáš za co," zamumlala do prázdného kupé a vytáhla nejnovější číslo Jinotaje, které si sebou vzala, aby zahnala případnou nudu.
Právě ve chvíli, kdy četla jeden z článků, jejichž autorkou byla Lenka a upřímně se u něj bavila, ji vyrušil Jacksonův hlas. "Kim tady není?"
Drom zvedla hlavu a pohlédla na mírně se mračícího chlapce stojícího ve dveřích kupé. "Není," odpověděla naprosto zbytečně, neboť by ji nedokázal přehlédnout, kdyby tam byla.
Jackson se sám sobě nervózně zasmál. "Byl to blbý dotaz, já vím."
Dívka pobaveně přikývla. "Máš pravdu, byl. Nechceš si na chvíli sednout? Ráda bych ti něco řekla."
Pohlédl do chodby po své levé ruce. "Promiň, ale musím projít vlak," omluvně se usmál.
"A nemohla bych jít s tebou? Sedím tady sama a nemám co dělat," prosebně se na něj zadívala.
Chlapec si ji chvíli prohlížel. "No, tak jo," svolil nakonec a doufal, že toho nebude litovat.
Procházeli chodbou a Drom nevěděla, kde začít. Chtěla mu vysvětlit, jak to bylo s jejich krbem, aby si o ní i nadále nemyslel, že se to stalo díky její nešikovnosti. Nedokázala si vysvětlit, proč jí tolik záleží na jeho mínění, avšak v tuto chvíli jí to bylo víceméně jedno.
"Tak cos mi chtěla říct?" zeptal se, jakmile došli na konec vlaku, avšak Kim nikde nenašli.
Dívka si rukou prohrábla zelené vlasy. "No...víš...mamka přišla na to, jak je to s tím krbem."
Jacksonovo obočí vylétlo vzhůru a na okamžik se zastavil, aby na ni pohlédl. "To mě zajímá. Povídej."
Opět se rozešli úzkou chodbičkou.
"Mezi polštáři gauče byla zapadlá stará Dořina hůlka. Mamka sice neví, jak je to možné, ale evidentně to všechno způsobila ona," pokrčila Andromeda rameny. "Snad nějaká zbytková magie, nevím. Přece jen je už více než dvacet let po smrti," dívka posmutněla, vzpomněla si na Teddyho i na fotky své sestry a jejího manžela v jejich obývacím pokoji. Sice ji neznala, nikdy se s ní nesetkala, ale bylo jí těžko, neboť viděla, jak trpí její maminka, jediný člověk, jehož na tomto světě měla.
Chlapec se uchechtl. "Takže nejsi tak nešikovná, jak se na první pohled zdá. I když u vybuchnutí krbu bez pomocí hůlky by se dalo polemizovat nad tím, zda jde o šikovnost či opak," uznal.
Jeden koutek dívčiných úst se pozvedl v náznaku úsměvu. "Jsem nešikovná. Vím to já a všichni v mém okolí také, ale kdyby bylo v mých silách zničit krb, tak to udělám už dávno."
"O tom nepochybuju," zasmál se a hbitě uhnul před Dromedinou dlaní. Oba se vesele rozesmáli a rozptýlili tím dusnou atmosféru, která nastala díky neradostným vzpomínkám na dobu dávno minulou.
Zastavili se před kupé, v němž již seděla Kim spolu s Lily a Hugem, a najednou se jim nedostávalo slov. Nevěděli, jak se rozloučit, aby to bylo hodno jejich předchozího rozhovoru a následného škádlení.
"Tak…ahoj," prolomil nakonec relativní ticho Jackson.
"Ahoj," odvětila Drom a s mírným úsměvem sledovala jeho vzdalující se záda.
Ani jeden v tu chvíli nemyslel na to, že dívka, kterou chlapec hledal, sedí na polstrovaném sedadle a vesele se baví s kamarády.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Drom Drom | Web | 28. ledna 2011 v 1:47 | Reagovat

hihi, hihi..:D já mám takovou radost, že účinkuju v románu!! :D a ona je mi tak moc podobná..:D (zvláště s tou šikovností, že ano..:D)... a jen tak mimochodem, co je mojí mamince? (a když už sme u toho, nebyla spíš u léčitele než u doktora? :)) nechci, aby se jí něco stalo, tak toho nech..:) a i když tahle kapitola byla převážně o mně, stejně bych chtěla víc mě..:D je to sranda, takhle o sobě číst..:D
jo a abych nezapomněla, samozřejmě že děkuju za krásný dáreček a věnování!!! :) :) :-*

2 gigi gigi | Web | 31. ledna 2011 v 12:52 | Reagovat

Super, Hope:) musela jsem si sice přečíst i předchozí kapitoly,ale nelituju toho! Moc se mi tahle povídka zatím líbí, i když,dupa,máš tam pár chyb - ale jen drobnosti :). Btw, Drom, nebuď takový narcis! :D

3 Vea Bazisey Vea Bazisey | Web | 4. února 2011 v 11:06 | Reagovat

Páni, skvělá kapitolka, ale absolutně nevím o co go, takže si jdu přečíst i předchozí kapči. Jinak asi bys nespřátelila co? :-)

4 Šílenej Šílenej | Web | 9. července 2011 v 22:46 | Reagovat

jo, Drom, alespoň ta v povídce je fakt šikula, ale Jax si tu jednu výchovnou facičku zasloužil, škoda, že se jí vyhnul :D

5 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 3. června 2012 v 17:06 | Reagovat

Hope drahá, já tě zbožňuju! Spoustu té milé romantiky a i napětí! Že budeš pokračovat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama