Zjištění

21. listopadu 2010 v 17:40 | Hopísek |  Pouta minulosti
avatar
vidíte správně je tady další kapitola k Poutům minulosti, kterou si vyprosila Gigi...není to tak dlouho, co si přečetla celou tuhle povídku a začala se dožadovat napsání kapitoly...ovšem bylo to v době, kdy jsem neměla ještě dopsaný hihi trest pro Drom a měla jsem od ní zakázáno zveřejnit jinou povídku, pokud by to ovšem nebylo Jako Romeo a Julie, takže mi Gigi dala termín do dneška...odpoledne jsem si říkala: jo, do půlnoci času dost, jenže ouha, Gigi trvala na tom, že tady musí být do 19:00 mno, tak jsem se do dopsání kapitoly tedy pustila a z předpokládaných, kdysi tradičních, dvou stránek se staly skoro tři a čtvrt stránky...musím poznamenat, že se mi kapitola celkem i líbí

takže kapitolku věnuji v první řadě Gigi, která mě k ní vlastně dokopala, a v řadě druhé všem, kteří si ji přečtou a nezapomeňte, že mám, stejně jako Nel-ly, ráda vaše komenty =o)

první komentář si NEVYBÍRÁ! další bude kapitola k...mno, nevím čemu, ale řekla bych, že buď k Dvojčatům z Nebelvíru nebo k Život není pohádka a taky musím pracovat na společné povídce a pohádce do literární soutěže a asi by nebylo od věci napsat i 8. kapitolu k Srdci neporučíš...mno, mám toho dost a dost =o)

a v úterý nebo ve středu čekejte článek o HP 7, na nějž jdeme v úterý s Gigi, která se bojí, že nebudou místa, tak držte palce, aby byly ;o)

mno, a teď už konec mých řečí a můžete se pustit do čtení =o)


Anne s rukama zkříženýma na prsou stála před gobelínem a zírala na jména své sestry a neteře. Nedovedla si představit, že tohle před Shirley utají, i když před pár dny byla opačného názoru. Zaslechla klapnutí dveří, vzdychla, potřásla hlavou a vydala se naproti svému manželovi.
"Ahoj miláčku," políbil ji na uvítanou. "Stalo se něco?" zamračil se, když Anne jeho polibek neopětovala, jako to mívala ve zvyku.
"Ale nic," pokusila se o úsměv, který ovšem byl dost nepřesvědčivý.
Regulus se zašklebil a objal ji kolem pasu. "To bys mi mohla tvrdit, kdybych tě neznal."
Povzdechla si. "Shirley přijde pozítří na večeři."
"Já vím. No a?" na čele se mu udělala drobná vráska, jak se zamračil.
"Chtěla bych ji provést po domě a tak před ní nedokážeme schovat rodokmen," zoufala si.
"Jelikož tady nikdy nebyla, tak dokážeme. Prostě ho zakryjeme nějakým závěsem. Nic nepozná, uvidíš," přesvědčoval Regulus svou manželku.
Anne se netvářila přesvědčeně, ale neodporovala mu. Bylo to částečně i proto, že tomu sama chtěla věřit.
***
Malá černovlasá holčička seděla u stolu v malé kuchyni a kreslila si, zatímco její otec připravoval večeři. Děvčátko se zarazilo v polovině pohybu, pohlédlo na záda muže u sporáku a řeklo jediné slovo: "Pejska."
Sirius se mírně zamračil a pohlédl přes rameno. "Cože?"
Charlotte se nadechla. "Jak ses odpoledne v ZOO ptal, jaké bych chtěla zvížátko, tak bych si pžála pejska."
"A co na to říká maminka?" usmál se.
Lotte posmutněla. "Žíká, že jsem na něj malá."
"No, maminka má pravdu," pokýval muž hlavou a otočil hlavu zpět ke sporáku.
"Nemá! Ona nechce zvížátko od doby, co umžel Henly," v dívčině hlase byla zřetelně slyšet bolest.
"To byl pes?" zajímal se a vypnul sporák. Otočil se čelem ke stolu, rukama se opřel o pracovní desku linky za sebou.
Zavrtěla hlavou. "Toho si měla maminka blát. On měl pejska a ten umžel týden po něm, maminka povídala, že smutkem. Měla jsem stlach, aby mi taky neumžela, plotože jí moc chyběl," popotáhla.
Sirius několika rychlými kroky přešel k děvčátku a objal ho. "Neplakej, zlatíčko!"
"Maminka mi žekla, že nemohla umžít kvůli mně. Plý by mě nemohla nechat samotnou."
Černovlasý muž se pousmál. "Tys ji zachránila." Vybavil se mu Shirleyin obličej a nemohl nemyslet na to, jak hrozně mu za poslední roky scházela. Samozřejmě, nedržel půst, ale za celou tu dobu neměl žádný dlouhodobější vztah. Prostě na ni nemohl zapomenout. "Henry byl tvůj tatínek?" nedalo mu to, aby se nezeptal.
Charlotte se trošku odtáhla a podívala se mu do očí. "Ne. Tatínek o mně neví."
"A ty víš, kdo to je?" přimhouřil oči.
Přikývla. "A stlašně moc bych chtěla, aby o mně věděl. Plotože ho mám láda a ani mu to nemůžu žíct," opět popotáhla a dvě slzičky jí z modrých očí vyklouzly na tvářičky.
Sirius si ji opět přitáhl k sobě, něžně ji hladil po vláscích a přál si, aby pro ni mohl udělat víc. Dokonce ho napadlo, že by bylo skvělé, kdyby byl jejím otcem. Miloval tu holčičku stejně, jako miloval její matku. Na nepatrný okamžik se zarazil, jelikož ho napadlo, že by mohla být jeho dcerou, ovšem ihned tu myšlenku zaplašil.
***
Shirley se zhluboka nadechla a stiskla zvonek. Pomalu se začínala bát, že snad nikdo není doma a chtěla odejít, když se dveře od bytu otevřely. "A-ahoj, jdu pro Charlotte."
"Mamí!" ozvalo se z chodby za černovlasým mužem a malé děvčátko se vyřítilo z pokoje proti dveřím. Sirius ustoupil, aby mohla rovnou vběhnout do její otevřené náruče.
"Zlatíčko moje! Strašně se mi po tobě stýskalo!" ženě se v očích objevily slzy. Bylo to poprvé od Charlottina narození, co ji nechala tak dlouho samotnou, navíc v podstatě s naprosto cizím člověkem.
"Mně se po tobě taky stýskalo, maminko!"
Sirius se nadechoval, aby pozval Shirley dovnitř, když se z bytu ozvalo štěkání a v chodbě se objevilo smetanově zbarvené štěňátko.
Shirley zvedla obočí, s dcerkou v náručí se postavila, zahleděla se mu do očí a pousmála se. "Ty máš psa?"
"No," muž nevěděl, jak jí to říct a podrbal se ve vlasech.
"Ten je můj mami!" Charlottin obličejík se rozzářil.
Úsměv se z ženiny tváře okamžitě vytratil. "Cože?" probodávala Siria nevraživým pohledem.
"Pojď radši dovnitř," ustoupil ze dveří, protože zaslechl zvuk otevírajících se dveří v bytě pod tím jeho a nehodlal dělat té staré ježibabě divadýlko.
Shirley se nenechala dvakrát pobízet, také se s ním nechtěla dohadovat na chodbě. "Jaktože má Charlotte psa a já o tom nic nevím?!" spustila, jakmile za ní zavřel dveře a ona postavila dceru zpět na zem, ta se ihned vrhla k pejskovi a objala ho kolem krku, přičemž vyděšeně sledovala své rodiče.
"Nerozčiluj se, prosím tě," zlehka se dotkl jejího ramene, ale když na něj vrhla další ne zrovna pěkný pohled, tak se stáhl a raději začal vysvětlovat: "Předevčírem jsem vzal Lotty do ZOO a ona byla ze všech těch zvířat tak nadšená. Prostě jsem se jí zeptal, jaké zvíře by chtěla a ona mi pak večer odpověděla."
"A to tě nenapadlo se mě zeptat? Nenapadlo tě, že s tím třeba nemusím souhlasit? Že prostě nechci žádné zvíře?"
"Proč? Kvůli Henrymu?" položil Sirius otázku dřív, než ji stačil promyslet.
Rozčilení v jejím obličeji nahradilo překvapení. "Jak o něm víš?"
Černovlasé děvčátko, dosud tiše přihlížející, se nesměle ozvalo. "Maminko, plomiň! O Henlym jsem mu žekla já. Nezlob se!"
Shirley pohlédla na Charlotte sedící na zemi jen kousek od jejích nohů a musela se usmát. Ona byla její štěstí, její láska, její všechno. Milovala ji víc než cokoliv na světě. Hloubka a intenzita její lásky se dala srovnat s láskou k Siriovi. "Já se na tebe nezlobím, miláčku," dřepla si k ní, aby jí mohla políbit na čelo. "To ale nemění nic na tom," opět se narovnala, "že ses mě mohl alespoň zeptat. Nebo mých rodičů," dodala.
Jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu. "To jsem taky udělal. Byli nadšení."
Hnědovlasá žena se zhluboka nadechla, tohle tedy nečekala. "Dobře. Tak mi řekni, co jsem dlužná."
"Nic, je to dárek."
"Jasně. Od tebe pro Charlotte, ale my od tebe žádné dárky nepotřebujeme!" prohlásila ledově klidným hlasem.
Muž se krátce zasmál. "To v podstatě není dárek ode mě. Je od Johna a Mary."
Shirley překvapeně zamrkala. "Oni viděli Charlotte?"
"Samozřejmě. Přivezli Buddyho," kývl směrem ke štěněti.
Povzdechla si. "Fajn. Tak když nechceš peníze za...Buddyho, tak alespoň za hlídání Charlotte."
Zavrtěl hlavou. "Já peníze nechci! Mám jich dost."
"Tak co chceš?" zeptala se bez okolků, protože na něm jasně viděla, že něco chtít bude.
"Pojď se mnou na večeři."
"To myslíš vážně? Ty mi týden hlídáš dítě a chceš jenom, abych s tebou šla na večeři?" Shirley se mezi obočím objevila drobná vráska. Nedávalo jí to smysl, on se nikdy nespokojil s málem a nějak nedokázala věřit, že by se změnil.
Trhnul rameny. "Proč ne? Večeře s tebou bude určitě daleko lepší než nějaké peníze, ať jich je sebevíc."
"Ale bude to jenom večeře, ano?" ujišťovala se s důrazem na slově jenom.
Pousmál se. "Neudělám nic, co si nebudeš sama přát!"
Pokývala hlavou. "Dobře. Tak kdy?"
"Dneska?"
"Jsem pozvaná k Anne, promiň," věnovala mu omluvný úsměv, který na ní miloval jako spoustu dalších věcí. "Navíc chci konečně strávit čas s Lotte a taky bych ráda viděla svou neteř."
"Budeš z ní nadšená!" ujistil ji. "Je nádherná! Po Regulovi zdědila pouze oči, jinak je celá maminka," usmál se při vzpomínce na malou Biancu. "Hodilo by se ti to teda zítra?" nedovolil jí odvést řeč na jiné téma.
"Zítra by to šlo," potvrdila mu s úsměvem.
***
Shirley si toho večera oblékla blankytně modré šaty bez ramínek sahající do poloviny lýtek, jejich barva podtrhovala barvu jejích očí, a k tomu páskové boty stejné barvy. Malá Charlotte, jež byla také pozvána, na sobě měla černé kalhoty a světle růžovou halenku. Naštěstí se nejednalo o žádnou večeři s významnými lidmi, takže si to mohly dovolit.
Toho večera jim neotevřel skřítek, jak děvčátko očekávalo, nýbrž sama paní domu oděná do černobílých šatů.
"Ahoj, pojďte dál," vyzvala je s úsměvem a vypadala šťastná, že je vidí. Od své sestry si vzala sáčko, které měla oblečené přes šaty a od neteře bundu. Obojí potom podala čekajícímu skřítkovi, na něhož Charlotte upírala svá modrá očka a usmívala se.
"Charlotte, zlato, co kdybys šla za Jessem do pokojíčku a já bych zatím mamince ukázala dům," sklonila se k holčičce, jenž nadšeně přikývla a vyběhla do patra.
Shirley zamyšleně hleděla na místo, kde jí zmizela z očí a tak nebylo divu, že přeslechla, co jí říkala sestra.
"Haló, Shirley!" zamávala jí před obličejem dlaní. "Vnímáš mě?"
"Eh, samozřejmě. Jen jsem se trochu zamyslela."
Anne zavrtěla s pobaveným úsměvem hlavou. V tohle se ani za ty roky nezměnila. Ve škole se jí to stávalo poměrně často, ovšem nikdy ne v hodinách, což bylo podle jejího mínění jen dobře. Vždy chtěla patřit k těm nejlepším a nehodlala si to ničím zkazit, tudíž zamyšlenost musela počkat k obědu, do knihovny nebo kamkoliv jinam.
"Sirius mě pozval na večeři. Zítra," sdělila sestře mezi řečí, když jí ukazovala knihovnu.
Mladší ze sester se zarazila a s úsměvem na ni pohlédla. "Opravdu? Přijalas, doufám."
"Jistě. Jinak bych ti to ani neříkala. Dlužím mu to, celý týden hlídal Charlotte," pokrčila rameny, aniž by na sobě dala znát, jak moc se těší. To byla další věc, která jí šla, skrývat své pocity. I když Shirley měla pocit, že se jí to poslední dobou příliš nedaří.
Anne to pro jistotu nekomentovala a pokračovala v prohlídce.
"Co je tohle?" Shirley se zlehka dotkla těžké látky, která byla pověšená na zdi.
Její mladší sestra znervózněla. "To nic není. Prostě jenom závěs," pokrčila rameny.
"Anne, já nejsem hloupá! Proč bys měla závěs na zdi, kdybys pod ním něco neschovávala?" a než si toho stačila žena všimnout a jakkoliv zareagovat, odhrnula ho. "To je...?"
"Rodokmen Blacků," potvrdila Shirleyinu domněnku Anne neochotně. Teď mohla pouze doufat, že si nevšimne Charlottina a svého jména u vypáleného místa, kde kdysi bylo Siriovo jméno.
"Ale proč jsi ho přede mnou chtěla schovat?" zadívala se do modrých očí, stejných jaké měla ona sama.
"Já...nechtěla jsem...nebylo to úmyslné. Nenapadlo mě, že bys ho chtěla vidět," snažila se odvést její pozornost.
Shirley pozvedla obočí a zadívala se opět na rodokmen. Už už se chtěla otočit a pokračovat v prohlídce domu, když si všimla svého jména. Prudce se nadechla a ukázala prstem k místu, na němž zářilo její a Charlottino jméno. "Jak dlouho?" bylo jediné, co ze sebe dokázala dostat.
"Asi týden," pokrčila Anne rameny.
"Týden! To jsi mi nemohla něco říct?" pohlédla na ni s nevěřícným pohledem. "Co kdyby to viděl Sirius?"
"Alespoň by se to vyřešilo!" odsekla. "Jak dlouho mu ještě chceš tajit, že je Lotty jeho dcera? A co bys udělala, kdybys o tom věděla? Zase bys utekla? Zpátky do Ameriky nebo jinam?"
"To je snad jedno, ne?"
"Není! Já už tě nechci znovu ztratit!" přiznala. "Chybělas mi. Vím, že za tvůj první útěk můžu já a nedovolím ti znovu zmizet! Mám tě ráda."
"Ach, Anne! Taky tě mám ráda," přistoupila k ní a objala ji. "Ani já nechci ztratit tebe, ale nemůžu říct Siriovi o Charlotte."
"Jenže i kdybys odjela, tak tohle," mávla mladší žena ke zdi, "nesmažeš. Vaše jména tam zůstanou navždy. My s Regulem to před ním utajíme, ale nedokážu ti říct na jak dlouho."
"Děkuju. Já mu povím o Charlotte, jen si potřebuju být jistá, že to se mnou myslí vážně," svěřila se tiše.

------
Obrázek šatů, které na sobě měla Shirley, najdete v galerii.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gigi gigi | Web | 21. listopadu 2010 v 18:11 | Reagovat

Ježišmarja :D ty mě fakt jednou zabiješ :D tos tam nemohla dát i tu jejich večeři?! jako!!! :D ale ne, byla to moc hezká kapitola, hlavně jsem se zas úplně rozplývala nad Charlotte :) co se to se mnou děje,teda nechápu :D jinak Sirius opět naprosto dokonalý muž :)a co se Shirley týká... :D no...ne,jako chápu ji, že se mu to bojí říct, ale zas jako nemusí být k němu taková chladná, když se chlapec tak snaží :D jsem zvědavá na tu jejich "jenom večeři" :D

2 gigi gigi | Web | 21. listopadu 2010 v 18:12 | Reagovat

jo a moc děkuji,žes ji to napsala :) fakt moc pěkná kapitola :)

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 23. listopadu 2010 v 20:11 | Reagovat

nezapomeň, že se blíží uzávěrka prvního kola, kdo nestihne, nebo se neomluví, bude smazán... http://sussanah.blog.cz/1011/ls-zadani-prvniho-kola

4 Angel Angel | 24. listopadu 2010 v 7:44 | Reagovat

Srdci neporučíš prosím prosím

5 Šílenej Šílenej | Web | 28. listopadu 2010 v 13:58 | Reagovat

VÉČU, VÉČU, VÉČU!!! šup šup!!! myslim, že všichni chce číst ranďátko! ts, takhle to zase ukončit, to se nedělá! a ten pes mě dostal, zvlášť to jak to Sirka vykoumal :D

6 Hannah x) / Christie Hannah x) / Christie | 1. prosince 2010 v 21:17 | Reagovat

Juchu! Juchu! :D Krása! A hrozně se těším na další!Souhlasím s:[5]: :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama