Zářez na pažbě

7. listopadu 2010 v 11:15 | Hopísek |  Který svět?
avatar
13.kapitola


Právě jdu do knihovny, opět, dokonce i Lilly má strach, jestli jsem se nepraštila do hlavy, protože tam chodím skoro každý den, když mi něčí ruce zakryjí oči a u ucha mi zazní Siriův hlas: "Musíme si promluvit."
Usměju se. Jasně, pokouší se o to celý týden, od toho dne u jezera. "Dobře," souhlasím. "Kdy a kde?"
"Hned teď," odpoví mi stále šeptem, sundá dlaně z mých očí, chytí mě za ruku a vede chodbou pryč.
Dívky, jež míjíme na naši dvojici třeští oči, jedna se dokonce srdceryvně rozvzlyká a uteče.
Podívám se tázavě na Siria.
"Dlouhá a dávno zapomenutá historie," mávne nad tím rukou, ale já mám obavy, že to tak zapomenuté, jak se mi snaží namluvit, není, neboť černovláska volající za brunetkou ho probodne nepříliš přátelským pohledem, pohrdavě si odfrkne a pospíchá uklidnit vzlykající kamarádku.
Nemám však příležitost nad tím dlouho dumat, protože otevře jedny z dveří po levé straně chodby, kam jsme došli a zatáhne mě dovnitř, načež za námi rychle zavře. Nejspíš nechce, aby nás spolu vidělo víc lidí než je nutné, pomyslím si sklesle. A já husa si myslela, že ke mně něco cítí, jenže jemu jde pouze o jedno. Vždycky šlo! I tenkrát. Přesto, že tohle všechno vím, neodejdu. Jsem husa, hloupá zamilovaná husa!
"Lumos," zamumlá Sirius a osvítí tak malou místnůstku, téměř prázdný přístěnek na košťata, dostatkem světla.
"Proč jsme tady?" zajímá mě.
"Vždyť víš. Potřebuju s tebou mluvit," pokrčí rameny.
Opřu se zády o zeď, založím ruce na prsou a vyzvu ho: "Tak mluv."
Přistoupí o krok blíž. "Přemýšlela jsi o tom, co jsem ti řekl tenkrát u jezera?"
"Měla jsem snad?"
Vytřeští oči a já mám, co dělat, abych se nezačala smát, ovšem musím uznat, že zděšení mu taky sluší. "Samozřejmě!"
"K čemu by to bylo? Všechno už bylo řečeno! Nemá to smysl!" pokrčím omluvně rameny a na mé tváři není ani stopy po předešlém úsměvu.
"Jak to jenom můžeš říct? Jistě, že by to mělo, tedy má smysl!" přesvědčuje mě.
Zavrtím hlavou. "Nemělo, nemá a nikdy mít nebude!"
Chvíli mě mlčky pozoruje. "Myslíš?"
"Vím," hlas se mi zlomí.
Neodpoví, jediným krokem překoná vzdálenost mezi námi a přitiskne své rty na mé. Zaskočí mě tím, čehož bystře využije a pronikne jazykem do mých úst. Nebráním se, nechci se bránit! Zase v tom lítám a pořádně, snad ještě víc než dřív.
Ve chvíli, kdy mu chci omotat paže kolem krku, se prudce odtáhne. Tedy rozhodně ne dobrovolně! V jakémsi opojení si totiž ani jeden z nás nevšiml, že někdo otevřel dveře. Tím někým byl Remus.
"Moje sestra nebude tvým dalším zářezem na pažbě! Je ti to jasné?" cedí bráška skrz zaťaté zuby.
Takhle rozzuřeného jsem ho ještě neviděla, alespoň si to nepamatuji. Buď mi nevytanuly všechny vzpomínky nebo se opravdu nikdy nic takového nestalo.
"Ale bude!" vyvede ho z omylu Sirius a já mám pocit, že je to pouze špatný sen! Navíc Remus přestane ovládat svůj vztek a jednu Siriovi vrazí, ten se nenechá zahanbit a oplatí mu stejnou mincí, vmžiku se mlátí hlava nehlava, dokud mezi ně nevběhne James a nepokusí se je od sebe odtrhnout, neúspěšně, nutno podotknout.
Víc nevydržím, vyběhnu z přístěnku a pospíchám do nebelvírské věže, abych našla útočistě v naší ložnici a své posteli. Naštěstí jsem tady sama, což mi vyhovuje, holky by se vyptávaly a to bych zcela určitě nezvládla. Nemůžu uvěřit, že jsem mu tak hloupě naletěla i potom, co mi provedl tenkrát. Je to moje blbost! Měla jsem se od něj držet dál a stát si za svým, ale to já ne! Já se vždycky do něčeho uvrtám a pak toho lituju. Nejspíš to bude můj osud. Akorát doufám, že svého pobytu v kouzelnickém světě litovat nebudu.
***
Ani jednoho z Pobertů do konce dne nezahlédnu koutkem oka. Dokonce oželí večeři nebo si spíš zajdou pro něco do kuchyně. Remus se Siriem spolu nejspíš stále ještě nemluví a James se je snaží přimět k rozumu.
***
U snídaně mi neujdou vyčítavé pohledy dívek vzdychajících po Siriovi, které ho nyní něžně opečovávají.
Remus sedí vedle mě, včerejší "incident" zapudil můj vztek, sice jsem mu to neodpustila úplně, ale mluvím s ním, to je hlavní, a znechuceně si prohlíží bradavického Cassanovu. Nemyslím, že ho mrzí, co udělal, ale možná ho štve, že se všechny zajímají jen o něj, dokonce i dívka, jež Remus tajně miluje. "Idiot," zavrčí ve chvíli, kdy se zrzka líbezně usměje na černovlasého chlapce.
Protočím oči vsloup. Kdyby bráška nebyl zaslepený žárlivostí, musel by si všimnout, o co Ginger Thomasové jde! "Nerozčiluj se, nestojí ti za to," uklidňuji ho mdle, neboť ani mně není právě do smíchu.
"Ginger mi za to stojí!" brání ji zamračeně.
"Nemyslela jsem Gigi," ujistím ho.
Povytáhne překvapeně obočí.
Pouze trhnu neurčitě hlavou. "Reme, měl bys zajít za Pomfreyovou," změním téma a odvrátím pohled od hloučku proti sobě.
"Proč? On tam taky nešel!" odsekne.
"Jak jsi správně podotkl, Sirius je idiot. Dělá mu dobře, když se o něj ty nanynky starají a to má jenom monokl a roztržené obočí! Ty jsi na tom hůř, kvůli nateklému rtu huhláš a pořádně se nenajíš. Dokonce i modřina na čelisti vypadá hrozně. Navíc už celá škola ví, kdo byl důvodem vaší rvačky, takže je zbytečné, abys trpěl víc než je nutné," vyjmenuji mu nenadšeně, načež se zvednu a zamířím do vstupní síně, kde se opřu o zeď a ulehčeně vydechnu.
"Mel?" ozve se vedle mě Lilly. I s ní mluvím, nemůžu se přece zlobit věčně a navíc mi hrozně chybí nejlepší kamarádka.
Pohlédnu na ni s tázavě zvednutým obočím.
"Je to pravda? Oni se poprali kvůli tobě?"
"Hmmm," pokývu hlavou.
"Proboha proč? Remus se ještě nikdy s nikým nepopral, natož s Blackem!"
"Protože nás načapal, jak se líbáme. Musím přiznat, že já se nebránila a Remus řekl Siriovi, že nebudu jeho dalším zářezem na pažbě, jenže ten to zjevně plánoval jinak," odpovím zamračeně na její otázku.
"To mě mrzí!"
"Nemusí, můžu si za to sama. Asi mi přeskočilo, když jsem mu ty polibky opětovala. Mělo mi dojít, že budu jen další, která pro něj prolije litry slz," nepřítomně zírám před sebe a vzpomínám na těch pár chvil u jezera. Jestlipak i jeho tehdejší slova byla součástí plánu, jak mě dostat do postele?
"Ach, Mel! Vůbec nevím, co ti na to říct," povzdechne si Lilly.
Pokrčím rameny. "Neříkej nic," ukončím náš rozhovor a aniž bych řekla cokoliv dalšího, vyjdu na školní pozemky.
Vydám se bezcílně jedním směrem. Myslím, že bych spíš měla napsat pojednání do lektvarů, které máme zítra hned první hodinu, jenže na to zrovna teď nemám ani pomyšlení.
Asi po půl hodině mě to mé "bezcílné potulování" dovede na famfrpálové hřiště. Bohužel pro mě tam právě probíhá trénink nebelvírského družstva a všechny dívky, jež se ráno tak dojemně staraly o Siria, tam jsou taky. Očima bloudím po nejnižších řadách tribun a hledám nějakou, která by byla prázdná. Žádná taková tady samozřejmě není, protože holky sedí po dvou či třech, je zde ovšem jedna, kde sedí pouze zrzka a nepřítomný pohled jejích zelených očí je upřený kamsi do dálky. Bráška mě asi zabije, ale já to risknu!
"Ahoj," pozdravím ji, když překonám nevolnost z pohledu dolů a usadím se.
Povzdechne si a krátce na mě pohlédne. "Ahoj, Melanie."
Málem sebou trhnu, když mě osloví celým jménem. Takhle mě lidi oslovují hrozně málo, naposledy to snad byla mamka v tom druhém, budoucím světě. "Jak se máš?" snažím se zapříst rozhovor. Vzpomínám si totiž, že jsme se spolu v minulosti párkrát bavily.
"Docela dobře," pousměje se. "A ty?"
"No, nějak přežívám," pokrčím rameny. Mám jí snad vykládat, co všechno mě trápí? Že mě sžírá žárlivost a to i vůči ní? Dokonce i přesto, že vidím, o co usiluje?
Věnuje mi jeden omluvný úsměv. "Promiň."
"Za co se omlouváš?" podívám se na ni se zdviženým obočím.
Uchechtne se. "Myslíš, že jsem tak blbá, aby mi nedošlo, proč jsi neřekla, mám se skvěle nebo něco podobného? Za tvojí náladou jsem já a spousta dalších holek, jenže ty ostatní to vážně dělají kvůli Siriovi, kdežto já stále doufám, že na mě díky tomu začne," zarazí se, "jeden kluk žárlit," dokončí tiše a poměrně smutně, což mě překvapí, jelikož Gigi je živel, jež je málokdy bez nálady nebo úsměvu na tváři. A to je jenom dobře, kdyby totiž byla jako Remus, tak by snad nikdy s nikým nechodili. Počítám, že Gigi nebude mít s jednou jeho stránkou osobnosti problém. Její balící taktiky jsou známé po celé škole. Holky s ní chtějí kamarádit, protože mají dojem, že právě ona je schopná je naučit, jak správně mluvit s opačným pohlavím a nebýt při tom nervózní. Ty holky dělají dobře!
"Tím klukem je Remus, že?"
Vytřeští oči. "On to ví?"
Zavrtím hlavou. "Ne, samozřejmě, že ne, ale jeho city k tobě jsou...hm...řekněme...naladěny na stejnou vlnu."
"Nevšimla jsem si," ušklíbne se.
"Jo, to je mi jasné," prohodím spíš sama k sobě. "Oba musíte být úplně slepí, vážně. Removi nedojde, o co ti jde, když obskakuješ Siria a předstíráš, jak strašně ho nezbožňuješ a ty pro změnu nevidíš, jak žárlí!" na okamžik se odmlčím. "Počítám, že kdyby býval místo mě načapal bradavického Cassanovu líbat se s tebou, tak je od sebe určitě nedokáže odtrhnout sám James a oba by skončili na ošetřovně!" kousnu se do rtu, tahle představa se mi ani trochu nelíbí.
"Promiň," ozve se vedle mě Gigi přiškrceným hlasem.
Zmateně se na ni podívám. "Za co se omlouváš tentokrát?"
Nadechne se k odpovědi, ovšem já se ji nedozvím, neboť právě v tu chvíli mě něco obrovskou silou udeří do ramene. Před očima mi vytrysknou barevné hvězdičky.
"Omlouvám se! Já nechtěl! Vážně! Nebylo to schválně!" zastaví se přede mnou jeden z nebelvírských odrážečů, Charles Bergman, hnědovlasý pihovatý kluk s německými předky.
Pokusím se usmát. "Já vím. Neomluvej se. Přežiju to," zahýbu zkusmo rukou v rameni. Sice to neskutečně bolí, avšak nezdá se, že bych s ním měla něco víc. "Určitě je jenom naražené."
Charles si ještě chvíli sype popel na hlavu, ovšem když k nám doletí i James a zajímá se, jestli může trénink pokračovat a já si stále stojím za tím, že to nic není, odpoví: "Jasně," a konečně odletí.
Oddechnu si, i přesto, co jsem tvrdila mi není zrovna do smíchu. Zvednu se a dávám pozor, abych moc nehýbala s rukou. "Půjdu raději zpátky, tady je to pro mě nebezpečné," vysvětlím zrzce sedící vedle mě.
"Nemám jít s tebou?" ptá se starostlivě.
"Nemusíš, já to zvládnu," ujistím ji.
Zrovna, když opět stojím nohama pevně na zemi, a to doslova, zaslechnu rozčilený hlas nebelvírského chytače a kapitána: "Siriusi, kam to letíš, krucinál?"
Odpověď jeho nejlepšího kamaráda nezaslechnu, jelikož pokračuju pomalu v cestě k hradu. O to víc jsem překvapená, když mě někdo chytí za levou paži a mírně s ní škubne, aby mě zastavil. Bohužel je to ruka, která dostala potloukem. Z očí mi vytrysknou slzy, rychle se otočím a bez přemýšlení vrazím dotyčnému facku. Naštěstí jeho sevření povolí a já tak mohu vymanit ruku ze spárů Siria Blacka.
"Sakra! Proč mě hned fackuješ, když se chci jenom zeptat, jestli tě to moc nebolí?" mračí se a drží za tvář, kde má červený otisk mých prstů.
"Teď odpověď znáš a já se s ní nemusím namáhat," procedím skrz zaťaté zuby.
Sirius ke mně o krok přistoupí. "Znám," zašeptá a napřáhne ruku, polekaně trhnu hlavou dozadu. Jen se krátce zasměje, udělá další krok a prstem mi něžně setře slzy z tváře.
"Siriusi!" přeruší kouzlo okamžiku James letící naším směrem.
Povzdechne si. "Vždyť už jdu," prohodí sice, ale pořád stojí na místě.
Odvrátím se od něj a pokračuji v cestě do hradu. Vím, jak je pro něj a hlavně pro Jamese famfrpál důležitý a proto mě nepřekvapí, když ke mně doléhá rozezlený kapitánův hlas. "Sice seš můj nejlepší kámoš, ale to neznamená, že budeš porušovat pravidla tréninků! Copak si je nepamatuješ? Žádné rozptylování v podobě holek!"
"Od tebe to sedí!" odsekne Sirius. "Když je na tribuně při tréninku náhodou Evansová, tak hraješ jak ponocnej!"
Víc neslyším ani slovo. Buď jsem už příliš daleko nebo nasedli na košťata a letěli na hřiště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama