Štěstí netrvá věčně

7. listopadu 2010 v 0:20 | Hopísek
avatar
povídka napsaná do soutěže na tomto webu...
bylo možné si vybrat ze dvou témat prvního kola a já si vybrala: Padá hvězda (Něco si přej!)
měla jsem i betareadera ;o) patří jí obrovský dík...MOC DĚKUJU DROMEDKO!!!
mně se tahle povídka celkem líbila...kdysi, tak snad se bude alespoň trošku líbit i vám =o)

Jsem tady zase. Na tom malém paloučku v lese, odkud jsme tolikrát pozorovali nebe poseté hvězdami, a bylo nám spolu nádherně. Pamatuješ?
Tady ses se mnou tolikrát miloval a sliboval, že naše štěstí bude věčné. Odporovala jsem a měla pravdu. Vidíš? Tvrdils, jak budeme do smrti šťastní, prý zemřeme po dlouhém manželství plném lásky, se spoustou dětí a vnoučat kolem sebe. Ale právě v tom ses mýlil. Tak strašně moc! A tady jsem na tebe čekala v ten osudný den. Jenže ty jsi nedorazil… Odcházela jsem tehdy přesvědčená, že se stalo něco nečekaného, obávala jsem se všeho. Ovšem pravý důvod mi ani nepřišel na mysl. Nebo možná ano, avšak já ho zatlačila do pozadí, protože pouhé pomyšlení na to by mě stálo spoustu sil.
Při cestě domů jsem na to nemohla přestat myslet. A pak jsem zahlédla na silnici tvoji motorku. Světýlko naděje pomalu zhasínalo, jakmile se mi do podvědomí dostaly blikající majáčky. Všechno se ve mně sevřelo, doklopýtala jsem až k tomu místu a skoro nedýchala při svém dotazu, co se tady stalo.
Nehoda. Jo, to jsem si všimla, jenže čí? Jak se vede tomu člověku? Nechtěli mi nic říct! Nemohli, mě však bylo vše úplně jedno! Přemlouvání sice trvalo dlouho, zabral teprve fakt, že můj přítel má stejnou motorku. Dovedli mě k něčemu, co přikryté černým igelitem mohla být klidně navršená hlína. Jenže nebyla. Srdce mi zběsile bušilo a já vysílala k nebi jednu modlitbu za druhou, Bohužel, nebyly vyslyšeny!
Jakmile jeden z policistů odkryl temnou igelitovou plachtu, zatmělo se mi před očima. Ne, to nemůže být pravda! Proboha, ať je to pouhá shoda náhod! opakovala jsem si v duchu stále dokola, zatímco mě odváděli pryč.
Ještě dnes se mi občas ve spánku vrací ten obraz - tvé krásné modré oči zírající do prázdna a mírný úsměv na rtech, jež jsem tak strašně ráda líbala. Možná ses těšil, až mě uvidíš, sevřeš v náručí a něžně políbíš. Snad jsi přemýšlel, co ti to vlastně chci říct, jaké překvapení pro tebe mám.
Trápí mě výčitky svědomí. Neměla jsem naléhat, abys přijel, říct ti do telefonu, co mi vlastně je. Povědět, že se strachuješ zbytečně… jenže já chtěla, aby ses to dozvěděl tady.
Víš, jak ráda jsem s tebou jezdila na motorce? Od toho dne uplynul již rok a mě nikdo nedonutil sednout si na ni. Bojím se! Akorát by mi to ještě víc připomínalo tvou smrt. Naprosto zbytečnou a způsobenou mnou! Nesouhlasil bys, je mi to jasné, ale pravdu bych měla já. Můžu za tu nehodu, měli by mě za ni zavřít! Tvoje rodina trpí jen kvůli mně!
Nemusím ti připomínat, že se zítra vdávám, že? Tvůj bratr podlehl nátlaku rodičů a požádat mě o ruku, i když miluje jinou! Jsem mu za tu oběť vděčná, jenže ho nemiluju. Oba to víme, ale snažíme se tvářit jako šťastný a zamilovaný pár.
Nepřipustím, aby kvůli mně trpěl další člověk a proto jsem se rozhodla, co zítra udělám. Ne, nikdo a nic mě nepřinutí změnit toto rozhodnutí!
Mám krásné šaty, ale raději bych si je oblékla na svatbu s tebou. Není to možné, já vím, jenže je strašně těžké se s tím smířit! Milovala jsem tě, stále miluji a vždycky budu. Věř mi, prosím.
***
Stojím před oddávajícím v těch nádherných sněhobílých šatech, po nichž jsem toužila již tenkrát, když jsme se bavili o svatbě. Tehdy šlo pouze o prázdné tlachání, které by se, nebýt té nešťastné události, změnilo ve skutečnost a možná dřív než jsme plánovali. Neustále se v duchu ujišťuji, že udělám správné rozhodnutí, i když tím možná pár lidí překvapím a nejspíš jim i ublížím. Hlavně tvým rodičům, ale těm to snad vysvětlím. Malou budou moci vidět kdykoliv se jim zlíbí, ovšem jejich syna si prostě vzít nemůžu! Ne tohoto. Možná to bude vypadat jako scéna z nějakého hloupého romantického filmu. Vlastně celá tahle situace mi připomíná stupidní zamilovaný film.
Vaši rodiče nejspíš budou zklamaní, ale pochopí to, jsem si tím jistá! A on? Bude šťastný.
***
Jako už tolikrát sedím v houpacím křesle na verandě domu mých rodičů, naši dceru v náručí a pozoruji hvězdy. Kdybych věřila pohádkám, tak bys jednou z těch hvězd byl ty a možná zrovna ta, jež právě klesá k zemi.
"Podívej, padá hvězda," šeptám spící holčičce ve svém náručí. Až bude starší, tak ji ještě poradím: "Něco si přej."
Já mám přání. Vědět, že se mé splní, tak bych ho pošeptala do noci, ale bylo by to zbytečné, my dva se brzy nesetkáme. Protože já ji na tomhle světě nemůžu nechat samotnou. Promiň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | 20. června 2011 v 17:20 | Reagovat

Není co vytknout :) Spíš *to se mi líbí* za ten konec "já ji na tomhle světě nemůžu nechat samotnou" :)

2 Maysie Maysie | E-mail | Web | 23. září 2012 v 15:54 | Reagovat

Mám husinu. Měla si přát, aby se vrátil a to se mělo splnit! :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama