Slib a strach z výšek

7. listopadu 2010 v 11:10 | Hopísek |  Který svět?
avatar
8.kapitola


Posadíme se na jednu z tribun obklopujících famfrpalové hřiště, které je nyní prázdné, což je zcela vyjímečný stav, jelikož teď na začátku roku se většinou koná výběr nových hráčů pro další školní rok. Nesmím se podívat dolů, od malička se strašně bojím výšek! Sedím rovně jako kdybych spolkla pravítko a strachy se mi třesou kolena.
Zavládne naprosté ticho rušené občasným zaskřípáním, jehož původcem je vítr oprající se o tribuny.
Nejde mi do hlavy, proč jsem sem šla, vždyť ho nenávidím! Ode dne, kdy rozdělil mě a Severuse se s ním téměř neustále hádám, tedy ta holka, co tady byla, se s ním hádala.
"Proč jsi chtěl, abych se s tebou šla projít? Poslední dva roky se pořád hádáme!"
"TY se hádáš!" zdůrazní.
Obrátím oči v sloup. "Fajn, tak já," unaveně si promnu kořen nosu. "Takže když jsme si to tak krásně vyříkali, mohl bys mi odpovědět na otázku, ne?" vyzvu ho netrpělivě.
"Je mi s tebou dobře," pokrčí rameny.
"Siriusi!" zamračím se a můj hlas nezní dvakrát vlídně.
"Proč jsi na mě taková?"
"Jaká? Jenom mám prostě starosti, tak se nediv, že nejsem příjemná!"
"Mel, já nejsem tvůj nepřítel!" ujistí mě.
Krátce ironicky se zasměju. "Ale ani přítel!"
Mlčí. Nedivím se mu. Uvažuju jestli mám jít pryč hned nebo až za chvíli.
Z přemýšlení mě vytrhne jeho hlas. "Víš, co jsi mi slíbila v prvním ročníku?"
Nenadálá změna tématu mě překvapí. Zavrtím hlavou. "Ne."
"Slíbilas, že v tom sedmém se se mnou proletíš na koštěti."
Zamrazí mě. "Cože?" zeptám se slabým hlasem.
"Nepamatuješ si to?"
"Nic takového bych v životě neslíbila! Vždyť víš, jak se bojím výšek!"
"Měla bys ten strach překonat!"
"Co když spadnu?" ano, ráda bych se jednou proletěla a tak můj odpor slábne. Přece jenom to musí být nádherný pocit, když jste vysoko nad zemí, věškeré starosti zůstanou hluboko pod vámi, vítr vám čechrá vlasy a vy nemusíte myslet na nic jiného než na ten nepřekonatelný zážitek.
"Nespadneš! Nedovolím to!"
"Proč bys to dělal? Proč bys mě nenechal spadnout?"
"Protože tě mám rád!" vyhrkne.
"Tohle nemá cenu!" zvednu se a pohled zabodnu na nejvyšší bod tribuny.
Chytí mě za konečky prstů. "Mel, počkej!"
"Co po mně ještě chceš?" zeptám se otráveně.
"Leť se mnou! Jednou jedinkrát! Nic se ti nestane, slibuju!" psímu pohledu jeho očí se prostě nedá odolat.
"Dobře, ale jakmile budu chtít dolů, tak to uděláš a nebudeš mě přemlouvat!"
"Nebudu!" rozzáří se, vylítne na nohy, chytí mou ruku pevněji a vede mě dolů na hřiště, kde si přivolá koště.
Pomůže mi na něj nasednout, chytím se oběma rukama násady, která lehce vibruje a počkám až si sedne i on. Útroby mám stažené strachem a úplně se třesu, čehož si všimne i Sirius držící mě jednou rukou kolem pasu a vznese se s námi do vzduchu. Nemůžu se pořádně nadechnout, jak moc se bojím. Stoupáme stále výš a výš, nedokážu se soustředit na nic jiného než na popadnutí dechu.
"Siriusi," vydechnu slabě.
"Co se děje?" ptá se vystrašeně, když vidí barvu mého obličeje.
"Já...já...já nemůžu dý...dýchat,"dostanu ze sebe pracně.
Sirius okamžitě letí k zemi a co nejopatrněji přistává.
V okamžiku, kdy se moje nohy dotknou země a sesednu, mi z očí vytrysknou slzy a já se neovladatelně rozpláču. Sirius mě opatrně obejme, položím si hlavu na jeho rameno. Hladí mě po zádech a šeptá slova útěchy, která stejně nevnímám.
Když se po pár minutách alespoň trochu uklidním, zvednu hlavu a prohlédnu si mokrou skvrnu rozprostírající se mu na rameni. "Zamokřila jsem ti košili."
Koutkem oka pohlédne na své levé rameno, lehce se pousměje a mávne ledabyle rukou. "To uschne."
Rukou si otírám slzy, přičemž se snažím tou druhou dosáhnout na hůlku za páskem sukně. "Osuším ti ji!" nabídnu mu.
"Ale ne!" Zarazí mé počínání. "Ty máš vážně takový strach z výšek?"
Očima se zatoulám ke špičkám svým bot, zrudnu a nepatrně přikývnu. "Ale abych se začala takhle dusit...to se mi stalo poprvé."
"Bože!" zašeptá, přitáhne k sobě a přitiskne na svůj pevný hrudník, o nějž si opřu čelo a zavřu oči.
oooOOOooo
"No tak, Mel! Zkus to!" přemlouvá mě Remus.
"NE!" vřísknu, zamračím se, založím si ruce na prsou a naštvaně dupnu nohou, přičemž nedosáhnu onoho kýženého výsledku, protože rozčilené dupaní tlumí zelenající se tráva, jíž je celé hřiště pokryté.
Bráška s Jamesem a Siriem se rozesmějí hurónským smíchem a to mě namíchne ještě víc.
"Čemu se smějete?" ptám se, ale nejsem si tak úplně jistá, že toužím znát odpověď.
"Tomu tvému výrazu, milá sestřičko!" dostane ze sebe Rem. "Proč to nevyzkoušíš? Hoochové ses taky vymluvila! Prý ti není dobře! Jo, to jsem viděl!"
"Ty víš, proč!" upozorním ho.
Protočí panenky. "Jo, jo, ten tvůj údajný strach z výšek! Proboha, neumíš si vymyslet lepší výmluvu?" zeptá se otráveně.
Na obličeji se mi usadí ublíženecký výraz, vrhnu na něj poslední znechucený výraz, nejraději bych na něj však dětinsky vyplázla jazyk, a uteču zpátky do hradu.
Vpadnu do ložnice a s hlasitým vzlykotem dopadnu na postel. To, že někdo přišel vnímám až s jeho posazením se a obejmutím kolem ramen.
"Melanie, co se stalo?" příjemný dívčí hlas patří Lilly Evansové.
Popotáhnu. "Remus s klukama se mi smáli!" svěřím se.
"Proč?" zděšený tón jejího hlasu se nedá přeslechnout.
Posadím se a zabodnu pohled před sebe. "Mému výrazu, když jsem odmítla letět na koštěti."
"Ty ses nechtěla proletět?"
Přikývnu. "Mám strach z výšek!" stala se první osobou kromě rodiny, která to věděla a v ten den se z nás doopravdy staly nejlepší kamarádky. Jistě, přátelství mezi námi dvěma existovalo už před tímhle, ale teprve teď se stalo tím pravým nefalšováným kamarádstvím na život a na smrt.
---
Je hodina tělocviku, učitelka chce, abych vylezla až na samotný vrchol žebřin, jenže já to nedokážu. Nenechá si vysvětlit, proč nahoru nemůžu a tak, jakmile jsem tam, letím hezky zase zpátky dolů. Problém je, že jsou tam obyčejné žíněnky a přistání, i když po pádu z nějakých dvou tří metrů, je docela tvrdé. Nemůžu se ani postavit. Hrozně mě bolí záda.
Tělocvikářka běží do kabinetu volat záchranku. Dorazí rychle a já ležím víc než týden v nemocnici, kde mi během dvou dní udělají plno vyšetření. Naštěstí to odnesu jenom lehce naraženou páteří.
Třetí den přišje učitelka a přinese mi obrovskou čokoládu. Hezky se mi s ní povídá a ona konečně vyslechne mé důvody. Už nikdy nemusím lézt do žádných výšek a i přesto mám na vysvědčení vždycky jedničku.
oooOOOooo
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MysteryBrigitte MysteryBrigitte | Web | 6. září 2012 v 20:22 | Reagovat

Blbka.. Taky se silene bojim vysek, ale nedokazu si predstavit, ze bych vydrzela tak dlouho cekat, nez bych se proletela na kosteti.. Touha by byla silnejsi nez nejaky strach. A ta ucilka ji mohla pri padu chytit.. Blba cokolada za tyden a neco v nemocnici neni moc dobra omluva xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama