Siriova pomoc padající hvězdě

7. listopadu 2010 v 11:30 | Hopísek |  Pouta minulosti
avatar
8.kapitola


Stál před domem manželů Benettových a naslouchal hlasům, jež z něj vycházely. Uvnitř bylo rušno a Sirius váhal, zda přece jenom neodejít. Dnes ráno, jakmile se probudil, rozhodl se, že té padající hvězdě s plněním svého přání pomůže a proto tady teď už deset minut stál.
Pomalu zvedl ruku ke zvonku, zhluboka se nadechl, stiskl ho a nervózně přešlápl. Slyšel, jak nějaká holčička volá, že otevře a rychle sbíhá schody, aby ji nikdo nepředběhl. Shirley děvčátko nabádala k opatrnosti.
Dveře se otevřely a v nich stála malá modrooká usmívající se holčička, černé vlásky spletené do dvou copánků. Ve chvíli, kdy si uvědomila, kdo stojí na dvorku, její úsměv zmizel, oči se rozšířily poznáním a překvapením. Naklonila hlavu na stranu, pečlivě si ho prohlížela a srovnávala s fotografií, jež našla své čestné místo v rámečku na polici s jejími knihami.
"Ehm, ahoj," pozdravil rozpačitě Sirius, nyní pod jejím zkoumavým pohledem si připadal ještě víc nesvůj.
"Doblý den. Vy jdete za maminkou?" přeptala se pro jistotu a narovnala hlavu.
"Asi ano," připustil váhavě, "pokud se tvoje maminka jmenuje Shirley?"
Charlotte přikývla a zavolala do hloubi domu: "Mami, je tady ta...," zarazila se uprostřed slova, rychle poplašeně se podívala koutkem oka po Siriovi a pokračovala, "tamten pán!" dokončila.
Shirley se právě při posledním slově objevila vedle své dcery a tvářila se snad překvapeněji než Charlotte před chvílí. "Co tady děláš?" vydechla nevěřícně.
"Potřebuji s tebou mluvit."
Shirley ustoupila ze dveří a vzala s sebou i malou Charlotte. "Pojď dál," vyzvala ho, načež obrátila svou pozornost na dcerku, která nedokázala spustit oči z právě vcházejícího muže, přidřepla si k ní a musela ji přinutit, aby jí věnovala, alespoň špetku pozornosti. "Zlatíčko, jdi, prosím tě, k sobě do pokoje, ano?"
"Dobže," souhlasila a poslušně se vydala po schodech do druhého patra.
Shirley pokynula Siriovi, aby ji následoval, ten se však nepohnul z místa a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí.
"Ty máš dceru?" vyhrkl nevěřícně.
"Ano, mám."
"Jak se jmenuje?" pokračoval ve výslechu.
"Charlotte," Shirley se jeho otázky přestávaly líbit.
"Kolik jí je?"
"Tři," zamumlala a doufala, že tímhle jeho výslech skončil.
"Kdo je její otec?" mračil se a upřel na mladou ženu pohled bouřkových očí.
"Do toho ti nic není!" odsekla.
"Já bych řekl, že je!" v obličeji měl přesvědčený výraz.
"Nemyslím si! Jestli ses přišel hádat, tak můžeš zase odejít! Já mám plno jiných věcí na práci a nebudu čas zabíjet hádkou s tebou!"
"Nechci se hádat! Chci s tebou mluvit!" ujistil ji rázně.
Přimhouřila oči. "Tak mluv!" vyzvala ho.
Stáli v chodbě proti sobě a vzájemně se meřili vzteklými pohledy.
"Nešlo by to jinde?"
"To by tedy nešlo! Mluv nebo jdi!"
"Shirley, já jsem přemýšlel," zarazil se.
Ani netušil, že jí nahrál na jízlivou poznámku. Pozvedla obočí nad pravým okem. "Ty už ses to naučil?"
Zatnul ruce v pěst, ale rozhodl se její poznámku ignorovat. "Přemýšlel jsem o nás dvou. Já tě miloval už na škole a pak po té Jamesově svatbě jsem doufal, že by mezi námi mohlo být i něco víc."
"Sám sis vybral! Mohl jsi mě zastavit! Do poslední chvíle jsem se otáčela a věřila, že dorazíš!" s posledním slovem se jí na tvář skutálela slza.
Přitáhl ji k sobě a ukryl ve své náruči, ani se nebránila, pouze přitiskla obličej k chladné kůži černé bundy a nosem nasála jeho vůni, kolena se jí podlomila. Pevně ji držel a snad si toho ani nevšiml.
"Já si nebyl jistý, jestli by jsi o to stála," zamumlal a pohladil ji po vlasech.
"Stála," špitla a trochu se od něj odtáhla, aby mu mohla pohlédnout do očí.
Po tváři se mu rozlil něžný úsměv. Sklonil se k ní a políbil ji. Polibek se s každou další vteřinou stával hlubším, naléhavějším a vášnivějším.
Sirius na nepatrný okamžik polibek přerušil, aby se nadechnul a Shirley si uvědomila, že tohle prostě nejde. Nemůže zase ztratit hlavu.
Vyprostila se z jeho objetí a ustoupila těch pár kroků, které ji dělili od zábradlí. Opřela se o něj zády a pomalu zavrtěla hlavou. "Tohle nemůžeme," hlesla a opět musela bojovat se slzami, které se za každou cenu chtěly prodrat zpod víček.
"Proč ne? Copak ty mě nemiluješ?" vyptával se nechápavě.
"Miluju, ale tohle prostě nejde! Já mám závazky! Nejsem sama, teď už ne! Nemůžu se zhroutit jako tenkrát!" nekřičela, pouze důrazně mluvila.
Pohnul se, chtěl se k ní přiblížit, ale cosi v jejím pohledu ho zastavilo. "Prosím tě, neodháněj mě od sebe."
"Tohle dělám?" nevěřícný podtón se jí usadil v hlase.
Přikývnul.
"Tak to promiň, ale jinak to nejde. Nesmím ztratit hlavu a chovat se jako poblázněná puberťačka, moje dcera mě potřebuje!"
Černovlasý muž si ji beze slova prohlížel a došel k rozhodnutí, že na ni musí opatrně, musí si získat její důvěru, aby byla ochotná vzít ho na milost a uvěřit jeho lásce.
"Můžu tě pozvat na večeři?"
"Ne," zazněla rozhodná odpověď.
Sirius svou otázku zformuloval tedy jinak. Byl si téměř jistý, že na všechno řekne ne. "Měla by jsi něco proti tomu, kdybych tě pozval na večeři?"
"Ne," odpověděla dřív, než si stačila uvědomit pravý význam jaho otázky.
Vítězoslavně mu blýsklo v očích a široce se zazubil. "Fajn, takže zítra v šest tě vyzvednu a vem si něco formálnějšího," a rychle zmizel z domu, aby se s ní nemusel dohadovat.
Shirley stála pořád opřená o zábradlí a nevěřícně lapala po dechu. Nedokázala uvěřit, že je opravdu tak pitomá.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 14:39 | Reagovat

Šikula :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama