Seznamování

7. listopadu 2010 v 1:27 | Hopísek |  Život není pohádka
avatar
3.kapitola


Christine nepřítomně pozorovala třpytící se vidličku, jíž svírala v ruce a od níž se odráželo světlo ve Velké síni.
V mysli si vybavila, jak by vypadala tato večeře v Kruvalu. Seděla by u jednoho z mnoha stolů rozestavěných po místnosti, jídla by se ani nedotkla, což neudělala ani tady, avšak z úplně jiných důvodů. Tady se nemusela bát, že se ji pokusí někdo otrávit.
Blondýnka si velice živě představila reakci rodičů až se dozví, do které koleje se dostala. Budou zuřit. Určitě se to neobejde bez nadávek a kleteb. Nakonec ji opět pošlou do Kruvalu, kde by se dočkala spousty urážek a úskoků od spolužaček, které ji nikdy neměly rády a ona nechápala proč.
"Christine půjdeme?" zaklepala jí Tamara na rameno.
Christine pouze příkývla na souhlas, zvedla se od stolu, ale nerozhodně se zastavila ve dveřích a ohlédla se k profesorskému stolu.
"Co se děje?" zajímala se Lauren, která si jako první všimla, že nejde za nimi.
"No...já...myslela jsem," nevěděla, jak pokračovat, pouze několikrát bezhlesně otevřela pusu a opět ji zavřela. Něco ji zastavilo, snad šestý smysl a ona tušila, že by ho měla poslechnout, ale netušila proč. Rozluštění této záhady jí poskytla profesorka McGonagallová, která se k ní hnala přes Velkou síň.
"Slečno Malfoyová!" rozléhal se profesorčin hlas téměř prázdnou síní. Nyní ji zaregistrovaly i Tamara s Lauren a pochopily, co jim Christine chtěla říct.
"Ano, paní profesorko?" zeptala se, když byla dostatečně blízko.
"Zapomněla jsem vám říct, s kým budete obývat ložnici. Jelikož není místo v žádném pokoji, kde jsou studentky pouze šestých ročníků, tak budete tady spolu se slečnami. S nimi je tam ještě slečna Evansová a slečna Woodová, ta chodí také do šestého ročníku, avšak věž není nafukovací," pokrčila rameny.
"Dobře. Děkuji, paní profesorko," zamumlala.
Žena se opět vydala ke stolu, u něhož se nacházela stále ještě většina profesorkého sboru. Christine se otočila zpět k dívkám a následovala je k obrazu Buclaté dámy. Zde dostala podrobný výklad toho, jak jsou jednotlivé společenské místnosti zabezpečené.
Prošly dovnitř a došly ke krbu, kde seděli Pobertové, kteří zůstali Christine zatím nepředstaveni, o něčem s dívkami debatovali a jí si nevšímali, tak se opatrně rozhlížela po místnosti a měla pocit, že ji každý sleduje.
Přemýšlela, zda jsou všechny společenské místnosti na hradě stejné.
Odpověď na nevyřčenou otázku jí poskytla Lilly, právě sestupující ze schodů vedoucích k ložnicím, kam odvedla první ročníky. "Vítám tě v nebelvírské společenské místnosti, Tine. Každá společenská místnost je jiná a my vlastně nevíme, jak ty ostatní vypadají. Jistě, teoreticky bychom tam mohli s některým ze studentů, který do oné koleje chodí, ale všichni si raději to své tajemství střeží."
"Ty umíš číst myšlenky?" vychrlila první otázku, která jí přišla na mysl.
Lilly se zarazila. "Ne! Proč?"
"Já totiž právě přesně nad tímhle přemýšlela."
"Aha," zasmála se úlevně. "Já jenom myslela, že by tě to mohlo zajímat. Většinu nových studentů to zajímá," pokrčila rameny.
Chris se pouze mírně usmála, jelikož její odpověď přerušila dívka vpadnuvší do místnosti otvorem.
"Lilly!" vřískla a o několik okamžiků později již objímala zrzku.
Rozlil se jí po tváři vřelý úsměv. "Ahoj Mandy."
Mandy ji pustila, o krok ustoupila a znalecky si ji změřila od hlavy k patě. "Vůbec jsi se nezměnila, sestřenko!" zavrtěla hlavou a po tváři se jí mihl zklamaný výraz.
Lilly se zasmála. "Za dva měsíce se člověk příliš nezmění, to nevíš?" utahovala si z menší, krátkovlasé zrzky nebelvírská premiantka.
"No," zamyslela se na okamžik, "člověk se může změnit i za pouhý týden!" odporovala.
Christine byla nucena dát jí za pravdu. Ona toho byla zářným příkladem. Vlastně na svou změnu nepotřebovala ani týden, stačil jediný den, jediná noc. Otřásla se pod náporem vzpomínky, raději přestala vnímat jejich rozhovor a zabrala se do otázek, které trápily její mysl.
Ví už rodiče, v které koleji jsem? Co udělají až se to dozví? Vezmou mě pryč a pošlou zpátky do Kruvalu? Nebo má Elizabeth pravdu a oni to neudělají, jelikož se bojí o svou pověst? Nevyřeší tenhle problém tím, že mě budou mučit nebo mě rovnou zabijí? Mám vůbec šanci na šťastnější budoucnost, jak jsem o prázdninách doufala?
Strach jí svíral útroby. Snad ještě nikdy v životě, se takhle nebála. Jistě, bála se ve vlaku a vsíni taky, ale nyní to bylo mnohonásobně umocněné.
Nešťastně si povzdechla a tím na sebe připoutala pozornost obou zrzek debatujících o Mandyiných prázdninách ve Španělsku.
"Ach!" vydechla Mandy a mile se usmála. "Ty musíš být ta nová studentka, viď? Christine Malfoyová, pokud se nemýlím," natáhla k ní ruku. "Moc mě těší!"
Blondýnka ji trochu zaskočeně stiskla. "Nemýlíš," souhlasila.
"Způsobila jsi tady docela poprask, víš to?" položila řečnickou otázku a ihned pokračovala: "Nezlob se, ale nestává se často, aby se někdo z rodiny Malfoyových dostal do Nebelvíru, vlastně," stáhla přemýšlivě obočí, "ještě nikdy se to nestalo, protože by to určitě bylo v Dějinách bradavického hradu. Přece jenom tohle je něco, co stojí za uchování pro další generace."
"Mandy!" ozvala se Lilly a tón jejího hlasu by se dal považovat za výhružný.
"No, co!" pohlédla na svou sestřenici. "Říkám jenom svůj názor! To není trestné!"
"Přestaň!" zavrčela. "Ani ses nepředstavila a už rozdáváš rozumy! To jsi celá ty!"
"Ou! Pardon! Já se nepředstavila! To mě mrzí!" zatvářila se omluvně. "Mandy Woodová, Lillyina o rok mladší sestřenice."
"Woodová?" zamumlala Christine a přemýšlela, kde to jméno slyšela.
"Budeš s náma na pokoji, není to úžasné?" zajímala se rozradostněně.
Christine na tom sice neshledávala nic úžasného, jelikož nevěděla, v čem by to mělo být jiné než s kterýmikoliv jinými děvčaty, ale konečně si vzpomněla, kde slyšela Mandyino příjmení."Já vím, profesorka McGonagallová mi o tom říkala."
"Evansová?" ozval se od krbu hlas nebelvírského chytače.
Lilly se zhluboka nadechla a přimhouřila oči. "Ano, Pottere?"
"Nechtěla bys nás taky představit?" usmíval se James.
V očích jí blýsklo a ušklíbla se. "Neumíš se představit sám?" optala se jízlivě.
"Umím, ale když tobě to tak jde," oddaně na ni zíral.
Po obličeji se jí rozlil znechucený výraz, zavrtěla hlavou a omluvně se usmála na Christine. "Chris, James Potter," ukázala na střapatého černovlasého chlapce, "Remus Lupin," světlovlasý chlapec kývl a vyloudil na rtech úsměv, "Petr Pettigrew," pohled jí padl na zavalitého chlapce sedícího na židli a zbožně hledícího na ostatní Poberty, "A tohle je," mávla rukou k poslednímu.
"Sirius Black!" vyskočil, nasadil svůj nesvůdnější úsměv a podal jí ruku.
"Christine Malfoyová," zamumlala, přijala nabízenou dlaň, zčervenala a sklopila oči k zemi.
Siriův svůdný úsměv se změnil na samolibý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 faille-draco faille-draco | Web | 4. srpna 2011 v 14:45 | Reagovat

Sirius, Sirius (jančí po pokoji) Áááá, musím číst dál :)

2 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 3. června 2012 v 21:34 | Reagovat

Ten konec, když se sám představil... Málem jsem se roztekla!!!!

3 MysteryBrigitte MysteryBrigitte | Web | 5. září 2012 v 14:49 | Reagovat

S takovou brzy vyhladovi, kdyz nebude jist (ne ze by to nekomu vadilo, ale prece jenom..). A pobertove, vrrr...to bude zajimave. Jen mi jeste chybi Snajpiik ^^

4 Maysie Maysie | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 16:46 | Reagovat

Celej Sirius, nádherně jsi to vystihla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama