Seznam

7. listopadu 2010 v 1:34 | Hopísek |  Život není pohádka
avatar
9.kapitola


Christine stála proti nástěnce a mračila se na ni.
Byla polovina října, zbývaly dva týdny do odjezdu vybraných studentů na výměnný pobyt a právě v onen den se jednotlivé seznamy objevily v kolejních místnostech, jeden seznam se všemi čtyřiadvaceti jmény byl také na nástěnce ve Vstupní síni, na níž právě zírala Chris a nevěděla, jestli se má radovat z faktu, že tam bude mít sestru nebo být nešťastná, protože se toho musí zúčastnit. A proč? Kvůli jednomu starému řediteli, který si usmyslel, že jí to pomůže. Ona však stále nechápala, jak by jí to mohlo pomoct.
Dveřmi vpadli dovnitř rozesmátí Pobertové. Sirius, který si blondýnky nevšiml, do ní omylem vrazil, Christine zavrávolala a černovlasý chlapec ji pohotově zachytil. Jejich oči se střetly a dívka se něžně usmála, mladík úsměv opětoval, pomohl jí nabrat zpět ztracenou rovnováhu, ale neměl se k tomu, aby ji pustil.
"Omlouvám se," pronesl sotva slyšitelně a stále hleděl do poměnkových očí.
"Nic se nestalo," zamumlala blondýnka.
Z jejich vlastního světa je vytrhl smích Jamese, který si nemohl nevšimnout, jak jeho kamarád hltá očima dívku, s níž se zná teprve tak krátce. Tuhle Sirius nechtěl dostat do postele, to James poznal. Navíc podstatnou část noci před třemi dny strávili povídáním o ní ještě spolu s Remem, jenž však byl natolik obezřetný, aby je nyní nevyrušoval.
Sirius zmateně zamrkal, rozhlédl se kolem a než promluvil, odkašlal si, v krku měl podivně sucho, což se mu v přítomnosti žádné dívky ještě nestalo. "Proč tady vlastně stojíš? Na někoho čekáš?" v očích se mu zablesklo.
Christine zvážněla, zavrtěla hlavou a bradou kývla k nástěnce. Když opět viděla seznam, kousla se do rtu a chtělo se jí brečet.
"Super!" rozlehly se Vstupní síní dva nadšené hlasy, Siriův a Jamesův.
Remus těkal očima z nástěnky na Christine a zpátky. Nejspíš byl z Pobertů jediný, kterému docházel význam toho všeho. Možná to bylo způsobeno tím, že byl vnímavější, možná proto, že se bavil s Elizabeth a věděl o blondýnčině strachu, i když neznal jeho původ.
Zatímco Sirius s Jamesem při cestě do Velké síně na večeři nadšeně debatovali o výměnném pobytu, Christine je zachmuřeně následovala a snažila se představit si, co se bude dít v Kruvalu. Žádná z jejích představ se jí nelíbila a ještě méně se jí líbil fakt, že lidé, které si v Bradavicích oblíbila, toho budou svědky.
Přede dveřmi do Velké síně se nebelvírská studentka zarazila, nakoukla dovnitř, otočila se na podpatku a pokračovala do nebelvírské věže. Úplně ji přešla chuť a nechtěla sledovat pátravé pohledy lidí, které zajímá, proč se tomu pobytu brání, jenom proto, aby měli o čem mluvit. Nebylo totiž žádným tajemstvím, že ona byla jediná, která si nemohla vybrat, jestli pojede nebo ne.
Prošla otvorem v obraze, opřela se o zeď, zavřela oči a úlevně vydechla, naštěstí cestou nikoho kromě skorobezhlavého Nicka nepotkala.
"Co tady děláš?" ozvalo se vedle ní.
Christine úlekem poskočila a srdce se jí rozbušilo, zhluboka dýchala, aby se uklidnila. "Vylekalas mě."
"To jsem nechtěla," ujistila Mandy kamarádku. "Jakto, že nejsi na večeři?"
"Na to samé bych se mohla zeptat já tebe," snažila se vyhnout odpovědi.
Zrzka pouze pozvedla obočí.
Tine prošla kolem ní, zhroutila se do nejblížšího křesla a povzdechla si. "Nemůžu tam. Nedokážu se tvářit bezstarostně."
Mandy se zamračila a posadila se do protějšího křesla. "Myslíš večeři nebo Kruval?"
"Oboje," odpověděla plačtivě. "Nedovedu si představit, že ho už za dva týdny uvidím! To nezvládnu. Všichni jsou na jeho straně, nikdo v Kruvalu o tom neví, nikdo! Může si se mnou dělat, co se mu zlíbí, může mi ublížit!"
"To bude dobré, neboj," zrzka sevřela povzbudivě její dlaň, "budeme tam s tebou. Pomůžeme ti to překonat. Neublíží ti, ochráníme tě," slibovala.
Chris prudce zavrtěla hlavou. "Ne! Nechci, aby ublížil ještě i vám. Nemůžete kvůli mně riskovat. Já za to nestojím."
"Stojíš!" přesvědčovala ji.
Odpovědí ale bylo opětovné zavrtění hlavy a stékající slzy po Christiině tváři.
***
Christine šla chodbou kruvalského hradu a měla divný pocit, že ji někdo sleduje, ovšem když se otočila nikdo tam nebyl, chodba byla liduprázdná a tak se otočila opět dopředu a pokračovala rychlejší chůzí v cestě za hledáním Mizející komnaty. Potřebovala se tam ukrýt, protože Ivan ji hledal a věděla, že pokud ji najde, tak dosáhne svého i přes její protesty, neobměkčí ho nic, její slzy, prosby, sliby, nářky, ani vyhrožování, pokud se k němu uchýlí.
Právě ve chvíli, kdy před sebou spatřila portál a myslela si, že je zachráněná, ji někdo surově chytil za paži. Rozplakala se, protože věděla, že už je pozdě. Pozdě na jakoukoli záchranu, Ivan dosáhne svého, ať se děje cokoliv. Chris nemohla křičet, protože by to bylo její slovo proti jeho a on toho bez mrknutí oka zneužil. Navíc v jeho prospěch hrál fakt, že se jí líbil jako spoustě jiných dívek.
Odtáhl blondýnku do svého pokoje, tam ji doslova hodil na postel a přišpendil k pelesti vlastním tělem. Dívka plakala, ale jinak nevydala ani hlásku, stejně by to bylo zbytečné.
Ivan si rozepl kalhoty, stáhl je z boků, ale nenamáhal se s jejich úplným svlékáním, s trenýrkama udělal to samé. Když byl hotov se sebou, pohlédl na vzlykající Christine, vyhrnul její sukni, stáhl jí kalhotky a za kotníky přitáhl na kraj postele.
Dívka měla dlaně přitisknuté na očích, třásla se strachy, srdceryvně vzlykala a věděla, že kdyby jí to k něčemu bylo, hystericky by křičela. Když do ní prudce vnikl, rozkřičela se.
Christine se s vyděšeným výkřikem posadila na posteli. Rozhlédla se po pokoji a byla ráda, že nevzbudila spolubydlící. Popadla župan, obula si bačkory a na třesoucích se nohách vyšla ke schodišti, na které se posadila a rozplakala se. Poslední dobou nedělám nic jiného než brečím. Napadlo ji, ale v tuhle chvíli to byl její nejmenší problém. Potřebovala se uklidnit a to jakýmkoliv způsobem, takže uznala, že pokud jí pláč dopomůže ke kýženému výsledku, pak probrečí třeba celých zbývajících čtrnáct dní.
Byla vyděšená a zcela jasně si vybavila tehdejší bolest, nejen tu fyzickou. Otřásla se, přitáhla si klopy županu blíž k tělu, stejně jako kolena a se zavřenýma očima se opřela o chladnou kamennou zeď.
Nevěděla, jak dlouho tam tak seděla, ale z myšlenek ji vytrhla ruka něžně položená na její rameno. Otevřela oči a hleděla do bouřkových.
"Siriusi," zašeptala, "co tady děláš?"
"Měl jsem trest a když jsem šel do ložnice, tak jsem tě tady zahlédl."
"Jak jsi mě tady mohl vidět?" položila otázku, které se obával.
"Vysvětlím ti to jindy," usmál se. "Ale ty mi řekni, proč tady sedíš. Navíc na sobě skoro nic nemáš," dodal, když si Christine prohlédl od hlavy až k patě. Po tom pohledu ho stálo spoustu sil se ovládnout a nepolíbit ji.
"Já," musela polknout, aby byla schopná dál mluvit. "Zdál se mi zlý sen," jakmile to dopověděla, oči se jí naplnily novými slzami a ona se ani nesnažila jim zabránit, aby se dostaly ven. Potřebovala cítit úlevu, což se částečně dařilo.
Siriovi se sevřelo srdce, když viděl, že pláče a v první chvíli ani nevěděl, jak zareagovat, ovšem rychle se vzpamatoval z prvotního šoku a schoval ji do svého objetí. Chtěl ji chránit, zbavit se každého, kdo by dohnal tuhle křehkou dívku k slzám, slíbat slzy z pohledného obličeje, milovat ji a vědět, že ona jeho lásku opětuje.
"Neplač, byl to jen sen. Jsi v bezpečí."
Tine se od něj odtáhla, ovšem pouze na kousek nezbytný k pohledu do očí. "Ale na jak dlouho? Tady jsem v bezpečí, ale co v Kruvalu? Budu tam v bezpečí?"
"Budeš! Ochráním tě!" vyhrkl přesvědčeně.
Smutně se pousmála. "Proč bys to dělal? Vždyť mě v podstatě vůbec neznáš, nikdo mě nezná. Nejspíš ani Elizabeth," prohodila smutně a nová várka slz vyklouzla zpod víček.
Málem vyhrkl: protože tě mám rád, ale naštěstí se včas zastavil. "Přece nedovolím, aby ublížili někomu z nás, ne?"
"Takže bys to udělal pro každého?" v jejím hlase bylo jasně patrné zklamání.
Sirius měl chuť si nafackovat, když slyšel, jak smutně tu otázku položila. Kdyby mohl vrátit čas, tak řekne svou prvotní myšlenku, avšak takhle musel dokončit to, co začal. "Ano, ale...."
"Ale?" pobídla ho, když se zarazil.
"Ale tebe bych chránil i tady."
Vděčně se usmála. Nepřesvědčil ji sice, ale snažil se a snaha se cení.
"Tak co. Už je to lepší?" zajímal se.
Christine přikývla, i když to byla jen částečná pravda. Už ji netrápil sen a vzpomínky, ale přítomnost, ovšem nehodlala mu to říkat. Nemohla mu to říct, protože se nechtěla znovu spálit, nemohla si to dovolit, tentokrát by to určitě nezvládla, úplně by ji to zničilo.

seznam

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama