Setkání v Prasinkách

7. listopadu 2010 v 1:22 | Hopísek |  Dvojčata z Nebelvíru
avatar
4.kapitola


Sirius si právě stěžoval Jamesovi a Is je nanápadně a dosti vyjeveně poslouchala, jelikož mluvil o jejím dvojčeti.
Copak se opravdu všichni zbláznili? Vždyť Sirius by mohl mít každou, na kterou si ukáže a on chce zrovna tu malou potvoru!
"Co bys čekal, když sis jí šest let ani nevšiml?" podíval se na Siria James.
Tomu povolily nervy a naštvaně vyštěkl: "Ty sis jí snad všiml?"
"Jo, to teda všiml! Ale i kdyby ne, tak u mě na tom nezáleží, já An nechci! Já chci Lilly," nebelvírskému chytači se v očích objevil zamilovaný výraz a jeho nejlepšímu kamarádovi bylo naprosto jasné, co to znamená, s Jamesem nebude minimálně hodinu řeč, což byl docela problém, právě totiž procházeli vstupní bránou a šli do Prasinek.
Skupinu uzavíraly tři studentky sedmého ročníku z Nebelvíru. Zrzka s blondýnkou promlouvaly do duše černovlásce, která neměla daleko k slzám. Věděla, že mají pravdu, alespoň z části, a to bylo nejhorší.
"Nechte toho! Já to všechno vím!"
Lilly zvedla obočí. "Vážně? Že to tak nevypadá!"
Po zbytek cesty Anabel mlčela a šla pár kroků za nimi. Nechtěla se k tomu vyjadřovat, chyběly jí argumenty.
Lilly se několikrát otočila a už už se nadechovala k omluvě, ale vždycky si to rozmyslela, zavrtěla hlavou a dál se bavila s Laurou.
Ve vsi nejprve zamířily k přeplněnému Medovému ráji. An zůstala venku, nic ji tam netáhlo a tak okukovala výlohu.
Foukal celkem chladný vítr, ulicí proudily houfy bradavických studentů a kdyby jste se pokusili mezi tou spoustou dospívajících najít jednu konkrétní osobu, nejspíš by se vám to nepovedlo, ale černovlasý chlapec přesně věděl, koho hledá a vynaložená snaha mu nakonec přinesla ovoce. Zahlédl ji, stejně krásnou jako ten první den ve vlaku, kdy si četla knížku a pohřbila veškerou jeho snahu těch několika málo minut jednou jedinou jednoduchou otázkou. Jakmile vyšel z kupé, v němž seděla, věděl, že takhle to skončit nesmí. Nesmí ho odmítnout! A tak došel k rozhodnutí, že tuhle dívku získá za každou cenu.
Jistě Remus s Jamesem mu na to několikrát řekli svůj názor, který se ovšem bradavickému Casanovovi nelíbil a tak ho jednoduše ignoroval. Ráno v jejich pokoji panovala poměrně dusná atmosféra, jež mu nyní, když pozoroval její půvabný obličej, vytanula na mysli.
"Prosím tě, nech ji být!" snažil se ho přemluvit Remus.
Sirius se zatvářil jako svatoušek. "Proč? Nezaslouží si mě?"
James vyprskl smíchy, i když věděl, že tohle směšné není ani náhodou.
Náměsíčník po něm šlehl očima. Poté, co jeho brýlatý kamarád pokrčil omluvně rameny, obrátil svou pozornost zpět na lamače dívčích srdcí a odsekl: "Spíš ty ji! Anabel je hodná holka a neměla by trpět jenom kvůli tomu, že ty si nedokážeš pomoct!" zamračil se a dodal: "Jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej!" jeho odchod z ložnice se neobešel bez pořádného prásknutí dveřmi.
Sirius si byl jistý, že jí neublíží, protože doprovod přece nemůže nikomu ublížit, ale to čím si jistý nebyl, bylo, že zůstane pouze u toho. Chtěl ji. Chtěl ji víc než Isabel a nehodlal znovu ubližovat, avšak dospěl k závěru, že malý flirt nikomu nic neudělá.
Rozešel se tedy k Medovému ráji a doufal, že Lilly s Laurou nevyjdou.
"Ahoj," zamumlal stojíc za jejími zády.
An se pomalu otočila. Proč musím mít zrovna já takovou smůlu?! "Ahoj," povzdechla si.
"Co tady děláš tak sama?" dělal jakoby nic.
Naklonila hlavu na stranu. "Co je ti do toho?"
Naoko se nafoukl. "Jenom jsem se tě zeptal, tak bys mohla odpovědět!"
"Promiň," tváře jí zalil ruměnec. "Čekám na holky."
"Můžu ti při tom čekání dělat společnost?"
Pokrčila rameny. "Jestli chceš."
Rty se mu zkřivily úsměvem. "Kdybych nechtěl, tak ti to nenabízím."
Sklopila oči a pozorovala špičky svých bot.
Mlčeli. Dlouho mlčeli.
Sirius prolomil ticho jako první: "Proč se ke všem chováš tak odtažitě? Nikoho si nepustíš k tělu," potřásl nechápavě hlavou.
"To bys nepochopil. Je to složité."
"Já jsem docela chápavej!" prohodil nabubřele.
Ušklíbla se. "To věřím, ale platí to i pro mezilidské vztahy?"
"Určitě!" nepřestával se usmívat.
Povzdechla si. "Blacku, i kdybych se ti s tím chtěla svěřit, což nechci, tak tady rozhodně ne."
Zuby se mu blýskly v ještě širším úsměvu. "Fajn, tak pojď se mnou," chytil ji za ruku a táhl směrem k lesu.
"Počkej! Čekala jsem tam na holky!" snažila se ho zastavit.
"No a?" zeptal se nevzrušeně, aniž by zpomalil.
"Budou mě hledat," hlesla.
Zastavil se na místě tak rychle, až Anabel narazila do jeho zad. Chvíli se rozhlížel a zjevně někoho hledal. "Jamesi!" zavolal, když se mu to povedlo.
"No?" křikl zpět jeho nejlepší kamarád.
"Vyřiďte Lilly a Lauře, že je An se mnou!" na okamžik zmlkl, načež s uchechtnutím dodal: "Vrátím ji v pořádku!"
James se zasmál. "Jasně! Užijte si to!"
An zalapala po dechu, avšak než ze sebe vysoukala odpověď, byli opět o kus dál.
Když konečně pustil její ruku, obklopoval je les.
"Nezbláznil ses?" osopila se na něj.
Nechápavě na ni zíral. "Co jsem zase proved'?"
"Teď si o nás budou myslet bůhví co!"
Protočil panenky. "Vždyť je to jedno."
"To tedy není!"
"Ježiš, tak promiň, no."
Svraštila obočí. "Co tady vůbec děláme?"
"Chci slyšet tvůj příběh."
Potřásla hlavou. "Není zajímavý."
Pousmál se. "Každý příběh je zajímavý. Dokonce i ten můj."
"Tomu věřím," zamumlala.
Čekal. Chtěl slyšet, co se stalo, aby jí mohl pomoci.
Znovu si povzdechla. "No tak dobře. Když jsme s Isabel chodily ještě do školky, kam nás rodiče poslali, protože nechtěli, abychom snad někdy pohrdaly mudly, byl tam jeden kluk, jmenoval se Thomas a byla to taková naše dětská láska. No, naše. Já jsem se s ním bavila víc než s Isabel a byl šťastná, jenže ona žárlila. Začala ho nesnášet, ale jakmile si všimla, že nás nerozezná, tak toho využila a já byla ta, která zůstala sama, úplně sama. Od té doby se držím stranou, nikdy nechodím na rande, s nikým se nebavím, protože vím, čeho je schopná. Kdybych měla kamarádku, tak o ni přijdu. A s klukem by to bylo stejné."
"To myslíš vážně? Vždyť Isabel taková není, tomu nevěřím," vrtěl odmítavě hlavou.
Pokrčila rameny. "Nevěř. Jsou dvě pravdy, ale jenom jedna je ta správná a ty se musíš rozhodnout, která," dokončila mdlým hlasem, otočila se a odcházela tak rychle, jak jen jí to vyčnívající kořeny dovolovaly.
***
Anabel právě vyšla z Medového ráje a vydala se ke Třem košťatům, když se za ní ozval mužský hlas. "Ale, ale, Isabel Watsonová!" V An by se krve nedořezal, jeho hlas poznala i po půl roce, věděla, že došlo k omylu a Roger Grey si ji spletl se sestrou, protože An se opět jednou rozhodla nevzít si brýle, ale nehodlala mu to říct. Nevěřil by jí.
Pomaličku se otočila. "Profesor Grey," pohlédla do jeho bystrých čokoládových očí. Myslí jí bleskla vzpomínka na hodiny s ním. Byl zábavný, milý a nikomu nenadržoval. Rychle se stal jedním z nejoblíbenějších profesorů.
"Díky tobě už ne!" pronesl s hořkostí v hlase. "Nemůžu sehnat práci, protože jsi mrcha a příliš slabá na to, aby ses přiznala k tomu, co mezi námi bylo! Doufám, že ti to stálo za to!"
Anabel zapomněla na svou roli. "Mrzí mě to."
"A-a-anabel?" vykoktal a překvapeně zamrkal. Nebylo divu, že ji poznal. Isabel se nikdy neomlouvala a z jejího hlasu nebylo možné zaslechnout lítost.
Sklopila oči a přikývla.
"Omlouvám se!" vyhrkl rychle. "To nepatřilo tobě!"
"Já vím, pane profesore, já vím," zašeptala, nechala ho tam stát a vydala se k Bradavickému hradu. Už nechtěla hledat Lilly s Laurou, po setkání s bývalým milencem své sestry neměla na nic náladu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martnka Martnka | Web | 5. dubna 2012 v 11:23 | Reagovat

jupí jupí jupí. tohle bylo krásné, moc moc krásné. Jsem plně spokojena. Tahle kapitola se mi líbila nejvíc z celé povídky a ráda bych pokračovala dál ve čtení, ale bohužel potřebuju něco dodělat :( tak snad příště :) těším se :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama