Rozvod?

7. listopadu 2010 v 1:13 | Hopísek |  Právo na štěstí 2
avatar
4.kapitola


---DAPHNE---
Stojím před domem Potterových a nedočkavě zvoním. Jsem šťastná a potřebuji se o svou radost s někým podělit.
"Už jdu! Snad nehoří!" ozve se z domu rozhořčený hlas kamarádky. Otevře dveře a vytřeští na mě oči. "Stalo se něco?"
Zavrtím hlavou a šťastně se na ni zazubím. "Nestalo! Jenom ti musím něco říct! Potřebuji o tom s někým mluvit a neznám nikoho, kdo by se na to hodil lépe než ty!"
"Tak pojď dál," pustí mě dovnitř a vypadá zaraženě.
Dojdeme do kuchyně, Lilly mi pokyne, abych si sedla a nabídne čaj.
"Proč se tak culíš? Dlouho jsem neviděla, že bys byla až takhle veselá. Nevzala sis něco?" dívá se na mě se značnou dávkou nedůvěry, evidentně nevyloučila ani možnost, že bych mohla být Smrtijed.
"Mám důvod k radosti! Nic jsem si nevzala a Smrtijed taky nejsem! Klidně si to můžeš ověřit!"
Povzdychne si, chvíli bojuje sama se sebou a pak se přece jen zeptá: "Co jsem ti řekla, když jsi mi oznámila, že ses zamilovala do Siria?"
"Řekla jsi: "Daphne! Nezláznila ses? Vždyť je to Black! Jak se ti může vůbec líbit!", i když si nemyslím, že zrovna tohle je dostačující důkaz, protože mám pocit, že tě museli slyšet až ve Společenské místnosti," upozorním ji s úsměvem.
"Daph!" zaúpí a zamračí se.
"Promiň! Dělám si z tebe legraci!"
"To vidím! Řekneš mi konečně důvod tvé nezměrné radosti?" zvedne obočí.
"Ráda!" můj úsměv se rozšíří. "Richel a Sirius budou mít sourozence," oznámím jí a snažím se o vážný obličej.
"Co? Slyším dobře?" vytřeští na mě oči.
Zatvářím se uraženě. "Jo! Slyšíš dobře! Čemu se, proboha, tak divíš?"
"No, já jen, že ses nikdy nezmiňovala, že by jste se Siriem chtěli další dítě," namítne opatrně.
"A to vadí? Neplánovali jsme to, ale stalo se a mně to nevadí."
"Nejsem si jistá, že bude Sirius nadšený jako ty," přes obličej jí přelétne stín obav.
"Proč myslíš?"
"Ehm, nevím, jestli jsem ta pravá osoba, která by ti to měla říct."
"Když jsi to nakousla, tak to dořekni! Prosím!" požádám ji.
"Před pár týdny, když tady byl, tak se nějak s Jamesem bavili o dětech. Jamie řekl, že by mu nevadilo, kdyby měl ještě jedno a Sirius prohlásil, že další dítě rozhodně nechce. Prý mu stačí Sirius a Richel."
"To vážně řekl?" zeptám se nevěřícně a do očí se mi nahrnou slzy.
"Mrzí mě to! Třeba to tak nemyslel! S Jamesem ten večer trochu popíjeli!" snaží se ho ospravedlnit a mě uklidnit.
Zavrtím rozhodně hlavou. "V tom případě to tak myslel! Všechno, co řekne v opilosti myslí vážně!"
"Neměla jsem ti to říkat!" zalituje.
"Jsem ráda, žes mi to řekla! Můžeš vzít jed na to, že až se dozví o dítěti, které čekám, tak mi nic neřekne a bude dělat, jak se na ně strašlivě těší! Tohle mu nedaruju!" ujistím ji s pomstychtivým výrazem v očích, ovšem netuším, co si na mě osud přichystal.
"Daph!" vyjekne zděšeně. "Nechceš se s ním zase hádat, že ne!?"
"Nechci! Jenže ono to s ním jinak nejde! Od doby, co odjeli děti spolu skoro nemluvíme! Pořád se hádáme! Mě to ubíjí!"
"Uvědomuješ si, doufám, že teď se nesmíš rozčilovat?" ptá se se zvednutým obočím.
"Uvědomuju!" připustím neochotně.
"Tak na to, prosím tě, nezapomeň!"
"Budu se snažit!" slíbím.
"Asi mi to bude muset stačit, co?"
"Jo! Nic jiného než snahu slíbit, bohužel, nemůžu."
***
"Siriusi? Musíme si promluvit!" oznámím mu klidně, když přijde z práce.
"Dobře! O čem?"
"O nás?" navrhnu možnou variantu rozhovoru.
"Proč o nás?" zaptá se nechápavě.
Protočím oči a povzdechnu si. "Protože ti musím říct něco, co se ti nebude líbit, nejspíš!"
"Tak povídej," pobídne mě a pohodlně se usadí v křesle.
Nadechnu se. "Čekám dítě!" zašeptám.
"Cože? Asi jsem špatně rozuměl!" vypadá šokovaně.
Zavrtím hlavou. "Rozuměl jsi dobře! Bude z tebe táta! Nemáš radost?"
"Chceš slyšet pravdu?" jeho hlas je chladný. Není v něj ani známka radosti, v níž jsem do poslední chvíle doufala. Chtěla jsem věřit tomu, že se Lilly spletla a on bude šťastný jako já, jenže to vypadá, že ten, kdo se spletl, nebyla Lilly.
"Samozřejmě!"
"Nemám radost!"
"Proč?" nevěřícně se na něj dívám.
"Nechci další děti! Jsem na ně starej!"
"Starej? Vždyť je ti teprve šestatřicet!" vyhrknu.
"No a? Prostě se necítím na to být znovu táta!"
"To nemůžeš myslet vážně! Vždyť sis přál hodně dětí!" slzy, které jsem až do této chvíle úspěšně zadržovala, si najdou cestu ven.
"Stačí mi ty dvě, co máme!" procedí.
"Aha! Takže co navrhuješ? Potrat? Adopci? Rozvod?" vychrlím několik možností a z hlasu mi přímo čiší ironie.
"Ta poslední možnost by možná byla nejlepší!"
Zalapu po dechu a několikrát zamrkám, abych se přesvědčila, že přede mnou opravdu sedí můj manžel, kterého tolik miluju. Poslední dobou si sice moc nerozumíme, ale já pořád věřila, doufala, že se to změní. "Vážně? Máš jinou?" položím přímou otázku.
"Nemám! Jenže sama vidíš, že naše manželství už nefunguje jako dřív."
"Jo, toho si nešlo nevšimnout! Pokud trváš na rozvodu," utřu si slzy, "tak se v nejbližší době odstěhuj, řekni to dětem a nepočítej s tím, že bych ti je nechala v péči! Děti zůstanou u mě!" jsem nekompromisní.
"Souhlasím!" odpoví, zvedne se, dojde do chodby a přemístí se pryč.
Uvědomím si, co se právě stalo, poklesnu v kolenou a opět se rozpláču, ale tentokrát hysterickým pláčem, jenž není k zastavení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama