Riskovat se vyplácí

7. listopadu 2010 v 0:13 | Hopísek
avatar
původně měla tahle povídka vypadat úplně jinak, ale to je teď jedno =o)


To snad není pravda! V jeden den tolik smůly! Nadávala v duchu.
Zaspala, pršelo a jelikož zapomněla doma deštník, tak cestou do školy pěkně zmokla. Nyní seděla ve vyhřáté třídě a pozorovala třídní jejich i druhých čtvrťáků, které jim oznamovaly, že vzhledem k nízkému počtu se na několik dní oba čtvrté ročníky spojí do doby než se většina z nemocných vrátí, nebo dokud nebudou vyhlášeny chřipkové prázdniny, jež byly v nedohlednu. Dívky z Dominičiny třídy propukly v nadšený jásot, nad nímž Dominika jenom protočila panenky. Samozřejmě, znala důvod jejich radosti, avšak i fakt, že idol snad všech holek ve škole bude několik dní v jejich třídě, ji nechával chladnou.
Do místnosti se nahrnula necelá polovina 4.B a posedali si na volná místa. Veškeré dívčí osazenstvo hypnotizovalo očima dveře, čekalo až vejde on a posadí se k jedné z nich. Tomáš však vstoupil do třídy jako poslední a sedl si na jediné volné místo, jež zbývalo, na místo vedle Dominiky, které bylo naprosto lhostejné vedle koho sedí.
Tomáš sice chtěl sedět s Lukášem, ale ten se posadil k Lucce, své přítelkyni, sedící za světlovlasou dívkou.
"Můžu?" zeptal se až ve chvíli, kdy seděl na židli, přestože věděl, že jiná možnost není, ovšem znal její odmítavé chování vůči klukům, jemu obzvlášť, stejně dobře jako kdokoliv jiný na škole.
Šlehla po něm nevraživým pohledem a zatvářila se otráveně. "Co bys dělat, kdybych řekla ne?"
"Tak to bys měla smůlu," odhalil své dokonalé bílé zuby.
Obrátila oči vsloup a nevěnovala mu víc pozornosti, jelikož do třídy právě vešla učitelka angličtiny. Vzhledem ke skutečnosti, že byli spojené dvě třídy, což znamenalo čtyři skupiny, tak si mohli dělat, co se jim zlíbí.
Tomáš s Lukášem to pojali jako příležitost k tichému rozhovoru stejně tak i většina spolužáků. Lucka si dopisovala sešit z matematiky, Dominika vyndala literaturu, z níž měli ten den psát test. Nikdo nemyslel, že by se tak stalo, ale ona nechtěla riskovat a úspěšně ignorovala několik znechucených pohledů a kyselých úšklebků, stejně tak jako spolužačky, které daly hlavy dohromady, poočku ji pozorovaly a všem muselo být jasné, kdo je předmětem jejich rozhovoru.
Když četla poněkolikáté obecné informace k Národnímu obrození, pořád v tom měla zmatek a potřetí ji vyrušil výbuch smíchu, ztratila nervy. "Mohli by jste se trochu zklidnit? Já se snažím učit, ale tady to nejde!"
"Och, promiňte, má paní!" Tomáš na ni vrhl oddaný pohled.
"Blbečku!" prskla a odvrátila hlavu, ale nedokázala úplně skrýt drobné pousmání.
Zavrtěl hlavou a obrátil svou pozornost zpátky k Lukášovi s Luckou, jež se ani nesnažili zakrýt své pobavení.
***
"Proč jsi na něj taková? Vždyť je hrozně milej!" zajímala se Lucka, když si Dominika v šatně nazouvala kozačky.
Dominika zatáhla prudce zip na pravé botě, postavila se, sebrala z háčku šálu ve smetanové barvě a omotala si ji kolem krku, přičemž navztekaně odpovídala: "Všichni kluci jsou děsně milí, dokud nedostanou to, co chtějí!"
"Proboha, Domčo! Nemůžeš házet všechny do jednoho pytle! Petr byl grázl, uznávám, ale to nemusí nutně znamenat, že je i Tom takový! Proč mu nedáš šanci?"
Tomáš s Dominikou chtěl chodit, jenže ta ho neustále odmítala, věděl proč a snažil se to pochopit, ale moc mu to nešlo.
Na okamžik Dominiku ochromila vzpomínka na první lásku. Jmenoval se Petr a byl o tři roky starší než ona, jí tenkrát bylo šesnáct a byla ráda, že se zajímá právě o ni, jenže jednoho dne k nim domů přišla Petrova bývalá přítelkyně, alespoň Dominika si myslela, že je bývalá, a varovala dívku, aby se od něj držela dál, protože mají měsíc před svatbou a čekají spolu dítě. Dlouho se ze své zamilovanosti nemohla dostat a od té doby se vyhýbala jakékoliv společnosti opačného pohlaví. Petr sice nedostal to, o co mu celou dobu šlo, ale i tak to jako zkušenost bohatě stačilo.
"Abych zase trpěla?" ušklíbla se při té představě. "Děkuji nechci!" odsekla rozhodně a zapínala knoflíky.
Lucka zavrtěla hlavou, povzdechla si, dopnula bundu a počkala dokud světlovláska nebyla připravena k odchodu. Vyšly bok po boku ze školy, kde pod schody, jež vedly od prosklených dveří budovy, čekal Lukáš a s ním i Tomáš.
"Tak ahoj," rozloučila se s nimi, nevěnovala pozornost černovlasému modrookému mladíkovi, který se jí zjevně chtěl na něco zeptat a vydala se ostrou chůzí nejkratší cestou k domovu.
Nešla sama však dlouho, po chvíli ji dohnal Tomáš. "Můžu tě doprovodit?" zajímal se.
"Proč se mě ptáš, když si stejně děláš, co chceš?" potřebovala ze sebe dostat vztek, který vyvolaly vzpomínky.
Trochu se zarazil. Nerad ji viděl ve špatné náladě, ovšem tu dobrou mívala málokdy. "Promiň, nechtěl jsem ti zkazit náladu. Jestli chceš být sama, tak," mávl rukou kamsi do prázdna.
Zastavila se. "To je v pořádku. Já...jen...prostě...den nezačal nijak slavně a pak to v té šatně," zavrtěla hlavou a opět se rozešla.
"Co se stalo, že máš špatný den?" zajímal se, protože slyšel kus rozhovoru, jež vedla s Luckou a doufal, že ji dokáže na chvíli odvést od myšlenek na Petra.
Poočku na něj pohlédla, aby se ujistila, zda se o to opravdu zajímá a pak se rozpovídala: "Ráno jsem zaspala, zmokla a pak ještě to spojení tříd. Navíc sis sedl vedle mě a vem jed na to, že mě budou holky nenávidět ještě víc než doteď."
"Proč by tě měly nenávidět?" povytáhl nechápavě obočí.
Posměšně si odfrkla. "Nedělej, že nevíš, jak na tobě všechny můžou oči nechat!"
"Až na jednu," řekl to takovým zvláštním tónem a tak se Dominika opět zastavila, "na tu, kterou bych já chtěl," překonal tu malou vzdálenost mezi nimi, objal ji a přitiskl své rty na její.
Jeho polibek byl něžný a opatrný, ochutnával sladkost jejích rtů a doufal, že mu jednu nevrazí tak jako kdysi jednomu chudákovi, který se o něco podobného pokusil.
Zavřela oči a dovolila si vychutnat tento okamžik, po němž prahla už poměrně dlouho, ale nikdy by to nikomu nepřiznala. Potlačila nesouhlasné zamručení, když se od ní odtáhl. Tomáš to zaregistroval s pousmáním, počkal až se znovu rozejde a šel jí po boku. Ani jeden po zbytek cesty nepromluvil.
Dominika se zastavila před vysokým panelovým domem, v jehož dvanáctém poschodí ve třípokojovém bytě žila s rodiči a přechodně i bratrem Michalem, jež byl více na koleji než doma. Nerozhodně přešlápla z nohy na nohu, podívala se na Tomáše a kousla se do rtu. "Už jsem doma," oznámila mu naprosto zbytečně.
Shovívavě se usmál. "Já vím. Nebudu tě už zdržovat, tak ahoj," otočil se na podpatku a hodlal odejít.
Měla chuť zakřičet za ním, že nezdržuje, ale nakonec se zmohla pouze na tichou otázku: "Uvidíme se zítra, Tome?"
Zaslechl pouze zkráceninu svého jména, jelikož otázka zanikla v hluku sídliště, avšak zastavil se a obrátil se zpátky k ní. "Na co ses ptala?" nad kořenem nosu se mu objevila vráska. Popošel o pár kroků blíž.
"No...ehm...," nervózně si pohrávala s pramenem světlých vlasů, vinou ranního deště zkroucených, "ptala jsem se, jestli se zítra uvidíme," zeptala se znovu, hlasitěji a tváře jí zalil ruměnec.
"Když budeme oba ve škole," usmál se a pokrčil ledabyle rameny.
"Já tam budu," slíbila a zmizela za prosklenými vchodovými dveřmi, o něž se musela na chvíli opřít, aby se vzpamatovala z událostí dnešního dne.
Vyšla do prvního patra, stiskla knoflík, zatímco čekala, někdo jí zakryl rukama oči. "Tomáši?" vyhrkla první jméno, které jí přišlo na mysl.
Chodbou se rozlehl smích.
"Michale!" vyhrkla nadšeně, když ho zařadila.
"Ahoj sestřičko," usmál se a líbnul ji na tvář.
"Co tady děláš? Vždyť je teprve středa."
Otevřel dveře výtahu, nechal nastoupit Dominiku, nacpal se k ní i s obrovskou cestovní taškou, stiskl tlačítko, vedle nehož bylo číslo dvanáct a teprve potom odpověděl: "To víš. Chřipka se nevyhýbá ani vysokoškolákům."
"Mamka bude mít radost," mrkla na něj a dalo jí hodně práce, aby se nerozesmála, když zahlédla Michalův kyselý úšklebek.
To už byli v nejvyšším patře a snažili se, co nejrychleji dostat ven. Dominika sáhla do kapsy pro klíče od bytu, odemkla dveře a nechala vejít Michala.
"On nikdo není doma?" zajímal se, když si všiml podivného ticha.
"Jako kdybys nevěděl, že naši chodí domů až večer."
Pokýval zamyšleně hlavou a odešel do jejich pokoje, kde odhodil tašku do rohu, natáhl se na postel, zavřel oči a spokojeně vydechl: "Konečně doma."
Dominika se zastavila ve dveřích s rukama založenýma v bok a zamračeně ho pozorovala. "Že by sis třeba první vybalil? Nikdo jinej to tady za tebe neudělá!"
Otevřel jedno oko. "Ale Domčo, já jsem nemocnej."
"Chceš tím naznačit, že ti mám vybalit?" přimhouřila oči.
Nasadil výraz, kterým by se mohl rovnat andělovi. "Chytrá holka! Přesně to jsem ti chtěl říct!"
Zatnula zuby, pověsila kabát do skříně a pustila se do vybalování. Mezitím se Michal posadil, opřel zády o zeď a s poťouchlým úsměvem ji pozoroval. Uložila poslední triko do skříně a uklidila tašku do nejnižší přihrádky, načež ji rázně zavřela. Zavadila pohledem o bratra, vyplázla na něj jazyk a odešla do obývacího pokoje, kde si zapla televizi.
***
Když se druhý den ráno probudila, vůbec jí nebylo dobře a mamka, kterou potkala v chodbě, když si šla vyčistit zuby, ji zahnala zpátky do postele i přes Dominičiny hlasité protesty, donutila ji změřit si teplotu a uvařila jí čaj. Dominika měla obavy, že snad ani nepůjde do práce, aby se mohla starat o své nemocné ratolesti, ale nakonec přece jenom odešla, jelikož měla velice důležitou prezentaci.
Její dcera to přivítala s nadšením, i přes fakt, že byla nemocná, měla horečku a téměř nesnesitelně ji bolela hlava, rychle se vyhrabala z peřin, oblékla se a šla do školy. Nevěděla, že ji sleduje Michal, snažila se nenadělat příliš hluku, nechtěla, aby se o tom dozvěděli rodiče.
Ve chvíli, kdy za Dominikou zapadly dveře, popadl telefon, který měl na stole vedle postele a zavolal jí.
"Ahoj sestřičko, jestli se tohle dozví mamka, tak ti vynadá!" varoval ji, aniž by měla možnost říct cokoliv jiného než pozdrav.
"Jenže já do školy musela!" odpověděla chraplavým hlasem.
"Mně je to jedno, hlavně buď doma dřív než naši."
"Slibuju!" souhlasila a usmála se na muže, jež právě šel proti ní.
Michal se už už chtěl rozloučit, když ho napadala ještě jedna otázka. "Proč vlastně zrovna dneska musíš do školy?" zamračil se do zdi proti sobě.
"No...víš...slíbila jsem to Tomovi," odpověděla neochotně a zastavila se pod schody u školy, kde bylo prázdno, protože hodina začala před dobrými pěti minutami.
"Ale!" naprosto přesně věděla, jak se Michal tváří, když tohle říká. "Tak ty a Tomáš, jo?"
"Nic za tím nehledej!" odsekla. "Musím jít, i tak jdu pozdě," ukončila hovor dřív, než se stačil zeptat na něco dalšího. Rychle překonala těch pár schodů, vpadla do vytopené haly a pokračovala do třídy.
Po zaklepání a výzvě třídní učitelky vstoupila a nasadila omluvný úsměv. "Omlouvám se, že jdu pozdě, ale zaspala jsem," vyhrkla první omluvu, jež jí přišla na mysl.
Učitelka se zamračila a sledovala Dominiku jdoucí ke své lavici. Samozřejmě, věděla, jak je to doopravdy, ale nechtěla se jí na to vyptávat před třídou.
"Dominiko? Můžeš na okamžik?" zeptala se, když zazvonilo a ve třídě nastal běžný přestávkový ruch. Počkala až dojde a tiše se jí vyptávala: "Opravdu jsi zaspala?"
Dívka přikývla.
"Zajímavé. Volala tvá matka, že prý jsi nemocná," pátravě si ji prohlížela.
Světlovlásčiny tváře polil ruměnec, sklopila oči k podlaze a zírala na špičky svých bot. "No, ona mamka neví, že jsem šla do školy, ale já opravdu musela."
"Proč? Teď tě určitě nečeká nějaký test," usmála se mile, protože znala Dominičinu horlivost, někdy až přílišnou.
Dominika nebyla sto odpovědět, jen pohled jí sklouzl na smějícího se a živě debatujícího Tomáše sedícího na její lavici.
Učitelce tohle samozřejmě neušlo, její úsměv se rozšířil, zavrtěla hlavou a mávla rukou. "Možná jsi právě teď zamilovaná, ale nemusíš kvůli lásce riskovat zdraví. Věř, že je lepší být doma s chřipkou týden než měsíc s něčím vážnějším," s těmito slovy sebrala své věci ze stolu, odešla ze třídy a nechala tam nejistou Dominiku jen tak stát.
***
"Konečně seš doma!" bylo první, co zaslechla, když odemkla dveře bytu. "Mamka volala, že přijde ve tři!"
Podívala se na hodinky a vytřeštila oči. Třičtvrtě na tři. Rychlostí blesku si vyzula boty, sundala kabát, hodila ho do skříně, popadla pyžamo, vpadla do koupelny, převlékla se do něj, džíny a svetr následovali kabát a právě ve chvíli, kdy si přitáhla peřinu až k bradě se z chodby ozval její hlas: "Už jsem doma, vy moji dva marodi!"
"Ahoj mami, jak bylo v práci?" zajímala se Dominika, když nakoukla do pokoje, aby se přesvědčila, že ji dcera poslechla.
Stáhla obočí, její vzornost byla zarážející. Většinou neposlechla tak snadno. "Prezentace dopadla dobře. Jak bylo ve škole?" rozhodla se ji trochu vyzkoušet.
V Dominice zatrnulo, ale rozhodla se tajit svou nezodpovědnost, jak by to nazvali rodiče, dokud nebude vědět jistě, že ví, kde byla celé dopoledne a část odpoledne. "Vždyť jsi mi zakázala jít do školy."
"Takže jsi opravdu byla doma?" nešlo jí do hlavy, že by poslechla.
"Samozřejmě," zalhala klidně a pohledem probodla Michala okusujícího si spodní ret.
Přikývla, myšlenkami opět u práce, a odešla uvařit oběd.
***
Bylo osm hodin, Dominika zapnula televizi v pokoji, ale děj nevnímala. Snila s otevřenýma očima. Vzpomínala na ranní rozhovor s třídní a také na ten následující s Tomášem.
Viděl na ni, jak je na tom se zdravím a tak ho samozřejmě zajímalo, proč i přesto přišla do školy. A ona byla upřímná, v jeho přítomnosti to vlastně ani jinak nešlo. Znovu ji doprovodil domů, cestou na sídliště se drželi za ruce a to bylo vše, co mu Dominika dovolila. Ne, že by po jeho polibcích netoužila. Toužila a hodně, avšak bála se, aby nebyl také nemocný, protože dny ve škole bez něj by se pro ni jistě staly utrpením a doma by se ukousala nudou. Samozřejmě, existovaly vymoženosti jako počítač a internet, jenže Dominika se ho nehodlala ptát na mail nebo něco podobného, co by jim umožnilo konverzaci i mimo školu. Nikdy se neptala.
Ze vzpomínek ji probralo matčino volání: "Domčo, máš tady návštěvu!"
Zamrkala, aby se probrala. "Cože? Koho?" ptala se polohlasem a vrhla rychlý pohled na Michala, ten však pouze pokrčil rameny, ale neušel jí potutelný úšklebek, jež se mu objevil na rtech, když se od něj odvracela.
"Ne moc dlouho!" varovala ji mamka s mírným úsměvem a vydala se za manželem do obývacího pokoje.
Dominika udělala dva malé kroky ke dveřím, aby dosáhla na kliku, otevřela je a zůstala zírat s otevřenou pusou. "C-co tady dě-děláš?" vykoktala překvapeně.
"Přinesl jsem ti vitamíny, aby ses brzy uzdravila! Když jsi dneska nebyla ve škole, tak jsem se ptal Lucky, co s tebou je a ta mi prozradila, že jsi nemocná," bezostyšně zalhal a spiklenecky na ni mrkl.
Úlevně se rozesmála, vklouzla do pantoflí, popadla klíče z věšáčku pod zrcadlem, překročila práh, přibouchla za sebou dveře a ocitla se na osvětlené chodbě tváří tvář Tomovi. "Proč jsi přišel?"
"Vždyť jsem řekl, že nesu vitamíny," podával jí síťku s pomeranči.
"Ty ses zbláznil?!" vydechla ohromeně.
Horlivě přikyvoval. "Do tebe," zašeptal a přitáhl si Dominiku do náručí.
Než se jejich rty stačily dotknout, vložila mezi ně dlaň. "To nemůžeme," odporovala.
"Proč ne?" zajímal se zmateně.
"Budeš nemocný."
Rozesmál se. "To je moje věc!" upozornil ji, počkal až spustí ruku a konečně ji políbil.
V té chvíli zhaslo na chodbě světlo a Dominika si uvědomila to, co si odmítala připustit. Zamilovala se a byl to nádherný pocit.
"Riskovat se přece jenom vyplácí," zamumlala omámeně, když se jejich rty na nepatrný okamžik rozdělily, aby se mohly znovu spojit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 31. ledna 2011 v 12:35 | Reagovat

tvrdě mi to připomíná Bloncku, takže už chápu, proč se ti to líbí, ale ten Tom je dobrej týpek!

2 Yuki Yuki | 20. června 2011 v 17:07 | Reagovat

Nemám ráda tyhle povídky, pak chytám depky! :D Možná by ani nebyl blbej nápad, kdybys z toho udělala kapitolovku, ale to je na tobě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama