První polibek

6. listopadu 2010 v 23:44 | Hopísek
avatar
jednorázovka ke kapitolovce Sirius a já


"Em, prosím!" sedím v křesle před krbem ve Společenské místnosti, Sirius klečí na zemi a úpěnlivě prosí.
Vypadá krásně. S tím jeho prosebným pohledem.
Na co to zase myslíš?! Vždyť je to Sirius! Tvůj kamarád a školní Casanova! Dala sis předsevzetí, nezapomeň na to!
No jo, no jo, já vím! Jenže když on je tak krásný a milý.
Je milý jenom, když něco potřebuje!
Já vím.
"Siriusi, já nemůžu! Mám moc učení!" vymlouvám se.
"Teď jsi dodělala úkoly!" namítne.
"Dneska bych stejně nešla, je pozdě!" upozorním ho s pohledem upřeným na hodinkách.
"A co zítra?"
"Možná," povzdychnu si.
"Dík! Jsi zlatá!" obejme mě a dá pusu na tvář.
"Co to mělo znamenat?" zeptá se mě právě přicházející Alex.
"To bylo poděkování za neurčitý příslib zítřka," potřesu hlavou.
"Cože?" Lilly se na mě zvědavě zadívá.
"Chce, abych ho naučila vyčarovat Patrona. A řekla jsem mu, že možná zítra. Akorát doufám, že nebudeme mít moc úkolů a že mu to půjde rychle. Zkoušel ho už tolikrát a pořád mu nejde. Jestli to zítra bude stejný, tak se do postele dostanu až ráno, pokud vůbec," začínám být skeptická.
"Třeba mu půjde," snaží se mě uklidnit holky.
"A třeba taky ne! No, to je jedno. Já už půjdu spát, radši. Tak dobrou," rozloučím se s holkama.
***
"Nemůžeme to nechat na zítra? Já se musím učit a udělat úkoly," snažím se ukecat Siria cestou ke Komnatě nejvyšší potřeby.
"Ty ještě nemáš napsaný úkoly?" zeptá se překvapeně a na okamžik se zastaví.
"Jak bych je mohla mít napsaný, když jsem se sotva stačila navečeřet, jak jsi spěchal?" nechápavě na něj vytřeštím oči.
"Aha! No, tak si je napíšeš až budu zkoušet vyčarovat Patrona," mávne rukou a pokračuje v cestě ke Komnatě.
Projde několikrát před zdí, začnou se objevovat dveře, otevře je a vyzve mě: "Dáma první."
Zvednu obočí, ale nekomentuju to. Vejdu do místnosti, která je stejně velká jako učebna Obrany, je prázdná až na jeden stůl v rohu.
"To aby sis mohla napsat ty úkoly," upozorní mě Sirius celkem zbytečně.
Dojdu tedy ke stolu, položím si tašku na zem a zadívám se na chlapce, který mi, stejně jako mnoha dalším, ukradl srdce.
"Připraven?"
"Já vždycky," usměje se.
"Dobře. Jak vyčarovat Patrona víš. Nechápu, proč ti to nejde, protože teorii zvládáš na výbornou. Jediné rozumné vysvětlení je, že se dostatečně nesoustředíš. Debatovala jsem o tom s Lilly i s Remem a na nic jsme nepřišli," pokrčím rameny.
"Dost se nesoustředím," přizná.
"Ty to víš a necháš mě ti to zopakovat?"
"Promiň, ale když já se nemůžu soustředit, jakmile je v mojí přítomnosti hezká holka."
"Tak proto sis vybral mě, jo? Já nejsem dostatečně hezká a tak se budeš moct soustředit!" řeknu sebekriticky, posadím se na židli a zadívám se na něj.
"Nemyslel jsem to tak!"
"Mně je jedno, jak jsi to myslel! Nemyslím si, že jsem hezká a lidi okolo taky ne," usměju se.
"Já...," chce něco namítnout.
"Kvůli rozebírání krásy tady nejsme, takže konec téhle debaty! Můžeš začít cvičit."
Horlivě přikývne a začne.
Chvíli pozoruji jeho snažení, ale když vidím, že to bude opravdu na dlouho, tak přece jen vytáhnu učebnice, poznámky, pergameny, kalamář a brk a pustím se do úkolu pro Křiklana.
Jsem téměř u konce, když mě zarazí ticho, které panuje delší dobu a já ho úspěšně ignorovala. Odtrhnu pohled od nepořádku na stole, podívám se před sebe a setkám se s párem černých očí. "Proč mě pozoruješ?" zeptám se.
"Jsi do toho pěkně zabraná. Dívám se na tebe dobrých deset minut a ty nic."
"To není odpověď na moji otázku. A navíc, už umíš vyčarovat Patrona?"
"Částečně."
"To znamená?"
"Prozatím nemá tvar."
"Tak pokračuj. Mně chybí dopsat dva řádky."
Sirius se dál snaží. Já dopíšu úkol, sklidím si věci, zvednu se ze židle, skřížím si ruce na prsou a opřu se o zeď. Stojí ke mně zády a já se mohu nerušeně kochat pohledem na něj. Sice jen zezadu, ale i ten stojí za to.
Po pár minutách se Siriovi konečně podaří vyčarovat Patrona. Jeho obličej se rozzáří čirou radostí, otočí se a nevěřícně se zeptá: "Vidělas to? Já vyčaroval Patrona!"
"Viděla. Věděla jsem, že to dokážeš, ale doufala, že rychleji," usmívám se unaveně. Za chvíli bude půlnoc.
Najednou mě samou radostí popadne a zatočí se se mnou po místnosti. "A za to vděčím tobě. Kdybys se mnou neměla tolik trpělivosti, tak bych to nezvládl."
"Já jsem nic neudělala. Zvládl jsi to sám a mě jsi k tomu nepotřeboval. A...ehm...myslím, že už mě můžeš pustit na zem," dodám, když se k tomu nemá.
"Můžu, ale nemusím, ne?" zeptá se, postaví mě na zem, ale pořád drží kolem pasu.
"Siriusi, jsme kamarádi!"
"To vadí?" pomalu překonává vzdálenost mezi našimi obličeji.
"Já...já...já nevím," stačím vykoktat, než se naše rty spojí v něžném polibku.
Netuším, jak dlouho se líbáme, ale když Sirius přestane, tak jsem z toho pěkně vedle.
"Promiň," omlouvá se.
"To nemusíš. Není to jenom tvoje vina. Byli jsme na to dva!"
"Ale já začal! Pochop, bylo to z radosti, jinak bych...," snaží se z toho vykecat.
"Jinak bys mě nikdy nepolíbil, já vím!" Jenže já chci, abys mě líbal pořád! Měla jsem sto chutí zakřičet, ale udržela se a neudělala to.
"To jsem nechtěl říct!"
"Nemusíš se vymlouvat, ani mi to vysvětlovat. Nedivím se ti. Promiň, ale musím jít! Chce se mi spát! Dobrou!" popadnu tašku a chňapnu po klice.
"Jo a ještě...prosím tě, nebudeme o tom mluvit, jo? Nikdo o tom nemusí vědět!" poprosím mě a já vyrazím na chodbu, kde se vydám nejkratší cestou k Nebelvírské věži, následně do ložnice a postele.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Emily Emily | Web | 22. června 2011 v 22:55 | Reagovat

Och och.. skvělá povídka.. moc se mi líííbí! Rozkošné :) Nervozni Sirius, co neví, co dělat.. prostě pecka

2 lu lu | 26. února 2012 v 21:41 | Reagovat

Klasický Siri:D Tak natvrdlý může být jenom on:D Skvělá jednorázovka:)

3 Maysie Maysie | E-mail | Web | 8. října 2012 v 14:47 | Reagovat

Pěkná :)) ale nelíbí se mi jak moc je Em nedostupná :D a to v celé povídce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama