Proč?

7. listopadu 2010 v 11:08 | Hopísek |  Který svět?
avatar
7.kapitola


"Lilly?" vyhrknu ráno hned po probuzení. Tedy ne, že bych toho naspala hodně, ale to je detail. Nějakou tu hodinu spánku za sebou mám a ani nejsem příliš ospalá, což je jenom dobře, protože potřebuji zvládnout náročné vyučování.
"Ano?" usměje se, už je oblečená a před zrcadlem si rozčesává vlasy.
"Proč vypadám jako rodiče, které mám tady a ne jako ti, kteří jsou v tom druhém světě? Mém světě?" posadím se na posteli a zadívám se jí do očí odrážejících se v zrcadle.
Lilly položí kartáč na toaletní stolek, s povzdechem se na židli otočí a zadívá se na mě. "Já nevím," prohlásí vážně a pokrčí rameny.
"Víš, já jsem vždycky vypadala takhle! A nevěděla proč. Včera se to sice vysvětlilo, ale jenom částečně. Ano, Lupinovi jsou mými rodiči, jenže v tom druhém světě jimi nebyli a já přesto vypadala jako oni! To přece není možné!" pokračuji, jako bych její předchozí slova vůbec neslyšela.
"Mel, v tamté rodině nikdo neměl světlé vlasy? Vůbec nikdo?"
"Ne!" zavrtím hlavou. "Všichni měli tmavé vlasy i oči. Až na mě. Víš, přemýšlela jsem o tom v noci a nedokázala přijít na jediné rozumné vysvětlení!"
"Možná by jsi měla zajít za Brumbálem nebo McGonagallovou," navrhne po chvíli ticha.
"To nemůžu! Budou si myslet, že jsem se dočista zbláznila!"
"Nebudou!" uklidňuje mě.
"Ty seš si tím nějak moc jistá! Co víš a já ne?" stáhnu přemýšlivě obočí.
"Já? Nic!" snaží se mě přesvědčit.
Sice nic nenamítám, ale nevěřím jí.
***
"Reme? Můžu s tebou mluvit?"
Bráška se na mě překvapeně podívá. "O čem?" zajímá se.
"O rodičích."
"Pořád si na ně nepamatuješ?" zeptá se šeptem. Jsme totiž v knihovně a knihovnice, nevrlá stará paní, která ostřížím zrakem sleduje, co se kde šustne, je háklivá na zvýšenou hlasitost v místnosti, kde většina lidí studuje nebo přinejmenším čte.
"Pamatuju, ale trápí mě, že se jim podobám."
Zvedne nechápavě obočí a patrně uvažuje o mém zdravém rozumu.
Povzdechnu si, posadím na židli a pustím se do osvětlení svého "problému": "Já se podobám rodičům tady a vypadám tak ode dne, kdy si pamatuji, že jsem se viděla v zrcadle! Jenže moji rodiče v tamtom světě jsou tmavovlasí a jim se nepodobám. Jako malá jsem myslela, doufala, že mě adoptovali a ptala se jich na to, ale oni to vždycky popřeli a já nakonec musela věřit, že jsem jejich, i když mě to stálo hodně sil, protože se ke mně nechovali hezky. Nikdy si pro mě nenašli chvilku a bylo jim naprosto ukradené, co mám za známky. Já jim chtěla dokázat, že jsem dobrá, nebo jsem to možná chtěla dokázat sobě, nevím, ale celé ty roky jsem se poctivě učila a doufala, že se jejich přístup ke mně změní. Nezměnil. O tom nechci mluvit, ale potřebuju, abys mě pochopil. Jsem ráda, že se jim nepodobám, že nejsem jako oni, ovšem byli mými rodiči sedmnáct let a to nejde jen tak vymazat!"
"Mhm, takže co přesně tě trápí?"
On si ze mě snad dělá srandu!Nádech, výdech. "Podobám se rodičům, které mám tady! Od malička se jim podobám! Proč? Musí to přece mít nějaké logické vysvětlení, ne?"
"Co ode mě chceš slyšet? Že to bylo nějaké kouzlo, které zařídilo, abys byla na dvou místech najednou, pokaždé v jiném čase?"
"Třeba!" souhlasím. "Cokoliv je lepší než ta hrozná nejistota! Já nevím, co si o tom myslet!"
"Zajdi za Brumbálem! Nebo McGonagallovou, možná ti na tvé otázky odpoví."
"Proč mě za nima všichni posíláte?" zamračím se.
"Protože si myslíme, že ví víc než my!" poskytne mi racionální vysvětlení.
"Nebo víte s Lilly něco, co já ne, ale bojíte se mi to říct!" navrhnu.
Pokrčí rameny a zvedne koutky v náznaku úsměvu. "Taky možnost. Jenže ty nezjistíš pravdu, dokud se jednoho z nich nezeptáš."
"Remusi, co mi tajíš?!" vyjedu a je mi celkem jedno, že na mě knihovnice nevraživě hledí a rozzuřeně syčí.
"Nic!" prohlásí a zahloubá se do knihy, která leží otevřená na stole a v níž něco hledal předtím, než jsem ho vyrušila.
Tohle mě vytočí a tak hmátnu po učebnici, přisunu ji k sobě, rychle se podívám na číslo strany, aby to potom nemusel hledat a zaklapnu ji.
"Co děláš? Píšu úkol!" zavrčí polohlasně a snaží se dostat knihu z mých spárů.
Vyzývavě mu pohlédnu do očí, tolik podobných těm mým. "Máš smůlu! Dokud mi neřekneš, co se tady děje, tak ti ji nedám!"
Rychlým pohybem vytáhne hůlku, ale já jsem stejně rychlá.
Zavrtím hlavou. "Zapomeň na to! Reme, já potřebuju znát pravdu!"
S hlubokým povzdechem, nejspíš si myslí, že mě jím přesvědčí, mi oznámí: "Ale já ti nesmím nic říct! Musíš se na to zeptat Brumbála nebo McGonagallové!"
"Proč nesmíš?"
"Nevím," rozhodí ruce v bezmocném gestu.
"Jestli mi lžeš, tak si mě nepřej!" varuji ho.
"Nelžu ti, protože vím, čeho všeho jsi schopná!" ujistí mě.
"Hm, alespoň někdo to ví!" zamumlám, zvednu se ze židle a posunu učebnici zpět k Remusovi. "Strana stotřicetsedm," oznámím mu ještě a odejdu.
Hodlám se vydat přímo za ředitelem, ale zastaví mě známý hlas, který se ozve za mými zády a zní prosebně. "Mel, pojď se se mnou projít."
"Proč bych měla?" otočím se.
Pokrčí rameny. "Protože potřebuješ na vzduch a nechceš jít sama?"
"Myslíš, že ti na tohle skočím?" cukají mi koutky.
"Doufám," zašeptá a přijde blíž.
"Tak jo," souhlasím nakonec. Možná mi procházka vážně udělá dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MysteryBrigitte MysteryBrigitte | Web | 6. září 2012 v 20:05 | Reagovat

Helemese, ono uz nas to zacina cim dal vic koncama napinat xD Tak to jsem zvedava, co ji nesmi Lilly s Remusem rict a o koho se na konci jedna *jde cist dalsi kapitolu*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama