Nepovedené kouzlo a co z toho vzešlo

7. listopadu 2010 v 11:11 | Hopísek |  Který svět?
avatar
9.kapitola


Stojím před chrličem, přešlapuju z nohy na nohu a odhodlávám se, zda zkusit štěstí a říct heslo, přičemž vůbec netuším, jaké by mohlo být. Jo, Sirius říkal něco o kouzelnických sladkostech, ale moc tomu nechci věřit. Už už otevírám pusu, když chrlič odskočí a za ním je profesorka McGonagallová. Vypadá překvapeně.
"Dobrý den, slečno Lupinová, co tady děláte?"
"Dobrý den, ehm," začnu si na prst namotávat pramínek vlasů, jež se mi uvolnil z vyčesaného copu. "Já bych potřebovala mluvit s profesorem Brumbálem."
"Pan profesor odcestoval," zhatí moje naděje.
"Aha," svěsím ramena a chystám se k odchodu.
"Já bych vám nemohla pomoci?" zarazí mě.
Zamyslím se a v hlavě mi zazní bratrova slova: "Zajdi za Brumbálem! Nebo McGonagallovou, možná ti na tvé otázky odpoví," pohlédnu jí do očí. "Vlastně mohla," přitakám.
"Určitě to není nic, co by se dalo vyřešit na chodbě, že?"
"To opravdu není," slabě se usměji.
"Tak pojďte, prosím, se mnou," vybídne mne a vydá ke svému kabinetu.
Poslechnu a jdu dva kroky za ní. Profesorčiny jsou rázné, zatímco ty mé poněkud opatrné, nesmělé.
"Posaďte se!" vyzve mě, jakmile dorazíme do jejího kabinetu a sama zaujme místo proti mně z druhé strany stolu.
Poslechnu, ale sedím na úplném krajíčku polstrovaného sedadla. Jako bych hodlala každou chvíli utéct, prolétne mi myslí. V duchu se hořce ušklíbnu. Tenhle "posed" jsem si vypěstovala těmi lety v tom druhém, mém, světě. Rodiče si mě vždy pozvali do obývacího pokoje, aby mohli vyčítat. Vyčítali všechno, od neuklizeného pokoje přes styl oblékání po prospěch. Ovšem výčitky to byly naprosto neoprávněné! A já utíkala do svého pokoje, abych jim unikla. Ze začátku jsem sedávala pohodlně opřená v křesle, ale když se to začínalo stávat zvykem, chtěla jsem být pryč co nejrychleji a tak mi přišlo vhod sezení na samotném okraji. Ono totiž dostat se z křesla, v němž se pohodlně rozvalujete a opíráte, zabere celkem dost času, během kterého stačí dospělí přijít na pár dalších věcí, jež na náladě nepřidají.
"Takže slečno, proč jste potřebovala mluvit s panem ředitelem?"
"Já mám takový menší problém," vysoukám skrz stažené hrdlo. Příhodnější by bylo označení větší! Napadne mě.
"Vím o něm. Prvního září jste si nic nepamatovala, teď už víte vše, ale i něco víc, jelikož jste byla v jiné dimenzi, řekněme."
"Jak to všechno víte?" vydechnu ohromeně.
"Pan Lupin se slečnu Evansovou nám všechno řekli pár dní po vašem příjezdu do Bradavic," oznámí klidně.
To jsem si mohla myslet! "Aha," hlesnu.
"To ale není důvod, kvůli němuž jste potřebovala mluvit s profesorem, že ne?"
Zavrtím hlavou a pozoruji kamennou podlahu.
"Proč tedy?"
"Podobám se rodičům!" vyhrknu a samotné mi tohle vysvětlení přijde k smíchu.
Čekám, že se profesorka rozesměje, ale ta se jen zeptá: "A to je špatné?" zeptá se s vážným trochu nechápavým výrazem, což vidím, protože zvednu hlavu.
"Samozřejmě, že ne! Jenže já se odjakživa podobám Lupinovým a ne," zarazím se, "těm druhým!" mávnu rukou kamsi do prázdna.
"Ach! Chápu. Chcete znát důvod!"
Horlivě přikyvuji.
"Je to snadné! Když jste se s bratrem narodila, vaše matka zkoušela jakési kouzlo, které se jí vymklo z rukou. Rozdělila vaši osobnost a jednu z nich omylem poslala do druhého světa v budoucnosti, kde kouzla jsou pouhými pohádkami. Nikdo tam nemá ani ponětí, že opravdu existují. Vaše matka sice tušila, že se něco zvrtlo, ale jistá si nebyla. Váš návrat byl nevyhnutelný. V den nástupu do sedmého ročníku jste se dostala do světa, o kterém jste doposud jenom snila a četla jako mnoho dalších ve vašem věku."
Musí na mě být legrační pohled. Mám vyvalené oči a pusu jsem jaksi zapomněla zavřít. "Proboha. Takže tohle se mi děje jenom proto, že moje matka si ze mě udělala pokusného králíka?"
"I tak se to dá nazvat," připustí neochotně profesorka.
"Remus celou dobu všechno věděl?" počkám na její přikývnutí a pokračuji: "A Lilly? Ta taky všechno ví?"
"Ano, i slečna Evansová je obeznámena s touto situací," potvrdí mé domněnky.
"A to mi to říkáte jenom tak?" vylítnu a ani si nevšimnu, kdy se postavím.
"Uklidněte se!" snaží se zabránit výbuchu vzteku.
"Neuklidním! Myslíte si snad, že řeknu jenom něco v tom smyslu, že mi to vůbec nevadí, že je to vlastně úplně jedno? Tak to tedy ne! Já se po sedmnácti letech naprosté nevědomosti dozvím, že nejsem tím, kým bych být měla a vy čekáte klid?" zeptám se nevěřícně a už utíkám chodbou do Nebelvírské společenské místnosti.
"Kde je Remus?" vyhrknu v okamžiku, kdy zahlédnu proti krbu sedět Lilly, Jamese a Siria. Zaregistruji nezvyklý ticho, přitom kamarádka a kapitán famfrpálového hřiště sedí od sebe pouhých pár desítek centimetrů, ale napozastavuji se nad tím. Mou mysl ovládá vztek.
"V ložnici," odpoví James bezelstně.
"Díky," zavrčím.
"Proč to chceš vědět?" zajímá Lilly.
"Proč? Ty se ještě ptáš? S tebou si to vyřídím později!"
Pozoruji, jak se jí na tváři usadí výraz pochopení a hned na to se změní na poplašený. Pocítím uspokojení, na nic nečekám a vyrazím ke schodišti vedoucímu k chlapeckým ložnicím.
"Remusi!" vřísknu a vpadnu do pokoje. Bráška leží přes šířku postele na břiše, před sebou pergamen, kalamář a v ruce brk. Zřejmě píše dopis rodičům. "Jestli píšeš domů, tak jim rovnou napiš, že všechno vím!" procedím skrz zatnuté zuby.
S ledovým klidem zašroubuje nádobku s inkoustem, odloží brk na noční stolek, zvedne se a postaví proti mně, přičemž ruce založí v bok. "Úplně všechno?"
"Jo! Nechápu, jak jsi mi to nemohl neříct!" celá se třesu vzteky.
"Promiň!"
"Tohle ti neodpustím ještě hodně dlouho! A tobě taky ne!" otočím se ke dveřím, v nichž se objevila Lilly. Protáhnu se kolem ní a utíkám se slzami stékajícími po tvářích pryč.
"Mel, počkej! Nech si to vysvětlit!" dožene mě zrzka ve společenské místnosti a chytí za paži.
"Tady není, co vysvětlovat! Lhali jste mi!" zakřičím rozzuřeně, vytrhnu se z jejího stisku a pokračuju otvorem ven.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MysteryBrigitte MysteryBrigitte | Web | 6. září 2012 v 20:33 | Reagovat

Boze, no a co, ze byla pokusny kralik? Aspon zazila zivot v obou svetech a vi hodne veci, co ostatni ne. Mit takovou kamaradku, tak na ni poslu crucio, aby se vzpatovala! A ne ze se ji budu omlouvat a vnucovat... A boze, Hopi, zrovna bych te potrebovala mit vedle sebe, abys mi to trochu vic vysvetlila.. Takze se tes na zitra -.-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama