Naposledy do Bradavic

7. listopadu 2010 v 0:55 | Hopísek |  Život je plný drobných překvapení
avatar
tak vám sem dávám kapitolku, kterou jsem napsala já...vím, že mi to trvalo o dost delší dobu než Alyshe prolog a ten byl přitom delší, ale nějak mi to prostě nešlo, mno...
musím říct, že s kapitolou jsem spokojená...Alyshe se taky líbí, tak snad bude i vám =o)

Alysha seděla s Damonem v malé útulné kavárničce poblíž kina, kam ten den vyrazili, jelikož Alysha chtěla vidět nový film. Byla to poslední příležitost návštěvy kina o prázdninách, protože už za necelý týden se vraceli do Bradavic, aby nastoupili do posledního ročníku.
Chlapec jemně svíral dívčinu ruku a hleděl jí do očí, už si nedokázal představit život bez ní, i když spolu chodili sotva pět měsíců. Avšak ta doba, kterou spolu strávili, byla úžasná. Obyčejné výlety do Prasinek se stali neobyčejnými a jejich vztah se jimi snad utvrzoval, i když ani jeden to neuměl vysvětlit.

"Měla bych jít. Slíbila jsem rodičům, že budu do desíti doma," zašeptala Alysha, aby nezničila kouzelnou chvíli okamžiku.
Damon se smutně pousmál. Nerad se s ní loučil, avšak nemohl jinak. Kdyby Alysha nedorazila domů včas, měla by z toho problém, i když ji rodiče měli opravdu rádi, kladli na ni vysoké nároky a v jistých věcech nestrpěli žádný odpor. Alysha byla jejich jediné dítě, před třemi lety jí konečně chtěli pořídit sourozence, ale bohužel se jim to nepodařilo.
"Kéž bych dokázal zastavit čas," povzdechl si Damon a vytáhnul z kapsy peněženku, aby zaplatil jejich útratu, poté vyrazili ruku v ruce večerním Brightonem.
Celou cestu absolvovali v tichu, každý ponořený do vlastních myšlenek. Teprve před domem se Damon odhodlal zeptat Alyshy: "Tví rodiče mě nemají rádi?"
Dívka na něj zmateně pohlédla. "Jak jsi na něco takového přišel?"
"Nevím, prostě mi to tak přijde," pokrčil rameny a hleděl jí zpříma do očí.
"Věř mi, není to tak, že by tě neměli rádi. Naši jsou jenom…ehm…přísní a to i co se kluků týče. Myslí si, že bych měla chodit s někým, kdo mi může zajistit dobrou budoucnost. Jim nejde o to, abych svého budoucího manžela milovala, ale aby mě dokázal finančně zajistit, když oni nemůžou, ovšem znám rodiny, které jsou na tom daleko hůř než my."
"Já jejich podmínky splňuju. Navíc naše rodina je jedna z nejuznávanějších kouzelnických rodin v Anglii."
Alysha si povzdechla. "To je možná ten problém. Nechtějí se smířit s tím, že bych si vzala kouzelníka."
"Cože? Oni nechtějí, aby sis vzala kouzelníka? To nechápu, když," Damon se zarazil uprostřed věty, tohle by jí neměl říkat.
"Když co? Damone, mluv! Prosím!" Alysha na něj prosebně hleděla. Neměla ráda, pokud někdo něco načal a nedořekl to.
Chlapec se zhluboka nadechl. "Tvůj otec je kouzelník, jeho otec byl kouzelník a dědeček taky. Ta linie je ještě delší, ale jak moc, to netuším."
"Co? To myslíš vážně? Určitě se pleteš, musela bych si přece něčeho všimnout. Netajil by to přede mnou! Navíc, jestli studoval v Bradavicích, tak ho musí profesoři znát! Zmínili by se, vím to!" dívka si odmítala připustit, že to může být pravda.
"Aly, on nestudoval tady," Damon mluvil tiše a pečlivě vážil slova, nechtěl jí ublížit víc, než to právě udělal.
"A kde tedy?" zajímala se.
"V Kanadě."
Alysha vytřeštila oči. "Jak tohle všechno víš?"
"Řekl mi to taťka. Na začátku prázdnin jsem se s ním bavil o tobě, to jsem ti psal. Když slyšel tvoje příjmení, tak ho zajímalo jméno tvého otce. Já jsem se nenechal odbýt a on mi všechno pověděl."
Dívka stojící proti němu na něj nevěřícně zírala a kroutila hlavou ze strany na stranu. Nemohla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Její rodiče sice byli přísní, ale vždy upřímní, tohle by si nenechali pro sebe. "Já tomu nevěřím! Proč mi to neřekl? Nebo mamka?!"
Chlapec se kousl do rtu a na čele se mu objevila malá vráska, jak stáhl obočí.
"Co ještě?" ptala se s patrnými obavami v hlase.
"Tvoje mamka o tom neví. Nikdy před ní nepoužil kouzla. Taťka tvrdí, že nepoužil žádné kouzlo od doby, kdy dostudoval. Neví proč, ale je to tak," dopověděl jí i ten zbytek, s nímž byl obeznámen.
Alysha pouze přikývla, aby nějakým způsobem dala najevo, že mu rozuměla. "Já…budu muset jít."
Damon jí pohladil po tváři a něžně ji políbil.
Neopětovala jeho polibek, i když si to nezasloužil, ale už myslela na něco jiného.
"Tati?!" zavolala hnědovláska, jakmile si zula boty.
"Jsem v knihovně, zlato," ozvalo se zpoza pootevřených dveří na konci chodby.
"Kde je mamka?" optala se nejdřív. Nechtěla, aby slyšela jejich rozhovor, pokud o ničem z toho nevěděla.
"V koupelně. Proč?"
Dívka za sebou zavřela dřevěné dveře a otočila se na svého otce s vážným výrazem na tváři.
"Zlato, děje se něco? Rozešla ses snad s…jakže se jmenuje?" ptal se pan Simpson dcery, když tam bez hnutí stála několik minut.
"Damon, jmenuje se Damon a ne, nerozešli jsme se. Ale dozvěděla jsem se něco, co vlastně ani není špatné, ale nemůžu tomu uvěřit!" dívka se nadechla nosem, aby se uklidnila. "Nechápu, jak jsi mi mohl takhle lhát! Tak dlouho! Šest let studuju v Bradavicích a dodnes jsem si myslela, že jsem z mudlovské rodiny jako Lily a Hope, jenže to není pravda! Proč, tati? Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi o tom nic neřekl?"
Jason se zvedl z křesla za stolem, došel ke své dceři a pokusil se ji obejmout kolem ramen, ta však jeho ruku setřásla. "Alysho, prosím, posaď se," vyzval ji, počkal, až ho poslechne a usadil se vedle ní na pohovku, která byla pod oknem. "Tvá matka neví, že jsem kouzelník. Poznali jsme se těsně potom, co mi kouzla zničila nejlepšího kamaráda a to doslova! Na začátku sedmého ročníku se přidal k Ty-víš-komu a asi čtrnáct dní po složení zkoušek zemřel při bitvě. Chtěl přejít na stranu dobra a tak ho Ty-víš-kdo zabil. Po jeho pohřbu jsem zlomil svou hůlku a zařekl se, že už v životě nebudu kouzlit. Pak jsem nikdy nenašel odvahu o tom říct tvé mamince."
"Tati," vydechla Alysha, "to je mi líto," objala ho.
Pan Simpson se smutně usmál. "Mně taky, zlatíčko. Měl jsem Waltera rád, ale sám si to vybral."
"A ty ses ho nepokusil zastavit?" hnědovláska nemohla uvěřit, že by nic neudělal pro záchranu svého přítele.
"Ovšemže pokusil, ale on na nikoho nedal. Myslel si, že mu jenom závidím," suše se zasmál. "Nechápu, jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout," muž si povzdechl a dal dceři pusu na čelo. "No, teď už na tom stejně nic nezměníme. Jen tě prosím, neříkej to své matce. Nejspíš by se s tím nesmířila, přece jen jí skoro dvacet let lžu."
"Neřeknu, tati, neboj. Bude to naše tajemství," usmála se na něj a pevně se k němu přitiskla.

Hope seděla na houpačce, která se nacházela mezi dvěma ovocnými stromy jejich malé zahrady za domem. Znovu očima prolétla dnešní zápis v deníku a usoudila, že není, co dodat. Nebyl to dlouhý text, zážitky toho dne se vešly na čtvrt stránky, koneckonců jako všechno, co o prázdninách do svého deníku napsala. Deník si vedla od prvního dne v Bradavicích. Když si na začátku prázdnin četla zápisky z prvního až třetího ročníku, tak nestačila žasnout, jak byla dětinská! Naštěstí už ale vyrostla z věku, kdy na začátku každého zápisku bylo napsáno: Miluji toho a toho! Většinou tam stálo jedno a totéž jméno.
Povzdechla si, přitáhla svetr blíž k tělu a zadívala se na zapadající slunce. Moc dobře si uvědomovala, že i teď by mohla napsat, do koho je zamilovaná. Jenže to by za týden nesměla odjet do Bradavic a mít ty samé spolubydlící jako posledních šest let, které dokázaly nějakým záhadným způsobem překonat kouzelnou ochranu jejího deníku. Dodnes netušila, jak to zrovna ony můžou dělat, protože ani zdaleka nepatřili k nejchytřejším dívkám z ročníku, jako byly ona, Alysha, Roxy, Jessica a Lily, ovšem možná je podcenila.
"Zlato, pojď dovnitř. Už je docela zima," zavolala na ní maminka od zadního vchodu.
"Ještě ne, mami. Víš, jak ráda pozoruju západ slunce a pak hvězdy. Dneska mají padat," dodala s pohledem upřeným na nebe, kde se pomalu objevovaly zářící body.
Paní Robertsonová si povzdechla a zavrtěla hlavou. Na okamžik se ztratila uvnitř domu. Když se pak vydala zahradou k Hope, nesla její oblíbenou červenou mikinu a velký hrnek plný horkého čaje, který její dcera milovala.
"Děkuju, mami," zašeptala světlovlasá dívka, usmála se a dala své matce pusu. Vděčila jí za mnohé. Vždycky při ní stála a bezvýhradně ji milovala. Jediné, co ji tak nějak vadilo, byl fakt, že s ní odmítala mluvit o otci. Hope neměla jedinou jeho fotografii a bohužel nepomáhal ani pohled do zrcadla, protože byla celá maminka. Vysoká, štíhlá s blonďatými vlasy a modrošedýma očima v pohledném obličeji, na malém nose byly posazeny červené hranaté brýle.
Hope vzhlédla k tmavé obloze, zrovna když padala hvězda, rychle vyslovila své přání a modlila se za jeho vyplnění.

"Alysho, pospěš si laskavě! Cesta do Londýna netrvá pět minut!" bylo půl desáté a paní Simpsonová začínala ztrácet trpělivost. Netušila, co se dělá v případě, že dítěti ujede jediný spoj do Bradavic a ani to vědět nechtěla.
"Vždyť už jdu," ozval se otrávený hlas z patra a na posledním schodě se konečně objevila Alysha Simpsonová s klecí v ruce, v níž měla Jolču, svou sovu pálenou. Její kufr se vznášel před ní. "Stejně nechápu, proč se nemůžu přemístit! Zkoušky jsem udělala a sedmnáct už mi taky bylo."
"Protože," přistoupil ke své ženě Alyshin manžel a zlehka ji políbil na tvář, "to bychom tě nemohli doprovodit na nádraží."
Dívka otevřela překvapením ústa a její kufr se lehce zakymácel ve vzduchu, jak přestala na chvíli dávat pozor. "Ty jedeš s námi?"
"Je to tvůj poslední odjezd do Bradavic a já u něj chci být. Dneska nemusím do práce," usmál se muž na dívku, která už byla skoro u něj.
Dívčin kufr dopadl s tlumených žuchnutím na koberec pod schody a jeho majitelka skočila kolem krku muži, jehož vlasy byly na skráních protkané stříbrem. "Děkuju, děkuju, děkuju! Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená!" políbila ho na tvář a se šťastným úsměvem ho pustila.
Gaila na ně hleděla se zvednutým obočím a když zjistila, že jí ani jeden nepodá vysvětlení toho, co se právě odehrálo, tak jen zavrtěla hlavou a vyšla před dům, kde na příjezdové cestě bylo zaparkované jejich auto. Dcera s manželem ji následovali a za několik málo okamžiků již směřovali do Londýna, kam se Alysha těšila, avšak neubránila se jakési nostalgii, protože teď to bylo naposledy, co se tam vrací.

Hope byla již ve třičtvrtě na deset připravená k odchodu z domova, i když věděla, že jim cesta na nádraží zabere metrem nanejvýš dvacet minut. Vždycky se všude snažila být alespoň o deset minut dříve. Na nádraží nikdy nedorazila později než o půl jedenácté a dnes se nemohla dočkat. Bylo to naposledy, co na dlouhou dobu opouští svou milovanou maminku.
"Mami? Jdeš už? Holky tam určitě dávno jsou!"
"Zlatíčko, ještě není ani deset. Dej mi pět minut! Jenom se učešu a vyrazíme," ozvala se z koupelny, která se nacházela vedle kuchyně, paní Robertsonová.
Světlovlasá dívka si to neuměla vysvětlit, ale měla neodbytný pocit, že její maminka chce vyrazit, co nejpozději. Jindy bývala taky nedočkavá, ale letos ne.
"Mami, děje se něco?" Hope se opřela o dveře do koupelny a pozorovala svou maminku, jak se snaží splést si vlasy do copu.
"Ne," ujistila svou dceru, ale vůbec to neznělo přesvědčivě.
"Mami, já poznám, když mi neříkáš pravdu," upozornila ženu před zrcadlem.
Amber se přestala snažit o spletení svých neposedných vlasů, stáhla je gumičkou do obyčejného culíku a s povzdechem se otočila čelem ke své dceři. "Jen mám takové nepříjemné tušení, že letos nám to změní celý život."
Hope se usmála. Ve svém odhadu se příliš nespletla. "Proč by nám to měnilo život?"
"Je to naposledy, co odjíždíš. Může se stát, že se zamiluješ a hned po škole se odstěhuješ. Jsi dospělá, máš na to právo, ale mě to děsí. Nechci tě ztratit, holčičko moje."
"Neztratíš mě! Slibuju!" Hope jí dala pusu na tvář. "Navíc se nemám v plánu zamilovat," mrkla na ni.
"Já chci, aby ses zamilovala. Láska je krásná věc. Úžasná, pokud je opětovaná a vlastně i v opačném případě, ale ta většinou bolí. Na první lásku nedokážeš jen tak zapomenout. Stejně jako já na tvého otce. Jsem šťastná, že jsem ho tenkrát poznala, protože nebýt jeho, tak tě nemám," Amber stekla po tváři slza, kterou setřela rukávem, políbila svou dceru a usmála se na ni. "Půjdeme?"
"Jestli jsi připravená?"
"Jsem," ujistila Amber dívku, vzala si kabelku ze stolku stojícího u dveří a obě vyšly z domu. Hope nesla jen klec se svým bílým perským kocourem Snowym, kufru se ujala Amber.

Hope se svou maminkou postávala na nástupišti u předposledního vagónu a sledovala místo, kde se nacházela přepážka, aby jí neuniklo, kdy dorazí Jessica. Strašně se na ni těšila. Sice si psaly, ale osobní setkání jsou na popsání zážitků lepší. Navíc se Jess v posledním dopise zmínila o klukovi, kterého poznala ve Španělsku, kde byla s rodiči na dovolené a Hope se nemohla dočkat až se o něm vše dozví.
Právě ve chvíli, kdy zahlédla Jessicu, prošla kolem ní Alysha spolu s rodiči. Celá jejich skupinka se zastavila, aby ji a její maminku pozdravili. Ani jedné z dívek neuniklo, jak se Amber Robertsonová a Jason Simpson zarazili při pohledu na toho druhého. Nikdy dřív se na nádraží nepotkali, jelikož pan Simpson doprovázel svou dceru poprvé.
Po pár zdvořilostních frázích se Simpsonovi přesunuli o kus dál, k Roxy Morrisové, Alyshině nejlepší kamarádce.
"Mami, proč jsi tak zkoprněla, když jsi se setkala s Alyshy tatínkem?" zajímala se Hope, když nastupovala do vlaku.
"Jen mi někoho připomněl," odvětila žena, naposledy dala své dceři, v níž občas stále viděla tu malou holčičku, které ukápla slzička, když jela poprvé do Bradavic, pusu a zavřela za ní dveře.
Vlak se rozjel, rodiče pomalu odcházeli z nástupiště a Amber se nemohla ubránit pohledu na manžele Simpsonovy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama