Na nádraží

7. listopadu 2010 v 1:10 | Hopísek |  Právo na štěstí 2
avatar
1.kapitola


---DAPHNE---
Stojím na nástupišti vedle Siria a s úsměvem pozoruji dění kolem. Sirius se baví s Jamesem o práci, koneckonců jako vždy a Lilly uděluje poslední rady Harrymu a Megan. Ti ji poslouchají napůl. Nemůžou se dočkat až budu moct jít za kamarády. Pohled mi zabloudí k Richel. Stojí stranou a vrhá zamilované pohledy na blonďatého chlapce. On se je snaží opětovat, ale jelikož ho jeho otec nutí věnovat pozornost proslovu na téma: Jak se chovat v Bradavicích a komu projevovat úctu, tak je těch pohledů málo, velice málo.
"Richel?" popojdu k ní.
"Ano, mami?" zadívá se na mě sklesle.
"Pokud se tvůj otec dozví o lásce k Dracovi, tak to nedopadne dobře," váhavě ji upozorním na fakt Siriovi výbušnosti, o níž se mohla několikrát na vlastní kůži přesvědčit.
"Nevím, o čem mluvíš," řekne nepřesvědčivě a zadívá se na špičky bot.
"Rich! Viděla jsem ty kradmé pohledy, které po sobě vrháte!"
"Neřekneš to taťkovi?" zeptá se s obavami v hlase.
"Neřeknu! Alespoň ne hned, protože vím, jak by reagoval! Ovšem jestli s ním chceš chodit, tak mu to budeme muset nějak oznámit."
"Co navrhuješ?"
"V dopisech se budeš zmiňovat o jakémsi chlapci, kterého miluješ, ale neuvedeš jméno ani kolej! Víš, co by udělal, kdyby se dozvěděl, že je ze Zmijozelu!"
"Vím," přitaká.
"Fajn. Já to tatínkovi řeknu, než přijedete na Vánoce. On to nějak překousne! Bude to muset překousnout! Když ne, tak s ním nebudu mluvit!" pokrčím ledabyle rameny, protože to by nebylo nic nového. Nemluvíme spolu často a vždycky za to může Sirius. Dobře, tak občas je to i moje vina! Ale vážně jenom občas.
Například, když přišel Sirius na konci června domů opilý tak, že se ani netrefil do dveří, jsem s ním nepromluvila týden! Začal mi totiž tvrdit, že za smrt našeho prvního dítěte, o něž jsem přišla díky Michelle, můžu já! V té době jsem byla údajně hrozně tvrdohlavá a všechno, co se stalo byla moje vina a zasloužila si to. Následovala strašná hádka, po níž jsem šla spát k Richel do pokoje. No, spát. Celý zbytek noci jsem brečela do polštaře. Ráno si nic nepamatoval, ale já neměla chuť se o tom s ním bavit. Nevěřil by mi a i kdyby, řekl by, že to tak nemyslel. Nejhorší na tom je, že v opilosti říká člověk to, co si opravdu myslí. A já věděla, že to byla moje vina! Do dneška trpím výčitkami svědomí, o kterých nikdo nemá ponětí.
"Díky mami! Jsi skvělá." Richel mi dá pusu na tvář.
Ozve se zahoukání lokomotivy.
"Měla by sis nastoupit!" upozorním ji a jdu s ní ke dveřím vlaku, kde stojí i oba Siriové, Potterovi, Weasleyovi a Grangerovi. Poslední rady, poslední polibky a poslední obejmutí.
"Ahoj tati, uvidíme se o Vánocích!" loučí se Richel se Siriem a mrkne na mě.
Pousměju se. Zavřu za nimi dveře a pozoruji vlak, dokud se neztratí za zatáčkou. Mám divný pocit, že letos uvidím Richel dřív než o Vánocích. Sirius mě chytí za ruku a proplete své prsty s mými.
"Děje se něco, miláčku?" zeptá se mě.
"Ne! Asi ne!" odpovím a vydáme se společně pryč z nástupiště a nádraží.
---RICHEL---
Postavila jsem se schválně kousek od rodičů, abych viděla lépe na Draca. Pozoruji ho a on se na mě dívá pokaždé, když má možnost, nemusí plně vnímat svého otce a zároveň se bát, že by jeho pohledy zaregistroval. Sice je těch chvil málo, ale prozatím to stačí. Až budeme ve vlaku, mimo dohled rodičů, bude to jiné.
Podívám se nenápadně na taťku, jestli něco neviděl. Nemusím mít strach. Pořád si povídá se strejdou Jamesem. Vím, co by se dělo, kdyby zjistil, že s ním chodím. Děsně by vyváděl! Vyslechla bych si několika hodinovou přednášku o tom, že Nebelvír a Zmijozel se nemůžou přátelit, natož milovat, po níž by následovala hádka mě a taťky, můj útěk do pokoje, kde bych brečela do polštaře a slyšela hádku rodičů, načež by se mě mamka snažila přesvědčit, že to tak nemyslel a sama by byla na dně, protože ji každá jejich hádka trápí a nejvíc, když spolu potom nemluví. Schéma hádek u nás doma je vždycky stejné, jenom důvod je jiný.
A jéje, mamka jde ke mně. Nejspíš viděla, jak se dívám na Draca.
"Richel?"
"Ano, mami?" zadívám se na ni sklesle.
"Pokud se tvůj otec dozví o lásce k Dracovi, tak to nedopadne dobře," váhavě mě upozorní na fakt taťkovi výbušnosti, o které jsem se mohla několikrát přesvědčit. Nejlíp jsem to asi poznala před nástupem do Bradavic, kdy mi vyhrožoval, že pokud se dostanu do Zmiijozelu, tak se mnou nepromluví. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Spíš mi bylo líto mamky. Zastávala se mě.
"Nevím, o čem mluvíš," řeknu nepřesvědčivě a předstírám, že mě zajímají špičky bot.
"Rich! Viděla jsem ty kradmé pohledy, které po sobě vrháte!"
"Neřekneš to taťkovi?" zeptám se s obavami v hlase.
"Neřeknu! Alespoň ne hned, protože vím, jak by reagoval! Ovšem jestli s ním chceš chodit, tak mu to budeme muset nějak oznámit."
"Co navrhuješ?"
"V dopisech se budeš zmiňovat o jakémsi chlapci, kterého miluješ, ale neuvedeš jméno ani kolej! Víš, co by udělal, kdyby se dozvěděl, že je ze Zmijozelu!"
"Vím," souhlasím.
"Fajn. Já to tatínkovi řeknu, než přijedete na Vánoce. On to nějak překousne! Bude to muset překousnout! Když ne, tak s ním nebudu mluvit!" pokrčí rameny, jako by se jí to netýkalo.
"Díky mami! Jsi skvělá." dám jí pusu na tvář.
Ozve se zahoukání lokomotivy.
"Měla by sis nastoupit!" upozorní mě a jde se mnou ke dveřím vlaku, kde stojí i bráška, taťka, Potterovi, Weasleyovi a Grangerovi. Poslední rady, poslední polibky a poslední obejmutí.
"Ahoj tati, uvidíme se o Vánocích!" loučím se a mrknu na mamku. Bude se mi po ní stýskat. Ostatně jako každý rok. Ona mě před taťkovým hněvem vždycky chrání a kvůli mně se s ním hádá.
Dívám se z okna a mávám, dokud vidím na nástupiště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama