Kdo z koho?

7. listopadu 2010 v 11:16 | Hopísek |  Který svět?
avatar
14.kapitola


S obličejem zkřiveným nechutí si prohlížím odraz ruky v zrcadle. Rameno hraje modrými a fialovými barvami a musím přiznat, že docela bolí, v noci jsem toho kvůli němu moc nenaspala.
Jistě, mohla jsem si dojít za madam Pomfreyovou, jenže já nikdy ošetřovat nepotřebovala. Ne, v tomhle světě. U mudlů jsem doktory potřebovala jenom jednou, ale to už je dávno. Mohla bych taky na sobě vyzkoušet, jak mně osobně jdou léčivá kouzla, ale zase natolik svým schopnostem nedůvěřuju.
Povzdechnu si a opatrně začnu soukat ruku do rukávu halenky, ovšem ať se snažím sebevíc, úplně bezbolestné to není a tak se neubráním bolestnému usykávání a křivení obličeje.
Naposledy zkontroluju svůj vzhled a s rukou přitisknutou k tělu, vejdu zpět do prázdné ložnice.
Hm, Lilly už nejspíš šla na snídani. Pomyslím si lhostejně a vydám se ke dveřím. Udělám sotva dva kroky, když se rozletí. Ustrašeně se zastavím a vytřeštím oči. Ve dveřích totiž stojí Remus, tváří se jako bůh pomsty, a za ním mi Lilly naznačuje, že nemohla nic dělat, aby ho zastavila.
"Je to pravda?" zajímá se.
"Co myslíš?" oddaluji okamžik, kdy ho rozzuřím ještě víc.
"Vážně tě praštil do ramene potlouk, který odpálil Bergman a ty jsi kvůli tomu skoro nespala?" zamračí se na mě.
Vyšlu vyčítavý pohled ke kamarádce, jež omluvně krčí rameny a snaží se tvářit lítostivě.
Zatnu zuby a pohlédnu zpět na brášku. "Je to pravda, ale než začneš vyšilovat, tak tě musím upozornit, že to nebylo úmyslné a já se na něj nezlobím! Vždyť ten potloukl mohl praštit kohokoliv, třeba Gigi sedící vedle mě," zamlčím fakt, že seděla po mé pravici, kdyžto potlouk letěl na levou stranu.
Moje slova, zdá se, padnou na úrodnou půdu, jelikož Remus na okamžik zbledne. Ani se mu nedivím.
"Ale ublížil tobě!" připomene mi.
"Prosím tě, přestaň! Nic to není!" přesvědčuju ho.
"Nic?" povytáhne obočí. "Tak proč jsi celou noc nespala?"
"To kvůli Siriovi," vyhrknu první výmluvu, která mi přijde na jazyk.
Odfrkne si. "To ti tak budu věřit! Ukaž mi to rameno," rozkáže.
"Klidně si nevěř, ale nic ti ukazoval nebudu! Jsou to moje ruce a tobě může být jedno, co s nima mám!"
"Mel," vydechne překvapeně, takový odpor jistě nečekal.
"Co?" rozhodím rukama, což není dobrý nápad, neboť mi v rameni bolestně škubne. "Čekáš snad, že potom, co mi provedl budu klidně spát? Netvrdím sice, že mě rameno nebolí, bolí, šeredně, ale šlo o nešťastnou náhodu a já se o tom nehodlám bavit. Byla jsem ve špatný čas na špatném místě!"
"Proč sis nezašla rovnou za Pomfreyovou?" zajímá se.
Neodpovím mu hned. Posadím se na postel, pozoruju špičky bot. "Nikdy jsem ji nepotřebovala a nechci na tom nic měnit."
"Hraješ si na hrdinku?" zvýší hlas.
"Ne, jen mám za to, že se zahojí samo," zamumlám.
"Tohle jsi říkala vždycky!" mračí se.
"A měla jsem pravdu," usměju se sladce. Vím dobře, že ho tímhle naštvu, ovšem je to jediná možnost, jak skoncovat s jeho věčným poučováním.
Remus se nadechne, otevře pusu, jako když chce něco říct, ale namísto toho mávne rukou, prudce vydechne, zavrtí hlavou, otočí se na podpatku a při odchodu si něco nesrozumitelně mumlá.
"Lilly?!" zarazím kamarádku, jež se chystá nepozorovaně vytratit.
S nejistým úsměvem na rtech se ke mně otočí. "Ano?"
"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mu to, proboha, říkala?"
Zrzka pokrčí rameny. "Dřív nebo později by se to stejně dozvěděl."
"Třeba ne," odporuji chabě, neboť sama moc dobře vím, že má pravdu. Bráška má přeci společnou ložnici se Siriem i Jamesem a oba viděli, co se stalo. Nepochybuji, že takovouto zprávu by přijal i od Siria, s nímž momentálně nemluví.
Lilly se pousměje. "Tomu sama nevěříš!"
"To sice ne," připustím, "ale mohla jsem doufat."
"Nebo se užírat starostma, kdy to praskne, co?"
Zašklebím se na kamarádku.
Lilly vypadá sama se sebou nadmíru spokojená.
***
Stojím u kotlíku, v němž se vaří můj a Sevův lektvar a jsem myšlenkama úplně jinde. Přemýšlím, zda se mu podařilo zařídit to, oč jsem ho žádala. Pevně doufám, že ano, protože jestli ne, tak budu muset vymyslet jiný způsob, jak ochránit Lilly, Jamese a Harryho a v neposlední řadě také Siria. Ať mi provedl cokoliv, nemůžu ho přeci nechat pykat za něco, co neudělal, to nejde!
"Mel?" vloudí se mi do podvědomí Severův hlas.
Zatřepu hlavou, abych zahnala nepříjemné myšlenky. "Ano?"
"Nemá se ten lektvar už náhodou sundat z ohně?"
Překvapeně zamrkám, úplně jsem zapomněla, kde jsem a co dělám. Podívám se na hodinky a rychle uhasím oheň pod kotlíkem. Nechat ho tam o chvilku déle, mohlo to mít nedozírné následky.
"Mel, děje se něco?" ptá se mě šeptem Severus.
Pokrčím opatrně rameny. "Jen jsem přemýšlela."
"Nad čím?" svraští přemýšlivě obočí.
"Jak to dopadlo," odpovím mu tiše.
Severus chápavě přikývne, ale neřekne ani slovo. Nedivím se mu. Já bych o tom taky nemluvila ve třídě, kde je dvacet studentů a i když je nepravděpodobné, že by nás mohl někdo slyšet, není to nemožné.
Jenže znamená mlčení dobré či špatné zprávy? To nevím, ale snad se to brzy dozvím. Do konce hodiny zbývá asi deset minut a pak mi to může v rychlosti říct, pokud to tedy půjde říct rychle.
Bohužel to, co chci já se neshoduje s tím, co se děje. Hned po hodině, když už Severus otevírá pusu, aby mi něco řekl, ho Lucius pobízí, aby si pospíšil, tak se na mě pouze omluvně usměje a odejde spolu s ostatními zmijozelskými.
***
Je kolem páté hodiny odpoledne, loudám se kolem skleníků a vím toho stále tolik jako při lektvarech. Po zbytek dne jsem totiž Severuse nepotkala a dokonce jsem odolala pokušení jít do sklepení před vchod do zmijozelské společenské místnosti a poprosit někoho, aby mi ho zavolal.
"Ahoj," zaslechnu vedle sebe veselý dívčí hlas.
Trhnu sebou. "Ahoj, polekala jsi mě."
"Promiň, to jsem nechtěla," usměje se na mě zrzka.
Opětuji jí úsměv. "Vážně ne?"
Zarazí se, ale po několika málo vteřinách se pobaveně rozesměje. "Vážně."
"Co tady vlastně děláš?" zajímá mě.
"Potřebovala jsem si provětrat hlavu a promyslet, co dál."
"Co dál?" nechápu.
"Víš, mám ráda Rema, hodně ráda, ale máme málo příležitostí se vidět, když já jsem v Havraspáru a on v Nebelvíru. Hodin máme společných snad ještě míň. Nechodí na věštění, runy, astronomii," povzdechne si a zvedne koutek úst ve smutném úsměvu.
"Ale některé hodiny přece společné máte, ne?" přemýšlím nad Removým rozvrhem a snažím se vybavit si tváře z hodin, které máme společné.
"Jasně," ušklíbne se, "přeměňování."
"No vidíš!" vyhrknu nadšeně.
Gigi se na mě podívá jako na blázna.
"Co na mě tak zíráš?" vypěním. "To ty jsi tady ta, která dostane každého kluka, ne já! K tobě si holky chodí pro rady, tak se netvař, že nevíš, co mám na mysli!"
"Kruci, jak tohle víš?" zamračí se. "Nikdo o tom neví! Jenom ty...hmmm...husy, co si chodí pro rady a ty to určitě nikomu neřeknou, protože by vypadaly naprosto neschopně," protočí otráveně panenky.
Poškrábu se na hlavě. Já to vlastně nevím, prostě jde spíš o takový pocit, jež mám jistě ze života v tomto světě. Už už otevírám pusu, abych jí řekla, že to nevím, ale najednou mi na mysli vytane jedna scéna.
Zpoza rohu pozoruji, jak Gigi zírá s nechápavě zdviženým obočím na blonďatou mrzimorskou studentku pátého ročníku, která k ní spíná ruce a prosí ji o radu. Zrzka nakonec svolí a poradí jí, ač značně neochotně, jak se chovat ke klukovi, na něhož chce udělat dojem. Samozřejmě, vyslechnutí tohoto rozhovoru jsem neplánovala, hodlala jsem prostě pouze projít chodbou, v níž ty dvě stály a omylem je vyslechla!
Zčervenám, když si uvědomím, co se stalo. Copak jsem taková nána a opravdu poslouchám cizí rozhovory?! "No," zkousnu si spodní ret, "já jenbou tvoje rady vyslechla," omluvně se usměju. "Ale vážně omylem!" ujistím ji rychle.
Gigi se pobaveně zasměje.
"Opravdu!" přesvědčuju ji.
Zrzka zavrtí hlavou, mávne rukou a vydá se směrem ke škole. Jak je tohle pro ni typické!
Povzdechnu si a následuji jejího příkladu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama