Jako by se z mého života vytratilo štěstí

29. listopadu 2010 v 23:57 | Hopísek
avatar
je to něco jako jednorázovka...někteří ji už četli, jiní možná ne, ale mně se líbí, co jsem tenkrát sepsala, takže ji sem dávám...i s komentářema z minulého blogu...tenkrát mi ty komentáře strašně moc pomohly a nedávám to sem, aby jste mě litovali, věřte mi...můj život se od doby, co jsem to napsala (víc než dva roky zpátky) strašně moc změnil a konečně se mi začalo jakžtakž dařit- to musím zaklepat =o)


Sedím na posteli a nepřítomně zírám před sebe na rádio, z něhož se line hlas Zbyňka Drdy. Pokoj osvětluje pouze lampička, visící na zdi vedle okna. Po tvářích mi stékají slzy a hlavou proudí vzpomínky.
Vzpomínám na dobu před více než čtyřmi lety, na dobu, kdy se od nás odstěhoval taťka.
Tenkrát jsem byla ještě malá a hloupá. Nebylo mi ani patnáct a já nedovedla pochopit, proč to udělal, proč nás nechal samotné. Mámu, mě a sestru. Odmítala jsem přijmout jeho novou rodinu. Jeho přítelkyni a její tři děti. Užírala se nenávistí vůči nim. Možná jsem trpěla pocitem viny, že se odstěhoval kvůli mně. Nevím. Rozhodně to tak vypadalo. Všichni měli radši mou dokonalou mladší sestřičku. I když nás od sebe dělí pouhých dvacet měsíců, nedokážeme spolu vycházet. Ji každý chválí, jak je pracovitá a hodná. Přece nevadí, že nemá na vysvědčení vyznamenání. Známky nic neznamenají, protože se učíme pro sebe. Na mě se dívají skrz prsty. Podle slov vlastní mámy nepomáhám, jsem líná a zlá! Ano, zlá. Tohle si o mně myslí rodiče. Nemají mě rádi a abych pravdu řekla, nedivím se jim. Já se totiž přímo nesnáším! K čemu mi je, že mám výborné známky, když nesnesu pohled do zrcadla.
Markéta se k němu chtěla odstěhovat a tak se často hádala s mámou. Po hádce obě brečely. Snad jsem byla pro mámu oporou. Měla mě ráda, alespoň jsem si to namlouvala a opravdu tomu chtěla věřit.
Ovšem karty se obrátily a má milovaná sestřička se uklidnila. Pro mě to doma začalo být nesnesitelné. Ony dvě se spolčily a potřebovaly nějakého obětního beránka, tím jsem se zákonitě musela stát já, jelikož nikdo jiný po ruce nebyl.
Přijížděla jsem ze školy totálně vyřízená. Musela se učit, pokud jsem chtěla dosahovat na střední stejně skvělých výsledků jako na základce. Nebylo mi však přáno. Jako by se z mého života vytratilo štěstí. Ne, že bych ho snad předtím měla nějak moc, ale stačilo to. Málem jsem propadla z dějepisu a technologie. Mé zoufalství bylo obrovské. Probouzela jsem se s mírnými bolestmi hlavy, které se během dne vystupňovaly a já celou cestu autobusem domů prospala. Mohla jsem si dávat milióny předsevzetí, že ten čas využiju k přípravě na další den, ale bylo to k ničemu. Nedokázala jsem soustředit myšlenky na učení.
Přijela jsem domů, naobědvala se, oběd v půl páté se snad za oběd považovat nedá, podívala se na Čarodějky, co se během dne nahrály, pohádala s těma dvěma jezinkama, vykoupala, navečeřela a šla spát. Ty dny byly tak stejné a hádky jakbysmet. Buď to bylo kvůli tomu, že mě máti ani nepochválí za jedničky nebo kvůli penězům. To bylo samé: "Zase chceš peníze? Já nekradu! Zase jedete na výlet do Prahy? Nejezdíte nějak často?"
Není divu, že jsem začala jezdit každý víkend k taťkovi. S jeho novým životem jsem se musela chtě nechtě smířit a jeho nový domov se pro mě stal útočištěm, kde mi nikdo nenadával.
Zlom nastal, když bylo rozvodové řízení. Taťka řekl, že mě k sobě nechce a máti mi to s chutí a posměšným úšklebkem oznámila. Nebrečela jsem, před ní a Markétou ne. Slzy měly volný průchod až v soukromí mého pokoje, kde smáčely kožíšek plyšové myšce.
Po tomhle incidentu se k taťkovi chtěla odstěhovat opět sestra, ale jenom krátce a pak se vše vrátilo do starých kolejí. Nadávaly mi a vyčítaly.
To je mámina nejoblíbenější historka. Neopomene všem známým říc, že já se chtěla odstěhovat, ale o Markétce mlčí, protože Markétka je její miláček.
Začal nový školní rok. Čekal mě druhý ročník a zároveň první na internátě, pro který jsem se rozhodla, když tam šla i kamarádka ze vsi.
Ze začátku, první měsíc, se mi stýskalo, ale bylo to vážně jenom chvilkové, protože když si představím, že to, co mi prováděly o víkendu, bych měla snášet den po dni, je mi zle. Snažila jsem si jich nevšímat, jenže ono je dost těžké ignorovat, jak na vás ty dvě křičí a pak všechno svádí na vás.
Markéta provokovala, já se bránila, ale vždycky jsem dostala vynadáno, že jí nadávám. Začala mi nadávat před mámou, ale ta jí nic neřekla. Když jsem to udělala já, tak myška měla smáčený kožíšek.
Na internát jsem se od té doby těšila, jako se malé dítko těší na dárky.
Smutně se pousměju. To byly časy. Dovolím si tvrdit, že to pořád ještě nebylo to nejhorší.
Nejhorší byl čtvrtý ročník.
Vlastně to začalo už ve třetím, kdy jsem nedokázala pochopit, proč mě za vyznamenání, jenž jsem měla v obou pololetích, nepochválí. Nepotřebuji slyšet, že jsem úžasná. Bohatě by postačilo: Jsi dobrá. Ne reakce, kterou použila máti: "Hm. Pěkný." řekla tehdy a dál sledovala televizi. Ségra byla pochválená za trojky a čtyřky a v pololetí dokonce za pětku z chemie, z níž se, bohužel, nestřílí, jelikož je pololetí.
Máma si pořídila růžový sešit, formát A6, kam si začala psát moje, opakuji MOJE, výdaje. Stránku měla nadepsanou školním rokem a pod to, do jednotlivých řádků, vpisovala datum, kdy mi peníze dala, účel oněch peněz a přesnou částku. V červnu to všechno krásně sečetla a celková částka tvořila něco přes šest a půl tisíce.
Možná by vás zajímalo, proč si to psala. Důvod byl prostý a ona mi ho ráda osvětlila. Sestře zaplatila dovolenou v Itálii. Stála přes osm tisíc a ona jela! Sešit si vedla, abych nemohla říkat, že její dovolená byla dražší než můj školní rok.
Cítila jsem se ukřivděně, protože já mohla jet na začátku zaří do Paříže na výstavu Prêt-à-porter, kde byla celá naše třída, kromě mě, spolužačky, která tam snad měla jet s rodiči, z čehož nakonec sešlo a holky přestupující z jiné školy. Vlastně jsem nejela svou vlastní vinou, protože jsem naší milé Markétě řekla, že je kráva, zaslechla mě máti a řekla: "Když se neumíš chovat, tak do žádné Paříže nepojedeš!"
Začala jsem vřískat: "To není fér! První mi zakážeš lyžák, který mám slíbený od doby, kdy Markéta jela v sedmičce a já ne a teď ještě Paříž!" a utekla s pláčem do pokoje.
Třetí ročník nebyl nejšťastnější, ale pořád se to dalo jakžtakž vydržet.
Ve čtvrťáku, někdy v říjnu, kdy jsem zrovna šila cosi na stroji, proběhla ošklivá hádka. Nepamatuji si, jak začala. Její konec však nikdy nezapomenu.
"Neboj se! V září se odstěhuju!"
Neměla jsem to říkat. Měla jsem první přemýšlet a pak mluvit! Ona si to totiž zapsala do onoho proklatého růžového sešitu!
Pohádaly jsme se i na Štědrý den! Můj poslední tam. Odmítla jsem si koupit za peníze, které mi dala pod stromeček to, co chtěla ona a tak jsem dostala o pětset míň než ta mrňavá potvora! Nebyla jsem si tím jistá. Potvrdilo se mi to asi na konci ledna, kdy se prořekla a její reakcí bylo: "Dostala jsem o pětistovku víc od Petra (mámin přítel), protože si ty peníze zasloužím víc než ty!"
Rok utíkal, já se snažila učit na maturitu. Moc mi to nešlo a tak jsem si pouze vypracovala otázky a nosila je do školy, kde si je četla.
V dubnu přišly s tím, že pojedou letos na dovolenou obě a já zůstanu doma, abych krmila zvířata. Neobešlo se to bez mých hlasitých protestů. Nakonec jsme dospěly k jakémusi kompromisu, pro ně výhodnému. Pojedu na den za kamarády do Brna a máma pro mě přijede kolem deváté večer do Plzně. Nejhorší na tom všem byl fakt, že jsem to navrhla já!
Vzpomínám na to, jak jsem byla šťastná po tom, co mi taťka řekl, že teta čeká dítě, dostala jsem tohle oznámení jako dárek k narozeninám. (Když jsem byla ve druhém ročníku a s taťkou moc nemluvila, tak se vzali. Na svatbě byla jenom ségra, tedy jenom na oslavě, protože měli malou svatbu, kde byli pouze svědkové a oni dva.) Chci sourozence a jsem ráda, že s taťkou zase vycházím jako dřív.
Asi za dva dny mi přišel mail, že moje povídka bude v časopise. Moje radost z prvního úspěchu se znásobila. Pochlubila jsem se mámě a ta řekla jenom: "Hm."
Markéta se k tomu vyjádřila taky. "A komu to cpeš?" byla její reakce.
Bublina radosti splaskla a já zapadla do pokoje. Nechápou to. Neocení tenhle nepatrný úspěch. Dokud se moje jméno neobjeví na knize, budou mé sny považovat za pouhé sny.
A pak přišel den mých devatenáctých narozenin. Byl omyl myslet si, že se obejde bez hádek. Téměř celý den jsem probrečela. Nemohla si nikomu postěžovat, protože Markéta vyběhla ven, když jsem telefonovala a seřvala mě, ať si nestěžuju.
Dozvěděla jsem se, že mě máti pomlouvá v práci. Pracuje v kravíně a o mně mluví pěkně hnusně. Nenávidím ji! Nenávidím je obě! Až se odstěhuju, nechci je už nikdy vidět!
Teď naštěstí studuji vysokou školu na druhém konci republiky, jsem na koleji, mám přátele, kterým na mě záleží a snad se k nim nebudu muset nikdy v budoucnu vrátit.
oddělovač
1 Jasane=) | 26. srpna 2008 v 9:28
Já... Vůbec nevím, co na to napsat... Jen... Obdivuju tě, že jsi silná a vydržela to... Já fakt nevim co napsat:(
A kdyby si něco potřebovala tak klidně napiš... Icq mam na blogu tak kdyby něco... Ráda pomůžu...

2 Danula | 26. srpna 2008 v 13:03
...a já si myslela, že to mám doma těžké...omlouvám se....si strašně silná holka, že to dokážeš vydržet....já bych tu malou potvoru už zaškrtila i když je to sestra....u mě platí to samé co u jasane, ale to doufám, že víš a až přijedeš do brna tak napiš a sejdem se:)

3 S.A.M. | 26. srpna 2008 v 14:17
cítim sa presne ako Jasane...vôbec neviem čo mám napísať...no ja by som tú malú .... neviem ako ju mám slušne nazvať....zaškrtila, umučila....aj keď by to bola moja segra (našťastie mám brata)...no ja ťa fakt moc obdivujem ...moc moc ťa obdivujem ja na tvojom mieste by som už asi nežila (spáchala by som samovraždu) ....si silné dievča

4 Mystary | 26. srpna 2008 v 20:11
No... už jsem to četla dřív, ale nenecházela jsem slova, který bych mohla napsat do komentáře...
A ani teď žádné nemám. Jenom ti chci říct, že jsi hodně silná...

5 Dromedka | 27. srpna 2008 v 13:40
Připomíná mi to příběh z pohádky o Popelce a moc bych chtěla doufat, že to tak nakonec dopadne, kvůli tobě, protože ty si to jako skvělá holka, spisovatelka a navíc takhle silná zasloužíš ze všeho nejvíc... Nevím, jestli ti moje slova dokážou jakkoli zvednout náladu, ale věř mi, že bych to udělala hrozně moc ráda. Vím, že budu několikátá v pořadí a nevím, jestli něco takového v téhle chvíli chceš nebo potřebuješ, lae kdyby si potřebovala jakkoli pomoct, mám icq na blogu... jinak ti zatím pomoct nemůžu, protože tě neznám tak moc, abych mohla říct víc...
Ale znám tě natolik dobře, abych ti řekla, že si skvělá holka, nádherně píšeš, dobře se učíš, jsi silná jako nikdo koho znám a máš spoustu lidí, které sice možná ani neznáš jménem, nebo o nich nic nevíš, ale kteří jsou moc rádi za každý článek, za každou kapitolu, kterou napíšeš a kteří ti bez jakékoli zábrany řeknou, jak jsi skvělá holka. Nikdy jsem nic takového nezažila, takže nemůžu očekávat, že pochopím, jak přesně se asi cítíš. Všechny ty emoce a zážitky, které jsi vypsala, mě dokáží k tomu pocitu přiblížit, ale i tak je to podle mě málo...
Jistě se najdou tací, kteří ti život znepříjemní do té míry, že máš chuť s tím seknout, ale věř, že jsou i takoví, kteří čekají jenom na to, až je objevíš. A ty je objevíš a s nimi potom přijde i ten skvělý princ z pohádky o Popelce i štěstí.
Nechci, aby tohle vyznělo, jako nějaké přechytračelé kecy z úst člověka, který to nikdy nezažil, ale byla bych moc ráda, kdyby sis ten koment alespoň přečetla a jestli je ti proti srsti, tak ho klidně vypustila, ale já upřímně doufám, že ti pozvedne náladu alespoň trochu.
JSem ráda, že jsem narazila na tak skvělou spisovatelku jako ty a že mám tu šanci říct ti, jak moc si vážím všeho, co děláš, ať už jde jen o pár řádků navíc, které mě vždycky potěší.
Pokračuj v tom, protože to děláš skvěle, ať to ostatní vidí jakkoli. Piš, i kdyby to mělo být jen pro mě a hlavně hledejj si to svoje štěstí, ať se ti v tom snaží kdokoli zabránit...
Přeju hodně štěstí a budu ti držet palečky. Dromedka.

6 Ajvi | 1. září 2008 v 21:32
Dromedka má pravdu, mně to taky připomíná Popelku...
Každopádně ti chci popřát hodně štěstí a trpělivosti do dalších chvil...nebo nevím jak to říct...každopádně píšeš moc hezky a nenech si to vymluvit:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ina Ina | 30. listopadu 2010 v 0:19 | Reagovat

Neboj se, Nasťenko, Marfušenka dostane jednou to,co jí patří.
Přeju hodně štěstí :-)

2 Hope Hope | Web | 30. listopadu 2010 v 0:23 | Reagovat

[1]: mno, snad jo =o) děkuju =o)

3 evi evi | Web | 30. listopadu 2010 v 18:08 | Reagovat

Tak tenhle článek "jak to všechno začalo" si nevybavuji - asi proto, že v srpnu 2008 jsem ještě neblogovala. No je to síla. Skoro se mi chce říct, že od ženský z kravína asi můžeš těžko čekat, že tě pochválí za tvé studijní úspěchy, ale to by nebylo fér, protože znám hodně maminek, které jsou sotva vyučené, ale na své studované děti jsou náležitě hrdé - a tak to má být. Táta odešel kvůli té nové partnerce, jestli to dobře chápu? Tak to si stěží můžeš dávat za vinu... Přeju ti hodně síly:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama