Inteligentní otázky

7. listopadu 2010 v 1:11 | Hopísek |  Právo na štěstí 2
avatar
2.kapitola


---RICHEL---
Pomalu jdu za bráškou a ostatníma. Naštěstí nemusím dávat pozor na cestu chodbičkou, protože moje myšlenky jsou někde úplně jinde.
Vzpomínám. Na co? Na všechno.
oooOOOooo
Stojím společně s mnoha dalšími jedenáctiletými dětmi před profesorkou McGonagallovou, čekám až na mě přijde řada a pevně se držím za ruku Megan.
Bojím se. Mám strach, že pokud mě Moudrý klobouk zařadí do Zmijozelu, zklamu tatínka a on se mnou nepromluví, jak sliboval včera večer. Jsem sice jeho holčička, kterou, jak sám tvrdí, zbožňuje, jenže to se může změnit.
V hlavě mi zní maminčina slova: "Rich! Zlatíčko! Tatínek to tak nemyslel!"
Lhala. Bylo poznat, že se toho bojí, ale snažila se to kvůli mně nedat najevo.
"Blacková Richel!"
Naposledy se podívám na Meg, pustím její ruku a vydám se ke stoličce. Než se na ni posadím, zhluboka se nadechnu a pohledem zabloudím k Nebelvírskému stolu, kde Sirius pevně svírá oba palce.
"Kam tě mám poslat? Do Mrzimoru tě nepošlu, tam se nehodíš. Ovšem do ostatních tří kolejí ano. Zmijozel, který by tě přivítal s otevřenou náručí, jenže tam ty nechceš kvůli otci. To chápu. Na Havraspár jsi chytrá dost a měla by ses tam dobře, ale myslím, že poslední kolej pro tebe bude ta nejlepší," sdělí mi a zvolá: "NEBELVÍR!"
Úlevně se usměju, počkám až mi McGonagallová sundá klobouk z hlavy, seskočím ze stoličky a rozběhnu se rovnou do otevřené náruče svého staršího bratra.
oooOOOooo
Konečně najdeme volné kupé. Prošli jsme téměř celý vlak a všude bylo plno. Usadíme se. Sednu si k oknu proti Meg a opřu hlavu o sklo. Vzpomínky mě přenesou o necelý rok zpátky.
oooOOOooo
"To ty jsi mi poslal ten vzkaz?" vytřeštím nevěřícně oči. To se mi určitě jenom zdá!
"Jo! Já ti poslal ten vzkaz!" zatváří se dotčeně.
"Promiň!" omluvím se automaticky. "Proč ses nepodepsal?"
"Bál jsem se, že tvůj bratr a přátelé trpí stejnými předsudky jako naši otcové."
Zavrtím hlavou. "Oni ne! Neodsoudí někoho podle koleje! U Siria se klobouk rozhodoval mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Když se to taťka dozvěděl, tak se divil, proč mu to neřekl. Bráška ví, že by se mu to nelíbilo a tak to věděla jenom mamka," osvětlím mu.
"Jo, tak už to chápu. Stejně, kdybys byla ve Zmijozelu, tak by tohle bylo snažší," prohodí a přistoupí o několik kroků blíž.
"Co by bylo snažší?" zeptám se ho.
Místo odpovědi se naše rty spojí v něžném polibku.
"Draco?" zašeptám, jakmile mě přestane líbat.
"Ano?"
"Co to mělo být?" zeptám se, stále v šoku. Nikdy jsem nedoufala, že by mezi námi mohlo být něco víc než přátelství a teď se tady s ním líbám. A to školní rok teprve začal.
"To byl, milá Richel, polibek. Alespoň myslím," zasměje se úlevně. Snad se bál, že bych mu mohla dát facku.
"To jsem poznala, ale proč?" mám velice inteligentní otázky, já vím.
"Protože...ehm...jak bych to řekl, aby ses mi nevysmála do očí. Mám tě rád a moc, snad je to láska, já vážně nevím. Nevyznám se v sobě," očima zkoumá podlahu učebny.
"Tak to jsme dva," povzdechnu si, posadím se na lavici a komíhám nohama.
"Ani nevíš, jak mě to těší," usměje se.
"Co?" v obličeji se mi objeví zmatený výraz.
"Že v tom nejsem sám!"
"Aha!" přikývnu.
"Ty jsi snad myslela něco jiného?"
"Ale ne, jenom jsem byla myšlenkama jinde," zmatený výraz vyměním za úsměv.
Myšlenkama jsem byla u rodičů a představila si jejich reakci. Mamka to vezme dobře, ale taťka. Ten mě nejspíš zabije! Dobře, možná nezajde, tak daleko, ale určitě mi bude při každé příležitosti opakovat, že Lucius Malfoy je Smrtijed a jeho syn nejspíš taky.
Rozhodnu se, že jim to zatím neprozradím.
oooOOOooo
"Ehm...půjdu se projít," oznámím s úsměvem osazenstvu našeho kupé a zvednu se.
"Najít Draca, viď?" mrkne na mě Sirius.
Kruci, jak on to ví! "Proč právě Malfoye?" snažím se nedat nic najevo.
"Nedělej se! Vím, že spolu chodíte! Už loni jste spolu chodili! V Bradavicích se nic neutají! Přede mnou se schovávat nemusíte! JÁ to tátovi neřeknu!" ujistí mě s důrazem na slově já.
Podívám se po ostatních a ani na nich nevidím žádné známky jakéhokoliv zaskočení. Proboha! Oni to snad ví úplně všichni! Pomoc!"Fajn! Přiznávám! Chodím s Dracem! Vím, že vy mě za to neodsoudíte, protože netrpíte nesmyslnými předsudky, ale stejně bych byla radši, kdyby jste o tom moc nemluvili!"
"Rich! Nevím, jestli sis toho všimla, ale ví to skoro celá škola!" oznámí mi opatrně Sirius.
"Cože?" zase se posadím na sedadlo a vyjevaně na něj zírám.
"Nooo...ty vaše pohledy nešlo přehlédnout! To jenom vy dva jste si bláhově mysleli, že to nikdo neví a my vás v tom nechali!" ujme se slova Megan.
"Aha! Dobře! To je jedno! Jdu se projít!" znovu se zvednu a vyjdu na chodbičku vlaku.
Po chvíli narazím na Draca, který mě, jak se zdá, taky hledá.
"Ahoj, zrovna tě hledám," potvrdí mou domněnku s úsměvem na tváři a políbí mě na přivítanou. "Chyběla jsi mi!" pošeptá mi do ucha.
"Ty mě taky! Měli by jsme si promluvit."
"O čem?"
"O nás!" odpovím stručně. Možná až moc stručně.
"Chceš se se mnou rozejít?" ptá se zděšeně.
"Ne! Jak tě to mohlo napadnout?" zeptám se ho, ale vzápětí mávnu rukou, protože to je jedno. "Ví o nás údajně celá škola!"
"Já vím!" nevypadá vůbec zaskočeně.
"Cože?" vyjeveně se na něj podívám.
"Ale neřekl bych, že celá. Možná třičtvrtě! První ročníky se o nás teprve dozví," uklidňuje mě s úsměvem.
"To jsi mě opravdu uklidnil!"
"Já vím!" ujistí mě s úsměvem.
Zbytek cesty strávíme spolu. Teda skoro celý zbytek. Asi půl hodiny před zastavením vlaku v Prasinkách jdeme každý ke svým kamarádům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama