hihi trest

16. listopadu 2010 v 0:07 | Hopísek
avatar
konečně jsem to dopsala...chtěla jsem tomu dát název Splněné přání, ale přišlo mi to jako moc velké klišé, mno...

jelikož jsem Drom nedovolila vybrat si kapitolu k JRaJ, tak mi zadala tohle...její zadání znělo: za to, že mi nedovolíš, abych si přála, co chci, tak sem ti vymyslela takový hihi trest.. :-D chtěla bych, aby další tcůj výtvor nebyla kapitola, ale taková malá povídka, v které by účinkovali 3 holky, myslím, že víš, jak se budou jmenovat... jestli ne, tak LEV ti poradí.. :-D mno a ty holky spolu něco podniknou, aby získal té jedné,EEEE, nějakého vysněného kluka, DDDDDD... :-D a něco se přihodí jinak a zvrtne se to, ale vše dobře dopadne.. :-D myslím, že mě chápeš.. :-D

a musím si postěžovat...Drom to sice nazvala hihi trestem, ale mně to hihi rozhodně nepřišlo...

mno, má to šest stran a já mám pocit, že je to jeden žvást vedle druhého...nelíbí se mi to, takže se nebudu divit, když se to nebude líbit ani vám...

někdy se k tomu možná vrátím, abych to dopsala, přepsala, rozepsala =o)

první komentář si opět NEVYBÍRÁ! mám rozepsanou kapitolku k PM =o) ta snad dopadne líp než tohle...a mmožná tady bude nejpozději v neděli...MOŽNÁ ;o)

nic z toho, co je v povídce použito, není pravda...vždycky jsou pravdivé jenom části...jako třeba to s mým taťkou...teda takhle mi to bylo kdysi řečeno, mno


"Tak povídej, co ten tvůj?" vyzvala Venda Evu nedočkavě. Seděly společně s Luckou v kavárně, přes sebou Latté. Důvod, proč se tady dneska sešly, byl prakticky jediný a to ten, že Eva se zamilovala do spolužáka.
"Za prvé není můj a za druhé o něm už všechno víte," pokrčila rameny.
"Všechno určitě ne," usmála se Lucka.
Eva potřásla hlavou. Nechápala, co dalšího by ještě chtěly vědět, vždyť vše, co se mezi ní a Daliborem, kdy stalo, jim napsala. Psala jim i to, co se o něm dozvěděla nového, dobře, možná občas něco vynechala, protože chtěla, aby některé věci zůstaly pouze mezi ní a tím blonďatým stvořením, které tolik milovala, ale i tak toho věděly víc než dost.
"No, ták! Nenech se pobízet!" naléhala Lucka, zatímco Venda právě pila svou kávu.
"A co byste ještě tak chtěly vědět? Číslo jeho bot vážně neznám," ušklíbla se světlovláska.
"To ani vědět nepotřebujeme," usmála se Venda, "ale mohla bys nám přiblížit úterní události! Moc ses k tomu nevyjadřovala."
Eva posmutněla. "Protože není k čemu se vyjadřovat." Co by jim asi měla říkat? Všechno věděly, i když si myslely, že ne.
"Není k čemu?" zvedla obočí Lucka. "Netvrď nám tady, že jste spolu tancovali a nic dalšího! Určitě jste spolu mluvili, ne?"
Eva zavrtěla hlavu a znovu si vybavila úterní večer. Ano, tancovali spolu, ale moc toho nenamluvili. Hleděli si do očí, ovšem to bylo všechno. Ani u stolu se s ní nebavil, jenom ji pozoroval, navíc se pak na skoro půl hodiny vypařila, aby se nadýchala čerstvého, poměrně chladného, vzduchu a navíc, kdyby tam zůstala, tak by to nejspíš dopadlo tak, že by se před ním opět rozbrečela. Proč? Protože se s ní vůbec nebavil.
"Počkej, to jako fakt?" vytřeštila oči Venda.
"Jo! My jsme spolu vůbec nemluvili! Pozdravil mě a pak vyzval k tanci, toť vše," pokrčila rameny. "Vlastně mi pak ještě řekl ahoj při loučení," dodala ještě.
U stolu zavládlo ticho. Lucka s Vendou netušily, jak by ji měly povzbudit, a Eva se snažila zahnat slzy, které se jí draly do očí. Nebyly to ani tak slzy smutku jako spíš vzteku, který na sebe dostala, jelikož si uvědomila, že by se s ní třeba bavil, kdyby dala najevo, že se s ním bavit chce.
"Ty ho máš na Facebooku v přátelích, že? Jak se jmenuje příjmením?" sondovala Venda, protože právě dostala nápad, který však mohl snadno ztroskotat.
Eva se ušklíbla. "Je to jediný Dalibor, který tam je. Opravdu potřebuješ znát jeho příjmení?" Zarazila se a upřela na dívku s červenými vlasy zkoumavý pohled. "Proč se na to vlastně ptáš?"
"Ale...jen tak," mávla rukou a pevně doufala, že to kamarádku odradí od dalších otázek.
Světlovláska potřásla hlavou, obrátila oči vsloup a dál se nevyptávala, moc dobře věděla, že by to nemělo smysl, protože by se stejně nic nedozvěděla.
***
Jen co holky dorazily k Vendě, sedly k počítači a začaly uskutečňovat svůj plán, o němž Eva neměla ani ponětí a ony doufaly, že ještě dlouho mít nebude. Její nevědomost byla pro úspěšnost jejich plánu velice důležitá.
"Tohle nám nemůže vyjít," nasadila Lucka skeptický výraz.
"Eva tam přijde, neboj," prohlásila Venda přesvědčeně.
Lucka se neubránila úšklebku. "Nebojím se, že ona by tam nedorazila!"
"Dalibor taky přijde. Důvěřuj trochu mým přesvědčovacím schopnostem."
Tmavovláska se pobaveně zasmála. Ona věřila Vendiným schopnostem, jen si nebyla jistá, že jí tady budou k něčemu platné, protože kdo by šel na určené místo, když ho o to požádá úplně cizí člověk? Lucka předpokládala, že leda blázen. "To není o tom, že bych jim nedůvěřovala, ale on tě nezná."
"To nebude problém," ujistila ji.
Lucka si povzdechla a skepticky pozorovala přes Vendino rameno, jak píše první vzkaz Daliborovi. Hned za pozdrav mu napsala, že ji nezná, ale žádala ho o důvěru, neboť chce jen pomoci kamarádce.
Nelíbilo se jí, že musí oběma lhát, ovšem jiná možnost nebyla, pokud chtěly zařídit, aby si spolu alespoň promluvili. Ostatní již záleželo na nich, doufaly ale, že to Evě pomůže překonat zábrany a bude konečně šťastná.
Zatímco čekaly na Daliborovu odpověď psaly si s Evou, od níž věděly, že je online, což se jim náramně hodilo.
Na jeho odpověď čekaly sotva pět minut a nestačily žasnout, jak je ochotný a nemá zbytečné otázky.
"Veny, já nevím, jestli bysme tohle měly dělat. Eva by si měla schůzku s ním domluvit sama," neudržela jazyk za zuby Lucka.
Venda se na ni zboku podívala. "Víš moc dobře, že ona to nikdy neudělá! Nenapíše mu, aby s ní někam šel, protože už ji minimálně jednou odmítl a ona další nesnese!"
Tmavovláska si povzdechla. "Já vím, jen...prostě...nechci, aby na nás byla naštvaná."
"Nebude, neboj."
"Jen aby."
Venda se vědoucně usmála a jala se napsat odpověď kamarádce i její prozatím platonické lásce. Dalibor ji velice potěšil a ona se nemohla dočkat, až ho pozná osobně, což jistě nebude trvat dlouho.
Ostatně obě věřily, že k jejich setkání s Daliborem dojde brzy. Pokud jejich plán vyjde a nic se nepokazí.
***
Eva stála na smluveném místě o čtvrt hodiny dříve, než měla. Nervózně se rozhlížela na všechny strany, protože tušila nějakou zradu. Nechápala, proč by se s ní holky chtěly vidět jenom dva dny poté, co spolu strávily příjemné odpoledne v kavárně. Tohle se za celou dobu, kterou je znala, stalo poprvé. Podívala se na hodinky, do chvíle jejich setkání zbývalo ještě pět minut. Když se opět rozhlédla, musela zamrkat, aby uvěřila tomu, co vidí. Z jedné strany po chodníku přicházel blonďatý chlapec a ona se neměla, kam schovat. Nechtěla ho vidět, ne dneska, kdy si jí sotva všiml.
"Ahoj," se širokým úsměvem došel k ní.
Jenom kývla hlavou, nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.
"Co tady děláš?" zajímal se.
"Já jak já, ale co ty?" snažila se vyhnout odpovědi, nemusel vědět všechno.
"Já se ptal první," mrkl na ni.
"Čekám na kamarádky," odpověděla s povzdechem.
"Mám rande naslepo," oznámil naprosto samozřejmě, jako kdyby to byla věc, kterou dělá každý den.
"Rande naslepo?" opakovala opatrně.
S úsměvem přikývl. "Jo. Psala mi předevčírem nějaká holka, abych sem přišel."
"Jaká holka?" dostala ze sebe.
"Nevím, neznám ji. Fotku mi neposlala," pokrčil bezstarostně rameny.
"A jméno znáš?" ptala se přiškrceným hlasem.
Zavrtěl hlavou. "Podepsala se LV."
Eva vytřeštila oči. "Já je zastřelím," mumlala tiše.
"Cože?" naklonil se k ní, aby lépe slyšel.
"Ale nic," odbyla ho, vylovila mobil z kabelky a s omluvným úsměvem poodešla stranou. Našla v seznamu to správné jméno, a zatímco čekala, než dotyčná hovor přijme, snažila se alespoň trochu zkrotit svůj vztek. "No konečně!" procedila skrz zaťaté zuby. "Prosím tě, řekni mi, že jste to neudělaly!"
"Co měl kdo udělat?" ptala se Lucka a Eva si dokázala živě představit, jak se právě v tomto okamžiku tváří. Kdyby nebyla tak naštvaná, snad by se i usmála.
"Nedělej ze sebe svatouška! Napsaly jste mě i Daliborovi a narafičily to tak, abychom se museli setkat!" šeptala rozzuřeně, neboť měla stále na paměti, že kluk, do něhož je zamilovaná a který o tomhle nemá ani ponětí, stojí jen pár kroků od ní.
Lucka se uchechtla. "To není přesné. Domluvily jsme vám s Vendou rande."
"A poradíš mi, jak mu to mám říct? To k němu mám nakráčet a oznámit mu, že moje dvě kamarádky se úplně pomátly a domluvily nám rande? Nebo jak jste si to vlastně představovaly?" vyjela do mobilu.
Tmavovlasá dívka nasadila uklidňující tón. "Evi, uklidni se, to je zařízené! Veny mu před chviličkou poslala smsku. Nenapsala mu přímo, kdo je jeho rande naslepo, ale ono mu to dojde, protože určitě poblíž není nikdo, koho by znal, ne?"
Světlovláska zavrtěla hlavou. "Ehm, ne," zamumlala, když si uvědomila, že její kamarádka ji nemůže vidět. "Musím končit, ale tohle vám nedaruju, ať už to dopadne jakkoliv!"
"To je nám jasné. Užijte si to, pa," rozloučila se s ní vesele.
"Pa," vydechla. Ukončila hovor, schovala telefon zpět do tašky a s nejistým úsměvem se vydala k Daliborovi.
Chlapec na ni pozorně hleděl. "To ty jsi to moje rande naslepo?"
Váhavě přikývla. "Ale dozvěděla jsem se to teprve teď! Přísahám!" obhajovala se rychle. "Jestli chceš jít, tak můžeš, nebudu tě do ničeho nutit."
"Nenutíš. Já to rande chci. A řekl bych, že je lepší, když je to někdo, koho znám," usmál se na ni.
Opětovala jeho úsměv. "Když myslíš."
***
"Máte velký problém!" varovala Eva holky, jakmile byly nadoslech.
Lucka s Vendou se po sobě podívaly s potutelnými úsměvy na tvářích. Hned večer po jejím a Daliborově rande naslepo ji pořádně vyzpovídaly a i když byla skoupá na slovo, dozvěděly se, že jejich schůzka byla vydařená.
"My víme," ujistila ji Lucka. "Jaké bylo rande?" zajímala se hned potom, co vyrazily ke své oblíbené kavárně a doslova prahla po detailech.
Eva si povzdechla. "Nejdůležitější asi je, že bylo a za to vám musím poděkovat. Užila jsem si ho, ale mezi náma se nic nezměnilo."
"Cože?" vyhrkly obě a zastavily se uprostřed chodníku, po němž mířily k přechodu.
"Co jste si myslely, že se stalo? Jsme spolužáci, možná kamarádi, ale těžko někdy budeme něco víc," pokrčila rameny.
"Jak můžeš být tak klidná?" ptá se překvapeně Lucka.
"A co mám podle tebe dělat?" zajímala se Eva.
"Řekni mu, co k němu cítíš! První krok nemusí nutně udělat kluk!" navrhla řešení Venda.
Blondýnka na kamarádky nevěřícně hleděla. "To já přece vím! Ale kdybych mu řekla pravdu a on ke mně necítil to samé, tak mě to zničí."
"Kdo nic neriskuje, nic nezíská," dívka s červenými vlasy vypadala, že se musí hodně držet, aby neskřípala zuby.
Dívka se nadechla. "On má holku," vypadlo z ní tiše.
"Co? S kým chodí? Jak dlouho?" Lucka nevěřila vlastním uším.
"Netuším, jak dlouho, dva tři dny a je mi to celkem jedno. Vy ji neznáte, ale já je každý den potkávám."
"Někdo ze školy?" tmavovlásčin hlas byl najednou plný soucitu.
"Jo," odsekla, zhluboka se nadechla a několikrát zamrkala, "a proto vás prosím, už o něm dneska nemluvme! Za poslední dobu toho mám opravdu dost."
Holky ji ještě několika větami uklidnily. Když se jim podařilo vykouzlit úsměv na jejích rtech, usoudily, že konečně můžou vyrazit do kavárny. Po zbytek času, který spolu toho dne strávily, již o Daliborovi ani ničem, co by jí ho připomínalo, nepadlo jediné slovo.
***
O necelý měsíc později se Eva nechala přemluvit ke společné akci se spolužáky. Svého rozhodnutí však celkem trpce litovala, neboť tam byli opravdu skoro všichni, kteří ještě v květnu víceméně chodili do školy, což zahrnovalo i Dalibora a jeho přítelkyni.
Světlovláska trpěla při pohledu na ně, i když se snažila, aby se v jejím zorném poli objevovali, co možná nejméně.
Dalibor si nejspíš nemohl pomoct, a proto si zpíval spolu s rádiem a Xindlem X písničku Láska v housce, přičemž na ni vyzývavě hleděl a ona byla jako zhypnotizovaná, nemohla od něj odtrhnout zrak.
"Přesto snažně prosím, vyslyš mou...objednávku," zpíval zrovna.
Když to postřehla jedna z jejích spolužaček a kamarádek, drcla do ní. Eva se se zdviženým obočím otočila k ní. "Nejdeš ven? Je mi špatně."
"Jasně," kývla, a když procházela dva kroky za Pavlou kolem Dalibora, tak jí to nedalo, sklonila se těsně k jeho uchu a zašeptala: "Tak si objednej!"
Dalibor na dívku s překvapeně zvednutým obočím pohlédl. "Vážně mám?"
Pokrčila s úsměvem rameny a konečně vyrazila za tmavovláskou, která už byla skoro venku.
Jakmile se o patnáct minut později všichni sešli venku a přesunuli o kus dál, chlapec ji s úsměvem objal kolem ramen a odvedl stranou, aby je nemohl nikdo z lehce opilé společnosti slyšet. "Můžu si objednat?" mrkl na ni.
"Pro mě za mě."
"Choď se mnou!" vypálil bez obalu, čímž ji na okamžik zaskočil.
"To nejde," dostala ze sebe, když se vzpamatovala.
Vyvalil oči. "Proč ne?"
"Už jednu holku máš," připomněla mu.
Zasmál se. "To přece není nemoc. Navíc...tebe miluju!"
Překvapeně zamrkala. "Já tě taky miluju, ale vážně jí chceš takhle ublížit?"
"Vždyť se o tom nemusí vůbec dozvědět, ne?" namítl.
"Je vidět, že jsi tohle nikdy nezažil! Nevíš, jaké to je, když se v jednu chvíli bavíš s kamarádkou jakoby nic a v druhou," mávla rukou a povzdechla si. Věděla, že je opilý a s největší pravděpodobností si tenhle jejich rozhovor nebude druhý den vůbec pamatovat.
"Ty jsi to snad zažila?" zajímal se posměšně.
Zavrtěla hlavou. "Moje máma."
Tázavě na ni hleděl.
Zhluboka se nadechla. "Její kamarádka se jí chlubila, jakého má skvělého milence, jak je úžasný, stará se o ni a kdesi cosi! Ona jí dokonce půjčovala peníze, protože neměla za co koupit dětem sešity do školy a tak. Víš, kdo byl ten milenec?" položila otázku, na níž ani nečekala odpověď.
Dalibor ztěžka polkl, tušil, co se dozví.
"Můj taťka!" dostala ze sebe.
"Proč mi to říkáš?" nedokázal pochopit blonďák.
Zamrkala, aby zahnala slzy. "Chci, abys pochopil, co mě vede k rozhodnutí si s tebou nic nezačít, i když bych strašně chtěla, to mi věř."
"A kdybych se s ní rozešel?" navrhl možné řešení.
Zavrtěla se smutným úsměvem hlavou.
"Ale proč?" dožadoval se vysvětlení.
"Zlomil bys jí srdce. Jakmile bych s tebou začala chodit, tak znovu a já ji nechci ztratit," objasnila mu a šla za ostatními, aby se vyhnula dalšímu hovoru.
***
Druhý den se probudila časně a s hrozným bolehlavem. Moc toho sice večer se spolužáky nevypila, ale spala sotva tři hodiny. Jediným důvodem byl samozřejmě Dalibor! Poté, co se dostala do postele, nemohla usnout, pořád na něj musela myslet. Na něj a jeho vyznání.
Nejspíš by spala dál, kdyby jí nepřišla smska, v níž se Venda ptala, jak dopadl včerejší den. Eva zaúpěla a zabořila obličej do polštáře. Mělo jí být jasné, že holky budou hned ráno toužit po novinkách, jenže si nebyla jistá, zda se jim s nimi chce svěřovat.
Po deseti minutách, kdy ji každá z holek prozvonila, konečně krátce odepsala: PREZILA JSEM HO. Věděla, že tohle jim nebude stačit a nemýlila se, neboť jakmile byla online, sesypaly se na ni jako vosy na med.
Nakonec se jim přece jenom svěřila se vším, co se ten večer stalo, nenechala si jediné tajemství, ale nelitovala toho, protože bylo lepší, když se dozvěděly všechno od ní, než aby psaly Daliborovi, což by určitě udělaly.
Ve chvíli, kdy se Lucka dozvěděla, co se v noci stalo, psala Vendě, aby společně vymyslely, jak těm dvěma pomoct. Tedy hlavně Evě, protože to ona byla ta, jenž se bála vztahu s ním, i když po něm upřímně toužila, jenže nechtěla přijít o kamarádku. Nejspíš by nepřišla pouze o ni, nýbrž o všechny, které ve škole měla.
***
Uběhl sotva měsíc od chvíle, kdy jí vyznal lásku, a Eva u školy litovala Míšu. "Mrzí mě, co se stalo."
Dívka s pousmáním pokrčila rameny. "Co nadělám. Věděla jsem od začátku, že miluje někoho jiného."
Eva překvapeně zamrkala. "Někoho jiného? Ehm, ty víš koho?" přemohla ji zvědavost.
"Samozřejmě," usmála se.
Světlovlasá dívka se zamračila. Nechápala, proč by někdo začal dobrovolně chodit s člověkem, o němž ví, že miluje někoho jiného. I když ona by s ním nejspíš také chodila, kdyby si to přál a ona ho milovala. V tu chvíli by jí bylo upřímně jedno, že bude trpět.
Moc dobře si pamatovala na svou nabídku. Tenkrát byla opravdu zoufalá, ale pokud by tam nebyl on, tak to nikdy nevyslovila! Tím si byla stoprocentně jistá! Samozřejmě, nedomyslela tehdy všechny důsledky, k nimž by vedl jejich rozchod, ale i za to málo by bývala byla vděčná.
Eva se chtěla zeptat Míši ještě na něco, ale nakonec to neudělala. Nechtěla působit příliš zvědavě a také se bála toho, co by se mohla dozvědět.
***
Eva seděla na posteli, notebook položený na židli před sebou a čekala, kdy se u jeho jména rozsvítí zelené kolečko. Slíbil jí přece, že tam bude. Právě se natahovala po mobilu položeném na krabici, jejž sloužila jako noční stolek, když zaslechla ťukání na okno a tiše vyslovené své jméno. Srdce se jí rozbušilo a zorničky rozšířily děsem, protože ač bylo teprve sedm hodin, venku již byla tma. Bála se, aby to opět nebyl ten šedesátiletý chlap, který k jejímu oknu mířil jednou za čas, a ona se děsila chvíle, kdy přijde znovu.
"Evi?" zaslechla opět své jméno, nyní vyslovené hlasitěji.
Dívka ztlumila hudbu na notebooku, zvedla se a opatrně přistoupila k otevřenému oknu, ovšem pouze tak blízko, aby mohla uchopit konec záclony a trochu ho poodhrnout.
"Ahoj," usmál se její šedooký blonďatý návštěvník stojící celkem příhodně ve světle pouliční lampy vzdálené pouhých pár metrů.
"Dalibore," vydechla, její hlava se objevila v okně, takže jejich obličeje dělilo jen pár centimetrů, jelikož chlapec složil své ruce na parapet a podložil si jimi hlavu. "Co tady děláš?" zajímala se, neboť uběhla sotva hodina od chvíle, kdy se rozloučili.
"Ahoj," opakoval.
"A-ahoj. Tak co tady děláš?"
Dalibor se zamyslel. "Stojím pod tvým oknem a jsem rád, že jsem si ho nespletl. Přecejen jsem tady byl pouze jednou."
Eva se pousmála při vzpomínce na den asi měsíc zpátky. Její spolužačka bydlící kousek od ní se zmínila, že se jdou učit a Dalibor se k nim přidal, jelikož si myslel, že se budou jako obvykle vzdělávat v hospodě, aby nerušily Evinu spolubydlící. Kámen úrazu byl však v tom, že hospoda byla uzavřena kvůli soukromé akci. Mohli jít jinam, ale to se jim nechtělo. Eva dostala spásný nápad, pozvala je na privát, spolubydlící odjela ten den domů a tak nehrozilo něčí rušení.
Dívka potřásla hlavou zahánějíc vzpomínku. "Proč jsi u mého okna?" přeformulovala svou otázku a modlila se, aby se konečně dozvěděla odpověď.
"Stýskalo se mi," mluvil s vážnou tváří.
Eva vytřeštila oči, nevěřila vlastním uším. "Tobě se stýskalo? Po mně?"
Dalibor se uchechtl. "Ne, po té, co stojí za tebou."
"Ha, ha, opravdu vtipné," zašklebila se, čímž maskovala úsměv.
"Nemáš se tak hloupě ptát. Pustíš mě dovnitř dveřma nebo mám lézt oknem? Ovšem pak by to vypadalo, že se k tobě chci vloupat," dodal s přemýšlivým výrazem v obličeji.
"Řekni mi jediný důvod, proč bych ti neměla zavřít okno před nosem a nejít ti odemknout," hrála si na uraženou, protože jí dal dopoledne ve škole jasně najevo, že nechce, aby o jejich vztahu zatím někdo věděl.
"Protože bych ti bušil na okno tak dlouho, dokud by sis to nerozmyslela," jelikož se stále tvářila nepřesvědčeně, pokračoval: "Kdyby to nevyšlo, otravoval bych tě telefonem…"
"Ten můžu vypnout," skočila mu do řeči.
Nevšímal si jejího přerušení a pokračoval: "A na něco dalšího bych určitě ještě přišel. Chci se ti omluvit a to se takhle dělá špatně."
Povzdechla si. "No, tak pojď."
"Oknem?" usmál se.
"Abys dělal divadlo sousedům? Ani náhodou! Jdu ti odemknout," přešla pokoj, vyndala klíče z kabelky, a aniž by za sebou zavírala troje dveře, které musela otevřít, šla k těm domovním, u nichž sáhla po vypínači, aby venku rozsvítila. Tohle se mi jenom zdá, opakovala si ještě, když otevírala a jasně viděla přes skleněnou výplň obrysy jeho postavy. Srdce jí bušilo, protože vždy poznalo, když byl nablízku, avšak i to ignorovala.
"Nezdá se ti to," ujistil ji s úsměvem od ucha k uchu.
Zamračila se, jelikož marně a značně naivně doufala, že její slova neslyšel. "Hm, tak pojď dál," vyzvala ho, přičemž se modlila, aby nezůstal příliš dlouho, nemusela by se udržet. Dalibor však nevypadal, že by hodlal brzy odejít.
"Posaď se," ukázala na jednu ze židlí u stolu. "Dáš si něco k pití?"
"Dal bych si kafe," odpověděl s úsměvem, když se posadil, nikoliv však na židli, ale na její postel.
Jakmile byla káva uvařená, položila mu ji na noční stolek, který poměrně nedávno nahradil krabici a postavila se proti němu s rukama založenýma vbok. "Řekneš mi konečně, proč tady jsi?"
"Musíme si promluvit," pronesl vážně.
"Nemáme o čem," potřásla hlavou.
"Ale ano, máme!" postavil se a rázem k ní byl blíž.
Eva na něj zírala. "Dneska už jsme mluvili dost," pronesla po chvíli tiše.
Prudce zavrtěl hlavou. "Ne! Já...ráno jsem se zmýlil! Nechci náš vztah tajit, jen jsem si myslel, že by sis to přála, protože znám tvůj příběh a nechci, abys kvůli mně přišla o kamarádky. Za to určitě nestojím."
Stojíš mi za daleko víc, chtěla vyhrknout, ale nemohla. "Dalibore," vydechla a o krok ustoupila.
Dalibor se pousmál a zmenšil vzdálenost mezi nimi. Nyní byla o polovinu menší než ta původní. Jeho úsměv se s každým dalším krokem, s každým přiblížením rozšiřoval.
Eva se žuchnutím dosedla na postel, která byla na druhé straně malé místnosti a nejistě ho pozorovala.
Jakmile stál tak, že se dotýkali, naklonil se nad dívku, opřel se rukama o matraci postele a s úsměvem oznámil. "Miluju tě! Miluju tě a nikdy se tě nevzdám! Můžeš mě odmítnout, ale já se vrátím a budu se vracet, dokud mě nevezmeš na milost! Míša ví, co k tobě cítím, věděla to od začátku a rozhodně se s tebou nepřestane bavit jenom proto, že spolu chodíme. Slíbila mi to!"
Dívka neměla důvod nevěřit mu. Skousla si spodní ret, usmála se a obtočila mu paže kolem krku. Přitáhla si jeho hlavu blíž k sobě a políbila ho. Tohle toužila udělat od doby, kdy si plně připustila, že ho miluje a to už bylo nějaký ten měsíc.
***
Tři dny poté, co se Dalibor rozhodl, že nebude tajit vztah s Evou a dokonce jí to přijel oznámit, se oba sešli s Luckou a Vendou v oblíbené kavárně holek.
Světlovlasá dívka se před vstupem do kavárny zhluboka nadechla, blonďatý chlapec se na ni povzbudivě usmál a stiskl ruku, kterou svíral ve své dlani.
"Tak jdeme," otevřela dveře.
Holky si jich všimly okamžitě a ve stejnou chvíli se začaly usmívat.
"Ahoj, tohle je Dalibor," představila jim ho, počkala až si s oběma podá ruku a konečně se usadili.
Ten den by se dal nazvat dnem změn. Všichni spolužáci konečně věděli, co mezi nimi a nyní to věděly i její dvě kamarádky, které jim k jejich štěstí vlastně dopomohly.
A chlapec byl rád, že je poznává, neboť jim mohl konečně poděkovat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LulQi LulQi | Web | 16. listopadu 2010 v 0:17 | Reagovat

Máš pěkný blog

2 Drom Drom | Web | 16. listopadu 2010 v 0:25 | Reagovat

Júúú..:D sem spokojená.. :D sice sem si tak moc nezahrála a některé moje věty, které sem skutečně pronesla, říkala Venda, ale jo, přežiju to..:-D mno vidíš a konečně to máš z krku..:) myslím, že nejvíc sem ti toho napsala do chatu, takže nemá smysl to rozebírat znova..:) mě se to líbilo i sem se zasmála a příště už čeká další, ael ne trest, ale pomsta, hihihihi... :-D

3 gigi gigi | Web | 16. listopadu 2010 v 14:03 | Reagovat

Jupííí :D ne,dobře, má radost nepramení jen z toho, že se konečně můžeš pustit do PM, ale i z toho, že to bylo fakt dobré :) jako udělala jsi z nás - hlavně ze mně - pěkné odhazovačky :D ale co už :)... fakt  paráda :) jsem také spokojená :)

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 16. listopadu 2010 v 19:21 | Reagovat
5 55 55 | 16. listopadu 2010 v 21:12 | Reagovat

jů:) krásně jsi to napsala;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama