Do žádné nemocnice nepůjdu!

7. listopadu 2010 v 1:17 | Hopísek |  Právo na štěstí 2
avatar
7.kapitola


---RICHEL---
"Kdy mi konečně řeknete, co mi je?" sedím na posteli a mračím se na madame Pomfreyovou. Bolí mě neuvěřitelě hlava, ale nemůžu to dát najevo, potřebuji se dozvědět, proč mě tady drží celý týden a nechtějí mi nic říct.
"Slečno, dozvíte se to brzy."
"Dozvíte se to brzy!" papouškuju jízlivě. "To mi tvrdíte už tři dny! Kdy je to brzy?"
"Dneska," odpoví klidně a položí mi na stolek vedle postele křišťálovou lahvičku.
Vyvalím na ni oči. "O-o-opravdu?" vykoktám nevěřícně.
"Ano. Jen musíte počkat až přijdou vaši rodiče."
Další šok. "Cože? Moji rodiče? Oni jsou tady?"
Ošetřovatelka vzdychne. "Nejsou! Mají dorazit dneska po poledni."
"Ale...vždyť taťka...on...oni...oni ho přece drží," dostanu ze sebe zmateně.
"Slečno! Váš otec se v pořádku vrátil domů den potom, co vás sem váš bratr přinesl."
Přikývnu a lehnu si. Přiložím si prsty na spánky a zavřu oči.
"Bolí vás hlava?" ptá se poplašeně madame Pomfreyová a já cítím její teplou ruku na svém ledovým potem politém čele. "Měla by jste tohle vypít," radí mi a já se ani nemusím dívat, abych věděla, že má na mysli lektvar na spaní a proti bolestem.
"Ne! Já nechci spát! Vydržím to!"
"Slečno," protestuje.
Položím ruce podél těla, otevřu oči a pohlédnu na ni. "Ne!" stojím si pevně za svým rozhodnutím.
Nejspíš ji odradí můj tón, jelikož nenaléhá a odejde.
Tak taťka už je zpátky. A zase mi to nikdo neřekl! Proč se to musím dovědět jako poslední? Sirius to určitě ví celou dobu! To je tedy brácha za všechny galeony! No, počkej, s tebou si to vyřídím! Slíbím mu v duchu a začnu si bezmyšlenkovitě kousat nehet. Co mi, kruci, může být? Proč mi to prostě neřekne a čeká na naše? Na mysl mi přijde jedna možnost, ale hned ji zavrhnu. Bojím se na ni vůbec pomyslet.
***
Ucítím na čele něčí teplé rty. Neochotně otevřu oči a dívám se do obličeje rámovaného zvlněnými světlými vlasy. "Mami!" vyhrknu, bleskurychle se posadím, obejmu ji a po tváři mi skápne slza.
"Holčičko moje!" hladí mě jemně po zádech.
Odtáhnu se od ní a vážně se na ni podívám. "Mami, co mi je?"
Podívá se na taťku, který stojí tiše z druhé strany postele. "Ještě nevíme."
"Dojdu pro Poppy, aby nám to konečně řekla," rozhodne taťka, ale nedokončí svůj záměr, ošetřovatelka se totiž právě objeví ve dveřích.
"Už jsem tady, pane Blacku."
"Co je mojí dceři?" vypálí okamžitě.
Madame Pomfreyová dojde nejprve k mé posteli a donutí mamku, aby si sedla.
Hm, takže něco vážného.
Ta pevně sevře mé ledové prsty a já si nejsem jistá, komu tím dodává odvahu, jestli mně nebo sobě.
"Je mi líto, že vám to musím říct. Vaše dcera je vážně nemocná," oznámí opatrně.
"Jak to myslíte?" vyptává se dál taťka.
Ne! Já to nechci slyšet! Nechci to slyšet! Opakuji si v duchu a nejraději bych si zacpala uši, ale to bohužel nemůžu.
"Vaše dcera má nádor na mozku."
"Cože?" dostane ze sebe mamka, zbledne a stiskne pevněji mou ruku.
Taťkův obličej je také viditelně bledší. "Ale dá se to léčit, že ano?"
"Dá," přikývne madame Pomfreyová, "ale ne v kouzelnickém světě."
"Ne v kouzelnickém světě? Tak kde?"
"U mudlů, pane Blacku! Slečna by měla být, co nejdříve dopravena do Londýna, do mudlovské nemocnice. Nádor se musí vyoperovat."
"Mám svěřit svou jedinou dceru do rukou nějakých mudlů?" taťka na ošetřovatelku zírá jako na člověka, který nemá všech pět pohromadě. "Nikdy!"
Ošetřovatelka si povzdechne a jme se klidným vyrovnaným hlasem vysvětlování, proč je tak důležité, aby mě dostali do mudlovské nemocnice. "Pane Blacku! Jedině tak může vaše dcera přežít," začne a já přestanu poslouchat.
Ovšem ve chvíli, kdy taťka řekne: "Tak dobře. Když myslíte, že ji v té londýnské nemocnici zachrání, tak ji tam vezmeme," něco unitř mě přinutí k odporu.
"Do žádné nemocnice nepůjdu!" prohlásím pevně.
Všichni dospělí i bráška, o nemž ani nevím, že přišel, se po mně zděšeně ohlédnou.
"Jak to myslíš?" taťkův hlas zní naštvaně.
"Cože?" mamčin zděšeně.
"Richel!" Siriův překvapeně.
"Slečno Blacková," ošetřovatelčin unaveně.
Seberu veškeré síly a zopakuju: "Já do žádné nemocnice nepůjdu! Nechci! Letos mě čekají zkoušky! Chci je dělat jako všichni ostatní a žádná nemoc mi v tom nezabrání!"
"Zlato," vydechne mamka a na jejím obličeji se lesknou slzy, "ty do té nemocnice musíš! Nemůžeme to odkládat! Nechci o tebe přijít, nechci, abys umřela!" rozvzlyká se.
Mám co dělat, ale oblomit se nenechám. "Promiň, mami, ale ne. Já tam nechci."
"Richel, to jsi opravdu takový sobec?" zvýší hlas Sirius. "Vůbec ti nevadí, že nám tímhle ubližuješ? Je ti jedno, že chceme, abys žila? Je ti teprve patnáct! Celý život máš před sebou!"
Vím, že bráška má pravdu a já se opravdu chovám značně sobecky, ale nemůžu si pomoct, bojím se a je mi naprosto jasné, že ani pak mi nikdo nezaručí dlouhý život. Promnu si unaveně oči a mimoděk zívnu.
"Možná by jste měli tenhle rozhovor nechat na ráno. Slečna je unavená a potřebuje se vyspat," vloží se do naší "debaty" madame Pomfreyová.
"To bude nejlepší!" souhlasí taťka, dá mi pusu na čelo a poodejde stranou.
Když se rozloučí všichni, přičemž Sirius dosti chladně a rezervovaně, klesnou mi víčka a já usnu spánkem, v němž se mi zdá o louce plné motýlů a nádherných lučních kvítků, na jejímž konci je vodopád. Takhle nějak si představuji nebe, tedy jeho část.
---DAPHNE---
Jakmile se rozloučíme s Richel, ona usne a my se ocitneme na druhé straně ošetřovny, musím se posadit. Tohle je i na mě moc. Moje dítě, má jediná holčička se nechce léčit. Jakoby jí na nás ani nezáleželo.
Zatímco se Siriové dohadují, co udělají, aby Richel přesvědčili, mně napadne jedno možné řešení, které by snad mohlo vše vyřešit.
"Přestaňte a chvíli mě poslouchejte!"
Zmlknou a otočí hlavy ke mně.
"Mám řešení! Vím, koho bude poslouchat a nechá se od něj přesvědčit!"
"Vážně? Kdopak to je?" prohodí trochu ironicky můj manžel.
Zhluboka se nadechnu, tohle se mu nebude líbit. "Draco Malfoy."
Zalape po dechu. "Cože?"
Nezpletla jsem se. "Nerozčiluj se, Siriusi, ale naše Richel s ním chodí."
"To nemyslíš vážně!" stejně se rozčílí. "Ona chodí s někým, kdo je ve Zmijozelu? Proboha! Copak jsem ji dostatečně nevaroval?" položí několik podle mě řečnických otázek. "Jak dlouho?"
"Víc než rok," špitnu.
Zírá na mě s otevřenou pusou.
"Prosím tě, nech teď svoji nenávist vůči Zmijozelu stranou a dovol mu s ní promluvit! Přesvědčí ji! Ona ho miluje, nebude ho chtít ztratit!"
Po dlouhé době ticha, kdy je jeho obličej soustředěný a hluboce zamyšlený, konečně promluví: "A když to nevyjde? Co budeme dělat pak? Kdo s ní promluví? Kdo ji přinutí, aby se léčila?"
Na tohle mám taky řešení, i když to bych dělala strašně nerada. "Já!"
"Jak to chceš udělat, mami?" ozve se Sirius Kurt.
"To nechte na mně! Tak co, dovolíš Dracovi, aby za ní přišel?" upřu prosebný pohled do Siriových bouřkových očí.
"No tak jo. Nemůžeme tím nic pokazit," souhlasí rezignovaně.
"Děkuju," zašeptám a zlehka ho políbím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ihmissusi Ihmissusi | 2. ledna 2012 v 17:03 | Reagovat

Super povídka ... Ale mrzí mne, že je už více než rok pozastvená. Napřemýšlíš náhodou o jejím dokončení ?? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama