Děláte z komára velblouda!

7. listopadu 2010 v 1:16 | Hopísek |  Právo na štěstí 2
avatar
6.kapitola


---RICHEL---
Pomalu vyjdu za holkama z ložnice. Není mi dobře. Bolí mě hlava, mám pocit, že budu každou chvíli zvracet a chce se mi strašně spát. Tohle mě provází už tři dny. Na ošetřovnu, jak mi radil Sirius, jsem samozřejmě nešla. Jsem tvrdohlavá po mamince. Tvrdí to všichni a většině lidí se to vůbec nelíbí.
"Zase ti není dobře?" zeptá se mě bráška, jakmile mě zahlédne sejít ze schodů.
"To bude dobrý," odpovím mu unaveně.
"To tvrdíš už pár dní!" zavrčí.
"Já vím!" odseknu.
"Zajdi si za Pomfreyovou!"
"Ne!" odmítnu jeho návrh rázně.
"Napíšu to rodičům!" vyhrožuje.
"Napíšu to rodičům!" pitvořím se po něm. "Ti teď mají úplně jiné starosti!" podám mu dopis, který přinesla včera moje sova, ale já neměla sílu na to, abych mu ho odnesla.
Když ho dočte, zvedne oči a podívá se na mě. Má v nich vepsán strach a jeho obličej je až nepřirozeně bílý. "Kdy to přišlo?"
"Včera večer, ale já byla unavená a neměla sílu ti to odnést."
"Co se děje?" u paty schodiště se objeví Harry a za ním Ron s Hermionou.
"Nic," zamumlám odmítavě.
"Nic? Tomuhle říkáš nic?" zamává mi Sirius před očima dopisem, načež ho podá Harrymu.
"To...to jako vážně? Opravdu drží Siria?" zeptá se nevěřícně a těká očima z jednoho na druhého.
Jenom přikývnu a trochu zavrávorám.
"Pojď se posadit! Vypadáš hrozně!" chytí mě Hermiona za paži.
"Ne! Nepotřebuju si sednout."
"Ale ano, potřebuješ!" odporuje mi.
"Ne," zamumlám, ale před očima se mi udělá černo. Cítím, jak padám a poslední, co si pamatuji je, jak Sirius zděšeně vykřikne mé jméno.
***
Otevřu oči a nade mnou se sklání ošetřovatelka. Chci se posadit, ale ona mě zatlačí zpátky do polštářů.
"Co se stalo?"
"Omdlela jste, slečno."
"Aha. Ale proč?" chci vědět.
"To se právě snažím zjistit," ujistí mě, sebere něco ze stolku vedle lůžka, dojde ke dveřím ošetřovny, otevře je a se slovy: Jen na chvilku, pustí dovnitř Siria, Rona, Harryho, Draca, Hermionu, Ginny a Megan.
Bráška se okamžitě hrne mě obejmout, div mě neudusí.
"Siri!" zachroptím.
"Co?"
"Udusíš mě!" pousměju se.
"Promiň! Ale já se o tebe, tak bál!" pustí mě s omluvným výrazem v obličeji.
"Vždyť jsem jenom omdlela! To se prostě stává!"
"Jenže tys na omdlení vypadala už několik dní," vpadne do našeho rozhovoru Draco.
Počastuji ho jedním kyselým úšklebkem. "To není pravda," bráním se chabě a předem vím, že naprosto zbytečně, protože mají pravdu.
"Ale je!" podívá se na mě přísně Hermiona a holky horlivě přikyvují.
"Není!"
"Je!"
Protočím panenky a povzdychnu si. "No, dobře, tak je! Jste spokojení?"
"Rich! My o tebe máme jenom strach!" snaží se mě uklidnit Harry.
"Jo, já vím. Jenže já se cítím docela dobře," přesvědčuji je.
"To je vidět," prohodí ironicky Ron.
"Proč se mě za každou cenu snažíte přesvědčit, že mi něco je?"
"Protože to tak je!" odpoví mi bráška.
"Děláte z komára velblouda! Doufám, žes to nenapsal mamce!" pohlédnu na něj podezíravě.
"Nenapsal! Mám prý počkat až se zjistí, co ti je!" tváří se ukřivděně.
"Opovaž se něco napsat dřív, než bude taťka zpátky!" v hlase zazní výhružka.
"No jo!" obrátí oči pro změnu bráška.
"Hele, já to tvoje stejně jí to napíšu, slyšela!" zamračeně na něj pohlédnu.
"Hm. Škoda!"
"Nechcete toho nechat vy dva?" ozve se ostře Meg.
"Promiň," zatvářím se omluvně.
"Omluvit bych se měl já! Máš být v klidu," usměje se bráška.
"Nebudete teď, doufám, řešit, kdo se má omluvit, že ne!" zeptá se podrážděně Draco.
"Ne!" odpovíme mu jednohlasně.
"Mohla bych mluvit s Dracem o samotě, prosím?" podívám se po kamarádech. Váhají, ale nakonec přece jen odejsou na chodbu.
"Draco, co vy víte a já ne?" položím přímou otázku.
Poškrábe se ve vlasech. "No, Pomfreyová měla podezření, že bys mohla čekat dítě, ale to se naštěstí, nepotvrdilo."
"Naštěstí?" zeptám se ho na oko zklamaně.
"Přece by jsi teď nechtěla miminko," usměje se, posadí ke mně na postel a chytí za ruku.
"Nechtěla," potvrdím.
"Tak vidíš."
"Pořád jsi mi ale neodpověděl na otázku!" upozorním ho.
"Nevíme nic. Musí se počkat na výsledky testů," řekne, jenže já vím, že mi něco tají.
"Nelži mi! Vím, že něco víte a nechcete mi to říct!"
"Nemůžeme, dokud to nebude jisté! Slíbili jsme to!"
Povzdechnu si.
"Promiň, zlato," políbí mě.
"Hm. Zavoláš, prosím, ostatní? Jsem unavená a chtěla bych se s nimi rozloučit," poprosím ho.
Přikývne a dojde pro ně. Nastane velké loučení, sliby, že zase přijdou a já konečně zůstanu sama se svými neutěšenými myšlenkami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama