7.kapitola: Nikova zrada

8. listopadu 2010 v 21:36 | Hopísek |  Srdci neporučíš
kapitola má bez sedmi řádků rovných osm stránek...jsem na ni hrdá, což se nestává často, však víte =o) kapitola by mohla být delší, ale poslední část, kterou bych sem napsala si nechám do další kapitolky, protože ta nejspíš nebude moc dlouhá...
poslední dobu pochybuju, že tohle někdy vydám, protože to píšu už skoro dva roky...netvrdím, že to nedopíšu, protože mám osnovu a vím, jak to má být a jak to má skončit, jenže...jenže
mno, uvidíme, tak směle do čtení =o) doufám, že se vám bude kapitola líbit alespoň z poloviny tak jako mně...


Ráno se znechuceně zašklebím na svůj odraz v zrcadle a obrátím oči ke stropu, když si do podrobností vybavím včerejší odpoledne. Jsem úplně pitomá! Brečím kvůli kravinám! Navíc mi dojde, že Gábina se o té naší procházce a všem kolem nemusí vůbec dozvědět, takže není důvod k panice a tudíž ani k slzám.
Ovšem tím má znechucenost nad sebou samou skončila. Snídani i cestu do školy jsem absolvovala s úsměvem na rtech.
Můj úsměv připadal Monice podezřelý, jelikož já se před tělocvikem a ještě k tomu dvěma hodinama po sobě, nikdy neusmívala. Ten předmět jsem jako jeden z mála nesnášela! Kdyby alespoň nebyly ty dvě hodiny týdně po sobě a ještě k tomu od osmi.
"Počítám, že včerejšek s Dominikem se vydařil, co?" spiklenecky na mě mrkla v šatně, když jsem z batohu vytahovala tenisky. Dnes je to první příležitost, protože mě a Emu vezl do školy taťka, který musel něco nutně zařídit ve městě.
Překvapením zapomenu zavřít pusu. "Jak víš o včerejšku? A co přesně víš?" zajímala jsem se zřetelným důrazem na slově přesně.
"Odpoledne jsem tě hledala u vás a Ema mi nadšeně oznámila, že jsi venku s Dominikem. No a když jsem tam byla později, tak jsi ty ještě nebyla zpátky, ovšem vaši už jo, takže mi tvoje mamka znovu oznámila tu radostnou událost," sestřenka stěží potlačuje smích.
Zamračím se na ni a natáhnu si tepláky.
"No ták! Nenapínej mě!" zaškemrá Monča, čímž přitáhne pozornost Lenky s Radkou, převlíkajících se vedle nás.
"Co řešíte holky?" zajímá se Radka se zvednutým obočím.
Vrhnu varovný pohled na sestřenku, na níž jde vidět, jak strašně moc se nemůže dočkat až jí všechno povím. "Ale nic. Móňa se jenom zajímala, jak jsem včera dopadla u švadleny. Jestli nakonec mamka vyhrála svůj boj za korzet a sukni," odpovím první výmluvou, jež mě napadne.
"A jak to dopadlo?" zeptá se Monika s jasně patrnou ironií v hlase.
"Nevyhrála. Šaty budou ušité podle mého. Spokojená?" i já zapojím ironii.
Lenka se pobaveně zasměje. "Fajn, tak jsme se pobavily a teď bys nám konečně mohla říct, o co tady jde, ne?"
Protočím panenky a povzdechnu si. "Včera jsem strávila celé odpoledne s Nikem," odpovím polohlasně.
"Co? Fakt?" vyjeknou holky, tak hlasitě až se po nás otočí i nerudně se tvářící Ivana sedící na lavičce vzdálené přes celou šatnu.
"Fakt," zašklebím se a polohlasem jim vypovím vše, co se stalo předchozí odpoledne. Holky jsou z toho nadšené, což dost dobře nechápu, nejspíš z toho vyvodily mylné závěry, jenž jim chci vymluvit, avšak můj úmysl překazí zvonění na hodinu.

"Co máš s Domčou?" zaútočí na mě Gábina po biologii.
Nemůžu tvrdit, že jsem nějaký výpad z její strany nečekala, když po mně od rána hází jeden naštvaný pohled za druhým. Záhadou mi ovšem je proč. Snažím se si jí nevšímat, neudělala jsem nic, čím bych ji mohla naštvat, jenže netuším, jak moc se právě v tom posledním pletu.
"Domčou?" pozvednu zvědavě jedno obočí.
Hnědovláska se na mě zašklebí a napoví mi: "Dominik Král!"
Hned je mi vše jasné, tedy skoro vše. "Nic s ním nemám," odpovím bez uzardění.
"Nelži!" varuje mě. "Vím, že jsi s ním strávila skoro celý včerejšek!"
"Jsme jenom kamarádi," ujistím ji.
"Copak ty se líbáš se všema kamarádama?" Gábinin obličej je rudý vzteky.
Zírám na ni jako zjara. Jak proboha ví o tom polibku? Že by se jí Nik pochlubil? O tom silně pochybuju.
"No? Já čekám na odpověď," upozorní mě holka, která je mi nesympatická už od prvního dne a podupává špičkou boty o lino, jenž pokrývá podlahu třídy.
Už už chci vyhrknout ne, když se zarazím, já jí přece nemusím nic vysvětlovat! "Do toho ti nic není! Je to čistě moje věc! A toho kluka, samozřejmě."
Nakloní se těsně k mému obličeji a tichým šepotem, který způsobí husí kůži na mých zádech, pronese: "Ruce pryč od Dominika, je můj!"
Chvíli si zíráme vzájemně do očí a ani jedna nevnímá podivné ticho kolem a desítky párů očí upřených na nás dvě. Jakmile se Gábina vítězně usměje a odtáhne, risknu to: "Člověk nemůže nikdy nikoho vlastnit, a pokud vím, tak vy dva spolu ani nechodíte."
"Jsi si tím jistá?" v očích jí nebezpečně blýskne.
Vystrčím bojovně bradu. "Jsem!"
Kdyby nezazvonilo, tak je Gábina snad schopná se na mě vrhnout a vyškrábat mi oči, což by se jí dneska i mohlo povést, když mám čočky.

Když v půl šesté večer konečně otvírám dveře od domu, promočená až na kost, začne mi zvonit telefon. Vůbec mě nenapadá, kdo by to mohl být, takže rychle vejdu do chodby, zavřu za sebou a vytáhnu mobil.
Se zvednutým obočím hovor přijmu. "Ano?"
"Ahoj Alex, platí ten dnešek?" ozve se ze sluchátka Nikův hlas.
Ustrnu v sundávání boty. "Viděl jsi, jak je venku? Ani Sáře se určitě nebude chtít na procházku."
Dominik se pobaveně zasměje. "Samozřejmě nechci jít ven. Myslel jsem, že bys mohla přijít k nám, pustili bychom si film, jsem doma sám," láká mě.
Začnu si kousat spodní ret, je doma sám, hmmm. Podívám se na hodinky na levém zápěstí. "Dobře, ale dřív než v šest mě nečekej. Spíš dorazím později."
"Už se těším," řekne a já nemám důvod mu nevěřit. "Tak zatím ahoj."
"Pa."
"Kdo ti to volal?" vypálí otázku Ema právě vycházející z dolní koupelny.
Zašklebím se. "Nebuď zvědavá, budeš brzo stará."
Sestřička na mě vyplázne jazyk a pokračuje dva kroky přede mnou do kuchyně, kam pouze nakouknu, pozdravím rodiče a jdu nahoru. Hned při vstupu do pokoje mi pohled padne na deštník opřený o stůl. Zavrtím nad tím hlavou a obrátím oči vsloup, to jsem celá já. Posadím se na židli, otevřu šuplík, v němž mám učení a vyměním většinu sešitů, stejný mám jenom dějepis. Zkontroluju čas. Uleví se mi, zabralo to necelých deset minut. Rozhlédnu se po pokoji, jestli někde neuvidím fén. Když zjistím, že není na svém obvyklém místě ani nikde jinde, dojdu se podívat do koupelny, třeba jsem ho tam zapomněla. Hm, nezapomněla, je tam jenom žehlička, jenže ta je mi teď zrovna k ničemu.
"Mami!" volám při sbíhání schodů.
Mamka vykoukne z kuchyně. "No, co je?"
"Kde mám fén? Potřebuju ho."
Pokrčí rameny. "V koupelně, půjčila jsem si ho. Ten můj vyhořel."
"Jo, dík!" A už se ženu do koupelny, která je dole, rodiče horní nepoužívají a i kdyby používali, tak tam nebyl a koupelny máme jenom dvě.
Ve chvíli, kdy mám vlasy téměř vysušené, přijde mamka za mnou.
"Ty se někam chystáš?" zajímá se.
"Jo," přikývnu a vypnu fén.
"Doufám, že se nehodláš toulat venku!" zamračí se.
"Ne, mami, nehodlám," odvětím s povzdechem. "Volal mi Dominik. Chce, abych přišla, budeme se dívat na film."
"Aha, tak v tom případě nemám nic proti," ujistí mě a jde pryč.
Jo, to jsem si myslela, ušklíbnu se v duchu. Nechápu to. Nejspíš mi ho schvaluje proto, že s jeho bratrem chodí Monča, kdo ví. Já každopádně teď nemám čas to zkoumat. Rychle vyběhnu zpět do patra, kde vyměním tílko za triko s dlouhým rukávem ve smetanové barvě, vezmu světle modrou tenkou mikinu s kapucí do ruky a opět seběhnu dolů, kde mé kroky směřují do kuchyně.
"Mami, tak já jdu, jo? Nevím, v kolik se vrátím, ale do jedenácti jsem určitě doma," vychrlím.
"No, moment," zarazí mě v půli otáčky. "Ty nebudeš večeřet?"
"Já nemám čas, mami," zamumlám a ani nezkoumám, co dělá na večeři, i když hlad mám, protože jsem od oběda nejedla, ovšem nechci se moc opozdit, přece jen jsem něco slíbila.
"Vem si alespoň jeden sebou. Je to jenom toust, ten sníš rychle a ještě k tomu po cestě," podává mi toust v ubrousku.
"No dobře," povzdechnu si a hned kousek ukousnu, abych ho mohla mamce pochválit, ta se usměje a pobídne mě, abych si pospíšila.
Zasměju se, ještě jednou se s ní a Emou rozloučím. "Ahoj," houknu na druhého z rodičů sedícího u počítače v obýváku a za několik málo okamžiků už mířím rychlými kroky k vile patřící Nikovým rodičům, v jedné ruce deštník, v druhé večeři.
Spolknu poslední sousto, zhluboka se nadechnu a stisknu zvonek. Čekám sotva minutu a Nik stojí ve dveřích, nevěřícně zamrkám. Má na sobě pouze džíny. Na dálku se kochám pohledem na jeho vypracované břišní svaly.
"Ahoj," upřímně se na mě usměje. "Pojď dál."
S dalším hlubokým nádechem otevřu branku a dojdu k němu. Rychle ustoupí do chodby s rukou stále svírající kliku, abych mohla vejít a on zavře, načež mi pomůže z bundy. Nestačím zírat, jaký se z něj vyklubal gentleman. Otočím se na něj s nevěřícně zvednutým obočím, Dominik pouze s úsměvem pokrčí rameny.
"Dáš si něco? Kafe, čaj, džus?" zajímá se, když dojdeme do prostorné kuchyně, jejíž polovinu zabírá jídelní stůl s osmi židlemi, ale i tak tam ještě zbývá spousta místa.
"Kdyžtak čaj," usměju se na něj.
Dominik mi úsměv opětuje a otočí se ke mně na chvilku zády, aby otevřel skřínku a začal mi vyjmenovávat čaje. I přesto, že nabídka je široká, zůstanu u černého.
"Med, cukr, citron, mléko?"
"Cukr, děkuju."
"Ještě nemáš za co. Třeba připálím i vodu," zasměje se.
"Tomu nevěřím, slyšela jsem hotové ódy na to, jak vaříš," můj úsměv povadne, když si vzpomenu, kdy a od koho jsem to zaslechla.
Nik se na mě otočí. "Kdo to říkal? Povídej, ať mu můžu poděkovat," mrkne na mě.
Sklopím hlavu a pozoruji vzor na dlaždicích, jimiž je pokrytá podlaha kuchyně a jídelny. "Gábina," zamumlám.
"No, ona to musí vědět," uzná a odvrátí se zpět k lince, aby zalil můj čaj.
Mám pocit, že se musím každou chvíli hystericky rozesmát. On dělá, jakoby o nic nešlo. Mě narozdíl od něj neuvěřitelně štve, že o ní mluví tak jako se mluvívá o dobrých přátelích. Jsem žárlivá, možná až příliš, jenže jemu neznepříjemňuje denodenně život.
Jakmile je čaj hotový, vydá se do obývacího pokoje a tak ho následuju. Při vstupu do místnosti zapomenu samotným překvapením zavřít pusu. Je obrovský a velice moderně vybavený, stejně jako celý dům nebo alespoň ta část, kterou jsem zatím viděla. Pokoji dominuje pohovka z bílé kůže, proti níž se nachází obrovská plazmová televize. Mezi nimi je skleněný oválný stůl. Ze dvou jeho stran stojí jedno křeslo stejného designu jako pohovka. I Královi mají podél jedné zdi knihovnu, ovšem ta jejich je daleko větší než naše, jelikož jejich obývák je oproti tomu našemu jednou tak velký.
"Co tam tak stojíš v těch dveřích? Pojď si sednout," pobízí mě s úsměvem.
Rychle se vzpamatuju, dojdu k pohovce a posadím se co nejvíc ke kraji. Nik zvedne obočí a usadí se vedle mě, sáhne po ovladači DVD a stiskne PLAY. Nestačím zírat, evidentně strávil tu poměrně krátkou chvíli mezi telefonátem a mým příchodem, výběrem filmu a vybral opravdu dobře. Jde o romantickou komedii, kterou jsem sice již několikrát viděla, ale i přesto si ho náramně užívám. Dominik někdy během odehrávajícího se příběhu propletl své prsty s mými.
Když se hlavní hrdinové na obrazovce začnou líbat, podívám se poočku na Nika a překvapí mě, že ani jeho nezajímá, co se děje v televizi. Otočím k němu hlavu a na rtech mám nervózní úsměv. Vím, co přijde, a nejsem si jistá, jestli to dneska dopadne líp než posledně. Něžně uchopí můj obličej do dlaní a zlehka mě políbí. Ve chvíli, kdy mu chci polibek opětovat, ovšem s větší vášní, se domem rozezní zvonek.
Dominik zakleje, věnuje mi omluvný úsměv a se slovy: "Nezapomeň, kde jsme skončili," zmizí v hale. Po několika málo vteřinách slyším, jak rozčileně promlouvá k návštěvníkovi, ten mu na to vesele odpovídá a pak se s bouchnutím zavřou dveře, ovšem hlasy slyším pořád, dokonce bych si dovolila tvrdit, že jsou dva a jeden je dívčí. Preventivně se zamračím, protože by to teoreticky mohla být Gábina. Vzhledem k tomu, že Karin je na noc u Davida a Monika s Danem v divadle, nikdo jiný mě nenapadá, protože hlas dívky je mi povědomý. O to větší je moje překvapení, když se za naštvaně tvářícím Nikem objeví sestřenka se svým klukem.
Nevěřícně vytřeštím oči. "Co tady děláte?"
Dan si rukou prohrábne vlasy. "Spletl jsem si datum. To představení je až zítra. A navíc jsem si nechal klíče od baráku tady."
Dominik si mumlá pod nosem něco, co nezní zrovna lichotivě.
Nevím, jestli se smát nebo zlobit. "Určitě? Není třeba až za měsíc?" utahuju si z něj, na rtech mírný úsměv.
"Ne! Fakt je zítra," ujišťuje mě s výrazem, kterým mi říká, že se to přece může stát každému.
Zavrtím hlavou a pohled mi padne na Moniku, která pohybuje rty v bezhlasé prosbě o odpuštění, lehce pokývu hlavou.
Nakonec se ti dva dívají na film, nebo alespoň to, co z něj ještě zbývá, s námi a já můžu zapomenout, kde jsme skončili, jelikož dnes k dokončení evidentně nedojde, i když jsou naše prsty propletené stejně jako předtím.
Při cestě domů asi o hodinu později se mi Monika nestačí omlouvat. "Mně je to tak strašně líto! Netušila jsem, že zůstanete doma, i když mě to mělo napadnout, protože dnešní počasí rozhodně nebylo jako stvořené na procházku se psem. Promiň!"
Její omluvy jedním uchem poslouchám a druhým je ihned vypouštím. "Ty za to přece nemůžeš! Navíc jste nám ani nic nezkazili, takže opravdu není důvod, aby ses omlouvala," ani mě netrápí moje malá lež, možná jsem dokonce ráda, že přijeli. Kdo ví, kam by to jinak až zašlo.
"Nik se ale tvářil, jako kdybychom dorazili v hodně špatnou chvíli. Nechceš mi říct, co se tam dělo? Vy jste se pohádali?" zkoumavě se na mě podívá před naším domem.
Zhluboka se nadechnu. "Ne, nepohádali. Zrovna když jste zazvonili, tak jsem ho chtěla políbit."
"Cože? To jako vážně?"
"Slyšelas, chtěla jsem ho políbit potom, co on políbil mě," vysvětlím jí své pohnutky.
Monča se zakaboní. "Neříkáš to zrovna nadšeně. Copak ty ho nemáš ráda?"
"Víš líp než kdokoliv jiný, že ho mám ráda, hrozně moc, jenže je tady Gábina."
"Přece by sis s ní nedělala starosti. Jenom vyhrožuje, ale nikdy nic neudělá. Co by ti taky mohla provést za to, že chodíš s Dominikem? Nic," snaží se mě povzbudit.
"Já bych si tím nebyla tak jistá," odporuju.
Sestřenka mlčí, zřejmě neví, co na to říct, nedivím se jí. Možná opravdu přeháním. Třeba si Gábinino chování jenom namlouvám, možná opravdu není schopná udělat něco, co by mě zastrašilo nebo mě a Dominika rozdělit. Vlastně ani není co rozdělovat.
Stojíme proti sobě a mlčíme, každá zahloubaná do svých myšlenek. Když z nebe začnou padat obrovské kapky vody a vzduch se ještě více nasytí vůní deště, Monča se s omluvným úsměvem rozloučí.
S hlubokým povzdechem se vydám k domovním dveřím.

V pátek po hodině češtiny postávám s holkama v atriu, které se shodou okolností nachází v našem patře, a ony nemají lepší téma k rozhovoru než výsledky olympiády, s nimiž nás učitelka seznámila před necelou hodinou. Já jsem byla k mé smůle první ze třídy a třetí ze všech čtvrťáků, což se samozřejmě neobešlo bez znechucených pohledů, sarkastických úšklebků a potutelných úsměvů.
"Vidíš? My jsme ti to říkali!" znovu mi opakuje Radka a evidentně se musí hodně ovládat, aby na mě nevyplázla jazyk.
"Užíváš si to?" procedím skrz zuby s křečovitým úsměvem na rtech.
Zakření se. "Ani nevíš jak!"
Protočím oči vzhůru. "Dovedu si to představit," zamumlám.
Radka s Lenkou a Monikou se čemusi smějou, a zatímco mi uniká pointa, ucítím v zádech něčí pohled. Pomalu se otočím a mé oči se střetnou s Jonášovými. Pozvednu jeden koutek v úsměvu, Jonáš úsměvem na rozdíl ode mě nešetří a odhalí bílé zuby. S potřesením hlavy se obrátím zpět k holkám, které na mě s tázavě zvednutým obočím hledí. "Co je?" zajímám se.
"To nám řekni ty," vyzve mě Lenka. "Co je mezi tebou a Jonášem?"
"Co by mezi náma mělo být? Vždyť ho ani neznám."
"V tom případě nechápu, proč se na sebe tak díváte. Rozhodně přeskočila jiskra," přizvukuje Radka.
Shovívavě se usměju. Svými city jsem si naprosto jistá. Jonáš mi pouze připomíná Jasona, to je vše, ráda mám Dominika. Dobře, nejspíš ho mám víc než ráda, ale mám strach, že když to připustím, tak bude po všem. Někdo nebo něco to jednoduše zničí. Jasona jsem nemilovala, nebyl čas se zamilovat a naštěstí to ani nebyla láska na první pohled jako teď.
"U něj možná," pokrčím rameny.
"A u tebe ne?" zajímá se Monika.
Probodnu ji pohledem. "Rozhodně ne."
"No, jo, ty máš Dominika, co?" mrkne na mě Lenka.
Cítím, jak mi tváře polívá horkost. "Proboha, nechte toho a pojďte radši do třídy. Za chvíli bude zvonit," popoháním je a rozhlížím se, jestli není nikde poblíž Gábina.
Cestou do třídy musíme projít kolem hloučku kluků, v němž stojí Jonáš. Kdybych uhýbala očima, tak by to byla voda na holek mlýn a tak mu jeho pohled opětuju, ovšem bez jakékoliv známky nadšení. Prostě na něj hledím, jako kdyby byl člověk, jehož jsem potkala někde na ulici nebo v obchodě, bez sebemenší známky zájmu.

V sobotu se probudím poměrně brzy, venku teprve svítá. Je to dost divné, neboť spát jsem šla až někdy kolem půlnoci. Vstanu z postele a přejdu k oknu, ten výhled jsem si zamilovala. Je tak uklidňující vidět tu nekonečnou záplavu zeleně, kterou z velké části zajišťuje rozlehlý les sotva dvěstě metrů od našeho domu. Už se nemůžu dočkat až bude zima a vše kolem si oblékne bílý kabát. Usměju se a potřesu hlavou. Vezmu z radiátoru svůj obrovský ručník, jež je se mnou snad odjakživa a jdu do koupelny, kde si po krátkém zaváhání napustím vanu.
Nezamknu se, což je velká chyba. Přesvědčím se o tom skoro o hodinu později, když se chystám vylézt, a dovnitř vtrhne Ema.
"Vy už zase někam jedete?" zajímá se.
"Taky tě zdravím," zabalím se do osušky a teprve potom odpovím na její otázku. "Jo."
"A kam?" v očích zvědavý výraz.
"Nemyslíš, že ti do toho nic není?"
"Alex," usměje se a začne se ke mně lísat. "Prosím, řekni mi to."
Se smíchem ji odstrkuju. "Nepovím ti to."
Dělá na mě psí oči.
Sestřička moc dobře ví, že tomuhle jejímu pohledu nikdy neodolám a tak toho často využívá. "Jedeme do ZOO," prozradím nakonec.
Emě se rozzáří oči a já moc dobře vím, co přijde.
Ustoupím o dva kroky, jakoby vzdálenost mezi námi měla něco vyřešit. "Ne! Ani na to nemysli! Nevezme tě sebou, dneska ne!" odmítám, aniž by musela cokoliv říct.
To malé černovlasé stvoření v hráškově zelené noční košilce s žirafou se na mě andílkovsky usměje a nakloní hlavu na stranu. Moc dobře ví, že nemusí nic říct, abych věděla, nač myslí a co po mně chce.
"Ne," má slova pozbudou předchozí rozhodnosti. "Někdy jindy," snažím se to usmlouvat.
Zakaboní se, když pozná, že její taktika na mě dneska neplatí. "Ty mě nikdy nikam nevezmeš!" s těmito slovy vyběhne na chodbu a běží dolů do kuchyně, kde je určitě mamka.
"Kruci," zakleju tiše. V hlavě si pomalu probírám seznam míst, kde s námi ta malá cácorka už byla. Je jich dost, pravda, ZOO tam není. S povzdechem se obleču.
"Proč nevezmeš Emu taky?" vypálí mamka místo pozdravu, když se objevím ve dveřích kuchyně. Ema sedí u stolu, cpe se chlebem s marmeládou a spokojeně se šklebí, potvora.
Vytáhnu si z ledničky jogurt, usadím se proti sestřičce a teprve potom odpovím: "Včera s náma byla v kině. Přece ji nebudu brát na každé rande. Skoro každý týden s náma někam jezdí!"
"Alex, prosím," mamka na mě upře prosebný pohled.
Protočím panenky. Tohle má Ema po ní! "Mami, my ji tam vezmeme jindy. Slibuju! Chtěla bych být s Nikem sama."
Vidím, jak se v ní všechno pere, ale nakonec se postaví za mě. A nejmladší člen naší rodiny se nafoukne. Jindy bych si z ní utahovala, ale vím, že tentokrát to není dobrý nápad, protože je vlastně naštvaná na mě.
Zvonek se naším domem rozlehne ve chvíli, kdy mi zbývají umýt poslední dva hrníčky od snídaně. Kouknu na hodiny a upřímně se zděsím, je skoro devět, Dominik je tady jako vždycky dřív.
Mamka mu jde otevřít. "Ahoj, pojď dál! Alex jenom dodělá nádobí," slyším její hlas až do kuchyně.
Netuším, co Dominik na to, ale po chvilce ho slyším, jak zdraví Emu v obýváku, kde sleduje jakousi kreslenou pohádku, kterou já osobně nikdy nepochopila. "Ahoj Em," nemusím ho ani vidět, abych věděla, že má na rtech široký úsměv.
"Nazdar," odsekne.
Mamka ji nenapomene, jak bych čekala, ale začne její chování omlouvat! Udělat tohle v jejím věku já, tak dostanu při nejmenším půl hodinovou přednášku.
"Copak se stalo?" zajímá se Dominik a podle tónu jeho hlasu soudím, že dotaz není směřovaný mamce.
"Alexandra nechce, abych jela s váma! Prý mě vezmete jindy, ale já jindy jet nechci," žaluje mu uplakaným hlasem. Nestačím žasnout! Ta holka by měla být herečka.
Rychle přehodím mokrou utěrku přes topení, abych zachránila, co se dá, jenže je pozdě.
"Víš co? Jdi se oblíct. Já to s Alex vyřídím."
Zůstanu stát na místě, otočená k topení zády s rukama založenýma na prsou a tázavě zvednutým obočím, hledím ke dveřím a čekám, až vejde.
"Ahoj miláčku," zdraví mě s úsměvem.
Zavrtím hlavou. "Miláčkem to nezachráníš."
Jeho úsměv se ještě rozšíří. Dojde ke mně, přitáhne k sobě a políbí mě, aniž by ho nějak trápilo, že nespolupracuji. "A tímhle?" zajímá se, když se po něžném, avšak dlouhém, polibku nadechuje, přičemž stále objímá mé tělo.
"Tímhle bys mohl," potvrdím mu jeho domněnku a tentokrát jsem to já, kdo začne polibek, z něhož nás ovšem vyruší příchod mé milované sestřičky.
"Můžeme jet. jsem připravená!" upozorňuje nás důležitě s důrazem na osobním zájmeně.
Zašklebím se na ni. "Jdi za mamkou do obýváku, já se musím ještě obléct."
"Jdeš se mnou Niku?" utkví na něm pohledem.
"Ne!" zarazím oba. "Jde se mnou," upozorním Emu a usměju se na kluka objímajícího mě kolem pasu.
Dominikovo obočí vylétne vzhůru. Ema se zachichotá a bez protestů odejde.
Vymaním se z jeho objetí, chytím ho za ruku a táhnu za sebou. Jakmile za námi zaklapnou dveře mého pokoje, vrhnu se mu kolem krku a vášnivě políbím. Tohle nečekal, vím to, ale potřebovala jsem to udělat. Beze slova se od něj odtrhnu, popadnu věci položené na židli a s úsměvem jdu do koupelny, abych o pět minut později vešla zpět a našla kluka, jemuž patří mé srdce stát na tom samém místě, jako když jsem ho opouštěla a zírat ho do prázdna.
"Niku?" oslovím ho opatrně.
S trhnutím se na mě podívá.
"Jsi v pohodě?"
"Jasně! Jak jen člověk po takovém polibku může být v pohodě," ujišťuje mě, ale nezní to zrovna moc přesvědčivě.
Nečekala jsem, že ho to tak vezme obyčejný polibek. "Chceš si to zopakovat?" pokouším ho a mám, co dělat, abych se nerozesmála.
"Ne," zavrtí rychle hlavou, "to už bych totiž nemusel chtít přestat!" ospravedlňuje své rozhodnutí tiše, tudíž nejspíš vysvětlení nemá patřit mně.
O deset minut později už jedeme po hlavní silnici k městu, Ema na zadním sedadle nadšeně štěbetá a my s Nikem mlčíme. Nevím, co se honí hlavou jemu, ale moje myšlenky jsou na hony vzdálené tomuto místu a času.
"Tak jsme tady," oznámí Nik naprosto zbytečně a otočí se s úsměvem dozadu k Emě.
"Hurá!" a je z auta dřív než si já vůbec stihnu odepnout pás.
Dominik se zasměje a nakloní ke mně, aby mi dal pusu na tvář, víc mu nedovolím a trochu se zamračím. Myslím na to, jaký to mohl být krásný den nebýt Emy, i když vím, že ona v podstatě za nic nemůže.
Po čtvrt hodině strávené v ZOO, kdy na mě co chvíli pohlédne, se konečně odhodlá a zeptá: "Ty se na mě zlobíš?"
Zastavím se, odtrhnu pohled od sestřičky nadšeně poskakující před námi a zadívám se mu do očí. "Ne," zavrtím hlavou.
"Tak proč se mnou nemluvíš? To kvůli ní," kývne hlavou k Emě.
Povzdechnu si. Snadno mě prokoukl, i když si zřejmě špatně vyložil. "V podstatě. Víš, doufala jsem, že to bude náš den. Těšila jsem se, jak budeme sami a užijeme si to. Možná jsem si od tohohle výletu slibovala víc," zčervenám a uhnu pohledem.
"Alex, takových výletů bude ještě spousta! Nikdo přece netvrdí, že si to nemůžeme užít, i když je s námi Ema. Ona se o sebe postará."
Nevěřícně se na něj opět zadívám. "Vždyť je jí deset!" připomenu mu.
Jeho rty se roztáhnou v širokém úsměvu. "Špatně jsi mě pochopila! Určitě by nás nechala na chvíli o samotě, když ji poprosíme."
Musím se štípnout, abych se přesvědčila, že se mi to jenom nezdá. "To možná nechala, ale co když se jí něco stane?"
"Proboha, co by se jí mělo stát? Jsme v ZOO!" mluví se mnou jako s dítětem, které nedokáže pochopit naprosto jasnou věc.
"No, právě. Může se toho stát spousta," přesvědčuju ho.
"Jako například?" jeho obočí vylétne vzhůru.
"Může spadnout do jezírka. Přelézt zábradlí a dostat se tak moc blízko ke kleci s tygrem nebo lvem," naprosto vážně mu líčím, co všechno by se mohlo odehrát, zatímco my dva bychom si někde užívali. K mému nemalému překvapení se rozesměje na celé kolo a já se začnu mračit.
Jakmile si všimne mého výrazu, zmlkne a obejme mě. "Ema není hloupá! A umí číst! Všude jsou výstražné cedule. Ví, co nemá dělat."
Tak teď se cítím jako husa, hodně hloupá husa! "Já vím, že Ema je chytrá a umí číst, ale bojím se. Kdyby se jí něco stalo, tak si to nikdy neodpustím a naši taky ne."
"V tom případě si budeme muset udělat brzy ještě jeden výlet, na který Em nevezmeme," mrkne na mě.
Usměju se. Dovolím mu sevřít mou dlaň ve své, následně proplést naše prsty a následujeme netrpělivě přešlapující sestřičku do pavilonu opic.

Když se ve středu deset minut před pátou srazím s Jonášem u šatem, nejsem z toho nadšená. Rozhodně bych ho tady dneska nečekala, protože končil už v půl druhé.
"Co tady děláš?" ani se nesnažím zakrýt svou otrávenost.
Rádoby svůdně se usměje. "Musel jsem tě vidět."
Promnu si oči. "Proč?"
"Líbíš se mi," odpoví a tváří se jako největší machr.
Znechuceně se ušklíbnu. Tyhle týpky nesnáším. "To je sice pěkný, ale ty mě ne. A teď bych ráda šla, když dovolíš!" pokusím se ho obejít.
Rychle mě vyvede z omylu. Pevně mě chytí za paže. "Nedovolím!" koukne se přes rameno z okna. "Budeš moct jít, když se mnou půjdeš na rande."
"Proč bych to dělala?" divím se upřímně. Nechápu, jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout. Určitě se i k němu muselo donést, že chodím s Dominikem. Sama Gábina to roznesla, když se proti mně snažila poštvat co nejvíce lidí. K její smůle se to nepovedlo. Spousta lidí totiž znala ty její intriky. Ve druháku se snažila přebrat jedné holce z vedlejší třídy kluka, tehdejšího čtvrťáka, nepovedlo se jí to a ona slečna jí to doteď nezapomněla. Dokonce mi přišla vyjádřit svou podporu a to tak, aby ji Gábina dobře viděla. Pohled na ni byl k nezaplacení.
Zasměje se. "Protože Dominik se vrátil ke Gábině."
Jeho slova mě přimrazí k místu, na němž stojím. "Lžeš!" bráním se.
"Myslíš? Zrovna teď se spolu líbají u jeho auta!" oznámí mi. "Půjdeš teda na to rande?"
"Ne!" odseknu. Vím, že mu nemůžu věřit, protože je jedním z těch, kteří jsou na Gábinině straně, tohle by mohl být její plán. Konečně mě pustí a já jdu rychle ven, kde se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu.
Očima okamžitě zabloudím k místu, kde vždycky stojí Dominikovo auto a to, co vidím mi vyrazí dech. Gábina s Dominikem se opravdu líbají a to dosti vášnivě. Gábina je opřená o dveře u spolujezdce a Nik je k ní přilepený jako moucha k mucholapce, akorát on zcela dobrovolně.
Jonáš měl pravdu! Pomyslím si nešťastně a nemám daleko k slzám, ovšem rozhodnu se je ignorovat. Rychle přejdu na druhou stranu dost širokého chodníku, abych byla co nejdál od líbající se dvojice a se sklopenou hlavou pospíchám k nádraží. Lituju, že Monika nebyla odpoledne ve škole, ta by mě určitě nějak povzbudila.
Sotva sto metrů před nádražím vedle mě zastaví auto. Tuším, kdo to je a proto na něj ani nepohlídnu, natož abych se zastavila.
"Alex!" zavolá na mě řidič.
V řídiči jsem se spletla. "Tati," vydechnu úlevou, "co tady děláš?" ptám se ho, když nastupuju do mírně vytopené Octávky.
Počtá až si zapnu pás, rozjede se a teprve potom mi s úsměvem odpoví: "Jedu z kanceláře. Vlastně jsem myslel, že tě domů odveze Nik, ale pak jsem ho viděl u školy, bavil se s nějakou holkou. Ani jsem nezastavoval a pak jsem tě zahlédl."
Mlčím. Nemám mu na to co odpovědět.
"Nechceš mi říct, co se stalo? Proč tě neveze domů? Kdo byla ta holka?" střelí po mně rychlým pohledem.
"Nic se nestalo," pokrčím rameny. "Nevím, s jakou holkou tam je, když jsme skončili, tak před školou nebyli," zalžu, aniž bych se začervenala.
Taťka si sice povzdechne a vidím na něm, že mi chce něco říct, ale nakonec zřejmě usoudí, že by to stejně nemělo smysl. On nikdy nebyl na rozhovory o klucích, i když o Dominikovi bych radši mluvila s ním než s mamkou, která v něm vidí svého budoucího zetě a má ho radši než mě, vlastní dceru.
"Jak bylo ve škole?" změní téma, čímž mě zaskočí, protože on se na školu už pár let nezeptal.
"Ehm...no...z testu z dějepisu mám dobrý pocit," odpovím.
Usměje se. "To jsem rád. Maminka bude mít určitě radost."
"O tom nepochybuju," zamumlám. Hlavně až se dozví, že s Nikem je konec. Dodám v duchu.
Zbytek cesty, jenž netrvá ani deset minut, se bavíme o škole.
"Zlato, už jsme doma," zavolá taťka jen za náma zavře dveře. Připomene mi tím seriál o dinosaurech, který jsem kdysi sledovala, na jeho název si však nevzpomenu.
Mamka vyjde z kuchyně. "Vy?"pozvedne obočí. "Neměl tě dneska přivést Nik?" ptá se vyčítavě.
"Přesně tohle jsem čekala," odfrknu pohrdlivě. "Kdyby tě to zajímalo, tak má jinou! Líbal se s ní před školou!" vyhrknu. V očích opět ucítím ty protivné slzy. Nečekám na její reakci a vyběhnu po schodech do svého pokoje, kde se pro jistotu zamknu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 28. listopadu 2010 v 13:19 | Reagovat

kruci to bylo dlouhý, celou dobu se klepu co ten blonďatej idiot provede a on nakonec todle? poslat na Sibiř, tam mu bůh Belikov dá přes tlamu a bude, zatímco tady by tu slavnou Gábinu moh srazit třeba vlak, co ty na to?

2 Pee Pee | Web | 6. března 2011 v 0:45 | Reagovat

Chudák holka.. takhle je vidět..
Kdy bude další dílek?

3 market market | 28. prosince 2011 v 19:24 | Reagovat

prosím o pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama