6.kapitola: Nenechat se

7. listopadu 2010 v 1:05 | Hopísek |  Srdci neporučíš
název kapitoly se moc nehodí, ale vážně teď nebudu vymýšlet jiný...názvy všech kapitol jsem totiž psala při vymýšlení osnovy a řekněme si to upřímně, tahle kapitola měla být asi o stránku delší, takže místo necelých sedmi stran by jich měla osm, ovšem to by bylo už opravdu moc, alespoň na mě určitě...
s kapitolou jsem celkem spokojená, akorát ta její délka mě trochu děsí =o)


Ráno vstanu pozdě. Nezaspím, ale z postele se mi nechce, tudíž není divu, když sejdu do kuchyně čtvrt hodiny před odchodem na autobus. Samozřejmě jsem si nestihla vyžehlit vlasy ani vzít čočky, takže mám na očích brýle bez obrouček s hranatými skly a vlasy ledabyle stažené gumičkou.
V kuchyni na mě navíc čeká překvapení, jež má podobu vzkazu od mamky.
Alex, počkej na mě odpoledne před školou. Zajedeme konečně ke švadleně. Iva mi dala Lucčinu adresu, Monča od ní bude mít šaty taky. Mamka
Skvěle! Další čára přes rozpočet! Sakra!
Lucka bydlela s rodiči vedle babičky a dědy od malička. Mamka a teta si s ní hrály denně. Navíc na základce chodila s mamkou do jedné třídy. Jenže mamka odešla na gymnázium do Prahy, kde po maturitě pokračovala ve studiu na vysoké škole, nakonec se vdala a donedávna tam i žila. Kdežto Lucka studovala na stejné škole jako nyní Karin, založila si vlastní svatební salón, občas šije pro známé a vychovává při tom patnáctiletá dvojčata. Manžel ji opustil, když klukům byli tři kvůli jiné, mladší holce, v té době jsem je vlastně viděla naposledy.
"Ha ha, teď už se z toho nevyvlečeš!" dělá na mě opičky Ema.
Šlehnu po ní pohledem. "Mlč!" zamračím se.
"Určitě jsi doufala, že na to naši zapomenou, co? Jenže, milá sestřičko, oni o tom schválně nemluvili, víš? Aby ses z toho nemohla vymluvit!" prozradí mi něco, co dávno vím.
"Můžeš už laskavě mlčet?!" vyjedu na ni.
Ema vytřeští oči. "Vždyť jsem toho zase tolik neřekla," brání se.
Zhluboka se nadechnu, opřu o linku a usrknu z připravého hrnečku s čajem, jenž jsem vyndala z mikrovlnky, kde mi ho Ema ohřála spolu se svým. "Až moc," zahuhlám.
Sestřička se se mnou nehádá. Ona sama si totiž tohle prožila párkrát taky. Například docela nedávno. Na konci školního roku měla jejich škola jakousi besídku a naše Ema měla být zrcadlo v pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků, jenže se nedokázala naučit text. Doma to odříkala perfektně, ovšem při zkouškách to zvrtala, tudíž jí paní učitelka svěřila postavu jednoho ze zvířátek, což se nejmladšímu ctižádostivému členovi naší rodiny nelíbilo a tak prohlásila, že se na to může vykašlat a nikam nepůjde. Ovšem rodiče jí to dali příkazem, pak o tom měsíc před besídkou doma nepadlo ani slovo, ale v den konání jednoduše naložili vzpouzející se Emu do auta, použili dokonce dětskou pojistku, takže jsme nakonec byli svědky toho, jak Ema dokonale odříkala zrcadlo, neboť holčička, která nahradila sestřičku, skončila v nemocnici se zánětem slepého střeva.
No jo, jenže Ema měla štěstí, které mě nepotká! U mě totiž nejde o žádnou hloupou roli! Z předtančení se přece můžu vykroutit, ne? Ovšem i na tohle je už poněkud pozdě, choreografky by ho musely celé předělat, jeden kluk by byl navíc a spolužačky by mě zřejmě uškrtily.

"Ahoj," pozdraví mě Monika, když si po první hodině sedá na své místo.
"Čau! Kdes byla?" zajímám se, protože včera před kinem ani po něm nic neříkala.
"Musela jsem k zubařce," mávne rukou. "Co se děje?"
"Nevím," pokrčím rameny a rozhlédnu se po třídě, jestli se tam neděje něco podivného, co zaslouží vysvětlení, avšak jde o docela normální přestávku, i když je většina lidí vzorně usazená na svých místech, ovšem jen kvůli olympiádě, kterou máme začít psát po přestávce.
"Nemyslím tady!" mávne opět neklidně rukou. "Myslím tebe! Zdáš se pěkně naštvaná."
Povzdechnu si. "Dneska jedeme k Lucce! Teď už se z maturáku nevykroutím," ušklíbnu se.
"Mamka se zmiňovala," pokýve hlavou. "Nedivím se ti, ale náš maturák bude fajn, uvidíš!" přesvědčuje mě.
Pozvednu tázavě jedno obočí. "Fajn? Když tam budou tyhle?" kývnu bradou k chichotajícímu se hloučku kolem Gábininy lavice.
"Stoprocentně," mrkne na mě přesvědčeně.
Nemám příležitost jí odporovat, neboť zazvoní a do třídy vejde matikářka Havlová, kterou jsme měli mít normálně na matematiku a nejspíš by nás čekala písemka, jež nám slibovala, avšak dnes nese zadání olympiády, rozdá nám je, něco málo k tomu řekne a pak nás nechá pracovat. Jedeme přes přestávku, tu si uděláme na konci třetí vyučovací hodiny, sami jsme si to takhle odhlasovali už včera.
"Tak jak jsi dopadla?" zajímá se Monča, když učitelka s vypracovanými testy z olympiády odejde s tím, abychom do zvonění zůstali ve třídě.
Pokrčím rameny. "Půlku mám snad dobře. A ty?"
"Já budu ráda, alespoň za čtvrtku," uchichtne se. "Radko, Lenko, jak jste to napsaly vy?" zaklepe na Lenčino rameno.
Holky se na nás otočí a rozpoutá se debata, v níž probíráme, která otázka byla nejzáludnější, nejtěžší či naopak nejsnaží. Máme na to odlišné názory. Mně například nepřišla žádná vyloženě nejtěžší, holky by ovšem mohly o pořadí těch nejobtížnějších hlasovat.
Zároveň se zvoněním se k naší lavici přimotá Adam, Gábinin bratranec, on ji však zrovna dvakrát nemiluje. "Kolikátá místa to budou, mé dámy?" mrkne na nás a Radce věnuje jeden extra úsměv. Monika už mě informovala, že Adam usiluje od začátku třeťáku o Radčino srdce, ovšem ta zatím odolává, teprve na konci června se totiž rozešla se svým přítelem, s nímž chodila od prváku.
"Poslední," prohodím, jelikož začínám o správnosti svých odpovědí pochybovat.
"To sotva!" vyprskne Lenka.
Stáhnu obočí. Nezná mě přece tak dlouho, aby mohla tipovat moje umístění. "Vážně."
Lenka se vědoucně usměje. "Po tom, co jsi předvedla včera u zkoušení? Musela by to být obrovská náhoda."
"Já taky myslím, že budeš poslední," prohodí Adam.
Udiveně se na něj všechny podíváme.
"Cože?" vyhrkne Radka. "To myslíš vážně?"
Zazubí se. "Jistě," ujistí nás. "Ale od konce!" rozesměje se. I holkám se na rtech objeví úsměvy.
"Opravdu vtipné! Ani jeden z vás kromě Moniky neví, jak jsem se učila do teď. Jestli jsem se zúčastnila nějaké olympiády, na kterém místě se případně umístila. Nevíte o mně skoro nic," zahuhlám.
"Ale víme," vyvede mě z omylu Lenka.
"Jak to myslíš?" zajímám se.
Všichni se po sobě podívají, slova se nakonec ujme Monika. "Když jsi byla nemocná, tak o tobě Zadražilová něco málo řekla. O tvých známkách a tak.Všichni se vyptávali," pokrčí nakonec rameny.
"Proč mi to říkáš až teď? A vůbec, co všechno vám řekla?"
"Ehm," začne Adam, když je zjevné, že nikdo jiný to neudělá. "Vlastně víme všechno. Tvýma známkama na vysvědčení počínaje, olympiádama a úspěchama v nich konče. Třídní tvrdila, že snad jenom dvakrát jsi se neumístila v první desítce."
"Super," ušklíbnu se při pomyšlení na to, jak před nima asi vypadám. Všichni si určitě myslí, že jsem hrozný šprt a ono to tak ve skutečnosti vůbec není.
"Tobě to vadí?" přeptá se Radka, když si všimne mého výrazu.
"Jak jsi na to přišla?" odvětím ironicky.
Radka se rozhodne mou otázku ignorovat. "Byla jsi ve škole jenom týden a nás zajímalo, jaká jsi, když jsme tě neměli příležitost poznat, protože jsi nám toho o sobě moc neřekla. S nikým ses nebavila."
"Nemohli jste prostě počkat, než se uzdravím?" navrhnu řešení, jež by se mně osobně zamlouvalo nejvíc.
"Jenže to by klidně mohlo trvat měsíc," zastane se sestřenka spolužáků.
"No bóže! Tak byste odpovědi na vaše otázky dostali později," rozhodím rukama. "Vůbec nic by se nestalo!"
"Alex," začne Lenka konejšivě, "uznávám, že to nebylo nejlepší řešení, ale teď už s tím stejně nic nenaděláme. Budeš to muset přijmout," pokrčí omluvně rameny.
Povzdechnu si. "Omlouvám se. Já jenom nechtěla, aby mě všichni i tady považovali za šprtku."
"Neboj," uklidňuje mě usmívající se Adam. "Tohle si tady lidi myslí o každém druhém."
"Tímhle jsi mě vážně uklidnil," neodpustím si další cynismus.
"Hele ber to takhle, my čtyři," obkreslí Radka rukou jakýsi čtvrt kruh, kterým dá najevo, že myslí sebe, Lenku, Moniku a Adama, "jsme ti, které třídní považuje za ty nejchytřejší, což se nám sice moc nelíbí, ale nic s tím nenaděláme, a jelikož ty sedíš vedle Monči, tak i kdybys propadala, vždycky budeš za šprtku."
"Bezva. Vy nejspíš myslíte, že je to úplně jedno, co? Jenže," mávnu rezignovaně rukou, stejně nemá cenu něco vysvětlovat.
Vlastně ani já sama přesně netuším, co mě na tom tak štve. Už od základky si o mně přece všichni, kteří mě neznali, mysleli, že nemám v hlavě nic jiného než učení, ovšem šeredně se pletli. Já se nikdy nemusela nějak moc učit. Prostě mi stačilo dávat při hodinách pozor a když se psala velká písemka, tak párkrát přečíst poznámky a jednička byla v kapse. Tedy na základce. Při přestupu na gympl to takhle snadné nebylo a mně trvalo celý první ročník než jsem našla styl učení, jenž mi bude vyhovovat, ovšem podařilo se a já si opět vybudovala pozici premiantky a pilné studentky zastupující školu na olympiádách. Těšilo mě to, ano, ale pouze do doby než mě holky začaly pomlouvat a z té spousty kamarádek, které jsem měla, mi jich zbylo pár, přičemž jen Míša se mnou chodila do třídy.

"Ahoj," pozdravím mamku, když si odkládám batoh na zadní sedadlo.
"Ty máš brýle?!" vyhrkne, jakmile se usadím na místo spolujezdce a zapnu pás.
"No a?" podivím se.
"No a?! Alexandro, copak na plese je budeš mít taky?" zajímá ji.
Zavrtím hlavou. Samozřejmě, že ne, ale nechápu, co je špatného na tom, že je nosím do školy. Ovšem mamka mě v nevědomosti dlouho nenechá.
"To abych ještě zajela domů," uvažuje nahlas.
"Proč?" ptám se překvapeně.
"Přece nepůjdeš k Lucce jako ke švadleně v brýlích!" hrozí se.
Její myšlenkové pochody mě vážně uchvacují. "Proč by ne?"
"Protože v šatech budeš s brýlema vypadat jinak než s čočkama," objasní mi.
Pobaveně vyprsknu. "Mami, dneska na sobě ty šaty určitě mít nebudu. Nemusíš se bát, příště si čočky vezmu, ráno jsem jenom trochu nestíhala, no, takže jsem nasadila brýle a šla."
"Nemáš ponocovat," vyčte mi.
Pozvednu obočí a mírně připomenu: "Já nevím, kdo si chtěl povídat."
Na tohle neodpoví. Nejspíš se nechce hádat, taky dobře.
Naštěstí cesta odpoledním provozem do okrajové části města, kde sídlí salon Lucie Siváčkové, nezabere víc než deset minut. Nemám ráda, když se mnou mamka nemluví. Samozřejmě pokud se jedná o drobnosti, jakými jsou brýle místo čoček.
Lucka nás očividně čekala, neboť když vystupuji, je v půlce cesty k našemu autu.
Mamka se s ní objímá a vítá tak, jak se po letech odloučení, kamarádky vítají. V duchu se musím pousmát, jestlipak to u mě a Míši bude stejné nebo přinejmenším podobné?
Když se ty dvě dostatečně vzájemně vynachválí, přijde řada na mě. Lucka vychvaluje můj vzhled, jak prý jsem se rodičům povedla, mamka se nestačí uculovat a já jí věnuji jeden ze svých nejmilejších úsměvů, do něhož se ani nemusím nutit.
"Kdyby měla čočky, tak vypadá ještě líp," neodpustí si mamka poznámku při cestě do salonu, při níž obrátím oči vsloup.
Lucka se po mně otočí. "Ale ne, ty brýle jí moc sluší," usměje se a vezme tím mamce vítr z plachet.
Lucka uvaří mamce kafe, načež si vezme ze stolu tužku se skicákem a obrátí svou pozornost na mě. "Jaké budeš chtít šaty?"
Nadechuji se k odpovědi, ovšem mamka mě předběhne a vyhrkne: "Korzet a sukni."
"To rozhodně ne!" ohradím se.
"Proč?" vytřeští mamka oči.
Nadechnu se a vyzývavě se jí zadívám do očí. "Protože těch mám doma dost a ráda bych měla, alespoň jedny jiné."
Mamka si mě chvíli prohlíží a zdá se, že by mi můj nápad ráda rozmluvila, ovšem nakonec kapituluje. "Fajn. Ale nechoď si stěžovat, když se ti přestanou líbit."
"Nepřestanou," ujistím ji.
A tak mamka stiskne rty a narovná se na židli, aby dalších několik minut poslouchala, jak si já představuji své vysněné maturitní šaty. Někdo by si mohl myslet, že to dělám z trucu a vymyslela jsem si jejich střih teď, ovšem není to pravda. V Praze bych si taky musela nechat ušít šaty na maturitní ples a ty, jež já chci, vznikaly za bezesných nocí předchozích dvou let.
Když nám Lucka po nějakých patnácti minutách črtání do bloku ukáže hotový návrh, mamka překvapením zalape po dechu a já k tomu taky nemám daleko. Vypadají přesně tak, jak jsem si představovala, dokonce můžu říct, že ještě lépe.
"Jsou krásné!" uzná mamka. "Vymyslela sis je moc dobře," dodá mým směrem.
Jenom se usměju, slova nejsou potřeba. Její pochvala mě zahřeje, i když větší by zasloužila Lucka, jelikož ta přesně vystihla mou představu.
"Teď ti vezmu míry," usměje se mámina bývalá spolužačka, sundá z krejčovské figuríny metr, přistoupí ke mně a naviguje, co mám dělat, aby mohla změřit a následně zapsat všechny rozměry, které potřebuje.
Netrvá to dlouho, ale my strávíme v salonu skoro dvě hodiny. Tedy mamka, já se vymluvím na nákup dárků k Vánocům, u mě se v říjnu jedná o zcela běžný jev, tudíž to nikomu nepřijde divné, takže se s mamkou domluvíme kdy a v kolik se sejdeme a já můžu vyrazit na autobus, který mě doveze k nákupnímu centru.
Projdu poloprázdným parkovištěm a jedno auto neujde mé pozornosti, ovšem nemám náladu ho podrobněji zkoumat a tak pouze pokrčím rameny, sama sebe přesvědčím, že určitě nepatří tomu, na něhož každou volnou chvíli myslím a vejdu prosklenými samootevíracími dveřmi dovnitř.
Jsem zrovna v knihkupectví, kde si prohlížím knihy, které by mohly zaujmout Emu, když mi někdo zaklepe na rameno. Pootočím se a vytřeštím oči. "Takže se mi to nezdálo," zamumlám.
Nik povytáhne obočí.
Zavrtím hlavou a mávnu rukou. "To je jedno."
"Když myslíš," pokrčí rameny. "Co tady děláš?"
"Na to samé bych se mohla zeptat já tebe. Nemáš být náhodou zrovna na semináři?" zajímám se, neboť mi nejde do hlavy, jak je možné, že je teď tady, když cesta z Prahy mu zabere tak hodinu a tvrdil, že má seminář, jenž končí ve dvě a přitom je teprve jedna.
"Odpadlo nám to. A napadlo mě, že když mám volný den, tak se pro tebe stavím ve škole, vezmu tě domů a vyrazíme na procházku. Jenže já zapomněl, že dneska jsi jela kvůli těm šatům a jelikož jsi mi nebrala telefon, tak jsem vyrazil obhlídnout obchody. To víš, Vánoce se kvapem blíží," usměje se.
Zčervenám, sklopím oči k zemi a zalovím v kapse, abych vytáhla telefon a zjistila, že mi opravdu volal a to hned pětkrát. "Promiň, zapomněla jsem zapnout zvonění," omluvně se usměju a opět se mu zadívám do očí.
"To mi budeš muset vynahradit," pokýve vážně hlavou.
Neubráním se překvapenému zamrkání. "Jak...vynahradit?"
"Dovol mi, abych tě odvezl domů a pojď se mnou a se Sárou na tu procházku."
"Mamka mě tady má vyzvednout," váhám, i když bych jela strašně ráda, učím se totiž cenit si některých stránek jeho osoby.
"Prosím," nahodí štěněčí pohled.
"Tak moment," řeknu a vytočím mamčino číslo. Když mamce vysvětlím, koho jsem potkala a co mi nabídl, tak mi div nevynadá, že mě jenom na okamžik napadlo jet domů s ní! Ukončím hovor a zamračím se na telefon v ruce. Tohle je asi příliš na moje chápání.
Nik mi zamává rukou před očima. "Můžeme jít?"
"Samozřejmě," souhlasím. "Jen zaplatím tuhle knížku," vydám se k pokladně a postavím se za nějakou paní, která je jako jediná přede mnou. Když podávám knihu prodavačce, hnědovlasá žena někoho mi připomínající se zeširoka usměje a začne mluvit s Dominikem, který vypadá potěšeně, že ji vidí a já nestačím zírat. Prodavačka mi musí dvakrát zopakovat částku, protože ji nevnímám.
Žena s námi jde až před obchodní centrum, kde pokračuje na opačnou stranu parkoviště než my, za což jsem docela ráda, neměla jsem z toho setkání moc dobrý pocit a Nik mi objasní proč hned, jakmile oba sedíme v autě.
"Gábinina máma," pokyne hlavou směrem, kterým odešla.
Otočím se dozadu, vidím ji stát u modrého auta, jehož značkou si nejsem na tu dálku jistá, telefonovat a zírat na Dominikovo auto. "Tak to je v háji," vydechnu, když se usadím a hledím přímo před sebe.
"Co?"
Trhnu hlavou k zadnímu oknu. "Určitě teď volá Gábině a já budu mít ve třídě ještě větší peklo než dosud."
Nik se vmísí do městského provozu a zasměje se. "Gabča je hodná, nic ti neudělá," přesvědčuje mě.
"Tak to svou bývalou přítelkyni moc dobře neznáš! Zapomněl jsi na ten včerejšek?" připomenu mu Gábinin omyl před školou.
"Nezapomněl. Ale ona není vždycky taková! Včera si to jen špatně vyložila," brání ji.
Fajn, ten včerejšek chápu, každá holka si mohla myslet, že tam čeká právě na ni, jenže on neviděl ty pohledy, kterými mě dneska ve škole častovala, ovšem nehodlám se o tom s ním dohadovat.
Naštěstí cesta netrvá dlouho a po celou dobu si vystačíme s jediným tématem a tím je jeho rychlá jízda! Nevadí mi sedět v autě, jenž se řítí rychlostí přesahující stovku, ovšem na dálnici, ne na silnici, kam se stěží vejdou dvě auta vedle sebe a proto začnu být mírně hysterická.
"Proboha zpomal!" vyjeknu, když se rychlost na tachometru během krátké doby přiblíží ke stodvacítce.
Dominik se krátce zasměje, koutkem oka na mě pohlédne a okamžitě zpomalí na osmdesátku. Naštěstí mlčí a to je jeho jediné štěstí, nejsem si totiž tak úplně jistá, co by se stalo, kdyby měl nějaké hloupé poznámky.
Nik mě doveze přímo před náš dům a než stačím vystoupit, ujišťuje se, že mu budu dělat odpoledne společnost. "Tak za půl hodiny se pro tebe stavím, jo?"
Neřeknu na to ani slovo, pouze přikývnu, vystoupím a bez jediného otočení jdu do domu. Ema přijela autobusem už ve dvanáct a tak mi přijde naproti do chodby.
"Kde je mamka?" zajímá se sestřička a natahuje krk, aby viděla za mě.
"U Lucky. Asi. Mě přivezl Dominik," odpovím mdle a posadím se na botník.
Ema se na mě starostlivě zadívá. "Stalo se něco?"
Zavrtím hlavou, zuju si boty, sundám bundu, pověsím ji na háček a s batohem na jednom rameni se vydám po schodech do pokoje, kde batoh letí do kouta a já sebou plácnu na postel. Zírám do stropu a slzy mi volně stékají po tvářích, nejspíš to bude tím nervovým vypětím, o které se zařídil Nik svou zběsilou jízdou.
Ze zírání do stropu, kterým stejně ničemu nepomůžu, mě vytrhne telefon, jež mi veselým tónem oznamuje příchozí smsku. S povzdechem ho vytáhnu z kapsy džínů a jakmile zjistím, kdo je odesílatelem, posadím se.
AHOJ ALEX, JAK SE MAS? PISU, ABYCH TE POZVALA NA NAS MATURITNI PLES, KTERY BUDE POSLEDNI VIKEND V LISTOPADU. STRASNE RADA BYCH TE TAM MELA. PA MISA
Usměju se, setřu téměř zaschlé slzy i ty nové, které jsou výsledkem dojetí, jenž způsobilo těch pár vět a odepíšu: RADA BYCH PRIJELA, ALE NASIM BY SE ASI MOC NECHTELO ME VECER VEST DO PRAHY A V NOCI PRO ME PAK ZASE JET. =o( JE MI TO LITO, ALE BUDU NA TEBE MYSLET A URCITE SI PAK RADA VYSLECHNU VSECHNY PODROBNOSTI.
Odložím telefon na noční stolek a přejdu ke skříni, abych se převlékla, protože podle mého odhadu by Dominik měl dorazit nejpozději za deset minut. Stihnu si vybrat triko a mikinu, když se pokojem rozezní telefon.
DOMLUVILA JSEM PRESPANI U NAS! KDYZ TE VASI PRIVEZOU, TAK MI TE PAK V NEDELI ODPOLEDNE ODVEZEME. PROSIM, PROSIM. POTREBUJU TE TAM!
Pousměju se a už sepisuju odpověď. ZA CHVILI JDU VEN, TAKZE SE RODICU ZEPTAM VECER A NAPISU, JO?
Ještě na sebe pořádně ani neobleču džíny a Míša mi odepisuje zpátky, zprávou mi připomene, jak jsem pro ni snadno čitelná. S KYM JDES VEN? S NIKEM? :-O JA MYSLELA, ZE HO ZROVNA DVAKRAT NEMUSIS!?
Zavrtím pobaveně hlavou. Copak si nepamatuje náš rozhovor na ICQ po výletu do bazénu? MELA BYS NECO DELAT S TOU SVOJI SKLEROZOU! :D VZDYT VIS, ZE NIK JE KLUK, CO BY TEORETICKY MOHL NAHRADIT JASONA.
Sotva hodím mobil na postel už zase pípá. Málem skřípu zubama. Jsem ráda, že mi píše, ale nevybrala si právě nejvhodnější chvíli. NO, JO, VLASTNE. TAK SI TO UZIJ. ;o)
UZIJU. Slíbím a konečně se doobleču, načež přejdu do koupelny, kde si rozpustím vlasy, pročešu je kartáčem a pak už mi přijde škoda je svazovat, tudíž je nechám rozpuštěné. Zkontroluji svůj odraz v zrcadle a usoudím, že tomu nic nechybí. Naštěstí jsem se ráno nestihla nalíčit a tak teď nemusím řešit problémy s rozmazanou řasenkou. Jelikož jdeme pouze na procházku po vsi a možná jejím okolí, uznám, že není nutné vytahovat řasenku, já na Nika přece nechci udělat dojem.
"Co si to namlouváš?!" ptám se svého odrazu v zrcadle. Chvíli se dívám do svých modrých očí, pak protočím panenky, zavrtím hlavou, vyjdu z koupelny a div nevrazím do Emy, která se mi žene naproti.
"Je tady Nik!" oznamuje mi zadýchyně.
Zamračím se. "Cože? Vždyť jsem neslyšela zvonek."
"No...víš...já otevřela dřív než stačil zazvonit," zčervená. "Ale nebylo to úmyslné!" hájí se. "Pouštěla jsem ven kocoura."
Povzdechnu si. "Čeká venku?"
Ema horlivě přikyvuje. "Má sebou totiž Sáru," sdělí mi šeptem.
"A proč šeptáš?" přejdu na šeptání taky.
Sestřička pokrčí rameny, obě se hlasitě rozesmějeme a jdeme do mého pokoje, abych si vzala telefon a pokračujeme ke dveřím, kde si obleču bundu a obuju botasky. Když vycházím ven, Ema opět sedí v obýváku a sleduje svůj oblíbený americký seriál.
Nik na mě čeká před brankou, Sáru posazenou u nohy a zřejmě mi píše, protože jakmile si mě všimne, schová telefon do kapsy bundy, kterou má na sobě. Jakmile stojím na chodníku vedle něj, věnuje mi jeden ze svých krásných úsměvů. "Ahoj."
Pouze kývnu hlavou a podrbu Sáru za ušima. Sára je fenka německého ovčáka, podle informací od Moniky ji Karin dostala od rodičů k patnáctým narozeninám, avšak brzy se stala miláčkem celé rodiny.
Mlčky se vydáme směrem k lesu.
"Alex, omlouvám se!" vyhrkne, když mineme poslední dům vesnice a les je vzdálený ještě dobrých dvěstě metrů.
"To nemusíš, já reagovala přehnaně," pokrčím rameny. "Mám ráda rychlou jízdu, ale na dálnici, kde hrozí minimální riziko, že se proti tobě vyřítí ze zatáčky nějaký šílenec nebo ti někdo, popřípadě něco, vběhne pod kola."
"Já takhle normálně nejezdím. Jenom jsem se chtěl předvést," přizná a odepne Sáře vodítko, aby se mohla proběhnout.
Podívám se na něj a pousměju se. "Přede mnou ti to moc nepomohlo. Já bych to možná dokázala ocenit, kdybych v tom autě neseděla."
"Vážně promiň, víckrát to neudělám," slibuje.
"Pro mě za mě si tak klidně jezdi, jde o tvůj život, ne o můj."
Vyvede mě z omylu. "Nejde jenom o život."
Stáhnu obočí. "A o co tedy ještě?"
"O tebe, o naše," odkašle si, "přátelství."
"Přátelství?" opakuji po něm.
Rázně přikývne. "Přátelství. Můžu své chování nějak odčinit?"
Zamyšleně se na něj podívám a pousměju se, když mi dojde význam toho, co řekl. "Můžeš," přitakám.
Vyčkávavě a možná i trochu zděšeně mi visí na rtech.
"Moje nejlepší kamarádka a spolužačka z Prahy mi psala, ať přijedu na maturitní ples naší, teda jejich třídy. Nechtěl bys jet se mnou?" cítím, jak se mi do tváří hrne krev.
"Kdy?"
"Poslední víkend v listopadu," řeknu trochu s obavami, že by se mu to třeba nemuselo hodit.
Po chvíli přemýšlivého mračení mi odpoví: "Pojedu moc rád."
"Můžeš si nechat čas na rozmyšlenou," krotím ho.
"Nechci čas na rozmyšlenou," zavrtí hlavou.
"Ale?" přimhouřím oči, protože je mi jasné, že tohle není samosebou.
Jeden koutek Dominikových úst se zvedne v úsměvu. "Zařídím nám přespání."
Vytřeštím oči. Ne, že bych nečekala něco šíleného, ale tohle? To přece nemůže myslet vážně! "Mně nabídla Míša, že můžu spát u nich a určitě bych dokázala domluvit přespání i pro tebe, i když nevím, jestli zrovna u ní."
Svým sdělením si od něj vysloužím jeden ze psích pohledů a tak mi nezbývá než kapitulovat a dovolit mu to, ovšem už teď jsem si jistá, že jednou toho budu trpce litovat.
Po hodině, kdy si povídáme o všem možném, avšak tématu maturitního plesu se obloukem vyhýbáme, mě rozklepe zima. Nik si nemůže nevšimnout drkotání zubů, jež se snažím maskovat, sundá si bundu a přehodí mi ji přes ramena, i když protestuji, nutno podotknout, že nijak zvlášť vehementně. Vděčně se na něj tedy usměju, on mi úsměv opětuje a přivolá Sáru.
Cesta zpátky proběhne celkem zajímavě, protože po několika krocích směrem k vesnici Dominik proplete své prsty s mými. "Nevadí?" odhalí zuby v úsměvu.
Zavrtím hlavou. "Ne, samozřejmě, že ne," musím přiznat, že kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, tak bych mu ruku okamžitě vytrhla a ještě hodně dlouho se na něj mračila, ale s Nikem je to jiné.
Zastavíme se před naším domem, tedy brankou vedoucí na dvůr, neochotně vymaním svou dlaň z jeho, sundám si bundu, kterou mi tak ochotně půjčil a slůvkem si nepostěžoval, i když jenom v mikině mu musela být pořádná zima, a s díky mu ji vrátím. Nevím, jestli umýslně nebo ne, ale když si ji ode mě bere zpět, dotkne se svými prsty mých, naše pohledy se setkají a já se topím v jeho krásných zelených očích.
Netuším, jak k tomu dojde, ale najednou mě svírá v náručí a líbá. Polibku se nebráním, jelikož se bránit nechci, ale kdybych chtěla, můžu ho ukončit. Problém je, že nechci.
Za tohle zaplatím! Jediná myšlenka mě dokonale uzemní a já pod její tíhou ztuhnu. Nik mě přestane líbat, trochu se odtáhne a zkoumavě se mi zahledí do očí.
"Udělal jsem něco špatně?"
"Ty ne," hlesnu, vyprostím se z jeho sevření a rychle mizím za naší brankou.
"Tak kdo?" křikne za mnou otázku, na kterou neodpovím a raději zbaběle uteču do tepla domu, kde se svezu po dveřích k zemi. Už podruhé za dnešek mi z očí tečou slzy a přitom v podstatě k slzám nemám důvod, měla bych být šťastná!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama