5.kapitola: Závist

7. listopadu 2010 v 1:04 | Hopísek |  Srdci neporučíš
kapitola má 22 065 znaků, což znamená skoro šest stránek...netvrdím, že jsem s tím spokojená, nejsem, ne se vším...asi stránka se mi nelíbí, ale já ji líp prostě nenapíšu...doufám, že se bude alespoň trochu líbit a za vaše názory budu vděčná


V neděli večer, po týdnu nic nedělání, kdy jsem konečně zdravá, vejdu v pyžamových kalhotech, tílku s úzkými ramínky a osuškou na mokrých vlasech do pokoje, sednu si k psacímu stolu, na němž mám notebook a ze zvyku otevřu emailovou schránku. Nečekám, že by mi snad mohl někdo napsat a proto mě překvapí, když se mi zobrazí, že mám jednu novou zprávu. Stáhnu přemýšlivě obočí a proklikám se na konec, kde kliknu na nejnižší řádek, odesílatelem je Jason.
Milá Alex, překládám v duchu text,
to, co ti teď napíšu nemusím, ale chci. Nerad bych totiž, aby ses to dozvěděla třeba od Chrise. Víš, že jsem tě měl rád, hodně rád, možná jsem tě i miloval, ale oba jsme od samotného začátku věděli, že to nebude trvat dýl než ty dva měsíce, které jsi tady strávila. Já myslel, že bych dokázal počkat, ale nejde to.
Do toho sousedního domu, víš, který mám na mysli (Ano, věděla jsem přesně o jaký jde. Vůbec se do té ulice nehodil. Veškeré domy kolem byly omítnuty bíle a on jediný zeleně. Kdyby to byla světle zelená barva, dalo by se to přehlédnout, jenže ono šlo o takovou tu brčálovou. Přímo to bilo do očí, ale zdálo se, jakoby to nikomu nevadilo. Možná šlo o zvyk, kdo ví.), na začátku měsíce se sem přistěhovali Andersonovi. Jsou velice milí. Mají dceru Sharon. Nechtěl jsem, aby se to stalo, ale trávil jsem s ní čím dál tím víc času, možná jsem vyhledával její společnost proto, abych snáz zapomněl. Jistě, zapomenout úplně nejde, ale můžu přebít vzpomínky a myšlenky jinými, což se mi, ač ti to píšu hodně nerad, podařilo. Teď jsem trochu odbočil. S Sharon mi bylo dobře, moc dobře. Postupem času jsem si uvědomil, že pro mě hodně znamená. Nikdy na tebe nezapomenu a pořád chci být tvůj kamarád, ale Sharon miluji.
Rychle dočtu i ten poslední odstavec, v nemž není nic podstatného, stáhnu si do počítače přiložený soubor a zadívám se na noční stolek vedle postele, kde mám v rámečku fotku pořízenou mým foťákem, na níž jsem já, Jason, Chris i Peter. Fotila to teta a my se všichni šťastně usmíváme. Přejíždím očima z jednoho na druhého a když se zastavím na Jasonovi, pousměju se. Měla jsem za to, že až se jednou zamiluje a já se to dozvím, tak to bude bolet, ale není to tak a já ani nedokážu cítit úlevu.
Povzdechnu si a vypnu počítač. Vždyť fotky, které mi poslal si můžu prohlédnout třeba zítra. Tuším, že dneska by to bylo už moc. Shodím z hlavy osušku, přehodím ji přes radiátor, rozčešu vlasy, načež je dám do culíku, kdybych to neudělala, tak se z nich ráno zblázním.
Konečně se chvíli před desátou zachumlám pod peřinu a zavřu oči, ovšem tím to končí. Netuším, jak dlouho se převaluji, jedno však vím naprosto jistě. Budím se každou hodinu. Vím to přesně, jelikož když jsem v někdy v sedmé třídě poměrně často zaspávala, tak jsem si potom navykla dívat se při každém probuzení na budík, později na mobil a to mi zůstalo dodnes. Někdy se to i hodí.

Stojím na zastávce o dobrých patnáct minut dřív a pozoruji Emu, která něco vykládá Klaudii, rozhazuje rukama a při každé příležitost po mně hází zamračené pohledy. Nedivím se jí. Kdyby někdo mě donutil jít z domu dřív a ono se mi vůbec nechtělo, tak nejspíš taky neskáču radostí.
Celou dobu do přisupění autobusu vyhlížím Moniku, jenže ona nikde. Nejspíš ji veze Dany. Závidím jí! Ne, že jezdí do školy autem, to je mi ukradené, ale že má někoho, kdo ji má opravdu rád. Samozřejmě jí to přeju, ale osten závisti ve mně neustále je.
Posadím se k oknu, opřu tvář o chladnou tabuli skla a nepřítomně pozoruji mlhu,jež se rozprostírá všude okolo. Přemýšlím o Dominikovi. Možná mě má rád, ale dá se mu věřit? Vždyť ho téměř neznám. Jistě, Jasona jsem taky neznala, ale u něj jsem věděla, že náš vztah skončí dnem mého odjezdu. A navíc, on nebyl jako Nik. On je prostě ten typ kluka, který se líbí holkám a je si toho až příliš vědom.
Z přemítání mě probere teprve Ema. Úplně jsem zapomněla na svět kolem a tak než se naděju do mě sestřička ne právě šetrně šťouchá a pobízí mě k vystoupení z autobusu. Dává mi přitom jasně najevo, jak strašně ji to obtěžuje.
Protočím panenky, povzdechnu si a štrachám se na nohy. Nejradši bych došla na nástupiště, z něhož odjíždí zpáteční autobus, dojela domů, zamkla se v pokoji a celý den nevylezla.

"Tak kdo by nám mohl jít povědět něco o Shakespearovi?"Bártová očima přejíždí seznam a nevšímá si šustění stránek, jak se ostatní snaží, alespoň teď něco málo přečíst, jelikož nikoho ani ve snu nenapadlo, že by hned první hodinu v pondělí mohla zkoušet, natož dva. Gábina byla tou první a skončilo to fiaskem. "Svobodová," zahlásí, zaklapne notes a pohlédne mým směrem.
V klidu se zvednu, popadnu ze stolu studijní průkaz, ale když jsem téměř u katedry, začne listovat třídnicí.
"Ty jsi ale byla minulý týden nemocná! Tos nemohla něco říct, než jsi sem došla?" probodne mě zamračeným pohledem.
Nechápavě se na ni podívám. "Proč? Já to umím," prohlásím sebevědomě. Můžu si to dovolit, protože Shakespeare patří mezi mé oblíbené spisovatele a navíc jsem mu věnovala skoro celou neděli a vlastně nejen jemu, Monika mě totiž včas upozornila, že Bártová hodlá zkoušet z Renesance.
Češtinářka zvedne překvapeně obočí, utiší třídu, v níž si polovina úlevně vydechla, ta druhá,s Gábinou v čele, mě šeptem zdrbla, a vyzve mě pokynem ruky, abych začala.
"William Shakespeare, patnácetšedesátčtyři až šestnácetšestnáct. Pravděpodobně zemřel v den, kdy se narodil... ."
Zaslechnu Gábinin hlas: "To těžko! Teď přece řekla jeho data, paní profesorko a z těch jasně vyplývá, že zemřel ve čtyřiceti letech!"
Otočím hlavu právě včas, abych ještě viděla její zlomyslný úšklebek. "Samozřejmě jsem měla na mysli den jeho narozenin! A bylo mu čtyřicet dva!" Poté svou pozornost přesměruji zpět k učitelce tiše přihlížející naší menší slovní při. "Jeho otec pracoval nejspíš jako rukavičkář a matka pocházela ze staré zemanské rodiny. Vystudoval gymnázium a v osmnácti letech se oženil s Anne Hathawayovou, která tou dobou čekala dítě. Půl roku po svatbě se jim narodila dcera, poté měli ještě dvojčata, přičemž syn v jedenácti letech zemřel, což jistě poznamenalo jeho tvorbu. Připojil se ke kočovným divadelníků a roku patnácetdevadesátdva přišel do Londýna. Shakespeare se stal vlastníkem jedné desetiny divadla Globe. Když divadlo Globe vyhořelo, přesunula se společnost do divadla Blackfriars. Shakespeara se vrací za manželkou a dcerami do svého rodiště, kde zůstane až do smrti," rychle si v hlavě srovnám, jestli jsem na nic nezapomněla a pokračuju: "Tvořil ve třech obdobích. První trvalo do roku šestnácet, psal především komedie a historická dramata. Z této doby pochází například Jindřich čtvrtý, Jindřich pátý, Jindřich šestý, Richard druhý, Richard třetí, všechno to jsou historické hry, a z komedií třeba Komedie plná omylů, Konec vše napraví, Kupec benátský, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské a Zkrocení zlé ženy," vím, že jsem zdaleka neřekla všechny, ale snad jí to nebude až tak vadit. "Druhé období trvalo šestnácetjedna až šestnácetosm a vznikla převážná většina jeho tragédií. Hamlet, Julius Caesar, Macbeth, Othello, Romeo a Julie. V posledním období trvajícím do roku šestnácetdvanáct psal hry, jež měly charakter romance, sonety a v neposlední řadě pohádky. Sem patří Jindřich osmý, Cimbelín a Zimní pohádka," dokončím a čekám, co mi na to řekne Bártová.
"No, dnes jsem ani nečekala, že se dočkám něčeho, co bude řečeno bez jediné chybičky. Řekla jsi toho hodně a i když jsi nevyjmenovala všechna jeho díla, tak máš samozřejmě za jedna," usměje se.
Počkám až mi vrátí studijní průkaz se zapsanou známkou a s úsměvem se vydám zpět k lavici, v níž na mě čeká nadšená Monča.
"Ty ses to vážně naučila!" překvapený tón jejího hlasu se mě trochu dotkne.
"Vždyť jsem ti to říkala," pokrčím rameny.
"Já vím, ale víš, co si o tom myslím, ne?"
Zavrtím hlavou a otevřu si sešit, protože češtinářce pondělní první hodina uprostřed září nejspíš připadá jako nejlepší pro psaní diktátu, většina mých spolužáků a spolužaček na to má odlišný názor. Moříme se s ním poměrně dlouho, ovšem stihneme si je do zvonění ještě vzájemně překontrolovat.
"Šprtko!" odfrkne si zhnuseně Gábina o přestávce, když prochází kolem naší lavice.
Nevzrušeně se na ni podívám, ale nereaguji, beztak by to nemělo cenu.
"Neumíš odpovědět?" stojí nade mnou.
"Ty ses mě na něco ptala?" zajímám se.
Lenka vysvětlující cosi Monice a hlouček kluků postávajících kousek od nás se pobaveně rozesměje. Lenku však smích téměř okamžitě přejde, jelikož ji Gábina spraží pohledem. Sice nechápu, proč se jí tak bojí, ale třeba na to časem přijdu. Kluci si z ní ovšem nic nedělají a dál se pochechtávají, což nejspíš způsobí, že Gábina zrudne a naštvaně odejde ze třídy.
Zpátky se vrátí téměř se zvoněním. Nebýt toho, že jdu vyhodit ohryzek od jablka do odpadkového koše, jež je umístěn pod umyvadlem hned vedle dveří, snad by mi její příchod unikl. Naše pohledy se na nepatrný okamžik střetnou, Gábina se znechuceně ušklíbne a pohrdavě odfrkne. Mou jedinou reakcí je protočení panenek.
Zároveň se zvoněním vejde do třídy chemikářka Slámková, přítelkyně Michala Prouzy vyučujícího základy společenských věd, jehož máme dneska poslední hodinu a po němž marně prahne nejedno dívčí srdce z našeho ústavu. Vida, jak rychle jsem si tady zvykla! Slámka se posadí za katedru a snad ani nevnímá mlsné pohledy některých mých spolužáků. Nedivím se jim. Vůbec totiž nevypadá na svých sedmadvacet, kdyby ji někdo nezasvěcený viděl vycházet z budovy gymnázia, rozhodně by nepředpokládal, že zde učí! Světlé hnědé vlasy jí v měkkých vlnách spadají kus pod ramena a karamelovým očím nic neunikne. Taky mě Monča hned první týden varovala, ať si ani na její hodiny nezkouším psát taháky, jelikož je vždy objeví.
Teď lustruje seznam v notesu i třídnici, což je neklamnou známkou toho, že bude zkoušet. Oni si snad všichni učitelé myslí, že je lepší nahnat známky na začátku školního roku. Většina spolužáků se skoro třese hrůzou, aby nevyvolala je, ovšem nemusí se bát, protože ten, kdo jde k tabuli jsem opět já!
S povzdechem tedy popadnu studentský průkaz a vydám se k ní. Učila jsem se, to jo, protože mi bylo jasné, že budu mezi prvními na pomyslných seznamech zkoušených. Potřebují si přece ověřit, kolik toho umím, jenže všeho moc škodí. I jedniček, kterou si svým výkonem před tabulí vysloužím. Sice z ní mám radost, ovšem ta pomine ve chvíli, kdy Gábina něco pošeptá Ivaně, jež se pobaveně uchechtne. Nálada mi rázem klesne pod bod mrazu. Přesně tohle jsem nechtěla. Během týdne stráveného doma jsem dospěla k rozhodnutí, že se nenechám zařadit i tady do skupiny šprtů. Jednou, vlastně dvakrát, mi to bohatě stačilo! Ovšem člověk míní a život mění, že. Nepochybuji, že teď už mě do oné skupiny několik lidí zařadilo.
Zapadnu zpět do lavice, nevnímám výklad, pouze ho mechanicky zapisuji, ale smysl mi jaksi uniká. Školní zvonek oznamující konec hodiny mi snad ještě nikdy nepůsobil takovou radost.
Celou přestávku se modlím, aby mě i třídní nechtěla zkoušet. Dneska bych to už nejspíš vážně nezvládla.
Zkoušení se naštěstí nekoná v žádné z dalších hodin. Zadražilová se nahrne do třídy s náručí plnou papírů, děsíme se neohlášené písemky, avšak je to pouze cosi k maturitním tématům.
"Radko, prosím tě, rozdej každému jeden," podá papíry spolužačce sedící vedle Lenky v první lavici.
Jakmile má každý před sebou jeden list s článkem o Londýnu, rozpoutá třídní debatu o anglické metropoli, kde třída, jejíž součástí jsem se nedávno stala, byla na konci třetího ročníku na celých deset dní. Mě zapojuje taky, ví, že jsem strávila na venkově několik málo kilometrů od Londýna dva měsíce prázdnin a v něm samotném jsem byla za tu dobu několikrát. Zadražilová je bývalou mamčinou spolužačkou z gymplu, takže se ani příliš nedivím, že to ví. Musím hold počítat se vším.

Při obědě, k němuž jsou těstoviny a omáčka bez jakékoliv chuti hnědé barvy, se s Monikou bavíme o plánech na odpoledne, tedy spíš ona mě přemlouvá k jejich změně.
"Jedeme s Danem do kina! Pojeď s náma! Prosím!" žádá mě.
Tuším, že to nebude jen tak. "Jenom ty a Dan jedete?" zajímám se s lehce svraštělým obočím.
"No," protáhne a napije se. Snaží se získat čas! "Vlastně ne."
Neříkala jsem to? Problém je na světě. Vlastně je mi téměř jasné, jaká bude odpověď na mou další otázku. "Kdo jede s váma?"
"On nejede s náma! Jede svým autem," vyhýbá se přímé odpovědi.
"Tak kdo?" začínám být netrpělivá.
"Hádej," zazubí se poťouchle.
"Dominik?" vydechnu. Pořád je ještě šance, že to on přece jen není.
Jenže ta je pohřbena spolu s jejím přikývnutím. "Pojedeš teda?"
"Ne!" odmítnu kategoricky.
"Proč?" vyjeví se.
Honem, honem, potřebuju výmluvu! "Nemám tady peníze," spásný nápad je na světě, můžu si gratulovat.
"Určitě se najde někdo, kdo ti to kino rád zaplatí! Přinejhorším tě pozvu já!" zmrazí moje nadšení z výmluvy.
"Stejně nepojedu," ujistím ji. "Musím se učit," dodám v odpověď na její tázavě zvednuté obočí.
"Nemusíš," převeze mě. Teď pro změnu zírám jako čerstvě vyoraná myš já. "Zapomněla jsi snad, že zítra je to školní kolo olympiády v češtině?" Naše škola je totiž v tomhle trochu jiná, jak už mi stihla Monča osvětlit. Školní kola se konají už od začátku školního roku, aby toho potom "nebylo moc", sice nechápu, jak by toho potom mohlo být hodně, když to takhle funguje na všech ostatních školách, ale to je vedlejší.
Ovšem i tohoto faktu dokážu využít. "No, vidíš! Měla bych se na to podívat!" Ha, na tohle zaručeně nenajde žádný protiargument, mnu si v duchu ruce.
"Ty ses češtinu učit skoro nikdy nemusela! Navíc se vrátíme kolem šesté, takže času budeš mít dost," ujistí mě pomstychtivě.
Pfff! Moje poslední výmluva je v trapu, skvělé! "Nemůžu s váma do toho kina jet," nasadím zdrcený výraz.
Monika spolkne sousto. "Proč zase? Kvůli Nikovi?"
Sestřence to vždycky pálilo. "Jo."
"Proboha Alex! Jsi jako malá! Nechápu tě. Vždyť Nik je fajn," přesvědčuje mě. "Navíc je to dobrá partie," dodá. Tak tohle by pomohlo v přesvědčování mamky. Sice si nemůžeme stěžovat na nedostatek peněz, ale bohatý dceřin přítel, popřípadě manžel, se přece vždycky hodí, ne?
"To nepopírám, jenže mamka považuje nás dva za hotovou věc a přitom to tak není! Já s ním skoro vůbec nemluvím. Nemůžu mu pomalu přijít na jméno. Víš přece, co si o něm myslím, ne?"
"Můžeš mi svůj názor zopakovat?" požádá.
"Namyšlený blbec," zašeptám a sklopím oči k talíři, na němž je napůl snědený oběd, ve kterém se už minimálně pět minut jenom rýpu.
"Ale to on rozhodně není," ujišťuje mě.
"Je to jenom názor," povzdechnu si a odložím vidličku na tác.
"Já ti ho samozřejmě neberu, ale mohla bys Nika nechat, aby se pokusil ho změnit, ne?"
Zamyslím se. "To bych mohla."
"Takže pojedeš?" okamžitě ožije.
Nasadím ztrápený výraz. "No, co s tebou mám dělat?"
"Skvělý!"
Hm, to určitě, pomyslím si kysele, ale dál o tom nedabatuju, pro jistotu, nerada bych se hádala. Beze slova čekám až Monika dojí a mezitím se rozhlížím po poloprázdných stolcích kolem, sem tam se najde i nějaký, u něhož jsou obsazeny všechny židle, avšak pouze vyjímečně. Můj pohled se zastaví na dvojici, která mě ještě před několika málo okamžiky pozorovala, teď sedí s hlavami u sebe a zdá se, že něco kujou. Pokrčím rameny a dokončím obhlídku.
Monice začne zvonit mobil, jenž si položila do rohu tácu, málem vylije pití, jak se snaží hovor, co nejdřív přijmout.
Pobaveně se usměju.
"Ahoj lásko! Jo, už jsme dojedly," znechuceně se ušklíbne při pohledu na zbytky oběda. "Mhm. Jasně. Samozřejmě, že jede taky! Přece jsem to slíbila, ne?" chvíli neříká nic, pouze poslouchá Dana, jak jsem odvodila z jejího pozdravu, načež mu oznámí: "Fajn. Za pět minut jsme tam. Já tebe taky. Pa," ukončí hovor červeným tlačítkem, schová mobil do kapsy a zvedne se.
Následuji jejího příkladu.Při těch pár metrech k okýnku se jí nemůžu nezeptat: "Co bys dělala, kdybych odmítla?"
"Tys přece odmítla," odloží tác, pokračuje na chodbu a poté nejkratší cestou k šatnám.
"Víš, jak to myslím! Kdybych se nenechala přemluvit?"
"Určitě bych přišla na něco, co by tě donutilo změnit názor. Nebo," v očích se jí blýskne, "bych ti namluvila, že tě Nik odveze domů a místo toho by tě vzal do kina."
"To by ti nevyšlo," zavrtím hlavou.
"Jsi si tím jistá?" zvedne na chvíli hlavu od šněrování bot.
Nejsem! V Dominikově přítomnosti totiž nejsem schopna normálně myslet, tudíž bych si nejspíš ani nevšimla, kam jedeme.
"Jenže já bych si s ním beztak do auta dobrovolně nesedla," zamumlám a o pravdivosti téhle věty se snažím
přesvědčit spíš sebe.
Společně vyjdeme ze školy. Pár kroků před námi vidím Gábinu. Nik stojí s Danem u svého auta, jakmile nás zpozorují, Dan se hned vydá Monice naproti, Nik stojí stále na stejném místě, opřený o dvěře řidiče, ruce vražené v kapsách a pouze se usměje svým typickým úsměvem, v němž odhalí bílé zuby a je snad ještě hezčí než když je vážný. Už už chci přidat do kroku, abych u něj byla co možná nejdřív, když se jeho směrem rozběhne Gábina, načež se mu pověší kolem krku a políbí ho. Zmateně se ohlédnu po Monice a Danovi, kteří na ně zírají dost vyjeveně.
Zrovna přemýšlím kudy jít k nádraží, když mi pohled padne na Nika, jež od sebe tmavovlásku jemně, avšak rozhodně odstrčí a chladně oznámí: "Já tady nečekám na tebe!" Znovu nasadí svůj neodolatelný úsměv, dojde ke mně, líbne mě na tvář, proplete svoje prsty s mými, vím, že to dělá jen proto, aby ukázal své bývalé přítelkyni, jak to mezi nimi je, avšak mému srdci je to, zdá se, úplně jedno, a dovede mě k autu, kde mi otevře dveře spolujezdce, přičemž Gábinu naprosto ignoruje. To já bohužel nemůžu, cítím její nenávistný pohled v zádech, i když odjíždíme. Ohlédnu se, abych se přesvědčila, jestli si něco pouze nenalhávám, ale zjistím, že ne. Stále tam stojí, oči zlostně přimhouřené. Kdyby mohl pohled zabíjet, už nejsem mezi živými.
Hodinu, kterou trvá cesta do kina, naplňuje auto jen hudba z rádia. Mlčím a nezdá se, že by to Nikovi vadilo. Hlavou se mi honí nepřeberné množství otázek, ráda bych na ně dostala odpovědi, ale nechci se vyptávat, mám strach a sama ani pořádně nevím, z čeho!
Mlčení jako první prolomí Dominik, když zastaví před obchodním centrem, v němž se nachází multikino.
"Proč jsi jela, když oba dobře víme, jaký je tvůj názor na mě?" natočí se na sedadle a upřeně mi hledí do očí.
Dobrá otázka s jednoduchou odpovědí, jenže tu mu říct nemůžu. "Protože bys měl mít možnost ho změnit," zašeptám, ovšem v tichu auta, kdy nehraje rádio ani nevrčí motor, to zní až příliš hlasitě.
Zvedne koutek úst v úsměvu, vystoupí, obejde auto a přidrží dveře, abych mohla i já pohodlně vystoupit. Sevře mou ledovou dlaň, jsem děsně zimomřivý člověk, je mi zima i v pětadvaceti stupních, a vede mě do obchodního centra, ani si nevšimnu, kdy zamkne auto. Nechám se dovést do přízemí, kde je pizzerie.
Jakmile se usadíme k jednomu stolku pro dva s koženými sedačkami, hned je u nás servírka, příjemně vyhlížející asi dvacetiletá zrzka. Podá každému jídelní lístek a zajímá se, co budeme pít. Nik mě nenechá vyjádřit svůj názor a než se naděju mám objednáno. Když servírka odejde, v klidu si začne pročítat jídelní lístek, asi po třetím otočení stránky si všimne, že sedím s rukama zkříženýma na prsou. "Ty už máš vybráno?" ptá se překvapeně.
"Já nic nechci."
"Proč? Zvu tě," ujistí mě.
V duchu se ušklíbnu. To, že jsem neprotestovala, nechala se vést za ruku, otvírat si dveře a rozhodla se mu dát šanci, přece neznamená, že musím dělat všechno, co chce. Nebo snad ano?! "Tady nejde o peníze!" vyvedu ho z omylu.
"Vážně?" podiví se upřímně. "Tak o co?"
"Nemám hlad. Před chvílí jsem obědvala," výmluvy mi dneska jdou vážně skvěle.
Pochybovačně zvedne obočí. "Tomu, co tam vaří se rozhodně nedá říkat jídlo. Věř mi, chodil jsem na gympl čtyři roky a tři obědval v jídelně. Ten poslední jsem jedl raději doma, autem jsem tam byl za chvíli, takže to bylo v pohodě."
Aha, tak teda nejdou, napadne mě zklamaně. Nikdy jsem ve výmluvách a lhaní nebyla dobrá, razím názor upřímnost nade vše.
"Máte vybráno?" objeví se u nás opět zrzka a mile se usmívá.
"Vyber si rychle něco nebo to udělám za tebe!" pobídne mě Nik a směrem k dívce odpoví: "Dám si lasagne."
Povzdechnu si. "A já ovocný salát," kapituluji, když se otočí ke mně, připravena zapsat mou objednávku.
"Jenom?"
"To stačí, nemysli si," přivřu oči, rozhodnutá bránit svůj výběr.
Pokrčí rameny a dál to raději nerozebírá.
Naše objednávka je vyřízena poměrně rychle, na to, že je pizzerie minimálně z poloviny zaplněná a ona je na všechny hosty sama.
Když čekáme až přinese účet, rozezní se restaurací Kabát. Melodie vychází z telefonu, jež vyloví Dominik z kapsy džínsů.
"Čau," pozdraví volajícího a já, jelikož nerada poslouchám cizí rozhovory, se rozhlížím po lidech u ostatních stolů. Moje oblíbená činnost, dnes tedy rozhodně! Mám pocit, že mě klamou smysly, protože u stolku se dvěma dřevěnými židlemi sedí Gábina s Jonášem, jež přišli před chvílí, ale já jejich dvojici nevěnovala příliš pozornosti. Nezmizí ani při několikerém zamrkání, tudíž usoudím, že jsou skuteční. Zamračím se. Jonáš září jako vánoční stromeček, za to Gábina se tváří chladně, nepřístupně a znuděně. Nezdá se však, že by si nás všimli.
Konečně Nik dotelefonuje a já obrátím svou pozornost zpět k němu.
"Brácha s Monikou na nás čekají u kina," oznámí mi.
Naštěstí se k našemu stolu právě vrátí servírka s účtem. Nik zaplatí a tak můžeme vyrazit téměř hned.

Domů dorazím přesně v půl jedenácté. Z filmu si toho moc nepamatuju, to je fakt. Protože když sedím vedle člověka, k němuž si nejsem jistá svými city, tak se nedokážu soustředit na sebelepší film, až si je ujasním, bude to zase o něčem jiném.
Trvá mi docela dlouho než se vysprchuju, připravím věci na zítřejší vyučování, což zase není takový problém, když uvážím, že minimálně dvě vyučovací hodiny strávím nad řešením olympiády z českého jazyka. Navíc, ve chvíli, kdy si lehnu do postele a hodlám zhasnout, se ozve zaklepání a do pokoje vejde mamka, chce si povídat! Na rozhovor mezi matkou a dcerou se nenajde vhodnější doba než hodina před půlnocí, vážně ne!
Mamka vydrží sedět na mé posteli a vyptávat se půl hodiny.Jsem ráda, když za ní zaklapnou dveře, tenhle den byl náročný a mně už se zavírají oči.
Vrhnu poslední pohled na telefon, abych si ověřila, že mám nastavený budík a konečně se propadnu do hlubin spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama