4.kapitola: Rozhodnutí

7. listopadu 2010 v 1:02 | Hopísek |  Srdci neporučíš
kapitola o čtyřech a půl stránkách


Musím se učit od prvního dne, jelikož se snad všichni učitelé rozhodli, že si ověří moje znalosti. Nemůžu říct, že bych to nečekala, ale takhle brzy? Navíc se píšou opakovací testy z třeťáku, takže jakmile přijdu domů, zavírám se v pokoji a pak do noci sedím nad matematickými nebo chemickými vzorečky, anglickými slovíčky a gramatikou, biologií a podobnými šílenostmi.
Nebudu se tím teď, když jedu po sedmi vyučovacích hodinách domů, zabývat. Podívám se z okna autobusu na pole a myšlenkama jsem opět u svých, již bývalých, spolužáků.
"Alex?" vrátí mě zpátky do přítomnosti Monika.
Zamrkám a otočím k ní hlavu. "Ano?"
"Máš nějaké plány na víkend?"
Krátce, ironicky se zasměju. "Jasně! Učení, učení a ještě jednou učení."
"Aha," pokýve hlavou.
"Proč?"
"Jedeme na víkend na chalupu, myslela jsem, jestli bys nechtěla jet taky. Bude to fajn!" přesvědčuje mě, když zahlédne můj nepříliš nadšený výraz.
"S kým?" optám se raději. Nepředpokládám, že by jela s tetou a Martinem.
Monča přesně takovouhle otázku, zdá se, čekala. "Se mnou, Danem a Karin."
Přimhouřím oči. "Karin jede bez Davida?"
"Jo," vyhrkne rychle.
"Mám pocit, že mi neříkáš úplnou pravdu, ale proč ne," pokrčím rameny. "Učit se přece můžu i tam."
Záhadně se usměje. "Když myslíš, že ti na to zbude čas."
To, co řekla, se mi nelíbí, ale ani se nesnažím z ní dostat, co to má znamenat. Nic by beztak neprozradila.
Při výstupování z autobusu se po náročném dni dokonce usmívám. Začínám se těšit. Na chalupě jsem byla naposledy loni o prázdninách a bylo to báječné.

Dan zastaví před vraty a já vytřeštím oči. To snad není možné! Dělají si ze mě srandu? Že já souhlasila a jela! Kruci! Nadávám v duchu a mračím se.
Monika se usmívá od ucha k uchu a otočí se dozadu. "Překvapení!"
Probodnu ji nenávistným pohledem, vystoupím a nejraději bych práskla dveřmi. Mám sto chutí popadnout svoji tašku s věcma, jít na autobus a vrátit se domů, což samozřejmě nejde, protože poslední spoj jel před patnácti minutama. Určitě to měli naplánované, aby to tak krásně vyšlo a o víkendu sem autobus taky nejezdí.
"Ahoj lásko," cvrliká Karin a vrhá se Davidovi kolem krku, načež ho políbí a nevypadají, že mají v plánu brzy přestat.
"Ahoj Alex," pozdraví mě Dominik.
Ignoruju ho. Jsem na něj naštvaná snad víc než na sestřenku, která mi lhala. No, dobře, možná nelhala, ale rozhodně mi to zamlčela. Vytáhnu z kufru auta tašku a jdu do chalupy, Nik mě následuje.
Dojdu do "spacího pokoje", jak nazýváme největší místnost a vztekle hodím tašku do kouta ke skříni, Dominik mě pozoruje ode dveří s pobaveným úsměvem. "Přestaň se, tak pitomě tlemit, laskavě!" zvýším na něj hlas.
Jeho rty se roztáhnou ještě o kousek. "Když já si nemůžu pomoct. Děsně ti to sluší, když se zlobíš!"
Ušklíbnu se, obrátím oči v sloup a protáhnu se kolem něj do kuchyně, kde si natočím sklenici vody, jež vypiju najednou.
A zase stojí ve dveřích, avšak s andílkovským výrazem v obličeji. "Mohla bys mi taky dát sklenici vody?"
V duchu zuřím. "Určitě se tady vyznáš mnohem líp než já!"
Zamyslí se nad tím, načež přizná: "Samozřejmě! A taky vím o několika koutech, kam by se vešli dva, co nechtějí být nachytaní spolu," mrkne na mě a nasadí svůdný úsměv.
"Idiote!" zasyčím.
"Haló, Alex, kde jste?" ozve se z chodby Moničin hlas.
"Kde asi? V kuchyni!" volám naštvaně a mračím se.
Za okamžik už prochází kolem Dominika a řehtá se na celý barák.
Kdyby to bylo možné, tak se zamračím ještě víc. "Ha, ha, ha. Děsně vtipný!"
Ihned zmlkne. "Tak se hned nečil, Ali! Musela jsem ho sem vzít, abys tady nebyla sama, ne?" a zase jí cukají koutky.
"A nikoho lepšího jsi nesehnala? Nebo jsi mě klidně mohla nechat doma! Mohla jsem se v klidu učit!"
"Ale já tě tady chtěla! My všichni," mávne rukou k ostatním, "jsme tě tady chtěli!"
Na tohle nemám pádnou odpověď a tak si jenom povzdechnu.
Pak začne dohadování o večerním programu. Mě se raději neptají, protože jim podle mého kyselého obličeje musí dojít, že bych nejraději šla spát. Nakonec se rozhodnou zůstat doma a hrát flašku. Přijde mi to dětinské, ale nehodlám se toho účastnit, ovšem ostatní to nezajímá a tak se nedobrovolně zapojuji.
Ze začátku je to fajn, protože se mi úzávěr lahve vyhýbá, jenže po půl hodině se zdá, že mi to chce vynahradit.
Sleduju, jak se láhev dotáčí a snad ani nedýchám. Ať to není Nik, ať to není Nik! Opakuji si neustále v duchu, ale stane se pravý opak. Tiše zaúpím. Jelikož sedí vedle mě, tak slyším jeho tiché zachechtání a cítím, jak se ke mně natočil. Otočím se k němu, zhluboka se nadechnu, nakloním se k němu a rychle mu dám pusu na rty. Tedy zamýšlím to tak, avšak moje úmysly se od reality liší. Nik mi nedovolí se odtáhnout, chytí mě v pase a přejíždí jazykem po mých pevně stisknutých rtech, dokud nepovolí, když se tak stane, moje oči se samovolně zavřou a já si vychutnávám jeho něžný polibek. Právě v okamžiku, kdy mu chci ovinout paže kolem krku, zazvoní něčí telefon, Dominikův telefon.
Odtáhne se a s tichým zaklením vyloví mobil z kapsy džínsů. "No, co chceš Gábino?!" mračí se a odejde do chodby, aby měl trochu soukromí.
Vrátím se do reality a rozhlédnu se po ostatních, kteří mě pozorují. Moničiny oči mi jasně říkají, co si o tom myslí a v těch Karininých jsou pobavené jiskřičky. Ušklíbnu se, pozoruji svoje ruce hrající si s lemem nohavice a přemýšlím o tom, co se stalo.
Později, když ležím na jedné z postelí, se nemůžu ubránit vzpomínkám na náš polibek. Několikrát si ho přehrávám před očima a nedokážu zavřít oči, aniž bych neměla pocit, že cítím jeho horké rty na svých. Když se to stane asi popáté, zvednu se z postele a jdu do koupelny, kde pustím ledovou vodu a opláchnu si jí obličej, otřu ho do ručníku visícího vedle umyvadla a podívám se na sebe do zrcadla.
"Proboha, Alexandro! Vzpamatuj se! Nedávno jsi se rozešla s Jasonem!" říkám svému odrazu.
Pevně sevřu víčka k sobě a zhluboka dýchám nosem.
"Jsem lepší než Jason?" ozve se za mnou a já leknutím nadskočím, přičemž se rukou uhodím o umyvadlo.
Otočím se, moc toho na sobě nemá, jen bílé boxerky a pohled na jeho svalnaté tělo způsobí, že se mi dech zadrhne v plicích. "Možná," zašeptám tiše, ale vím, že mě slyšel, protože se přiblížil a je pouhých dvacet centimetrů ode mě.
Na chvíli se zakaboní. "Tahle odpověď se mi nelíbí!" oznámí mi a už mě svírá v náručí a líbá jako pár hodin předtím.
Nyní se jeho polibku nebráním, opětuji ho od prvního setkání našich rtů a paže mám pevně omotané kolem jeho krku. Nehodlám se hned pustit, protože opravdu líbá líp než Jason, i když je to ode mě asi dost hnusné, je to pravda. Zaženu výčitky a dál se věnuji Nikovi, jehož ruce právě začaly přejíždět po mém těle. Najednou, z ničeho nic, přestane a jemně mě od sebe odstrčí.
Otevřu oči, o krok couvnu a opřu se o chladné dlaždice, jimiž je celá koupelna obložená. Rychle dýchám a snažím se urovnat si myšlenky i pocity.
"Tak co? Jsem lepší?" zajímá se s náznakem úsměvu na krásném obličeji, i v očích má ohníčky pobavení.
Mechanicky přikývnu a pozoruji, jak spokojeně odchází. Než se vydám za ním, zopakuji proces s ledovou vodou.
Po špičkách vejdu do pokoje, kde všichni spí, alespoň doufám, seberu peřinu s polštářem a stejně tiše jako jsem přišla zase odejdu do obývacího pokoje, lehnu si na gauč a po několika desítkách minut konečně usnu.
"Alex?" vkrade se do snu, v němž hraje prim Nik, Moničin šepot.
"Mmm?" zabručím, aniž bych snad otevřela oči.
"Proč spíš tady?" stále šeptá.
Povzdechnu si a rozlepím víčka. "Protože se mi nechtělo spát v jedné místnosti s Nikem."
"Co se stalo?" vyzvídá a sedne si do křesla proti pohovce.
Zavrtím hlavou, zývnu a posadím se.
"Svěř se mi," naléhá.
"V noci jsme se líbali," zamumlám.
Vykulí na mě oči. "Cože?" vyjekne.
"Vždyť jsi mě slyšela!"
"To jo, ale nikdy bych neřekla, že...ty a Nik...páni!"
"Já taky ne," ujistím ji, "já taky ne."
Vidím jí na očích, jak ráda by slyšela podrobnosti a tak jí je dopřeju. Po půl hodině ví všechno. I když možná jsem si něco měla nechat pro sebe.

Když se v pondělí ráno probudím o hodinu dřív, nemůžu skoro mluvit, v krku mě bolí, mám pocit, že mi praskne hlava a nestačím lovit další a další kapesníky.
Skvělé! Vážně výborné! Mohla jsem tušit, že to takhle dopadne! Po sobotě. Že já do té hospody s něma chodila a pak s Dominikem zpátky do chalupy. Proč jsem, proboha, nešla rovnou? Neměla jsem s ním chodit do toho lesa. Kruci!
Nazuju si pantofle a sejdu dolů, kde je naštěstí ještě mamka. "Mami?" zachraptím.
Sedí za stolem zády ke mně a málem upustí hníček s kávou, jak se lekne. Položí ho na stůl a otočí se ke mně. "Ty vypadáš!" konstatuje.
"Já vím. Vezmeš mě k doktorce nebo mám jet autobusem?" jenom při pomyšlení na cestu veřejnou dopravou se mi udělá ještě hůř.
Mamka si povzdechne. "Já tě tam vezmu. Učím do desíti a pak až od jedný, tak buď kolem jedenácté připravená, jo?"
Unaveně přikývnu, odloudám se zpátky k sobě, kde si vlezu zpátky do postele, zachumlám do peřiny a téměř okamžitě usnu.
Netrvá to však dlouho, protože mě vzbudí Ema. "Alex! Vstávej! Za půl hodiny jede autobus!" vtrhne do pokoje. "Ty ještě ležíš v posteli?" vyvalí oči.
"Ne!" odseknu. "Už zase! Já dneska do školy nejdu. Mamka to ví, vezme mě k doktorce," mluvím pomalu a tiše.
"Ahá! Tak to já tě nechám spát. Doufám, že budeš brzy zdravá."
"Taky doufám," pousměju se.
Jakmile se za ní zavřou dveře, otočím se na druhý bok, ale tentokrát spánek nepřichází. Před očima mám sobotní večer, vlastně noc.
Sedíme v hospodě, je skoro půlnoc a mně se chce spát, takže se zvednu a chci odejít, avšak Nik mě nehodlá nechat odejít samotnou. Nebráním se jeho doprovodu, na to jsem příliš unavená. Ze začátku mi dokonce ani nepřijde divné, že nejdeme nejkratší cestou po asfaltce rovně dolů, nýbrž pěšinkou, jež tu během let vyšlapala spousta opilců plížících se domů ve značně podnapilém stavu, několikrát tudy šel i taťka, když jsme sem jezdili na oslavy narozenin, mezi lesem a zahradami domů.
Jsem promočená a je mi strašná zima, jelikož prší, fouká studený vítr a já si chytře na lehké triko se tříčtvrtečním rukávem vzala pouze bundu určenou spíš na jaro.
Chybí pouhých pár metrů k našemu cíli, když mě Dominik popadne za ruku a táhne mezi stromy.
"Co to děláš?" zajímám se podrážděně a snažím se vykroutit z jeho sevření.
"Chci dokončit, co jsem začal včera," odpoví prostě, přitáhne si mě k sobě a prudce políbí.
Snažím se bránit, ovšem s každou další vteřinou můj odpor slábne a já opětuji jeho polibky se stále větší vervou. Když si toho všimne, jeho sevření povolí a já cítím chladné dlaně na zádech, bříšku, v pase. Nikovy doteky rozechvívají každičký nerv v mém těle a podlamují se mi kolena, mám pocit, že mě nohy, pokud budeme pokračovat, neunesou.
Na chviličku se odtáhne, aby se nadechl a já toho využiju. "Měli by jsme jít," dostanu ze sebe, ale stojí mě to hodně sil.
Přikývne, chytí mě za ruku a opatrně vede zpět k pěšině a dál k vrátkům na zahradu. Po celý zbytek cesty ani jeden z nás nepromluví. Ráda bych mu něco řekla, jen nevím co.
Přejdeme rychle rozblácenou zahradou, Nik odemkne, rozsvítí světlo na verandě i v chodbě a zatáhne mě dovnitř. Teprve tady si mohu prohlédnout jeho obličej, vidím v něm zklamání a vztek.
"Ty se zlobíš?" zašeptám.
"Ne!" odsekne a zamračí se na zip, jež se zasekl.
Sklopím oči v podlaze, kousnu se do rtu a v očích mě zaštípou slzy. "Ale ano, zlobíš."
Vydechne nosem, popadne mě za rameno a druhou rukou mi zvedne bradu, abych se mu dívala do očí. "Nezlobím se! Vážně! Jenom si teď musím jít dát ledovou sprchu a věř, že je pro mě strašně těžké tě nepopadnout do náručí a odnést tě do ložnice!"
Nasucho polknu. Mám chuť zakřičet, že pokud si myslí, že je to pro mě lehké, tak se plete, ale neudělám to, nemůžu.
Zavře na okamžik oči, zavrtí hlavou, s hlubokým povzdechem pustí moji paži a odejde do koupelny, odkud po chvíli slyším kapky dopadající na dlaždice sprchového kouta až do ložnice, kam jsem stačila dojít.
Netuším, kdy přijde Nik ani ostatní, usnu téměř okamžitě.
Posadím se na posteli, zatřepu hlavou, popadnu mobil a nastavím si budík na desátou, načež opět usínám.

Krátce po poledni, kdy jsem zase doma a mamka mi právě přinesla čaj do pokoje, telefonuje Monika.
"Prosím?" chraptím.
Slyším sestřenčino zachichotání: "Mluvíš jako šmoula," hned na to zvážní. "To asi nepřijdeš, co?"
Vysmrkám se. "před chvílí jsme s mamkou přijely od doktorky. Mám angínu, budu nejmíň týden doma."
"Aha, to je škoda. Dneska se řešil maturák. Víš co? Až přijedu, tak se stavím a všechno ti řeknu, jo?"
Přikývnu, načež si uvědomím, že mě nemůže vidět a tak nahlas odpovím: "Dobře, budu se těšit. Pa Mony."
"Pa."
Jak slíbí, tak taky udělá. Kolem třetí se domem rozlehne zvonek, slyším, jak se Ema řítí po schodech ke dveřím, rodiče ještě nejsou doma, a se smíchem ji vede nahoru.
"Čau marode, jak se máš?" zajímá se s úsměvem.
"Ne-ne-nemocně," kýchnu.
"Chudáku," zasměje se, přitáhne si židli k posteli a posadí se na ni. "Jdu ti říct o tom maturáku."
Hned jsem otrávená. "Vždyť víš, že tam nejdu!"
"Uvidíme!" vyloví z kapsy několikrát přeložený papír a podá mi ho.
Přelétnu očima těch pár řádků psaných Monikou. "Hm," zabručím a podávám jí ho zpátky.
Zarazí mě rukou. "Ten si nech!"
Povzdechnu si a odložím ho na noční stolek. "K čemu mi bude?"
"Třeba se ti jednou bude hodit," pokrčí rameny.
"Pochybuju, ale i tak děkuju," nechám papír papírem a povídáme si o sobotě, Monika nezná všechny podrobnosti naší noční toulky do lesa.
Po jejím odchodu se ozve jemné zaklepání a do dveří strčí hlavu mamka se slovy: "Musíme si promluvit!"
A jéje. Když se mnou mluví tímhle tónem a začíná touhle větou, tak to znamená velice vážný rozhovor, který končí rodičovským nařízením.
Ušklíbnu se a přitáhnu si peřinu ke krku.
"Ty nechceš jít na maturák?" zajímá se přímo.
"Ne," budu odpovídat jednoslabičně a třeba ji tím odradím.
"Proč?"
Hm, tak na tohle jednoslabičná odpověď není. "Skoro nikoho z té třídy neznám!"
Zavrtí nechápavě hlavou. "A to je problém?"
"Jo."
"To nechápu," přizná mamka a sedne si ke mně na postel.
"Mami, já tam prostě nejdu, nebudu ze sebe dělat šaška!"
Mamka zrudne. "Omyl! Ty tam půjdeš a hotovo! Nebudu se o tom s tebou dál bavit!"
"Ale mami," začnu prosebně.
"Žádné ale mami! Tatínek a já chceme, abys tam šla, ty nás poslechneš a basta! Když už to platíme," s těmito slovy se zvedne a ještě než odejde, tak dodá: "Až ti bude líp, tak zajedeme ke švadleně, aby ti mohla ušít šaty."
"Co jsem komu udělala?" šeptám medvídkovi, s nímž už několik let spím. Škoda jen, že nemůže odpovědět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama